Milan Markovič: Pestujete svoju škodoradosť?

Veľmi dobre viem, čo je to škodoradosť, ale i tak nie celkom chápem, ako sa ľudia môžu smiať až sa za bruchá chytajú, keď v televízii púšťajú „roztomilé“ domáce videá, v ktorých detičky havarujú na trojkolke, topia sa v bazéniku, v kotrmelcoch sa rútia do potoka, padajú dozadu na chrbát až im na betóne hlavička nadskočí. Vlastne ani nekarhám tých v štúdiu prítomných divákov, ktorí reagujú spontánne a od smiechu sa v pase prehýbajú...

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Ondřej Suchý: Natočí se někdy film o životě Lídy Baarové?

Boj o autorská práva, tři scénáře, dva (ne-li tři) režiséři, vděčné téma pro novináře. Autory tří různých scénářů o životě Baarové jsou Otakar Vávra, Jiří Blažek, Ivan Hubač. Režiséry měli být Otakar Vávra, pak Filip Renč a uvažovalo se prý také o Juraji Herzovi. Zdá se, že šanci by v budoucnu mohl mít – díky svému nízkému věku – Filip Renč.

Jiří Suchý: Řekni mi co nosíš na hlavě a já ti povím, jaký jsi (1)

Střízlivý klobouček s mašlí značí, že jeho nositelka jako by utekla z románku, jaké se psávaly před mnoha léty pro mravné dívky. Nevíte nic o životě, a až se dovíte, počítejte s tím, že to s vámi důkladně zamává. Zatím se držte maminky — stejně jste klobouček zdědila po ni — ale zvolna pomýšlejte na to, že háčkování deček nemůže být jednou provždy skutečnou náplní vašeho života.

Ondřej Suchý: Lupino Lane, komik s očima mých milovaných pejsků

Lupino Lane. Přišel do Ameriky se svým bratrem hned po první světové válce. Za sebou už měl úspěšnou hereckou kariéru v rodném Londýně. Ve dvacátých letech natočil v Hollywoodu na dvě desítky krátkých grotesek ...

Dobromila Lebrová: Viktorin Kornel ze Všehrd, humanista, právník, spisovatel

Už od doby Karla IV. pronikaly na naše území první ozvěny humanistického učení, které předpokládalo obrození a zdokonalení lidstva za pomocí některých poznatků z antiky. Humanistické hnutí zdůrazňovalo především lidskou důstojnost, úctu a lásku životu. K rozvinutí tohoto nového filozofického směru u nás došlo za vlády Jiřího z Poděbrad a za vlády Jagellonců.

Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběh (17) Život jako cesta

Ostatně týž sled bychom mohli spatřit i v životě bezpočtu lidí na této planetě: člověk v pubertálních letech často vědomě či mimoděk opouští od víry svého dětství. Mládí poznamenané skepsí se obrací proti Bohu a nezralí poutníci této planety počínají spoléhat na vlastní síly. Kosmický řád se ocitá nadlouho mimo zorné pole jejich pozornosti.

Egon Wiener: Jak mě dědeček učil dějepisu a zeměpisu

On ten dějepis, pokud si ho nemusíte pamatovat doslovně, není zas tak špatná školní disciplína. Já měl štěstí na libereckého dědečka, co sbíral známky a učil mě dějepisu a zeměpisu svéráznými metodami. Už jenom to, co si připravoval s sebou na nedělní burzu poštovních známek, budilo strach, že tak naplněnou tašku až nahoru do Poštovního domu na samém konci Vaňurovy ulice neunesu. A to víte, že unesl a ne jednou, tolikrát, že nakonec i ten dějepis a zeměpis se mi stal nejoblíbenějším školním předmětem.

Antonín Siuda: Sláva Volný byl hvězdou, která svítila do temnoty...

Nebýt té zprávy a vzpomínky Svobodné Evropy, uniklo by mi v těchto dnech zcela jistě oněch nedožitých osmdesát Slávy Volného. A též dvacet jedna let od jeho nepovšimnuté útrpné smrti. Bylo mi tenkrát v osmdesátém devátém líto, že umřel jen dva roky před převratem. Všude tolik všeobecného nadšení, tolik ryzí víry v lepší příští, docela v duchu jeho mnichovských promluv, a on už pád komunismu svým pozemským životem nestihnul.

Jaroslav Wykrent: Slušně i hanbatě

VĚDECKÉ VAROVÁNÍ // Podle všech přísně tajných zpráv od různých „kulatých“ stolů, / mění se nemoc šílených krav v chorobu úředních volů! // PRAXE JE PRAXE // Šoféři i Don Juani, jež to vskutku „umí“, / s prvním sněhem nasazují zavčas „zimní gumy“! // VÁŽNÝ PROBLÉM // Chtěl bych se „kočkovat“ na mezi s Andulou, / jenže je prosinec a dvanáct pod nulou!

Marie Chatardová - Jitka Vykopalová: Ďáblova bible v Praze

Když jsem se poprvé přišla představit tehdejšímu řediteli Královské knihovny (koncem roku 2002), řekl mi: „Velvyslancům obvykle ukazuji Ďáblovu bibli, ale co ukážu vám?“ Ujistila jsem ho, že se velmi ráda na toto známé dílo podívám. A viděla jsem nádhernou knihu, otevřenou na stránce s obrázkem ďábla, nicméně z pochopitelných důvodů hermeticky zavřenou ve speciální vitríně.

Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)

„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.

Josef Fousek: Laciná četba / Nevyléčitelná frustrace

Tajně jsem čítával ve škole pod lavicí Rodokapsy neboli romány do kapsy. Říkalo se tomu úpadková braková literatura. I když jsem si občas dal do hlavy i krásnou literaturu klasiků, ta podlavicová mne lákala víc. Voněla dálkami, dobrodružstvím, prérií, zpíval v ní vítr, tančily mexické dívky, v chřípí vlézala whisky s tequilou, nad pirátským trojstěžníkem plál Jižní kříž, kovbojové hnali tisícová stáda, šerif chránil právo a řád.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (35)

A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce, na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času.

Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (9)

V Pompidouariu jsem vzpomínal na nebožtíka Hlinomaze, s nímž jsem se na dané téma často bavil, a jehož názory byly veskrze originální. "Věnujme se teď surrealismu, vydržel nejdéle", vyprávěl mi kdysi. "Má nejenom slavnou minulost, ale má i budoucnost. Inkognito byl tu odjakživa, je to obrovská a stále živá oblast. Což nebyl už v obrazech uťaté hlavy Jana Křtitele, předkládané paní Salome na tácu?

strana 1 / 419

Další strana »