-
|
-
|
|
Věra Ludíková: POŠLI TO DÁL |
|
- Aby se slova
šířila jako kruhy na vodě, pošli je dál. Dobrá
slova, taková, kterými předáváš světlo a naději. Šiř lásku a naději
v podobě výtvarné, protože, jak říká čínské přísloví, jeden obraz je víc
než tři tisíce slov. Pokud jsi skutečně prožil něco špatného, když jsi
uspěl nad zlem a dokázal jsi odpustit, máš dokonce povinnost rozdělit se o
tuto zkušenost, povědět ji dalším, posílit je tak. Pomoz, prosím,
malověrným, kteří se potápějí jako moucha ve lžíci vody a nejsou schopni
uvidět svět nádherný, i tajemný Vesmír Bohem stvořený... Jsou to zkoušky,
kterými, když je zdoláš, duchovně rosteš, jako když se rodí krystal
z roztoku až v okamžiku, kdy je nasycený. Pošli to dál. Pošli zprávu
pravdivou, pošli ji rychle a pošli ji ve stručné podobě, protože čas nabývá
na rychlosti a zároveň se však zkracuje právě ten, jenž je nám dán pro
změnu všeobecně uznávaných hodnot. Zvláště jsi-li poctěn darem slova,
vládneš-li štětcem, či dokonce poznal-li jsi Milost tvorby a předvídání
zároveň, prosím, varuj ostatní! Povzbuzuj je! Pověz druhým o boží lásce a
předávej ji dál! Takové hlasy je jakoby málo slyšet, a dokonce se zdá, že
zanikají v materiální společnosti, která neví nic o nelpění... Jsem
šťastná, že čtenářům a posluchačům může být představena knížka, která
vznikla z těch nejušlechtilejších pohnutek mnoha lidí.
 
- Těmito slovy,
slovy úvodními celé knížky, vstupuje čtenář do světa vzkazů lidem i Vesmíru
těch osobností, a to nejen literátů a výtvarníků, ale i lékařů, vědců a
lidí s bohatou duší, kteří byli natolik osloveni myšlenkami zformulovanými
do podoby textu Pošli to dál, že do knížky poslali příspěvky různorodé a
nesmírně zajímavé. Nebylo v mých silách napsat všem, kterým bych napsat
chtěla. Veliká pomoc Literárních novin v podobě zveřejnění textu Pošli to
dál ve vánoční příloze nezůstala bez odezvy, naopak příspěvků přišla řada.
- Čas trochu
zvolnil krok po hektických přípravách knihy POŠLI TO DÁL, jež byla poprvé
představena v literárním sále v den zahájení knižního veletrhu SVĚT KNIHY
2003, a to 24. 4. 2003. Aby měla šťastný začátek, aby šťastně vykročila do
světa, jí popřál výtvarník
Zdeněk Hajný, jenž se o knížku
hodně zasloužil. I jen relativně malý časový odstup člověku dovoluje
vybavit si to nejzajímavější, to nejzávažnější, jež uložené do paměti se
z ní postupně vynořuje, osvobozené od horečnatého spěchu a přísného
dodržování časových limitů. Nadšenci, se kterými spolupracuji na
mnohojazyčných vydáních své poezie a textů, základní text nejen přeložili,
ale připsali i jinojazyčné vzkazy. Proto první čtení z nové knížky znělo
mnohojazyčně. Přečíst svou báseň v rodné angličtině a česky přijel až
z Anglie básník Ewald Osers, japonsky četla paní Misako Krouská Kanayama.
Sál naslouchal esperantu, španělskému vzkazu Ramóna M. Machóna Pascual,
ruské básni sólisty Státní opery a básníka Eduarda Treskina a slovenským
příspěvkům Márie Smolárikové a Petera Liptáka. Dr. Alemayehu Kumsa oromským
příspěvkem (jazyk užívaný v Etiopii) podpořil letošní zaměření knižního
veletrhu na africkou literaturu a kulturu. Z Rakouska přijel číst Miloš
Vavřín, někdejší profesor curyšské univerzity. Úctyhodně vystoupil profesor
Zdeněk Mařatka, lékař, syn význačného sochaře Jana Mařatky. Příspěvek doc.
Ing. Miloslava Krále, kybernetika, obsahoval to nejdůležitější z jeho knihy
Paměť kosmu. Zaujalo vystoupení básníka Josefa Fouska, vysoce profesionálně
moderoval čtení Jaromír Husák. Sál byl plný, knížky se podepisovaly na
následné autogramiádě téměř dvě hodiny. Co si přát víc?
- Jen několik dnů
poté, 29. 4. 2003, následovalo v PEN klubu další čtení autorů z knížky
POŠLI TO DÁL. Bylo komornější něž předešlé, o to však duchovnější, násobené
sdílením závažných myšlenek přítomnými. Pevně držím na uzdě svého Pegasa,
abych střízlivými slovy popsala všeobecné nadšení a následné hodnocení.
Budu jen popisovat a citovat, protože jinak bych snad úplně splynula
s živným duchovním proudem, jenž úplně zaplnil prostory PEN klubu, a ještě
víc rozechvíval struny keltské harfy v rukou Jiřího Vyšaty. Četlo se
vícejazyčně, německy Berta Cibulková a oromsky znovu Alemayehu Kumsa. PEN
klub pozorně naslouchal Martinu Petiškovi, báseň Zeno Kaprála přednesl
herec a moderátor pořadu Jaromír Husák. Koho nejmenovat z dvacítky čtoucích
autorů, když slova jakoby posazovala křišťálek vedle křišťálu do královské
koruny podvečera.
- Dr. Balabán
píše: ”Jak troufalé – poslat své poselství dál, každému, všem, všemu ve
vesmíru, co má nějaké uši k slyšení, a všem, co ani nevědí, že slyší, a
nevědí, že neslyší, každému kamínku i každé černé díře. Ale jak troufalé by
bylo myslet si, že mám být takového poselství prost. Také nebýt dost
velkorysý je hřích. Hřích je nebýt dost daleko vidoucí, hlubinně zřící,
dost kosmický. To ví Věra Ludíková, náhle z pěn mořských se vynořivší
spisovatelka a inspirátorka humanistických a mystických ”nákaz”, to vím i
já, který se máchám ve vodách biblistiky, uhranut poselstvím i výsostnou
estetikou Knihy knih, Poselství inspirujícího všechna ostatní živná a
z mrtvých povolávající poselství: homérská, ale už i gilgamešovská, a také
všechna ta potomních – shakespearovská, březinovská, ortenovská, rádlovská,
masarykovská, patočkovská a další. Co poselství, to zeleň!... Jsem
dobrovolně zajat svědectvím svatých Písem, a proto odtud, z této Zářivé
Hlubiny, Propasti světla a procházek v rajské Zahradě, vynesu nahoru, v šíř
i dál, něco (fragment a útržek) z toho, co mé duchovní uši zaslechly a co
vstoupilo na mé srdce, trůn tak výsostný, tak vratký. To první je MOUDROST.
To druhé, ale také první, je LÁSKA.” Těmito slovy začíná DOPIS VŠEM POSLANÝ
DÁL prof. ThDr. Milana Balabán, tak uvedl i svůj vzkaz v PEN klubu.
Zakončil ho slovy: ” K Moudrosti, k Lásce vás volám, svolávám, zvu a vítám
vás, lidé i všechna mimolidská stvoření, k banketu, při němž se pije víno
všední i mystické radosti a jí chléb moudrosti a vstřícnosti vůči všem a
všemu, i tomu všemu, které tady ještě není, ale brzy bude počato a
přivedeno na svět.”
- Své krédo znovu
pronesl i v PEN klubu Prof. MUDr. Zdeněk Mařatka česky, do knížky ho napsal
též anglicky, francouzsky a německy: ”Největší životní štěstí pochází
z tvořivé činnosti. Není to jen umění a věda, nýbrž jakákoli činnost, do
níž člověk vkládá něco osobitého, a v uskutečňování své představy nalézá
uspokojení. Tvůrčí práce směřující k rozvoji lidských a kulturních hodnot
je jedním z hlavních aspektů odlišujících člověka od zvířete, je dokladem
božské jiskry, která v každém dřímá a při vytrvalém úsilí vydává své
plody.”
- ”Vážení a milí,
pokud snad jste (Vy ve své současnosti a pro nás v daleké budoucnosti) na
této zemi ještě živi a jakž takž zdrávi, pak mi dovolte, abych Vám
připomněl, že sám život je ten nejcennější dar, jaký jsme mohli od Pána
Boha dostat. Važte si ho. A moc Vám přeji, abyste si ho naplno užili! A ne
abyste si ho kazili všelijakými hloupostmi, jak to děláme my teď (v té naší
současnosti a ve Vaší daleké minulosti). Váš zdrženlivě optimistický prorok
Zdeněk Matějček, na prahu roku 2003.” S nesmírně laskavým, sobě vlastním
úsměvem byla samotným panem profesorem pronesena tato slova zapsaná do
knihy vzkazů lidem i Vesmíru.
- Jiří Stránský,
předseda PEN klubu, svůj příspěvek osobně nepřednesl, protože na poslední
chvíli onemocněl, dál však bude k budoucím apelativně promlouvat: ”Mám
jedno velké přání: aby co nejdřív (dokud mým generacím ještě slouží paměť)
bylo zaznamenáno všechno, co se v naší zemi, ale i v Československu
odehrávalo během vlády komunistické strany. Aby se to zároveň stalo
záznamem do dějin našeho státu dokládajícím, že se i v čase největší
poroby, největšího útlaku a největšího ponižování tisíce mužů a žen (z
nichž mnozí teprve končili své dětství) dovedly vzepřít. Že jim smysl pro
čest, pravdu a úctu k lidství byl dražší než komunistická odveta, která je
za tento postoj stihla. Nechci ta velká slova zneužívat (na to jsou jiní) –
chci tím jen připomenout, že nikdo z nás – nemít je v krvi, v srdcích,
v duších – by se nebýval mohl zachovat tak, jak se zachoval. A právě to je
náš vzkaz – vzkaz 27 000 politických vězňů komunismu: takto jsme byli
vychováni, a proto náš postoj byl i naší přirozeností. S plným vědomím, že
to nejcennější v člověku je nejdražší. Až po cenu vlastního života...
Naštěstí začíná dorůstat generace, kterou (na náš vkus možná až trochu
pomalu) ony významy začínají oslovovat. Navzdory okouzlení mobily a
počítači si začíná uvědomovat, že oslovení potřebuje i její srdce a duše.
Děkoval bych Bohu, kdyby součástí tohoto oslovení byl i tento můj vzkaz.”
- A ještě to
nedůležitější z příspěvku Rudolfa Skarnitzla: ”Svět se radikálně změnil...
V každém z nás existuje ještě hlubší a závažnější krize, která je zcela
nezávislá na vnější situaci. Drží nás pocit nepokoje, něco, ”co bych měl
učinit, ale nevím co”... Je to touha prolomit naše omezení a vnořit se do
nesmírnosti stálé radosti a míru... Nejpronikavěji se jeví u mladých, kteří
v touze vše rozluštit jsou často hnáni k nevázanému experimentování se
životem. Nevědí, co vlastně hledají a kam mají své inspirace namířit.
Zdrojem takového počínání je vnitřní tlak pozvednout se nad běžnou úroveň,
což se splní jen vědomým úsilím ve směru vyšší kvality. Jedině když se naše
touha rozhoří v plamen, jsme schopni poznat zdroj našeho hledání. Onen
zdroj nás naplní intenzivní láskou, která rozpustí všechna zauzlení naší
osobnosti, ať jsou zděděná či v dětství nabytá. Tato síla si vynutí
překonání všech překážek v životě a jako spiritualita je jeho
nejzávažnějším projevem...”
- Básník Richard
Sobotka, jenž vážil cestu do PEN klubu až z Rožnova pod Radhoštěm, zakončil
příspěvek slovy: ”Když v houštině zanotoval koloraturním sopránem své sólo
trylků sedmihlásek, popadlo děvče ženu kolem krku. ”Mám tě ráda, mami!”
Bylo v těch slovech obsaženo nezakódované poselství pro celý svět, pro celý
Vesmír, pro celý život. Louka právě kvetla...” Po týdnu mi Richard Sobotka
napsal: ”...Jsem rád, že jsem mohl také napomoct myšlence vzkazů lidem i
Vesmíru, kterou šíříte. Toto setkání mi přineslo poznání, že literatura má
stále co říci i k závažným problémům, že zdaleka ještě neodumřela, jak se
to dnes kolikrát jeví v oblastech mimo Prahu. Díky!...” Prostory PEN klubu
byly úplně zaplněné, dlouho se knížky podepisovaly, Jaroslav Šerých
k podpisu přidával do knížky svoji další kresbu... Co si přát víc?
- Básník a
sorabista dr. Josef Lebeda, sám čtoucí autor v PEN klubu, hodnotí:
”Autorská čtení POŠLI TO DÁL byla univerzálnější, originálnější,
všeobsáhlejší, všestrannější a pestřejší, než standardní mezinárodní čtení
autorů nebo mezinárodní konference o duchovních naukách, kterých jsem se
zúčastnil,” a dodává: ”Duchovní humanistická čtení mne přivedla na
myšlenku, že pokud by se všechny duchovní proudy společnosti spojily, mohly
by omezit alespoň odhadem z poloviny dravé vládnoucí materialistické
zaměření současné společnosti, kdyby však dostaly bohatší veřejnou
publicitu a podporu.”
- Při práci na
knížce Pošli to dál jsem měla velikou čest poznat skvělé lidi a doufám, že
i nové přátele. Až se tomu snad ani nechce věřit, jak úžasně na můj dopis
reagoval malíř Zdeněk Hajný, totiž nejen příspěvkem vlastním a laskavým
svolením použít jeho obraz na obálku knížky, a dát jí tím krásnou tvář, ale
i tak, že požádal své nejlepší přátele též o příspěvky. V jeho osobě, v
jeho díle i v poslání jeho galerie
Cesty ke světlu,
v jeho nadšení pro můj záměr pokračovat dál v nastoupené cestě, jeho
laskavě podaná ruka ke spolupráci mě utvrzuje v poznání, že člověk potkává
správné lidi na správném místě, a dokonce v takovém čase, kdy to nejvíc
potřebuje. Najdou-li se laskaví podporovatelé tohoto záměru a pomohou-li mi
alespoň částečně s finančním zajištěním, jsem připravena vydat další knížku
se stejným posláním, jež jistě nebude o nic méně zajímavá, než ta, kterou
dostává čtenář právě do rukou. Jako odhrnutá záclona vpustí sluneční
paprsek do pokoje, tak zazní nové příspěvky POŠLI TO DÁL v galerii Zdeňka
Hajného Cesty ke světlu. Spojení světla a naděje v čase adventním, to je
konkrétní plán a skutečně se velmi těším na jeho přípravu.
- Každý, kdo je
toho schopen, by měl totiž vidět naši civilizaci v úplnosti, dívat se dál
do budoucnosti, protože v době globalizace planety Země bude velmi záležet
na tvůrčích schopnostech a dovednostech co možná největšího počtu jedinců.
I my tak budeme moci z území malé české kotliny světu nabídnout skutečné
hodnoty, nevyjímaje ani myšlenky hodné duchovní obrody lidstva. Vždyť na
počátku bylo slovo...
- Věra Ludíková
/převzato z Literárních novin/
-
14.1.2005
-
DOPORUČUJEME: další články z rubriky POŠLI
TO DÁL
|
|
