anglická
verze

V článku uváděná portrétní galerie Přemyslovců souvisí se šlechtickým rodem Slavatů. Na sklonku 15. století nechali čeští králové z rodu Jagellonců vytvořit řadu panovnických podobizen svých předchůdců na českém trůně, která sice zanikla při požáru Pražského hradu roku 1541, zachovaly se však její kopie - portrétní rytiny hlav panovníků. Na jejich základě byl pak v 17. století celý cyklus obnoven péčí zmiňovaného rodu Slavatů. Náhledy archaizujících barokních pláten ze státního zámku Horšovský Týn poskytl Národní památkový ústav.

 

700. výročí zavraždění Václava III. - Konec jedné evropské dynastie

Dne 4. srpna 1306 byl v Olomouci zavražděn český, polský a - už jen velmi částečně uznávaný - uherský král Václav III. Přemyslovec. Vraždou vymřel v mužské linii jeden z nejvýznamnějších vládnoucích rodů střední Evropy. V českých a středoevropských dějinách nenajdeme tolik zdokumentovaných událostí, které si zachovávají význam i po 700 letech. Proto se sluší toto výročí využít k tomu, aby se významné události znovu připomněly. Je užitečné, aby byl učiněn pokus je s odstupem nově interpretovat, či posoudit jejich dopad na dějiny. Pro pochopení souvislostí se však musíme vrátit ještě o dalších 400 let zpět.

Význam Přemyslovců v počátcích české státnosti
 

Teoretici a historici státu a práva uvádějí řadu podmínek, které musely být splněny, aby se z více či méně definovaných sociálních skupin (rodů, kmenů, obcí) konstituoval stát a s ním svázaný národ (v předherderovském pojetí). My se ve vztahu k předmětu této poznámky, jímž je role přemyslovského rodu v českých a středoevropských dějinách, stručně zmíníme pouze o dvou z nich. Zaměříme se na důležité kroky, které byly nutné pro úspěšné vytvoření státotvorného národa a pro zajištění jeho kontinuální existence do dnešních časů: Sjednocení a christianizace.

Podmínkou pro vybudování infrastruktury vládnutí na rozumně velkém území bylo především sjednocení jeho obyvatel pod jednou určitou autoritou. Toto sjednocení bylo zejména důležité pro vytvoření dostatečné branné síly. K budoucímu úspěchu bylo nutné, aby se moc jednotlivých kmenů či rodů sčítala, či dokonce znásobila, namísto jejich pokračujícího oslabování ve vleklých rodových zápasech. Vedle zlepšení obranyschopnosti proti vnějšímu nepříteli vytvořilo také sjednocení vládnoucí autority příznivé prostředí pro položení základů hospodářského fungování sjednoceného územního celku, pro rozvoj výroby a obchodu. Bylo možno přistoupit k zavedení měny, která se dala efektivně spravovat.

Christianizace, neboli přijetí křesťanství, pak umožnilo – řečeno moderním jazykem - vstup do společenství sdílených hodnot. Velký význam pro stabilizaci poměrů mělo přizpůsobení se obecnějšímu - jinde již zavedenému - filozofickému a právnímu rámci vládnutí. Bez přehnaného  idealizování lze konstatovat, že pro nové panovníky představovalo augustiniánské Deo servire regnare est trvalou výzvu, s níž se museli poměřovat a s níž byli poměřováni. Připojení se k jihozápadní křesťanské Evropě znamenalo pro panovníky, ale i pro jejich many,  především zvýšení právní jistoty. Jejich osobní i státní bezpečnost se zvyšovala implementací zavedených postupů uznávání autority, instrumentů řešení sporů, taktikou budování aliancí. V neposlední řadě se utvářela společná ideologická báze pro společnou obranu (případně výboj) proti vnějšímu nepříteli.
                             

                                          Pokřtění Bořivoje od arcibiskupa Metoděje. Velislavova bible (po roce 1340).

Oba tyto důležité počiny jsou v Čechách nepochybnou zásluhou rodu Přemyslovců, který vládl v českých zemích více než 400 let. Křesťanství přijal někdy v 70. letech 9. stol. přemyslovský kníže Bořivoj (v německých pramenech Gorivei) ještě jako jeden z představitelů kmenů, poddaných velkomoravskému knížeti Svatoplukovi. Ale již jeho vnuci Václav a Boleslav stáli za úspěšným dovršením procesu sjednocení obyvatel české kotliny. Je dobře známým faktem, že v metodách vládnutí se sourozenci neshodli. Tuto neshodu mladší bratr Boleslav – s jasnější politickou vizí – vyřešil vraždou, či snad nešťastným zabitím svého staršího bratra Václava, nejspíš v r. 929 či 935. Velmi energicky se pak vypořádal s odporem některých rodů a zároveň nalezl modus vivendi s mocnými německými sousedy. Záhy Boleslav I. pochopil důležitost autonomie v  příslušnosti ke společenství křesťanských národů a k univerzální církvi. Usiloval proto o zřízení samostatného biskupství v Čechách. Vcelku úspěšně spojil své pokání za zabití bratra s politicky důležitým programem Václavova svatořečení. Zapojoval i další členy rodiny. Svoji dceru Mladu vyslal do Říma, aby získala příslušná svolení. Využíval i sňatkovou politiku, když svoji druhou dceru, známou pod jménem Doubravka, provdal za polského knížete Měška. Ten se - jistě také do značné míry pod jejím vlivem - stal prvním křesťanským vládcem v Polsku. Zřízení biskupství se Boleslav nedočkal, úspěchu dosáhl až jeho syn Boleslav II. r. 973. [1] Téhož roku se jeho sestra Mlada stala abatyší nejstaršího kláštera v Čechách, kláštera benediktinek u sv. Jiří v Praze. Kníže Boleslav I. se tak jeví v přemyslovských i českých dějinách postavou s nesmírně důležitou zakladatelskou rolí.

 

Na cestě k významné středoevropské dynastii

 

Po stabilizaci vlády v Čechách ve svých rukách vykročil přemyslovský rod za ambicióznějšími cíly. Projevem postupné konsolidace poměrů v panovnickém rodu se stal i ústup od uplatňování tzv. principu seniorátu, který nahradilo uznání pravidla primogenitury.  Princip seniorátu, který znamenal, že na místo vládce nastupoval nejstarší příslušník rodu, byl projevem poměrů, kdy se předákem stával nejstarší, tedy – předpokládalo se – nejvlivnější a nejsilnější člen rodu. Princip primogenitury, na jehož základě vznikla posloupnost přechodu moci z vladaře na jeho nejstaršího syna, se již více opírá o legitimitu vladařského rodu, více o všeobecně uznávaný právní nárok na vládu, než o bojovou sílu či ekonomický vliv. Jen výjimečně byl tento princip napadán zemskými velmoži, kteří se dožadovali práva panovníka volit.

To však nikterak neznamená, že by Přemyslovci podceňovali nutnost opřít své legitimní nároky na trůn o sílu vojenskou i hospodářskou. Prvním Přemyslovcem, který dosáhl na hodnost královskou, byl Vratislav II. Ten začal svou vládu jako český kníže v r.1061. Stal se významným spojencem císaře Jindřicha IV. v jeho konfliktech s Poláky a knížaty saskými a rakouskými. Zejména ho však vytrvale podporoval v bojích o investituru. Za to mu byl r.1085 přiznán nedědičný titul českého krále a byl pro svou zemi zbaven povinných poplatků říši. Dědičný titul byl pak přislíben jeho vnukovi Vladislavovi II., který se s císařem Konrádem III. vydal r.1147 na křížovou výpravu do Palestiny.  Nakonec titul získal rovněž jen pro svou osobu od Fridricha Barbarossy za účast na císařském tažení proti Milánu r. 1158. Za jeho vlády přišly do Čech reformované řády premonstrátů a cisterciátů a vznikly i první komendy johanitů. Slavný, dodnes stojící pražský Karlův most měl svého předchůdce v kamenném mostě, zbudovaném za Vladislava II. a pojmenovaném po jeho ženě Juditin most.

Prvním dědičným českým králem se stal r.1198 Vladislavův syn Přemysl Otakar I., kterému byl tento titul jako dědičný písemně znovu stvrzen Zlatou bulou sicilskou, vydanou r. 1212 císařem Fridrichem II. První dva dědiční králové Přemysl Otakar I. a Václav I. byli značně zaměstnáni udržením území, neboť jednak museli neustále čelit politickým hrátkám ze strany římského císaře, jednak byli nuceni zapojit se do obrany střední Evropy proti tatarskému vpádu. Díky výjimečně hladkému přechodu vlády z otce na syna mohl se však Václav více věnovat zvelebování země. Přinesl na svůj dvůr západoevropskou kulturu a vzdělanost, otevřel cestu gotickému stylu v sakrální i světské architektuře, a sám byl aktivním přispěvatelem k rozvoji dvorské kultury jako minesänger (stejně jako později jeho vnuk Václav II.) [2]
V konci své vlády musel čelit povstání šlechty, která využila ctižádostivosti jeho syna Přemysla Otakara II. a snažila se mladíka dosadit předčasně na trůn. Povstání bylo poraženo, ale bylo pro oba Přemyslovce cennou zkušeností. 

V osobě Václavova syna Přemysla Otakara II. dosáhl rod svého vrcholu. Není bez zajímavosti, že tohoto velkého panovníka zmiňuje s obdivem ve svém nejslavnějším díle Dante Alighieri.
Přemyslovci se stali významným královským rodem, který spravoval říši od Krkonoš přes rakouské země až po Jaderské moře. Za jeho úspěchem stála jednak osobní statečnost a síla vojenská,  a jednak, a to zejména, síla ekonomická. Přemysl, který se již jako královský princ musel starat o uhájení svého postavení, do něhož ho zvolili rakouští stavové, vedl posléze jako český král mocnou křižáckou výpravu do Pruska, dosáhl Baltu a založil město Královec (Konigsberg). Průběžně vedl války s uherským králem Bélou IV. a jeho nástupci. Díky oslabení vlády v německé říši stal se Přemysl nejmocnějším vládcem tohoto celku. Ke království připojil Chebsko, Korutany a Kraňsko. Zmocnil se hradů na Slovensku a učinil ze Spiše povoláním německých horníků a řemeslníků do nově založených měst důležitou součást své ekonomické moci. Zopakoval tak jen to, co se mu již předtím velmi osvědčilo v Čechách: Povoláním kolonizátorů z německých zemí začal kultivovat nehostinné pohraničí. Používal moderní ekonomické nástroje, zejména daňové úlevy. Nově založená města, která sloužila jako opora královské moci proti českým panským rodům, osazoval řemeslníky a využíval zkušených důlních podnikatelů k otevírání nových dolů na zlato a stříbro. K tomu nechal připravovat i právní akty ke zlepšení hospodářské správy.
Při zemském soudu v Praze i na Moravě založil zemské desky, pro úpravu horního práva nechal připravit horní zákoník Ius regale montanorum, který však byl vyhlášen až za vlády jeho syna. Nakonec jeho síla vojenská i ekonomická, která mu přinesla označení král železný a zlatý, soustředila proti českému království tlak okolních vládců. Král mu marně čelil politicky, a při pokusu o vojenské rozhodnutí padl r.1278 [3].

Jeho synovi Václavovi II. bylo tehdy pouhých sedm let, a proto za něj vládl regent, jeho strýc, Ota Braniborský. Dospívání mladého krále probíhalo za velmi obtížných podmínek, byl de facto rukojmím svého strýce, který jej nakonec českým stavům „prodal“ za nemalé výkupné, když mu bylo 12 let.  Navíc jeho matka, dosud mladého věku, své vdovství nebrala příliš vážně a žila ve svazku s předním šlechticem země Závišem z Falkenštejna, za něhož se nakonec r.1284 provdala. Ten jejím prostřednictvím vykonával omezenou vládu v zemi, a tak trvalo další čtyři roky, než se králi podařilo vzít opravdu panování do svých rukou.
Nepřekvapuje, že se tato emancipace mladého krále neobešla bez bojů a násilí, jemuž padl nakonec za oběť i ctižádostivý Záviš. O tom se znovu zmíníme, až se budeme zaobírat souvislostmi olomoucké vraždy.

Václav II. nebyl fyzicky zdatným bojovníkem jako jeho otec, byl však hnán zděděnou ctižádostí. Záhy poznal, že v německých zemích není pro něj budoucnost a obrátil se tedy směrem východním. Připojil k Čechám některá polská knížectví, zejména ta, v nichž byl silný vliv německé šlechty a patriciátu (Krakovsko, Sandoměřsko).
Po smrti polského krále r. 1296 byla Václavovi nabídnuta polskou šlechtou ruka královské dcery Elišky a s ní i polská koruna. Po třech letech rozbrojů byl konečně r.1300 polským králem korunován.
Jen o rok později vymřel v sousedních Uhrách rod Arpádovců a část maďarských magnátů nabídla Václavovi uherskou korunu pro jeho syna. I tato nabídka nebyla jednoznačná, a ve chvíli, kdy byl syn Václava II. korunován jako Ladislav V. uherským králem, jiná část šlechty zvolila protikrále, Karla Roberta Neapolského.
 

Čím přitahoval Václav II. šlechtu v okolních zemích, že jej chtěli též za svého krále? Jak bylo zmíněno, nebyl to proslulý válečník. Byl spíše obratným diplomatem, a hlavně dobrým správcem své země. Opřel se o bohatství stříbrných dolů. Upevnil hospodářství tím, že ukončil okrádání obchodníků i zákazníků neustálým šizením mince. Provedl kvůli tomu důležitou mincovní reformu [4]. Jako její nejviditelnější výsledek se z Čech do Evropy začaly koulet grossi pragenses – tlusté pražské groše [5]. Václav pozval kvůli ražbě mincí do Kutné Hory mincovní podnikatele z Florencie, kteří založili dodnes existující mincovnu Vlašský dvůr.
Učinil i řadu dalších významných správních kroků, z nichž některé předběhly dobu. Jeho úmysl pořídit psaný zemský zákoník, kvůli němuž pozval do Prahy předního právníka své doby Gozzia z Orvieta, mu šlechta  znemožnila. Učinil také kroky k založení Studia generale – první univerzity. Také tento záměr, který mohl dát střední Evropě univerzitu ve stejné době, kdy vznikaly nejstarší univerzity britské či italské, byl zablokován z obavy z přílišného vlivu církve. [6]

Stejně jako v případě jeho otce, i Václavova moc vzbuzovala nevoli v sousedních zemích. Václav prozíravě „zkrátil frontu“ ústupem z Uher, při němž odvezl nejen svého syna, ale i uherské korunovační klenoty. Podařilo se mu r.1304 odrazit útoky na české země, ale neradoval se z tohoto úspěchu dlouho. Následujícího roku předčasně zemřel na celkové tělesné vyčerpání ve věku 34 let. Přesto se zapsal do českých dějin jako jeden z nevýznamnějších vladařů, neboť dal zemi 20 let dobré vlády.

 

Přemyslovské ženy

 

Přehled přemyslovských vladařů je třeba doplnit alespoň stručnou zmínkou o významných ženských příslušnicích rodu. Vedle zdatných vládců vydal totiž rod také řadu pozoruhodných žen. O některých jsme se již dříve zmínili. Do ranného období patří dcera sjednotitele Čech Boleslava I. kněžna Doubravka. Nejen, že měla podíl na christianizaci Polska prostřednictvím svého manžela Měška, ale porodila mu také pozdějšího polského krále Boleslava s přívlastkem Chrabrý. Také jsme již připomněli královskou dceru abatyši Mladu, která putovala do Říma s diplomatickým posláním a jednala s papežem o zřízení pražského biskupství.            

                     
Nejvíce však vyčnívá nejmladší dcera Přemysla Otakara I. Anežka. Otec se jí od dětství snažil zapojit do své sňatkové politiky. Snad jako tříletá byla zasnoubena s polským královským synem Konrádem, který však zemřel. Pak následovalo zasnoubení s devítiletým synem Jindřicha II, z toho však sešlo díky intrikám.
R.1226 dorazilo do Prahy poselstvo z Anglie, žádající o Anežčinu ruku pro krále Jindřicha III. Plantageneta. Ten však o tři roky později zasnoubení zrušil. Protože Anežka prožila řadu let v klášterní výchově, prosadila po smrti otce u jeho nástupce, svého bratra, že jí nebude bránit v jejím rozhodnutí pro řeholní dráhu. Jako dcera královská se stala abatyší kláštera sv. Františka. Tato vzdělaná žena byla v korespondenčním styku se sv.Klárou, zakladatelkou ženské větve řehole sv. Františka z Assisi. [7]
Svůj vliv si získala i na českou politiku, zejména v obtížném období sporů mezi jejím bratrem Václavem I. a jeho synem, ambiciózním Přemyslem Otakarem II.. Zemřela v pověsti svatosti a byla záhy blahoslavena. K jejímu svatořečení  však došlo až na konci století dvacátého.
 

Také druhá dcera Přemyslova Markéta se zapsala do evropských dějin. Stala se manželkou dánského krále Valdemara II. a  pro její půvab se jí dostalo pochvalného dánského jména Dagmar (Jitřenka). Byla mezi lidem velmi oblíbená a dodnes patří mezi vzpomínané dánské královny. Porodila budoucího krále Valdemara III. a při porodu dalšího syna r. 1213 zemřela.
 

A do výčtu se sluší pro úplnost zahrnout také Elišku, sestru Václava III. Tato znamenitá mladá dáma sehrála velmi důležitou politickou roli ve zmatcích, které v Čechách nastaly po vraždě Václava III. V dohodě s církevními a světskými představiteli království vystoupila posléze proti zájmům své starší sestry Anny, provdané za vládnoucího, ale neschopného Jindřicha Korutanského. Přivolila ke sňatku se synem císaře Jindřicha VII. z rodu Lucemburků, a tak se její manžel Jan Lucemburský stal r. 1310 českým králem.

                        
Přestože život s tímto dobrodruhem, který se stal jedním z nejslavnějších bojovníků Stoleté války, nebyl zdaleka jednoduchý, stala se Eliška důležitým mostem, po němž linie vymřelých přemyslovských králů přešla do nové skvělé dynastie lucemburské. Eliška se stala matkou největšího českého krále, římského císaře Karla IV. [8]

 

Vražda a její souvislosti

 

Podívejme se tedy konečně podrobněji na okolnosti zavraždění Václava III. Díky soudobým kronikářům víme poměrně přesně, co se stalo: Jen krátce vládnoucí mladý král Václav vytáhl toho léta proti odbojnému polskému knížeti  Vladislavu Lokietkovi. Ten předtím proradně porušil dohodnutý smír a napadl českou posádku v Krakově. Král, který zřejmě určil Olomouc za místo srazu zemské hotovosti, sám na místě vyčkával, až se vojsko shromáždí. Ubytoval se na olomouckém hradě v domě děkana Budislava.
Odpoledne uvedeného dne hledal zřejmě odpočinek a ochranu před letním teplem uvnitř paláce. Jak uvádí současný kronikář Petr Žitavský [9], „byl v letní době v paláci sám, oděn jen v košili a plášť“. Tam ho, neozbrojeného a nehlídaného osobní stráží, zastihl vrah, který jej usmrtil třemi ranami nožem. Když pak vyběhl z paláce - poněkud nepochopitelně - muž se zakrváceným nožem v ruce, vzbudil pozornost venku stojících stráží a byl na místě zabit. Zda byl tento muž totožný s vrahem, není známo, zdá se to dosti nepravděpodobné. Kronikáři zaznamenali jeho jméno Konrád z Mulhowa či Konrád z Botenštejna. Podle durynských pramenů však Konrád z Mühlhausenu (poslovanštěno na Mulhow) sezením na hradě Bottenstein, nájemný durynský žoldnéř, zemřel až o čtrnáct let později [10]. Zjevně tedy nebyl oním mužem, kterého zabily stráže.

Nejdůležitější otázky, totiž kdo vraždil a proč, se nepodařilo ani současníkům, ani pozdějším kronikářům a badatelům spolehlivě odhalit. Zjistit jméno vraha je jistě významné, spíše však jen jako stopu vedoucí k posouzení případných širších politických a mocenských souvislostí atentátu. Důležitější vždy byly úvahy o tom, zda a kdo z mocných vraždu objednal či zorganizoval.
Současní kronikáři, píšící v Čechách, vyjadřují nejistotu i podiv nad tím, že se pachatele nepodařilo odhalit. Kronika takřečeného Dalimila [11] sice ve své protiněmecké setrvačnosti uvádí za pachatele Durynka a dovozuje, že organizátorem byl Václavův konkurent císař Albrecht. Nicméně i tento kronikář uvádí, že „o nevěrných bylo by tuto více mluviti, ale ponechám soud na Bohu“. A jinde pak znovu opakuje: „A pokud to byla nějaká domluvená léčka, Bůh před námi nebude tajit ta jména“.
Autor Zbraslavské kroniky se pak deset let po vraždě podivuje: „Divíme se všichni, že se dodnes neví s jistotou, kdo byl pachatelem tak nezměrné hanebnosti“. Jak se zdá, ti, kdo byli časem i místem skutku nejblíže, nemohou s jistotou mluvit. Kronikáři ze sousedních zemí pak mají vcelku jasno, píší vždy tak, aby podezření, která se objevovala, setřásli ze svého pána.
Tak Anály  Krzeszowské [12]  tvrdí, že byl král zavražděn „od svých zrádných Čechů.“ Totéž tvrdí neobyčejně dobře informovaný letopisec Otakar Štýrský. Ve své kronice [13] podrobně, leč málo důvěryhodně, popisuje, jak čeští páni metali los, kdo bude vrahem. Důvodem jejich paniky byly prý nečekané reivindikační záměry krále, který hodlal vyvlastnit ve prospěch koruny majetky, které z něj byly v prvních měsících jeho vlády vylákány.

Podobně se ve prospěch domněnky, že byl Václav zahuben vlastními pány, vyjadřují anály klášterů rakouských (Heiligenkreuz [14]) či Annales Osterhovenses [15].
Další polský pramen - Anály Svatokřížské [16] - pak za vraha označují Václavova dvořana z Rakouska. Váhavost letopisců českých naznačuje, že na teorii o spiknutí domácích velmožů by něco mohlo být, neboť případní pachatelé by byli současníky kronikářů a nejspíš by si i udržovali svůj vliv.

Nikam dále se nedostali ani badatelé, kteří si položili klasickou otázku Cui bono? Seznam těch, kdo měli z Václavovy smrti prospěch, není krátký. Zahrnuje císaře Albrechta Habsburského, jehož syn Rudolf skutečně – byť nakrátko – českou korunu získal. Také jihovýchodní soused Karel Robert z Anjou, který se nemohl domoci potvrzení svých práv ke koruně uherské, měl dobrý důvod. A samozřejmě hodně se ulevilo tomu, proti němuž Václav vytáhl do pole: Polskému knížeti Vladislavu Lokietkovi. V neposlední řadě se objevovaly dohady, že za vraždou mohly stát i ženy, zejména Václavova žena Viola Těšínská, která se prý obávala, že ji Václav zapudí. U všech těchto teorií však existují i dobré argumenty proti. Např. uherské korunovační klenoty mezitím předal Václav Albrechtovi, ať ten si vyřídí své nároky na uherský trůn s Anjouovci. Tím také Václav do značné míry urovnal své vztahy k říši a aktuálně neměl žádný konflikt tímto směrem.
 

Jaký vlastně byl Václav III.? Co můžeme říci o charakteristice oběti? Může nám poznání jeho osobnosti pomoci v úvaze o příčinách jeho vraždy? Šlo o politický atentát či o soukromý akt násilí, případně pomsty?

Nastoupil na trůn ihned po smrti svého otce v červnu 1305 jako poslední legitimní mužský potomek přemyslovského rodu. Vláda Václava II. byla ke konci dobře organizovaná, opírala se o kvalitní rádce a duchovně byla zakotvena ve spiritualitě cisterciáků, reprezentovaných Zbraslavským klášterem.
S nástupem jeho syna přichází změna, které se dostalo od současníků označení „divoká vláda“. Od první chvíle obklopila šestnáctiletého krále česká šlechta, která nehodlala připustit, aby král nadále podléhal vlivu mnichů a německých feudálů.
Kronikáři celkem shodně uvádějí, že šlechtické rody úmyslně vysílaly své syny ke dvoru, do družiny, která mladého krále vedla - spíše než k vládě - k zábavám běžným pro velmože jeho věku.
Soudobé zprávy velmi podrobně uvádějí, jak mladý král „víno až do opilosti popíjel, noci při pitkách beze spánku trávil“ a holdoval „mravům špatným a převráceným“ [17] Také rýmovaná kronika Otakara Štýrského uvádí, že pil nadměrně, trávil noci s nevěstkami, aby pak pod vlivem alkoholu a únavy královský majetek štědře rozdával svým oblíbencům.
Též Zbraslavská kronika potvrzuje, že čeští pánové „nejednou z privilegií královských na obdarování v opilství nabývali“. Je zajímavé a svým způsobem výmluvné, že kronikář Dalimil, který jinak nešetří charakteristikami jednotlivých vladařů, se o Václavovi nevyjadřuje. Zřejmě byla vzpomínka na jeho počínání v době, kdy Dalimil psal  - deset let po smrti mladého krále - ještě příliš živá.
 

Pak však zhruba po roce přichází obrat. Zbraslavská kronika ho přičítá vážnému rozhovoru, který ve výročí otcovy smrti měl s mladým králem opat zbraslavského kláštera. Možná hrál svou roli i fakt, že se mladík na podzim r.1305 oženil. A nejspíš na něj začaly doléhat opravdu vážné problémy s udržením jeho moci v Polsku. Poté, co zjistil, že nemůže z finančních důvodů pomýšlet na postavení žoldnéřského vojska, a poté, co se setkal s nevalnou ochotou české šlechty podpořit ho ve válce s Lokietkem, obrátil se proti ní. Začal připravovat kroky, aby získal zpět majetky, které předtím nesmyslně rozdal. V tom byl spatřován jeden z možných motivů, proč by měl být Václav III. odstraněn.
 

Existuje však také jiný motiv, než zištný. Více nám napovídá kronikář, píšící 40 let po událostech: Historik na dvoře Karla IV. Beneš Krabice z Weitmile. [18] Ten píše s větším odstupem a také s lepší znalostí následků. Obviňuje nejvyšší hodnostáře království - nejvyššího hofmistra, nejvyššího komořího a maršálka - že zanedbali své povinnosti a tím ohrozili osobní bezpečnost krále i jeho zájmy. Pokud se podíváme, koho to Krabice viní z nedbalosti či zlého úmyslu,  zjistíme, že šlo o příslušníky skupiny nejvyšší české šlechty, která dělala potíže již jeho otci Václavovi II. R. 1284 byli tito pánové přinuceni k zachovávání zemského smíru, který omezil jejich svévoli v době, kdy se zvolna začal ujímat moci mladý král. 
O několik let později byl vůdce této skupiny Záviš z Falkenštejna královskou stranou uvězněn. Vypukla válka mezi králem a mocným rodem Vítkovců, z něhož Záviš pocházel. Během ní byl Záviš r.1290 popraven, někteří členové jeho rodu uprchli do ciziny a zbytek se králi podrobil.
Přesto, jak se dozvídáme, mnozí z jejich příznivců drželi nadále nejvyšší úřady v zemi i po nástupu Václava III. Kronikář Krabice tedy naznačuje, že mohlo jít o pomstu za porážku Vítkovců a smrt Falkenštejna. I nad touto verzí však visí řada otazníků. Proč na tuto pomstu čekali 15 let? Netroufli si zaútočit na svého původního pokořitele? A v neposlední řadě, stála taková pomsta za riziko a zmatky, spojené s vymřením staleté panovnické dynastie? Měla se snad otevřít cesta pro nástup nové české dynastie? Tomu vývoj po Václavově vraždě ani v nejmenším nenasvědčuje. A tak motiv i objednavatel vraždy zůstává a nejspíše již zůstane v temnotách.

 

Význam přemyslovského odkazu při utváření moderní české státnosti

 

Co nám říká 700. výročí olomoucké vraždy dnes? Mají Přemyslovci a jejich vláda co říci dnešním Čechům, případně dalším obyvatelům střední Evropy?

Role přemyslovské dynastie pro utváření moderní české státnosti 19. a 20. století může být samozřejmě jen zprostředkovaná. Je to role, kterou mohl sehrát a sehrává obraz, který o době panování tohoto rodu existoval a existuje ve vědomí těch, kdo o stát a státnost mají zájem. Je dána tím, jak moc jsou Přemyslovci součástí kontinuální české historické paměti. V tomto, zdá se, se značně liší vnímání doby osvícenské a počátku stol. 19. od vnímaní přelomu 20. a 21.století.

První důkladný vypravěč souvislých českých dějin František Palacký nemá v 1.polovině 19.stol. pro Přemyslovce žádné zvláštní uznání. Nezapadají mu do jeho osvícenské a nacionalistické interpretace českých dějin. Pro jeho klasicistní obdiv k antické demokracii je mnohem sympatičtější „dávné vyprávění starců“ o předhistorické slovanské demokracii, včetně slovanského státu. Sjednocení českých kmenů a vytvoření novodobého státního útvaru západoevropského typu není žádnou novinkou a tudíž ani zásluhou.
A k dovršení všeho, vláda přemyslovských králů, zejména Přemysla Otakara II., po matce ze štaufského rodu, otevřela brány německému osídlení českých zemí. S ním také přišel feudalismus, upevnění dědičných práv k půdě na úkor svobodných zemanů. Ani duchovní tvář velkých Přemyslovců nezapadala do linie reformačních a osvícenských tradic.
 

Konec 19. století však přinesl nástup kritických metod do historie. Zejména byly odhaleny podvrhy údajných rukopisů z raně slovanské epochy, které měly být dokladem oné dávné před-přemyslovské demokracie. Ale začalo se také prosazovat vnímání významu právě období 11.-13. století, kdy se ve středoevropském prostoru  rozhodovalo o příslušnosti k rodící se evropské civilizaci. Místní kmeny se sjednotily a přijetím křesťanství se staly součástí latinské Evropy, jejíž hranice se tím posunuly dále na východ. Ne bezdůvodně jsme u jednotlivých Přemyslovců zdůrazňovali jejich zájem na zakládání svobodných měst, na jejich uznání svobod šlechty, jejich snahu o zvýšení právní jistoty, či o založení svobodné univerzity. I podle současných evropských historiků někde v tomto období leží začátek „dlouhého středověku“.[19]
 

Palackého podání českých dějin však neztratilo ani ve 20. století na atraktivitě. Navázal na něj Tomáš Masaryk při formulování nosné ideje nezávislého českého státu. Rozvíjel je Kamil Krofta, historik a předválečný ministr zahraničí ČSR. A živili jej i komunisté, kterým vyhovoval svým slabým důrazem na českou přináležitost k Západu, svou nacionalistickou a protikatolickou linií. Nahrávalo jim i to, že distorzí stanovisek historiků tzv. Gollovy školy Josefa Pekaře a Josefa Šusty byla zejména svatováclavská, ale i ostatní přemyslovská tradice, zneužívána kolaborantskými institucemi za nacistické okupace.

Nepřekvapí proto, že opravdovou „ikonou“ českých dějin se Přemyslovci stali až v posledních 15 letech svobodného života české společnosti.
Jak konstatuje významný český medievalista Dušan Třeštík [20], zaujali Přemyslovci v současné paměti české veřejnosti místo tolik potřebného zakladatelského mýtu. Ten je velmi důležitý a možná ještě důležitější i v dnešní sjednocující se Evropě. A je možné, že k  tomuto nečekaně modernímu vnímání přispěla i patronka země české abatyše Anežka Přemyslovna, jejíž svatořečení v r. 1989 bylo záminkou k největšímu nekomunistickému shromáždění v českých zemích. Došlo k němu jen několik týdnů před sametovým pádem komunismu v listopadu 1989. Toto smělé tvrzení však budiž prokázáno samostatnou studií.
 

---

< text © JUDr. Jan Winkler, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR ve Spojeném království, 18.11.2006
< přednáška byla přednesena na Velvyslanectví České republiky ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska dne 8.11.2006
< JUDr. Jan Winkler - oficiální fotografie velvyslance (foto: Jindřich Rambousek)
< náhledy archaizujících barokních pláten ze státního zámku Horšovský Týn poskytl  Národní památkový ústav.
< výřez rodokmenu - viz článek SETKÁNÍ POTOMKŮ PŘEMYSLOVCŮ
< výběr ilustrací © Jan Drocár

DOPORUČUJEME:  další články z rubriky  VÍTE, ŽE ...?  nebo v sekci PUBLICISTIKA