Koukej, abys viděl

Pálení, slzení, únava a trvalý pocit podráždění očí, snížená zraková ostrost, dvojité/rozmazané vidění, bolest hlavy, ztráta koncentrace - to jsou velmi časté projevy, které může způsobit počítač. Nadšenci surfující celé hodiny po internetu i ti, pro které je počítač pracovním nástrojem, patří do kategorie ohrožených. Američtí lékaři mluví dokonce o syndromu CVS - Computer Visition Syndrom.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Ivo Fencl: Složím písničku a život ukáže, říká Jan Vodňanský

Kde podle vás leží hranice černého humoru? * To je asi u každého autora jiné. Hranice leží tam, kam si je kdo posune nebo dobrovolně zúží... Třeba dvaadvacetiletí Voskovec a Werich psali dadaistickou Vest Pocket Revue (1927) jen ku obalení svého skeče Nepřípadný zpěv o hrobce, pak se však ukázalo, že ten obal je u jejich generačního publika mnohem úspěšnější a nekrofilní humor původní Hrobky ne zcela kompatibilní, a tak asi po desáté repríze Hrobku ze scénáře vyrubli.

Jan Jurek: Výlet lodí

Stáli jsme na molu a čekali, až loď přirazí ke břehu. Bylo časně ráno, slunce vycházelo na obzor, na plážích ještě nikdo nebyl, jen pár turistů, co si přivstali, aby si mohli dát lehátko do stinného místa. Já, můj bratr a otec. Byli jsme na dovolené v Chorvatsku a právě na ten den jsme si naplánovali výlet lodí na ostrovy Hvar a Brač. Bude to fajn, užijeme si to, řekl otec a mě i bráchu přesvědčil, že teda jo, že to zkusíme, aspoň bude nějaká změna po sedmi dnech probděných na pláži. Ukázalo se to jako dobrý nápad.

Helena Rösslerová: Psohlavci mezi námi

"Lomikare, Lomikare, do roka a do dne...!" kdo by neznal nejslavnější Kozinovu větu? Asi by se v Čechách nenašel člověk, který nikdy neslyšel o privilegovaných strážcích našich hranic s Bavorskem, o Psohlavcích. Patří do naší historie tak, jako mnoho jiných historických příběhů, které se tu tradují a které často považujeme za uzavřenou minulost.

Michal Dlouhý: Skutečný případ televizní pátračky

Pozorní čtenáři Pozitivních novin z mých v minulosti publikovaných příspěvků či z mé knížky Humoresky vážně vědí, že předobrazem četníků z televizní brněnské četnické pátrací stanice byli příslušníci Četnické pátrací stanice v Hradci Králové. Tentokrát si dovoluji seznámit čtenáře se skutečným případem královéhradecké pátračky. Proto shoda se jmény četníků známých z televizních Četnických humoresek není náhodná…

Vladimír Kulíček: "Tak nám zvolili prezidenta, pane Švejku!"

„A to se divíš, ty vozembouchu? Státem kráčej dějiny a nic! Žádná sláva, žádné hurá, žádné vivat! To já, dyš sem byl mladej a za První republiky se volil prezident, to bylo slávy! Sokolové v krojích, Vltavani v krojích, Baráčníci v krojích, DTJ v úboru, průvody, prapory, trikolory, kapely, hrály se pochody a taky Castaldo, každej se usmíval, tiskli sme si ruce a teď? Nic.

Hana Křivánková: Jak mě učil malovat

Děda měl kromě vášnivého nimrodění, válečného hrdinství a bavení obecenstva svými zážitky ještě jednu věc, kterou nadevšechno miloval a kterou jsem od něj také částečně okoukala. Šlo o malování obrazů, barevných krajinek, které nejčastěji zachycovaly kus lesa či zvěře. Tato jeho záliba úzce souvisela především se zmíněnou myslivostí; když děda totiž zestárnul, oči mu začaly vypovídat službu a střílení do kanců a srnců už mu tak dobře nešlo, ba co víc - mohl by se dokonce stát osobou nebezpečnou, chodil raději jen na procházky po lesních stezkách, nebo seděl venku u lesa a maloval si jej.

Slavomír Pejčoch-Ravik: Od italských médií k sv. Petru

Sotva jsem rozbalil v Římě svá zavazadla, roztřídil své písemnosti, rozvěsil oděvy, opláchl pod sprchou ztahanou tělesnou schránku, usedl jsem k televizoru. Záhy jsem si ověřil, že mi tu běží šestnáct programů - a jejich sledování bylo přece součástí mého studia a nezbytnou přípravou pro první setkání, která mě čekala ve vládních budovách.

Ondřej Suchý: V Brně za Jarmilou Veselou

„Nejhezčí ze všeho byly bezesporu ty začátky, protože člověk šel do všeho s určitou nadějí a vervou, na všechno se těšil. Časem pak nastala určitá únava, takže proto tvrdím, že nejraději vzpomínám na své začátky. Ono se všechno pomalu vytrácí z hlavy, kdybyste za mnou přišel před takovými deseti-dvaceti lety, určitě bych vám toho pověděla víc.

Jana Reichová: Setkání

Když se lidé mají setkávat musí být nejdříve narozeni, musí žít na tomto světě. Tak i já začnu tehdy, kdy mne moji milující rodiče z lásky na tento svět přivedli. Měli skupinu přátel podobného věku a stejných zájmů, s kterými se pravidelně vídali. Byla jsem první dítě v „partě“, a tak automaticky všechny přítelkyně byly tety a jejich mužští partneři strejdové, přesto, že pokrevních tet a strýců jsem měla i tak dosti.

Stanislav Rudolf: S humorem od puberty do důchodu

Myslím, že většina českých autorů i autorek nejen že věnuje tu největší pozornost svým literárním pracem, ale současně sleduje, jaký „fotbálek“ se hraje i na sousedním hřišti. Patřím k nim pochopitelně i já. Takže jsem rád sáhl po více než čtyřsetstránkové novince nakladatelství AKCENT. To vydalo v loňském předvánočním období román Renaty Šindelářové a Milana Prokše nazvaný značně abstraktně Protiklady.

Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (8)

Nyní se ale domluvíme, že v následujícím textu budou problematická slova podtržená, tak jak to označuje při našem psaní většina počítačů. Víme, že odvozená česká slova se tvoří zejména pomocí přípon a předpon, ale podle našeho mínění je ta tvorba velmi, ale opravdu velmi chaotická. Tak od slovesa říkat máme sice odvozené říkadlo, ale prý už ne říkátko, od slovesa mluvit pak naopak máme mluvítko a nikoliv „mluvidlo, neboť mluvidla jsou pouze pomnožná!

Milan Richtermoc: Vrátil jsem čas

„Milý Bufáku, díky za dopis. Hugo, ani nevíš, co někdy pro mne Tvé dopisy znamenají. Jednak to, že existuješ, že je dopis ve schránce, že víš, že je někdo, kdo je rád, že jsi, a kdo Ti chce také pomoci. Myslím, že již jsem Ti to napsal. Vždycky v nich něco najdu – třebas až na dvacáté nebo na třicáté, nebo na předposlední řádce – co mne povzbudí, co zrovna vystihne mou náladu, ve které se nalézám.

Jitka Dolejšová: Cožééééé? aneb Umění hláskovat

Nedávno jsem potřebovala ze své kanceláře zvukově přenést na druhý konec „drátu“ a republiky, přes všechny hory a údolí a řeky a lesy a louky a šumy a šelesty, jednomu staršímu pánovi, co ještě navíc hůř slyšel, písmenko H. Napadlo mne pomoci si slovem – ale ne, tím ne, co vám teď zrovinka blesklo hlavou...

strana 1 / 420

Další strana »