POZITIVNÍ NOVINY

Z knihy Jana Antonína Krystka OSUDY

Když jsem byl panem Krystkem, autorem "Osudů" i předcházejících dvou knížek, věnovaným osudům exulantů a emigrantů, osloven, abych rovněž přispěl svým příběhem do jeho knížky, chvíli jsem váhal. Potom mi to ale nedalo a rozhodl jsem se napsat něco, co lze při dobré vůli nazvat svědectvím, že ne každý člověk musí vykonat ve svém životě něco mimořádného a velkolepého, aby nabyl pocitu sebeuspokojení.
Když jsem spatřil světlo světa, chybělo do skončení 2. světové války několik týdnů. Shodou okolností se v ten samý den – i když o nějaký ten rok dříve – narodil i český filozof a myslitel Jan A. Komenský. Jako místo, kde jsem měl přijít na tento svět, mi byla vyšší mocí určena pražská porodnice na Vinohradech "U Apolináře", která je dodnes více známá jako záchytná stanice pro opilce než jako vstupní brána novorozenců do života. Zde, za vydatného mého křiku i řevu opilců ve vedlejší budově, jsem se narodil. Jako malý, čtyřapůlkilový drobeček jsem netušil, že mou budoucnost poznamená špatný kádrový profil. A to přesto, že maminka byla "vykořisťovanou" prodavačkou firmy Fejfar – Mládek a tatínek umělecký fotograf – polygraf. Snad jediný, kdo mi kazil budoucí kádrový posudek, byl můj dědeček z maminčiny strany a také můj kmotr Richard Geisselreither z dělnického Žižkova. Nic nepomohlo, že dědeček byl jen chudým podomním obchodníkem s knoflíky a zipy. Nemilosrdně byl zařazen do kategorie odsouzeníhodných živnostníků. A to jsme jej později z vypočítavosti v kádrových dotaznících nějaký čas tvrdě "zatloukali"! Snad k nám bude dnes dědeček shovívavý a odpustí nám to.
Přestože oba mí rodiče byli čistí jak slovo Boží a já měl všechny předpoklady pro zdárný růst a vývoj hodnotného občana socialistické společnosti, nevážil jsem si toho a dělal vše pro to, abych si budoucnost pokazil.
Když nám všem v roce 1953 neočekávaně a navždy odešel náš velký osvoboditel, Josif Visarionovič Stalin, a některé mé spolužačky a učitelky měly od pláče zarudlé oči, já – hloupé a naivní děcko – měl z toho v skrytu duše radost, a netrpělivě očekával změny dnů příštích.
Možná se někdo z vás pozastaví nad tím, že už jako pouhé děcko jsem se "zabýval" politikou. Snad to bylo dáno tím, že v mé třídě bylo pár dětí z tzv. reakcionářských rodin, jejichž rodiče (stejně tak jako moji) si nebrali servítky a otevřeně před námi doma o všem mluvili. Dnes s odstupem času mohu posoudit, že to bylo dosti odvážné a možná i nerozumné, ale měli jsme všichni to štěstí, že jsme přežili.
Svou mladistvou nevyzrálost jsem potvrzoval mnoha skutky, mimo jiné i tím, že jsem vytrvale odmítal krásný rudý šátek, po kterém jiné děti naopak šílely. I to kromě jiného rozhodlo o tom, že jsem později nebyl ani přes svůj talent a vztah k výtvarnému umění přijat na grafickou průmyslovku v Hellichově ulici. Mou povahu a negativní postoj ke všemu, co bylo socialistické, formovala také "dobrovolná" kolektivizace zemědělství, jejímž svědkem jsem byl při návštěvách své milované tetičky Julie v broumovském pohraničí, která byla označena jako "kulak" a nepřítel lidově demokratického zřízení. V Rožmitále u Broumova jsem trávil své prázdniny a byly to, i vzdor době, kterou jsme tehdy žili, překrásné časy, na které rád vzpomínám.
Čas mých prázdnin vyplňovalo hezké přátelství s malířem Václavem Šafářem, kterému nechyběl smysl pro romantiku. Byl to známý broumovský umělec a bohém. Mé chvíle malování s ním ve volné přírodě byly pro mne nezapomenutelným zážitkem. Imponoval mi svou skromností i recesismem, bez nějž bych si jej neuměl ani představit. Vlastnil tehdy obrovský cadillac. Jeho malá, trochu obtloustlá postavička , bez bot, v chudých šatech a s nerozlučným slamákem na hlavě, kontrastovala s jeho americkou "almarou". Tehdy, když komunisté hrdě pěli "Poručíme větru, dešti…", jsem nepochopil, kam vítr fouká, a nepokrytě jsem fandil kulakům a těšil se z toho, že někteří z nich dokázali aspoň na čas vzdorovat.
"Nadějná" 50.léta zanechala ve mně i další vzpomínku. Tatínek s maminkou onemocněli tuberkulózou a naše rodina byla nucena žít z nejnižšího invalidního důchodu. Stal jsem se "sociálním případem", závislým na minimálním příjmu rodičů a pomoci druhých. Pamatuji se, že jsem si z chudoby moc nedělal a ani mne to před druhými dětmi v jejich očích nijak nesnížilo. Přijímal jsem vše jako samozřejmost, s níž je třeba – alespoň pro tuto chvíli – žít. Bude to možná znít jako z proletářské literatury Marie Majerové nebo Zápotockého , nicméně byla to skutečnost: Peněz nebylo, a tak maso jsme měli jen v neděli a někdy také ne, oblečení záviselo na tom, co kdo dal, a o hračkách v běžném slova smyslu jsem si mohl nechat jenom zdát. Sousedky v domě mne dávaly svým věčně nespokojeným ratolestem za vzor skromnosti: "Podívej se, Venoušek Židků nic nepotřebuje a dovede si hrát i s vodou!" Čas mého dětství, který prolínaly radostné i trpké okamžiky, mi však přinesl mnoho kladného. Naučil jsem se být, když to bylo třeba, skromným a těšil jsem se z každé maličkosti. Co však bylo zásadní, naučil jsem si vážit dobra a zlu se vyhýbat.
V době vlády krále Klacka Antonína Novotného, když se 50. léta chýlila ke konci, jsem se díky tomu, že v pro mne potřebném okamžiku polevila bdělost bezpečnostních složek i domovní důvěrnice, dostal jako zahradnický učeň do služeb Pražského hradu. Asi po tři léta jsem se dost často pohyboval v těsné blízkosti samotného "veličenstva", které ale bylo natolik zaneprázdněno nelehkým vládnutím a bezmeznými starostmi o svou zem, že nemělo čas ani na své nejbližší poddané, na to, aby s nimi prohodilo pár slov. A tak ti starší, pamětníci, rádi vzpomínali na jeho předchůdce, harmonikáře Tondu, který byl tak lidský a lidový, že chodil za svými poddanými do podhradí popíjet a hrát jim na harmoniku.
O pár let později, když mi skončila puberta a svůdná Eva Pilarová pěla krásným hlasem "Ach, ta láska nebeská…", jsem to nevydržel a rozjel se do Varšavy hledat sobě ženu. V hlavním městě Polska jsem pak poznal dívčinu mého srdce, svůdnou Elžbietu. S tou jsem se o tři měsíce později, rychle, aby si to nerozmyslela, oženil.
Měl jsem při svém vybírání velké štěstí. Ela se stala mou celoživotní partnerkou, vzornou matkou dvou synů. Přiznávám, neboť jsem člověk kritický nejenom k druhým, ale i sám k sobě, svůj obdiv k ní, že to se mnou vydržela až do dnešních dnů. Nebyl a nejsem jednoduchým stvořením, předurčeným pro klidné a pohodové žití. Mnohokráte jsem ji v životě postavil před své extravagantní nápady jako před hotovou věc a nevím, jestli bych je bez její pomoci dokázal dotáhnout do samého konce.

* * *

Rudá záře nad Kladnem pohasínala, Gottwald se nabalzamovaný vystavoval na odiv v žižkovském mauzoleu a v Kremlu se blýskalo. Neodvratně se blížilo Pražské jaro 1968 a s ním sílila i naděje na demokratizaci poměrů, na slušnější život bez bázně a strachu. Našemu prvorozenému synkovi Tomášovi byly tři měsíce a my naivně doufali v jeho lepší budoucnost a snesitelnější život. Naše naděje- aniž bychom to tušili, již předem odsouzená k zániku – neměla dlouhého trvání. Waldemar stačil ještě dozpívat svou písničku "Jó, třešně zrály" a bylo tu léto a 21. srpen. Bratříček zabouchal na vrátka – a my všichni přišli zkrátka! Beránka se vlkům zachtělo. Nastal čas písniček Karla Kryla, které zvláště nás mladé tehdy psychicky podržely.
Tisíce Čechoslováků odcházely do "nepřátelské, kapitalistické ciziny", mnozí z nich zbaveni iluzí, které doposud chovali. Konec osudového 68 neznamenal pro nás žádné pozitivní změny, jak jsme očekávali, naopak šroub nastupující normalizace začal s přibývající silou utahovat to, co doposud bylo povoleno.
Také my jsme začali vážně uvažovat, jak "vzít do zaječích", ale náš devítiměsíční Tomášek nám to "rozmluvil". Báli jsme se o něho a náš strach z toho, do čeho bychom s ním šli, byl příliš velký. Když se mi podařilo sehnat za "železnou oponou" někoho, kdo by se nám v samotném počátku stal jakýmsi záchytným bodem, uposlechli jsme vnitřního hlasu, útočícího na naši rodičovskou zodpovědnost a zůstali sedět na zadku doma, doufajíce, že se časem přece jenom vše v dobré obrátí.
Normalizační proces začal pomalu kynout jak těsto na české knedlíky. I přesto se začala vytvářet a formovat zdravá opozice. Zbývající větší část obyvatel se uzavřela do soukromí svých domovů a ve většině případů rezignovala na danou situaci. Snad jen chataři, majitelé chalup a trampové se mohli cítit v lesích a v přírodě svobodněji než ostatní. Byl to jediný únikový ventil z již zaběhnutého bolševického, šedivého koloritu všedních dnů.
Já sám se ukázněně zařadil do druhé skupiny, na první jsem zkrátka neměl. Možná jsem byl zbabělý, ale silně u mne zapracoval přírodou daný pud sebezáchovy rodu.
V tom čase jsme totiž už byli čtyři, neboť v prvním roce 70. let se nám narodil druhý syn Michael. A tak jsem, jak již bylo konstatováno, sobecky zvolil druhou alternativu "vnitřní emigrace". Abych nějak vyplnil ty jednotvárně za sebou jdoucí dny a zároveň i udělal něco pro své tělo, začal jsem aktivně sportovat, plavat. Částečně mne k tomu kroku přiměl můj nevalný zdravotní stav a potíže s plotýnkami, ale i můj dřívější zájem o tento sport. Lékař mi doporučil co nejvíce plavat, což samo o sobě jako důvod a dlouhodobá inspirace nevydrží. Ani když – jako tomu bylo v mém případě – máte k dlouhodobému čvachtání ve vodě vztah již od útlého dětství.
Sám přesně nevím, co to bylo, skutečností ale je, že takřka ze dne na den jsem se zařadil mezi ty, které – když budete mít štěstí – můžete vidět někde v přírodě na přehradách nebo řekách, jak nesmyslně mlátí kolem sebe rukama, tu do teplejších, jindy ledovějších vod. Plavou samotářsky (to trénují), jindy zas ve skupinkách (to závodí) uprostřed řeky, jezera nebo alespoň nějakého rybníka. Jsou zažraní jen do sebe, nekoukají moc na hodinky, až když doplavou.
Vodní dálkoplavectví má v Čechách hluboké kořeny. Jedním z prvních, kdo s ním začal, byl legendární otužilec Alfred Nikodem, povoláním pražský zlatník. Druhým, kdo pokračoval v jeho šlépějích, byl jeho žák, nestor československých otužilců Oldřich Liška z Prahy, který se v sedmdesátých letech stal mým trenérem a učitelem sportovního otužování. Byl po mnoho let mým rádcem, i když nejednou kroutil hlavou nad mými výstředními sportovními počiny, já zase jemu byl poradcem ve věcech organizačních. Oldřich měl vlastně poradce dva. Tím druhým byl můj dlouholetý přítel Vladimír Kulíček, který přišel do oddílu rok poté, co Liška převzal žezlo otužilců od A. Nikodema. To se psal rok 1947. Od té doby komentoval místním rozhlasem u pražského Národního divadla všechny ročníky Memoriálu Alfreda Nikodema až do konce tohoto tisíciletí, tedy 53 let!

* * *
Hned v prvním roce mého členství v pražském oddílu otužilců jsem stanul mezi československými borci na startu maratónu Vrané – Praha. Po absolvování dvanáctikilometrové trasy, kdy jsem obsadil slušné třetí místo, jsem k svému nemalému úžasu zjistil, že mimo čvachtání ve vodě umím i trochu plavat. A pak to začalo. O čtyři měsíce později jsem odjel se svou ženou a synem do Varšavy, kde jsem pobláznil skoro polovinu obyvatel. Podařilo se mi na Nový rok 1972 vytáhnout z teplých postelí tisíce Poláků, ještě nevyspalých a s kocovinou po silvestrovské noci, aby přišli k Poniatowského mostu koukat v pravé poledne na tři blázny – jednoho Čechoslováka a dva Poláky, kteří poprvé v historii Polska přeplavou v zimních podmínkách Vislu. Atrakce to byla veliká a nezůstala bez povšimnutí. A to jak v celém Polsku, tak i doma v Československu.
Ještě dávno předtím, co dítko školou povinné, jsem se zhlédnul v Richardu Halliburtonovi a jeho knize "Za novými světy". Autor v jednom ze svých extrémních příběhů poutavě vypráví, jak proplaval na etapy celý Panamský průplav, včetně jeho šesti přehradových komor. Nápad s komorami se mi moc líbil , a tak jsem Lišku přesvědčil, že by nebylo marné uskutečnit ho v malém, v našich podmínkách, na trati Slapy – Praha. Délka neobvyklého maratónu byla 33 kilometrů, během kterých jsem měl proplavat štěchovickou a vranskou přehradu. Personální obsluha těchto přehrad mne měla ve svých komorách "zdýmat" jako nějaký parník. Po mnoha úředních jednáních jsem se 17. srpna 1974 sebevědomě ponořil do vody a po více než osmi hodinách skutečně do Prahy – Braníka doplaval. Náročnost plavby nespočívala ani tak na vzdálenosti, ale v tom, jak chladná byla voda (od 11 do 16 stupňů C). Když jsem v cíli vylézal na břeh, nevěděl jsem ani, zda jsem rodu mužského, nebo ženského – taková byla ledová voda. Přes to všechno byly mé pocity vítěze báječné, vždyť jsem byl první v Československu a také v Evropě, komu se něco takového podařilo. Inspirován prvním úspěchem jsem o rok později celou plavbu zopakoval v duetu s velkým komunistou z přesvědčení, Františkem Venclovským, prvním československým přemožitelem kanálu La Manche (1971). Délku naší společné plavby jsme protáhli na 40 kilometrů , do centra Prahy, čímž nám přibyla u Dětského ostrova jedna komora navíc. Samozřejmě jsme oba doplavali a vystoupili současně po 11 hodinách a 28 minutách na prkna, která sice neznamenala svět, ale jenom jednu známou pražskou plovárnu. Zde byl zakončen jeden z mnoha mých životních příběhů.
Nad Občanskou plovárnou poblázněně zvonil zvonec dnes už legendárního pana Platila, na platu nás srdečně vítali naši nejbližší a nám oběma bylo moc fajn. Mé přátelství s Františkem bylo jenom na sportovní bázi. Co nás oba spojovalo, byly naše extravagantní zájmy. Přestože se naše politické názory na svět podstatně lišily, nikdy jsme na politiku nezaváděli řeč. Tahle vzájemná opatrnost snad vycházela ze vzájemné úcty jednoho ke druhému a bylo nám jasné, že jakákoliv debata v tomto směru by mohla jenom narušit naše sportovní přátelství.
Jak se říká, s jídlem roste chuť, a v mém případě nebylo tomu jinak. Má nevyhasínající sportovní aktivita mi po celý čas normalizačního procesu poskytovala perfektní clonu – byl jsem od stupidních slov i činů komunistů izolován, nevnímal vše tak intenzivně jako ti druzí. Žil jsem si ve svém světě rekordů. Po druhém úspěchu Venclovského na Kanálu jsem se pevně rozhodl "převálcovat" La Manche nonstop oběma směry! V případě úspěchu bych byl čtvrtým na světě a prvním suchozemcem, kterému se to podařilo. Za tímto účelem jsem navázal písemný kontakt, který se časem změnil ve sportovní přátelství, a americkým dálkoplavcem Jonem Eriksonem (v roce 1981 jako první na světě přeplaval La Manche nonstop třemi směry!), a vyzbrojen jeho radami jsem se začal připravovat na svůj největší a nejvýznamnější sportovní výkon. Vše se vyvíjelo k mé spokojenosti a dokonce jsem měl již "bohatého strýčka" za sponzora, kterým byl podnik zahraničního obchodu Strojimport Praha. Co ale sám čert nechtěl (a snad i Neptun měl v tom prsty), mé směle bláznivé plány se pro mé náhlé onemocnění začaly bortit. Lékařské konzilium v Krči vyneslo nade mnou tvrdý a nesmlouvavý rozsudek: Je konec s plácáním se ve vodě! Máte začínající artrózu obou ramen a kolen!
A bylo po všem. Rázem se zhroutily všechny mé plány a rozsypaly se jako domeček z karet. Nějaký čas jsem se potom ještě snažil upotřebit nabyté zkušenosti jako dobrovolný funkcionář tělovýchovy. Ale to nebylo to pravé ořechové. Celou nelepšící se politickou situaci v zemi jsem opět intenzivně prožíval, a zbaven toho, co mne do té doby od okolního dění vcelku úspěšně izolovalo, nedokázal jsem se nijak účinně bránit. Všechno ještě více vyhrotila skutečnost, že jsem žil ve smíšeném česko-polském manželství, ve kterém jsme oba navíc vnímali i skutečnost , že v sousedním Polsku začalo nezadržitelně nabývat na významu odborářské hnutí Solidarita, které bylo mocipánům v Polsku (ale i u nás, pro "špatný příklad", který dávalo) trnem v oku. Nejčastěji jsme tu možnost měli pocítit při šikanování, kterému jsme byli podrobeni při přejezdu hranic. Byl to zajímavý čas. Člověk ani nemusel nic mít proti režimu, stačilo jenom, že jeden z manželů byl polské národnosti. V tom samém čase jsem již 15 let pracoval jako inspektor pražského magistrátu (dříve NVP) na obvodě Praha 6. Mí snaživí představení začali na mne činit rádoby "rodičovský" nátlak, abych neváhal a přijal kandidaturu na členství KSČ. To jsem, stále nezmoudřelý a neponaučený, odmítal. Z jejich přemoudřelých a zkušených hlav pak vycházela mnohá doporučení , co bych měl udělat a co mne naopak čeká, nezměním-li své zatvrzelé stanovisko. Ještě později, když jsem byl tak neomalený, že jsem si dovolil písemně kritizovat legislativní odbor vlády za nedodržování zákonů, začalo peklo. Následovaly utajené odposlechy mých telefonátů na pracovišti, byla pečlivě kontrolována má pošta a život se pro mne i celou rodinu stával stále nesnesitelnější.
Píše se rok 1977. Suverénní ornitolog Karel Gott, držitel mnoha chráněných ptáků (Zlatých slavíků), svým nepřekonatelným hlasem udržuje Čechům a Slovákům alespoň zbytek sebevědomí, které ztratili léty normalizace, ale zatím marně. Konečně také vzniká Charta – naděje československého lidu. Já s rodinou se raději držím v pozadí a začínám podruhé v životě vážně uvažovat o emigraci ze slibovaného ráje.
Od našeho rozhodnutí přejít na druhou stranu "železné opony" k samotné realizaci nezákonného opuštění republiky uplynuly dva roky. Měl jsem opět, jako většinou ve svém dosavadním životě, mimořádné štěstí. Podařilo se mi díky korupci, která tu vládla, přes známé obdržet od banky devizový příslib, který byl podmínkou pro podání žádosti o výjezdní doložku a vízum do Jugoslávie a západních států.
A tady opět zapracovala naše štěstěna. Ostražitost StB i uličního výboru polevila a domovní důvěrnice neměla "ani šajna". Má žena Ela, jako polská státní příslušnice, zažádala o výjezdní doložku samostatně na oddělení pro cizince, a já s kluky na oddělení pasů a víz pro československé občany. Nikdo nic neprověřoval, nikdo se nic neptal, a nám se tak podařilo všem najednou legálně vycestovat na týdenní dovolenou do Západního Německa.
Byl krásný podzimní den 4. října 1980, na hranicích zářila rudá hvězda z nevinných rudých kvítků, a ve vagonech, i pod jejich podvozky, se proháněli a nenávistně štěkali cvičení němečtí vlčáci české pohraniční stráže. Asi o hodinu později se vlak rozjel, minuli jsme vysoký, vztekle naježený ostnatý plot a projížděli územím nikoho s vědomím, že opouštíme jeden z koncentračních táborů orwellovské říše. V duši jsme slyšeli ohlušující ránu – to za námi spadla "železná opona". Byli jsme ve svobodném světě.
Stál jsem se ženou u okénka a plakal štěstím, že nám to, v co jsme do posledního okamžiku nedoufali, vyšlo. Kousek za hranicemi přišly freundliche Gesichte nepřátelských Němců a my jsme našim chlapcům oznámili, že se nehodláme vrátit. Oba dva přijali tuto zprávu s překvapujícím klidem. V tu chvíli bylo pro ně nejdůležitější to, že měli mámu i tátu u sebe.
Naší cílovou stanicí v Německu byl Krefeld. V tom čase městečko mírové iniciativy, ležící 40 km od holandských hranic. Na nádraží nás už čekali naši přátelé z Varšavy, trvale již zabydlení jako přesídlenci v Německu, kteří nám měli v začátku naší nové existence pomoci. O pár dnů později se ukázalo, že nám pomoc přišla z úplně jiné strany. V nejtěžších chvílích nám velmi pomohl sudetský Němec, jistý pan Teichmann. Staral se o nás se svou ženou s takovou pečlivostí, jako bychom byli jeho vlastní rodina. Nedalo mi to, abych se jej nezeptal: "Proč to vlastně všechno děláte, vždyť musíte cítit jako křivdu to, co se stalo po válce vaší rodině?"
S úsměvem, prost jakékoliv zloby či trpkosti, mi upřímně odpověděl: "Proč bych se měl cítit ukřivděný? Vždyť já mohu Čechům jen poděkovat, že jsem tam díky nim nezůstal!"
Později jsem se dozvěděl, že pan Teichmann pomáhal mnoha dalším Čechům, kteří také utíkali před zlovůlí komunistů, a byl dokonce v organizaci, která se dobrovolně o podobné uprchlíky starala.

* * *

Likvidace našeho pražského hnízdečka byla promyšlena několik týdnů před naším odjezdem. Udělali jsme vše pro to, aby po našem "prásknutí do bot" nezůstalo naprosto nic, jen holé stěny. Za tři dny po našem příjezdu do Německa, plný nadšení z nového domova, jsem telefonoval do Prahy svému příteli Josefu Čížkovi, tchánovi známého brankaře Iva Viktora. Byli jsme předem domluveni, jako v nějakém ruském špionážním filmu, že když mu během našeho telefonického rozhovoru řeknu heslo: ZÍTRA JEDEME DO HOLANDSKA, znamená to definitivně, že zůstáváme a nemíníme se vrátit. Komická situace nastala, když přítel, který mě špatně slyšel, se několikrát nervózně ptal: "Tak mi konečně řekni, jedete do toho Holandska, nebo ne?"
Potom úprkem pádil na dejvickou poštu a poslal "zašifrovaný" telegram mému bratranci Járovi do Meziměstí: "Václav nemůže přijet!"
Bratránek měl již pro tuto chvíli připravený velký náklaďák, přijel do Prahy a během několika hodin, za asistence mých rodičů, byt čistě "vybílil", takže tam nezůstala ani jehla. Jinak ostražité domovní důvěrnici Božence, bydlící hned vedle nás, k jejímu údivu unikl náš odjezd a začala se náramně divit, kam se tak rychle stěhujeme a navíc bez toho, že bychom byli stěhování přítomní. Byla tak snaživá, že v zápalu vědomí své občanské povinnosti chtěla zavolat na Bezpečnost. Na tuto možnost byl můj bratránek připraven, vzal si ji na bok a důrazně jí připomenul, že jsme kdysi pro ni něco udělali, co by i dnes ještě mohlo zajímat Bezpečnost. Bylo vidět očividně, že tohle na ni zapůsobilo, a tak všechno klaplo, jak bylo naplánováno.
Začátky v novém domově, tak jako u většiny azylantů, nebyly vůbec lehké. První rok plynul v nervózním očekávání uznání politického azylu. Bez jakékoliv znalosti jazyka a bez povolení na práci. Po roce jsme konečně já a oba naši synové obdrželi tolik očekávaný azyl, ale mé ženě s polskou státní příslušností byl zamítnut, protože neutekla z Polska. Tím byla odstavena na druhou kolej. Neměla právo na práci a ani na metr bytového prostoru. Cítila se všelijak, jenom ne jako rovnocenný člověk. Nově vzniklou situaci byla nucena podat soudní žalobu na pracovní úřad a po roce soudních tahanic, díky vlastní sebeobhajobě, vyhrála. Nezapomenu nikdy , jaké psychické trauma prožívali naši synové první týdny našeho pobytu mimo domov, vinou toho, co do nich vtloukala dogmatická propaganda na českých školách. Sedmiletý Michael a třináctiletý Tomáš se pak v Německu báli vyjít ven na hřiště a hrát si s jinými dětmi. Stále očekávali, že jim někdo ublíží.
Asi rok po našem útěku byli mí rodiče předvoláni do Bartolomějské ulice k výslechu. V tom čase začaly ledy bolševizace pomalu praskat. S rodiči jel ve výtahu vyšetřovatel našeho "případu", a když viděl k smrti vyděšené dva staré lidi, začal je utěšovat: "nic si z toho nedělejte, že tam zůstali! Udělali dobře." Celý formální výslech byl potom skrytě veden v tomhle duchu.
Z počátku jsme vůbec neměli v úmyslu zůstat v Německu. Naše plány počítaly s tím, že cílem naší cesty bude Kanada nebo Austrálie. Po několika měsících jsme ale změnili naše rozhodnutí, mimo jiné i proto, že se nám zdálo být nevděčné po tom všem, co pro nás Němci udělali, odejít z této země.
Celé tři roky trvalo, než se nám podařilo v Kolíně nad Rýnem dostat práci. Od firmy s uměleckým zaměřením "Achatit Schirmer" jsme po zkušební tříměsíční době dostali i služební byt. U této firmy jsem musel z počátku projít vším, podle známého "Přines, podej, pozametej!" Pracoval jsem ve skladu, jezdil s náklaďákem, se ženou se staral o zahradu atd. Později jsem byl majitelem firmy panem Schirmerem přeřazen na modelářské oddělení forem pro odlévání, které zajišťovalo sériovou výrobu soch. Stal se ze mne modelář a začal jsem z hlíny dělat sochy, z nichž mnohé byly zařazeny do sériové výroby. Byl jsem se svojí prací spokojený, neboť se pro mne stala "koníčkem". A co může být lepšího, než dělat práci, kterou má člověk rád.
Ve volných chvílích jsem se věnoval i svým dřívějším zálibám, malování krajinek a zejména sochaření pro odlévání z bronzu. V roce 1993 jsem si již věřil natolik, že jsem několik svých soch z bronzu přihlásil do Mezinárodní soutěže v Couillet v Belgii. Ani se mi nechtělo věřit, že jedna z mých prací, nazvaná Strom života, získala první cenu francouzské ministryně Lauretty Onkelix. Něco takového jsem opravdu nečekal.
Má žena Ela vychovávala celý svůj život oba naše syny v duchu solidarity a ochoty pomáhat potřebným lidem. To se odrazilo i ve volbě jejich povolání. Starší syn Tomáš absolvoval zdravotnickou školu v Kolíně nad Rýnem a se svým kolegou založil v Recklighausenu ošetřovatelskou firmu Med Mobil. Je to jedna z největších firem tohoto druhu v onom městě. Mladší Michael si už jako dítě určil za své povolání být hasičem, což se také stalo. Snad v tom sehrál určitou roli velký požár, který jsme před mnoha lety zažili na vlastní kůži ve firmě. Dnes slouží Michael u hasičského útvaru Köln – Porz a patří k těm nejlepším.

* * * Jiřina Švorcová a Grebeníček zůstali věrni svým pokřiveným zásadám, desítky, možná stovky a tisíce jiných soudruhů začali obracet saka, aby splynuli s davem a vytřískali pro sebe co největší prebendy. Gottwald, Fučíková, Kopecký a další jim věrní se sešli – nyní už naposledy – ve společné hrobce na Olšanech.
Je po "sametové revoluci", plné hezkých slov a předsevzetí. Tři roky po odeznění klíčů jsem přijel do Prahy, a to již bylo znát, že už euforie z vítězství opadla. Při mých toulkách stařičkou Prahou jsem byl posmutnělý. Skoro na každém kroku jsem pozoroval pasivní rezistenci mých bývalých spoluobčanů, ale i nevraživost, neochotu, závist a neúctu jednoho k druhému. Majetek, postavení, úspěch za každou cenu – to nyní byl žebříček životních hodnot v mé vlasti, která se po desetiletích totality začala znovu učit demokracii.
První návštěva, a potom i ty další, zanechaly ve mně nepříjemné pocity, pramenící z velkého zklamání. Snad i to přispělo k tomu, že jsem se dal do psaní svých sportovních vzpomínek a vytvořil pamětní desku jako hold svému sportovnímu příteli Oldřichu Liškovi. Kniha s názvem "Sám ve víru zdymadel" vyšla v nakladatelství Baroko a Fox v roce 1997 a v tom roce došlo i k odhalení mnou zhotovené pamětní desky v Žitomírské ulici č. 33 v Praze, kde nestor otužilců prožil převážnou část svého života.
Boží mlýny melou pomalu, a tak se dějí věci, nad kterými soudný člověk jenom žasne. Dva z jednoho pytle šití politici se po bratrsky sešli a potřásají si rukama, aby rozdělili oba národy, zatímco většina myslících lidí těchto národů, které zbavili jakéhokoliv práva rozhodování, pláče. Předseda vlády Václav Klaus si moc dobře rozumí se svým resortním kolegou, nacionalistou Mečiarem. Předcházejí se v poklonách a jeden na druhého nedají dopustit. Václav Klaus odsuzuje zákrok NATO v bývalé Jugoslávii, označuje jej za agresi a přitom sám neví, jak na to.
Nakonec ten samý politik nasazuje všemu korunu podepsáním "paktu o neutočení" se svým bývalým politickým rivalem Milouškem Zemanem, na kterém ještě pár dní před tímto paktem nenechával ani nit suchou. Češi už tomu všemu přestávají rozumět a já také. Nastává období blbé nálady.
Je smutné, že na závěr svého vzpomínání musím konstatovat, že jsem tehdy před léty udělal dobře, když jsem se rozhodl z téhle malé země odejít, a tak zajistit lepší budoucnost svým dětem. Přetěžko se žije v zemi, která si sama nedovede vládnout, a kde zákony nedodržují ani ti, kteří by měli jít v tomto směru příkladem. Jsem moc rád a vážím si toho, že mohu žít v zemi, kde se zákony přece jenom z velké části dodržují, kde politici v případě nezdaru nebo pochybení dokáží bez problémů rezignovat na své funkce, kde si lidé váží jeden druhého a jsou k sobě slušní. Ve svém životě jsem nezaložil žádnou firmu, která by se proslavila, ani jsem se nestal významnou osobností, jako mnozí Češi, kteří odešli do světa. Ale to snad není pro naplnění osobního štěstí důležité. Mnohem větší cenu má pro mne přátelství s lidmi, na které se mohu spolehnout – a oni zase na mne.
Díky emigraci jsem poznal mnoho zajímavých a velmi skromných lidí. Z našich setkání vznikla časem pevná přátelství, z nichž některá trvají již mnoho let. Za všechny, kterých si vážím, a které považuji za své přátelé, bych uvedl spisovatelku Blanku Kubešovou, žijící ve Švýcarsku s manželem Arnoštem, a bývalou hlasatelku českého vysílání v Sydney, paní Janičku Reichovou a jejího muže Zdeňka.
Samozřejmě že i v Českých zemích mám mnoho vynikajících přátel. Ti se převážně rekrutují z výtvarných a uměleckých kruhů. Za jejich velkou lidskou přednost považuji fakt, že jsou vzdáleni konzumnímu způsobu života, který v mé bývalé vlasti dnes tak silně převažuje. Z nich bych jmenoval mého přítele z dětství akademického malíře Bohouše Peroutku, se kterým udržuji po dlouhá desetiletí přátelství. Vzájemná pomoc nám nikdy nebyla cizí.

text © Václav R. Židek, 23.12.2004

Mediální střípky ze života Václava Židka

Ukázka z článku (9/2004):
Představujeme členy klubu: Václav Židek aneb Plný pytel nápadů

.... Před třemi lety, jak si možná mnozí čtenáři vzpomenou, vyprovokoval ohromnou akci – večer pro Karla Hašlera. Původně to měl být malý vzpomínkový večírek pro členy MČK u příležitosti 60. výročí skladatelovy smrti v Mauthausenu s účastí hudební skupiny Archeus. Milou hudební rodinku Jandových potkal na své dovolené v Jižních Čechách, nadchl se jejím muzikantstvím a vymyslel pro ni i název. Nakonec se zdařil místo malého večírku krásný veliký koncert s účastí význačných osobností z uměleckého i politického světa v Divadle U Hasičů v Praze. Pro velký úspěch se opakoval v únoru v Městské knihovně, a zájem o toto představení projevili Češi ve Vídni a v Berlíně.

--- celý text článku si můžete přečíst zde ---

Článek o Václavu Židkovi v týdeníku KVĚTY:
Korálky z úsměvů klauna

--- celý text článku si můžete přečíst zde ---
včetně originálních fotografií V.Židka

Článek o Václavu Židkovi v časopise REFLEX:
ROMANTIK

--- celý text si můžete přečíst zde ---
včetně originálních fotografií V.Židka

ČLÁNKY AUTORA Václava Židka v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

DOPORUČUJEME: další články z rubriky ZBÝVÁ DODAT ...