Proč jsme založili Mezinárodní společnost potomků Přemyslovců

aneb O NICH - PRO NĚ - S NIMI - ZA NĚ

16.srpna 2006 byl v Pozitivních novinách otištěn článek, informující o založení Mezinárodní společnosti potomků Přemyslovců. Nezasvěcený pozorovatel by z něho mohl snadno nabýt dojmu, že vzniklo cosi obřího, velevýznamného, co dlouho připravovala celá řada odborníků a za čím stojí velká organizace nadnárodního charakteru. Považuji za nutné uvést věci na pravou míru: Za celou věcí stojí prozatím dva lidé, jejich mnohaleté pracovní úsilí ve volném čase, několik kladných referencí z akcí, na nichž se společně podíleli, a řada přátel, kteří jim celou dobu fandí a různě pomáhají. Přesto si troufám tvrdit, že založení této společnosti by mohlo být důležitým mezníkem na cestě naší veřejnosti za hledáním a znovuobjevováním české historie a našich společných kořenů.

V roce 1918 došlo k řadě událostí, které výrazně poznamenaly naše dějiny. Jednou z těch „neslavných“ bylo nesporně zrušení šlechtictví. Tím okamžikem jsme totiž byli jako mávnutím kouzelného proutku zbaveni téměř všech skutečných historických vazeb a tradic, které náš národ pracně po celá staletí budoval. Slovo ŠLECHTA se od té doby stalo synonymem čehosi špatného, prohnilého, vypočítavého, mocichtivého, proradného, a tím vším odsouzení hodného. Všichni „malí“ se rázem stali sobě rovnými, a kdo mohl – plivl. Platí to, bohužel, dodnes.  Slovo ŠLECHTIC není v našem podvědomí zapsáno jako označení pro někoho, kdo má šlechetné srdce, pochází ze vznešeného rodu a pyšní se zástupem významných předků, kteří vykonali spoustu užitečných skutků pro blaho a rozkvět českého národa.   Šlechtice dnes stále mnoho lidí vnímá spíše jako cizí přivandrovalce, kteří nedělají nic jiného, než že se věčně soudně handrkují se státem o majetek, zámky, hrady, lesy a bývalá panství, aniž by jim tu cokoli skutečně patřilo. Média o nich přinášejí neustále tendenčně zaměřené články, díky nimž je na příslušníky šlechtických rodů pohlíženo jako na cosi exotického a nepřirozeného, co teď sice musíme, díky návratu demokracie, trpět, ale co se – doufejme (?) – nikdy doopravdy nevrátí.

Do scénáře dokumentárního televizního filmu Potomci Přemyslovců aneb tradice zavazuje jsem napsal: Přísná výchova, sebevědomí a víra v sebe sama pomohly české šlechtě přežít těžká období, a ovlivňují i její pohled na současné dění. Víra, mravnost a slušnost pro ni nejsou prázdné pojmy.   Zdeněk hrabě Sternberg k tomu ve filmu říká: „Já bych řekl, že když je člověk hodně dole, tak se čest a morálka snáze udržují, než když je nahoře. Protože když má vliv, postavení – což jsou atributy, které já příliš nemiluji - je jaksi přirozené, že se pak snáze zapomene na něco, co zavazuje být mravní osobností a udržovat tu mravní náplň žití. Mně se vlastně v těch nejhorších dobách, pokud se tak dají nazvat, na šachtě, nebo když jsem pracoval v PTP v těch pomocných technických praporech - kde jsme byli všichni, nejenom já, trvale ponižování a podobně – spíš dařilo prohloubit přesvědčení, že musím být za všech okolností slušný člověk. Spíš než kdybych žil v nějakém indiferentním prostředí, kde je, jako dnes, téměř vše dovoleno. Svoboda vyjadřování, svoboda osobnosti v každém ohledu. Tak tam je, myslím, spíš nebezpečí nějakého mravního úrazu, než v době, kdy je člověk jaksi utiskován.“

Rád cituji také slova Josefa Kinského ze zmíněného filmu. Dnešní doyen české šlechty Josef hrabě Kinský v něm byl velmi stručný: „Já dělám svou povinnost. A neudělám nic, co by nebylo v souladu s vírou, řádem a mravností. A těch nemravností se dělá tolik, dennodenně a na každém kroku...A lidi si ani neuvědomují, že je to nemravné, protože o mravnosti a nemravnosti nikdy nic neslyšeli. A jsou to páni velice vysoko nahoře. A nikdy neuvažovali, co je mravné a co je nemravné. Mrav se totiž nedá definovat. Definujte mravy! To se nedá.“
Během spolupráce s Janem Drocárem na projektech, týkajících se historie, jsem měl možnost setkat se osobně s několika šlechtici. A čím hlouběji je samotné i jejich rody poznávám, tím více cítím potřebu nějakým způsobem pomoci celému šlechtickému stavu bojovat proti tomu, čeho se na nich náš stát dopustil a stále v tom pokračuje. Jejich hrdost jim nedovoluje dávat najevo, že je to do nebe volající nespravedlnost, kterou je potřeba konečně zastavit, že je potřeba dosáhnout zrušení onoho nesmyslného zákona, kterým byla šlechta zrušena, a rehabilitovat šlechtický stav v očích celé společnosti. Zaráží mě až téměř rezignace některých šlechticů, kdy ani oni sami nevěří, že se negativní pohled veřejnosti a státu na šlechtu podaří někdy změnit. Zároveň chápu jejich nechuť se mediálně prezentovat, protože vše, co v dobré víře napíší nebo řeknou, je častokrát účelově více či méně překrouceno tak, aby to jim a jejich rodům ještě více ublížilo. A i z toho důvodu vznikla Mezinárodní společnost potomků Přemyslovců, abychom společně našli cestu, jak toto navždy změnit.
Současníkem Josefa Kinského byl František princ Schwarzenberg (1913-1992), který v Knize Vladimíra Škutiny Český šlechtic František Schwarzenberg vzpomínal: „Kdysi se mě ptal jeden exulant v Americe, co je vlastně mé hlavní zaměstnání. Co všechno jsem byl a co všechno jsem dělal?  Byl jsem státním úředníkem. Nějakou dobu velkostatkářem. Byl jsem aktivní v politice. Mým oborem je státní právo. V době domácího odboje jsem byl přímo z nařízení okupačních úřadů nezaměstnaný podle rubriky „zaměstnání“. Pak jsem byl v diplomatických službách. V Americe jsem učil na univerzitě – tedy povolání „univerzitní profesor“. Byl jsem činným ve všech možných a nemožných exilových i krajanských organizacích, což sice nebylo povolání, ale zabralo to víc času než leckteré regulérní zaměstnání. Odpověděl jsem tehdy, že mým hlavním zaměstnáním bylo a je být orlickým Schwarzenbergem. To pro nás znamenalo: věrnost katolické církvi, obhajobu české státnosti, nedělitelnost a celistvost zemí koruny svatováclavské a češství. K tomu ovšem patřil živý zájem o věci veřejné a ochota se zapojit do práce a přiložit ruku k dílu.“   Tato poslední věta Františka Schwarzenberga je pro nás důležitá: Živý zájem o věci veřejné, ochota zapojit se do práce a přiložit ruku k dílu. Co ono to může znamenat? Možná, že stačí popojít ještě více do historie.
Vše se odvíjí zejména od neserióznosti celé řady současných novinářů, ať už se jedná o žurnalisty z novin a časopisů, televizí či rozhlasových stanic. Já sám jsem učinil na toto téma nedávno vlastní cennou zkušenost, když jsem byl přítomen rozhovoru s jednou osobností pro významný celostátní deník. Dotyčná novinářka přišla na schůzku naprosto nepřipravena, vůbec nic si nenahrávala na diktafon ani nezapisovala s tím, že prý si všechno pamatuje. Pouze poslouchala, přikyvovala, a nakonec sdělila, že vůbec netuší, jak bude její článek vypadat, protože to, co ona napíše, nejdříve upravuje a schvaluje její nadřízený, pak to dostane editor, který v tom udělá celou řadu cenzurních zásahů, a nakonec tomu dá výsledný tvar grafik, aniž ona dostane šanci se k článku zpětně vyjádřit … Díky tomu se pak také do rozhovoru dostala řada nesmyslů, které dotyčná osobnost nikdy neřekla. Statisíce lidí si však rozhovor za dva dny přečetlo, a vše, co zde bylo napsáno, bylo obecně přijato jako FAKTA. Bez možnosti uvedení cizích nesmyslů na správnou míru. Tehdy jsem konečně pochopil, že nelze věřit všemu, co média uveřejní. A to ani v těch seriózních, o bulváru nemluvě.	Jednou z nejvýznamnějších osobností orlické větve Schwarzenbergů byl pradědeček Františka Schwarzenberga Karel III. (1824-1904). Muž  ostře vyhraněné individuality, který déle než tři desetiletí zasahoval do českých dějin. Byl politik a státník, organizátor českého zemědělství a ochránce českého lesnictví. A především byl Čech. A Evropan. Byl iniciátorem a obhájcem českého státoprávního hnutí, požadujícího korunovaci císaře na českého krále a spolu s tím zachování kontinuity země a její autonomii. V roce 1871 proslul svým výrokem ve sněmovně, že práva českých zemí bude hájit "až do těch hrdel a statků". Čeština byla jeho mateřštinou. Maminka byla z rodu Wratislawů z Mitrowicz. Silným popudem k uvědomělému češství byly historické výklady Františka Palackého o změnách zemské ústavy od doby Ferdinandovy, pořádané roku 1843 v rodinném schwarzenberském paláci. Jako předseda Vlastenecké hospodářské společnosti a po jejím zrušení předseda zemědělské rady pro Království české se zasadil o zakládání zemědělských a lesnických škol, o reformu a technickou přestavbu českého zemědělství. Málokdo se tak zasloužil o zachování lesů v českých zemích. V době, kdy ochrana životního prostředí byla pojmem neznámým, věděl Karel III. Schwarzenberg, že lesy jsou záchranou života. Proto nejen na svých panstvích, ale všude, kam sahal jeho vliv jako předsedy České lesnické jednoty, usiloval o porostné hospodářství, racionální pěstění lesů a současně o rozšíření lesnické školy a účinné zavedení výzkumu lesního hospodářství.
Šlechta byla zvyklá dívat se přes generace. Tehdy i nyní. Tomáš hrabě Czernin tento životní postoj shrnuje: „Často nás přirovnávám k našemu dobovému lesu, protože to, co my dnes sklízíme, to vlastně bylo uděláno za dědečka, nebo dokonce za pradědečka. A zase to, co dáváme zpátky, už nikdy sklízet nebudeme. A podobně se chováme ve všech oblastech. Nemůžeme se řídit momentálním ziskem nebo tím, co by se třeba teď okamžitě někomu líbilo. Musíme se dívat  dopředu. Asi to často vypadá bláhově a když se tak dívám kolem sebe, tak si nejsem jist, jestli nejsme okolím vnímáni jako blouznivci, ale jsem přesvědčen, že jedině tento přístup má smysl.“ A jeho otec, Theobald hrabě Czernin, k tomu dodává: "My se cítíme opravdu spíše jako správci toho majetku, než jako majitelé, kteří z toho vydobývají nějaký okamžitý osobní zisk. Kdybych z toho chtěl jenom vytahat zisk do své vlastní kapsy, tak tady nebudu opravovat tento barák a další různé stavby, které jsme převzali zdevastované. Vybavovat hospodářství stroji, to jsou všechno obrovské peníze. Když vidím dnešní okolní svět… tak to nevidím ani moc hezky u těch druhých." My zatím nejsme monarchisté, jen si myslíme, že zkušenosti české šlechty, dívající se přes generace, by se měla využít a odpovídajícím způsobem použít. Jak napsal Petr Mašek ve své knize Modrá krev: „Rozdíl mezi starým šlechtickým a běžným občanským rodem nespočívá v genetickém stáří - z tohoto hlediska jsme si přirozeně všichni rovni - ale právě v tom, že šlechtic své předky zná. Zná je proto, že byli odedávna lidmi známými, proslulými a slavnými, ať už v dobrém či zlém."

Dodejme, že současný šlechtic ví o činech svých předků, o jejich výhrách, prohrách, pokusech a omylech, a jestliže tito lidé ve své době většinou výrazně ovlivňovali okolní dění, z činů jeho předků se mu dostává poučení. Hledá příklady na současné situace v minulosti a nachází je. Většina z nás se stěží dostane ke jménům svých pradědečků a prababiček, natož k jejich činům. Přesto by bylo poučné vědět jak se chovali, jak se stavěli k tomu a onomu, co je trápilo a z čeho měli radost.    Šlechtic zná činy svých předků nejen v 5., 6. nebo 7. generaci. Zná některé své předky z doby úsvitu českých dějin. Tehdy formovali tento stát. To není žádná genealogická hříčka. Je to shromáždění faktů a  jejich vynesení z knihoven a pracoven historiků mezi lidi. Nic víc, nic míň.

Nejen tato zkušenost mě pak vedla k rozhodnutí, že má-li se něco stát, musí se to stát v naší režii, pod naším dohledem a na naši zodpovědnost. Rozhodli jsme se proto spolu s Janem Drocárem založit Mezinárodní společnost potomků Přemyslovců, která by se postupně stala jakýmsi mediálním zástupcem české šlechty. Jejím posláním by mělo být nejen zpracovávat a publikovat stovky nejrůznějších materiálů o jednotlivých rodech, osobnostech a historii jako takové, ale hlavně je pravdivě a nezkresleně prezentovat veřejnosti v médiu, dostupném po celém světě, které je pod naší stoprocentní kontrolou, totiž v internetových POZITIVNÍCH NOVINÁCH.

Otázkou je, zda někdo (a když ano, tak kdo) stojí o předávání zkušeností současných příslušníků šlechtických rodů, z nichž velká většina díky známým událostem, které prošly touto zemí v průběhu 20. století, žila nebo žije ve velké většině za hranicemi. Jaké byly jejich osudy, proč a za jakých okolností odešli, jak žijí nyní? I pro toto zmapování současné a minulé situace stojí zato zakládat Mezinárodní společnost potomků Přemyslovců. Hledali jsme společné prvky, které má většina těchto rodů, a potomství po Přemyslovcích je jedno z výrazných. Říkal mi Arnošt hrabě Waldstein při natáčení zmiňovaného televizního filmu o potomcích Přemyslovců, že se o jakési zmapování pokoušeli s Karlem knížetem Schwarzenbergem na začátku 90. let, kdy ještě žilo hodně příslušníků aristokracie, kteří dobu, jež přivodila nucený až masový odchod šlechty za hranice, prožívali ve svých - jak se říká „nejlepších letech“ – v  plné síle tvůrčích sil. Jenže v době, kdy byli žádáni o písemné svědectví,  jim bylo příliš mnoho let nato, aby takové svědectví psát chtěli.   Arnošt Waldstein k tomu dodává: "Mnoho zmizelo během posledních dvou století. Bohužel nejen věci překonané, anachronické, ale také trvalé hodnoty, které bychom teď naléhavě potřebovali. Tyto hodnoty musejí být znovu hledány a uváděny do našeho myšlení a jednání. Proto se musí lidé mnoho učit v dějinách a z nich znovu vybírat již existující poklady zkušeností. Jsem přesvědčen, že my, ze starých rodin, bychom při tom mohli účinně pomáhat, i když nás k tomu nikdo oficiálně nevyzývá."

Jakkoli tato myšlenka vypadá na první pohled prostě a téměř nezajímavě, v konečném důsledku se jedná o významnou věc velkého dosahu, což jsem se snažil vysvětlit právě na příkladu své čerstvé zkušenosti s rozhovorem pro velký deník.  Má-li totiž autor jistotu, že v nějakém médiu vyjde jeho článek zaručeně v takové podobě, v jaké ho napíše, a to včetně desítek fotek, vložených hypertextových odkazů a dalších doplňkových informací, aniž by ho kdokoli cenzuroval, vkládal do něho své vlastní myšlenky a upravoval celkový význam a smysl autorových vět, dá se to v dnešní době považovat svým způsobem za malý zázrak.  A dovolit si takový zázrak může pouze médium, které je naprosto nezávislé na byznysu, na prodejnosti svých výstupů (protože je zadarmo), na počtu výtisků, na aktivitě obchodních zástupců, na přírodních živlech a desítkách dalších důvodů, o kterých nemá běžný smrtelník ani tušení. To je schopen zaručit pouze internetový magazín, který dokáže přitáhnout čtenáře a nabídnout jim zajímavé čtení.

Pokud je k této pomoci nikdo oficiálně (a já si myslím, že ani neoficiálně) nevyzývá, je třeba, abychom se toho chopili my sami. Učinili jsme tak v případě 700. výročí vymření Přemyslovců, kdy vlastně nikdo na státní úrovni oficiálně toto datum nezmínil. Taková kulatá významná výročí si v zahraničí s hrdostí připomínají, oslavují je, hlavy států pronášejí oficiální projevy. U nás nic. Jen nekonečný povolební rej politiků, které nebudeme nazývat státníky. Připomíná mi to doby minulé, kdy tajemník komunistické strany Vasil Bilak v roce 1978 při zmínce, zda by se snad nemělo nějakým způsobem připomenout tehdejší 600. výročí úmrtí  císaře a českého krále Karla IV., takovou možnost jasně a striktně odmítl s tím, že "nebudeme oslavovat dajakého feudála…" Možná teprve zjištění, že se tehdejší západní Němci chystají Karla připomenout jako německého císaře, vedlo k tomu, že bylo výročí nakonec připomenuto. V jakém rozsahu, to už se nepamatuji. Při sedmistém výročí vymření Přemyslovců po meči (v královské linii) však náš stát neudělal vůbec nic, a to je velká škoda.

Snažili jsme se tedy – a ač to zní troufale, ale je to prostě tak - „zastoupit stát“ a nějakým vhodným způsobem, dle svých neskonale skromnějších možností,  výročí připomenout. Musím přiznat, že s vlastní přípravou jsme začali s Pavlem Loužeckým trestuhodně pozdě – v únoru 2006 – tedy necelý půlrok před výročím. Tím jsme, myslím, nejvíc práce přidělali především pánům Jiřímu Janáčovi z Národního památkového ústavu a PhDr. Petru Maškovi z Národního muzea, kteří se snažili shromáždit adresy pozvaných šlechticů. Pozdní nástup má ale docela prozaické vysvětlení -  dříve mě to totiž nenapadlo.  Výsledek akce byl, podle mého názoru, velmi  zdařilý (a soudím tak  podle ohlasu účastníků). Partneři, kteří se akce ujali, jí organizačně zvládli na výbornou, a přes neskutečné vedro, které bohužel některé pozvané nutně muselo odrazovat, neslo se dvoudenní  připomínání si prvního českého knížecího a královského rodu v duchu vzájemné úcty a respektu, přátelské nálady, lehce překonávaných jazykových bariér - v ovzduší, ve kterém se všichni  zdáli  býti jaksi pozitivně naladěni.	Celá věc má však i druhou, neméně důležitou stranu mince. Historie, jakkoli je to obor nesmírně zajímavý, zůstává stále na okraji masového zájmu čtenářské veřejnosti. Historické romány a literaturu faktu si kupují a čtou jen skuteční fajnšmekři, které dotyčná záležitost zajímá, a kteří jsou ochotni na ni obětovat peníze a svůj čas. Stejně tak i na internetu vyhledávají a čtou odborné servery pouze odborníci a lidé úzce zaměření na daný obor. Budou-li však v internetovém magazínu, v němž vycházejí nejrůznější typy článků, navíc pohodově, pozitivně zaměřených, publikovány i zajímavé články s tematikou šlechtických rodů a historie jako takové, bude je číst v konečném efektu mnohem více lidí, než kdyby o tom vyšla sebelepší knížka. Na internetu je totiž navíc celá řada možností, jak udělat článek interaktivní, živý, zvláštní …., prostě takový, jaký v žádné knize udělat nejde. O to se - na ukázku – pokouší právě tento článek, který by měl být první z řady takto pojatých informací o české šlechtě, jež zde chceme v rámci Mezinárodní společnosti potomků Přemyslovců postupně vydávat, dokonce v několika jazykových mutacích.
Premiéru zde měla genealogická tabule panovnického rodu Přemyslovců a jejich potomků na českém trůně.                                                                            ▼ klikněte na miniaturu originálního plakátu ▼   Sestavoval  jsem ji  k výročí úmrtí Václava III., posledního přemyslovského panovníka, krále českého, polského a uherského. Byl zavražděn v Olomouci dne 4. srpna 1306 a tímto činem, jak bylo řečeno, Přemyslovci vymřeli po meči v královské linii. V královské linii je potřeba zdůraznit, protože rod Přemyslovců žil i po úmrtí krále Václava III. v mužské linii prostřednictvím potomků opavského vévody Mikuláše I. Ten pocházel z nemanželského lože krále železného a zlatého Přemysla II. Otakara a byl o hodně starším nevlastním bratrem pozdějšího krále Václava II. Již v roce 1360 (11let před narozením Václava II.) se otec snažil pro Mikuláše získat nástupnické právo. Odpověď  papeže byla zdánlivě příznivá - uznává dědické nároky dětí českého krále, které jim Přemysl II. Otakar bude ochotný poskytnout, a dokonce mu smějí říkat otče. Papežská bula ovšem měla ponižující dodatek, že dědická práva se nevztahují na český trůn. Král ovšem verdikt papeže Alexandra IV. přijal, rozvedl se svou první manželkou Markétou Babenberskou, která mu potomka neporodila a oženil se s Kunhutou Uherskou, dcerou Rostislava Haličského. Neměl přitom tušení, čemu mohlo uznání legitimity v plné šíři necelých třicet let po jeho smrti zabránit.  Po zmiňovaném zavraždění jeho vnuka Václava III., totiž vyvstala otázka, kdo bude příštím králem. Mikuláš byl jako levoboček papežem vyloučen (mimochodem jeho potomci vymřeli v mužské linii ratibořickým knížetem Valentinem až 13.11.1521) a tak přišly ke slovu ženy.  Syn Přemysla II. Otakara král Václav II. měl sice čtyři syny, ale pouze Václav III. se dožil dospělosti. Proto se po jeho smrti český královský trůn „dědil po přeslici“.  Nejdříve to zkusila dcera Anna s manželem Jindřichem Korutanským (opět mimochodem: jeho prababičkou byla Ludmila, dcera v pořadí 22. českého knížete Bedřicha Přemyslovce), který se stal českým králem hned dvakrát.  V letech 1306 a poté 1307-1310. V mezidobí přišla na řadu vdova po Václavu II. se svým novým manželem Rudolfem I. Habsburským, aby po jeho smrti definitivně usedl na český trůn Jan Lucemburský, manžel další dcery Václava II. a sestry Václava III. Elišky Přemyslovny. Takové podobné nástupnické šachy se v českých dějinách opakovaly ještě několikrát. Zmiňovaná tabule byla vytvořena také proto, aby přehledným grafickým způsobem poukázala na genealogickou kontinuitu českých panovníků.  Poslední český král Karel I. Habsburský je prostě prokazatelně potomkem prvního historického českého knížete Bořivoje I. Přemyslovce a jeho manželky sv. Ludmily. A v které generaci? To už záleží na čtenáři a divákovi této tabule. Záleží na něm, kterou cestou se vydá.   Abychom totiž nevytvořili pouze dvoumetrový holý kůl, ověnčený jmény českých panovníků, uvádíme tolik genealogických cest, kolik se mi jich podařilo najít a propojit, a také tolik, kolik se jich na šířku vešlo. Ta hlavní „panovnická“ cesta je vyznačena hnědě a Karel je v ní potomkem Bořivoje a Ludmily v 32. generaci. Pokud někdo zvolí cestu například  přes francouzského krále Ludvíka XIV. je Karel potomkem Bořivoje a Ludmily v 35. generaci.
Ale abych se vrátil k cílům naší společnosti. Zpracování originálních článků o české šlechtě a jejich mediální prezentace považuji za základ veškeré naší práce. Tyto články by se měly postupně stát jakýmsi stavebním materiálem pro zpracování dalších mediálních výstupů v novinách, časopisech, televizi a rozhlase dalšími novináři. Naše představa je taková, že dotyčný redaktor se podrobně seznámí s našimi články, a na jejich základě poté zpracuje svůj vlastní příspěvek tak, jak uzná za vhodné. Ten by však měl být již natolik fundovaný (neboť založený na skutečných a ověřených faktech), že by se mělo předejít jakémukoli následnému zkreslování informací. Pozitivní noviny by zde fungovaly v podstatě jako určitá POJISTKA PRAVÉHO STAVU VĚCÍ, neboť kdokoli se následně může na vlastní oči přesvědčit, jak se věci skutečně mají. Naším úkolem by tedy mělo být propagovat tyto materiály, informace a jednotlivé zajímavosti všemi vhodnými formami, a starat se o to, aby byl mediální obraz české šlechty na veřejnosti co nejvěrnější.
Na genealogické tabuli jsem pracoval několik let spolu se zpracováváním rodokmenů jednotlivých šlechtických rodů. Postupně se mi začali propojovat předkové z jednotlivých rodů a jako vějíř se přede mnou rozevírala jejich vzájemná blízká nebo vzdálenější příbuznost. A najednou se rýsoval i prvek společný všem rodům, které mě zajímaly. V daleké minulosti to byli jejich společní přemyslovští předci. Vedly k nim od jednotlivých rodů různé genealogické cesty v různých časových obdobích, ale na konci resp. začátku každé z nich se nakonec objevil Bořivoj I. Přemyslovec s manželkou sv. Ludmilou. Většina příslušníků šlechtických rodů mé soukromé zjištění, že jsou potomci Přemyslovců, potvrdila, ale byli i tací, kteří o tom nevěděli, a někteří tomu ani nevěří.   Mezi ty první patří třeba Zdeněk Sternberg, který říká: „Mohu dovodit descendenci od Přemyslovců přímo ke mně, a nejenom jednou genealogickou linií, ale několika. A pokud jde o můj vztah k rodu Přemyslovců, tak mě zajímají hlavně ti poslední Přemyslovci, počínaje Václavem I., zejména proto, že tehdy v té historii už je mnoho konkrétních záznamů, zatímco ti jejich předchůdci - tam je ještě mnoho mytologie."   Karel Schwarzenberg  k tomu připojuje: "Můj otec byl genealog, tak mi jednou před 40lety vysvětlil, jak ta posloupnost po přeslici po různých dcerách a vnučkách jde až k nám. Jsme tak propojeni s mnoha panovnickými rody, ale je pravda, že dějiny Přemyslovců znám nejlépe a poměrně dobře.“ Richard Belcredi, náš bývalý velvyslanec ve Švýcarsku, si zase z Přemyslovců nejvíce cení Přemysla II. Otakara. Říká: „Obdivoval jsem Otakara. Kdyby nepadl na Moravském poli, mohla Evropa vypadat jinak. Jeho říše sahala od Baltu k Jadranu.“ Ale že by mohl být potomek tohoto krále, tomu příliš nevěří. „Přece kdyby na tom něco bylo, určitě by se o tom v naší rodině mluvilo.“
Ne každý si uvědomuje, že zpracovávat originální, dosud nepublikované nebo málo známé materiály o české šlechtě, lze dneska jediným způsobem: Nabídnout čtenářům naprosto nové pohledy na různé události a odhalovat řadu zajímavých, mnohdy nečekaných souvislostí, které dokáží pootočit čtenářovo nazírání na historii.   Ptáte se jak? No přeci zachycováním autentických rozhovorů s žijícími členy šlechtických rodů, kteří si toho dosud naštěstí hodně pamatují, ale bohužel tu mezi námi nebudou věčně! To však vyžaduje digitální zpracovávání jejich rodinných archívů, a zejména neustálé hledání, objevování a účinné prosazování nových metod, jak informovat o těchto zajímavostech veřejnost.
U fotografie Karly Hrubé z Gelenj a Jaroslava Lobkowicze bych se rád na minutku zastavil, protože ukazuje onu vzájemnou propojenost šlechtických rodů, o které jsem hovořil: Paní Karla Hrubá z Gelenj má sestru Alžbětu, která je manželkou Zdeňka Sternberga. Ten má bratra Jana Bosca, který je manželem Marie Leopoldiny. Ta je sestrou Jaroslava Lobkowicze. Všichni jsou vlastně švagři. Uveďme si ještě jeden příklad vzájemné propojenosti a příbuznosti šlechty, která nezná hranic. Během dvoudenních akcí k výročí Přemyslovců bydleli u Jaroslava Lobkowicze manželé Neippergovi. Oba jsou potomky Přemyslovců… Josef Hubert hrabě Neipperg je potomkem Bořivoje a Ludmily v 35. generaci a jeho manželka Theresa rozená  princezna Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst v 33. generaci. O ní by asi málokterý Čech věděl, že patří k rodu, který pro nás objevil Poděbrady jako lázně. Ani jeden z manželů Neippergových už nemluví česky, ale například předkové hraběte Neipperga mají s českými zeměmi mnoho společného. Například jeho rodiče se brali v roce 1911 v Průhonicích, jeho dědeček Reinhard Neipperg se narodil v Hoříně u Mělníka a s hraběnkou Gabrielou Waldsteinovou, narozenou v Hluboké nad Vltavou se ženil v Praze. Druhý dědeček, ministr zemědělství Arnošt Silva-Tarouca se narodil v Čechách pod Kosířem a v červnu 1885 si v Praze na Smíchově bral hraběnku Nosticovou, který se narodila v Praze a zemřela v průhonickém zámku. Půjdeme-li ještě o generaci výše, pradědeček Neipperg si bral princeznu Lobkowiczovu, pradědeček Waldstein zase princeznu Schwarzenbergovou. Pradedeček Silva-Tarouka se narodil a zemřel v Čechách pod Kosířem a pradědeček Nostic se narodil v Trmicích a zemřel v Praze. A pro zajímavost: Syn Josefa Huberta Neipperga má pět dětí s Andreou, vnučkou Karla I., posledního českého krále.
Dalším velkým úkolem, na který bychom si chtěli časem troufnout, je uspořádání velké společenské a kulturní události světového významu - SETKÁNÍ POTOMKŮ ŘÍMSKÉHO CÍSAŘE A ČESKÉHO KRÁLE KARLA IV. LUCEMBURSKÉHO, po matce potomka Přemyslovců - u příležitosti 700. výročí jeho narození dne 14.5.2016, při němž by se měla v Praze sejít celá řada významných potomků Karla IV. a důstojným způsobem oslavit toto jedinečné historické výročí. To je samozřejmě tak obrovský úkol, že se mu bude muset věnovat ne jedna, ale hned celá řada firem najednou. O tom však nechci na tomto místě hovořit, neboť je to ještě hudba - doufejme však že nedaleké – budoucnosti.
Existují různé pravdy, polopravdy, nesmysly, neúmyslné chyby i zažité a vnucované lži, prezentované o šlechtě v médiích a nejrůznějších publikacích. I toto by měla Mezinárodní společnost potomků Přemyslovců jaksi "hlídat". Pokud například celostátní deník MF DNES dělá rozhovor na téměř půl strany, a místo Richarda Belcrediho zpovídá neexistujícího Rudolfa Belcrediho, jde zřejmě o neúmyslnou chybu. Měla by následovat omluva, ale v článku už to navždy bude takto uvedeno. V Pozitivních novinách lze chybu napravit během okamžiku.   Není neznámým faktem, že například kolem osoby arcivévody Františka Ferdinanda d´Este vzniklo mnoho pověstí… a pomluv. Vedle povahových (většinou vymyšlených nebo přehnaných), vznikla také teorie, že při schůzce následníka s německým císařem Vilémem na Konopišti připravovali válku.         Pokud někdo ví o Pozitivních novinách a chce takové tvrzení vyvrátit, není co řešit. On ví např. z rodinného vyprávění, že takové tvrzení nemůže být pravda, protože František Ferdinand byl vždycky proti válce, a třeba v roce 1913 válce zabránil. Náčelník generálního štábu tehdy tvrdil, že je zapotřebí preventivní války proti Srbsku, dokud se Rusko ještě nevzpamatuje z porážky v rusko-japonské válce. A tomu následník trůnu, jako generální inspektor, zabránil. František Ferdinand, jako potencionální následník rakouského trůnu, chtěl pochopitelně blíže poznat císaře Viléma. To je logické. Ale ví se, že při oné návštěvě Konopiště ukazoval německému císaři především své růže. Chtěl naopak zdůraznit soukromý ráz návštěvy. Ano není problém umístit taková sdělení na stránkách Pozitivních novin pod hlavičkou Společnosti. Bude to její náplň.
Vraťme se však k základnímu tématu:  Mezinárodní společnost potomků Přemyslovců. Dosud nemá žádný právní základ. Není to ani nadace, ani obchodní společnost, je to pouhé sdružení osob, které mají tvůrčí záměr a chtějí se pustit do zajímavé práce. Naším klíčovým úkolem je získat pro tento záměr samotnou šlechtu, o což jsme se poměrně úspěšně pokoušeli prostřednictvím našich dosavadních akcí (televizní film, tvorba rodokmenů, články v Pozitivních novinách, akce Setkání potomků Přemyslovců).  Bez nich (šlechticů) to jednoduše nepůjde, neboť – jak praví podtitul tohoto článku -  celé to je hlavně o nich a pro ně, a my to musíme dělat s nimi  a v některých případech i za ně … Jedna věc je však jistá: Tato společnost se neobejde bez financí. Bez zajištěných finančních zdrojů totiž nemá ani žádný smysl oficiální společnost zakládat, takže i proto byl náš postup takový, že jsme nejdříve zveřejnili náš záměr, a poté s ním chceme oslovovat konkrétní osoby, rody, instituce a další společnosti a hledat u nich pro tento projekt podporu.
Potomek starého jihočeského rytířského rodu baron Václav Dlauhoweský z Dlouhévsi, říká: "Šlechtictví můžeme mít v sobě jako něco osobního, co v sobě nosíme a nějakým způsobem prezentujeme. Úcta, respekt a společenské postavení, které kdysi šlechta pro svoje zásluhy získala, se však jen tak samy o sobě neobnoví. Nemůžeme se někam uměle vrátit. To nelze. Měli bychom hledat, jak postupovat dál. Na tom bude záležet, jestli nás společnost přijme, anebo nás bude registrovat jen jako zajímavou kuriozitu z dávných časů."

 

                                           text  ©  Jan Drocár, Pavel Loužecký, 5.9.2006
 

Založení Mezinárodní společnosti potomků Přemyslovců

  DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  POTOMCI PŘEMYSLOVCŮ   nebo v sekci PUBLICISTIKA