Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (44) Jiří Burian (Saze)
Jirka Burian byl můj dobrý kamarád, recesista, se kterým jsem napsal pár písniček. Jedna z nich – Dopis z Piešťan – vyšla svého času na desce: Moje milá Marie / tak ti píšu perličku / z nemocného zdravý je / odhodil jsem berličku. / Symbolicky přes koleno venku jsem ji zlomil / na důkaz jak skvělé máme zdravotníky-lékaře / avšak smůla, o berličku nohu jsem si zchromil / takže domů, je mi líto, přijedu až na jaře…
Miroslav Kovářík - Zdeněk Pošíval: Poetický mág koncertů
Tak na ty pozdně noční snídaně si pamatuju, ale krumlovských reminiscencí mám nespočet – folkové festivaly a také samostatné koncerty tam se mnou žily skoro celá dvě desetiletí – nezapomenutý byl ten s písničkáři někdy na počátku sedmdesátých let, kdy jsem šel Hutkovi a Mertovi naproti po cestě k otočnému hledišti říkaje Ortena, na to také nejde zapomenout.
Vladimír Cícha: A vločky padaly na St. Vital...
„A hele, tohle přišlo dneska,“ pravila moje žena a podávala mi cyklostylovanou pozvánku na taneční zábavu Sdružení. „V ten den nic nemáme.“ Ukázala na kalendář na stěně, dárek to firmy Firestone, který mi dali snad pro případ, že bych nebyl spokojen se seřízením motoru, který provedli. Navzdory všem elektronickým analyzátorům chodu motoru, pneumatickým pomůckám a dostatku náhradních dílů, po čase jsem se přikláněl k názoru, že skutečně výborný mechanik je tu vzácnost, něco na způsob kouzelníka nebo internisty, kteří zkušeným poslechem dokážou stanovit diagnózu pacienta nebo osmiválce. „Dobrá, půjdeme tedy,“ řekl jsem.
Josef Čermák: Václav Havel - Vznešený klaun?
Tento titulek není myšlen hanlivě - spíš něco jako název Kožíkova románu Největší z Pierotů. Osobnost, která na mne vystupovala z filmového plátna, nepochybně patří k nejzajímavějším hercům na světové politické a kulturní scéně poslední třetiny minulého století (a ani to nemusí, jak film naznačuje, být neodmítatelnou poklonou).
Egon Wiener: Dřevěné stavby | Vůně z kuchyně | Šavle, šavličky
Jižní a východní strana libereckého kraje je jedna velká oblast plná umělecko-řemeslných prací, zhotovených našimi předky v lidovém pojetí minulých staletí. Stále, i když ne v takovém množství jako v letech předcházejících, se v obcích na jižní straně Ještědu, kolem Turnova, ale i v dnešním jabloneckém a semilském okrese i blíže k Jičínu setkáváme s něčím, co při pohledu pohladí naši duši. Co nás, v tom dnešním uspěchaném světe, nutí říci: Kruci, ti to uměli! Kde na to vzali? Přičemž nemáme na mysli ani tak peníze jako odvahu, že jim to nespadne, neshoří, že to bude k bydlení, k používání. No a ono to nespadlo! Vydrželo to stát celé věky.
Johanna von Herzogenberg - Milan Turek: … vždyť jsem se tady narodila….
Johanna von Herzogenberg prožila dětství na Sychrově a v Brné, vystudovala gymnázium v Ústí nad Labem a promovala roku 1943 na pražské Karlově univerzitě v oboru dějin umění a germanistiky. Roku 1946, po internaci v českém sběrném táboře k nucené práci, byla rodina vysídlena a usadila se v Bavorsku. Po letech studií a cest Porýním, Rakouskem a Francií se stala jednatelkou vrcholné mnichovské kulturní instituce vyhnaných sudetských Němců Adalbert Stifter Verein.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (19)
I nepozorní čtenáři jistě už dávno poznali, že se rád předvádím a že jsem tak trochu – no – možná i trochu hodně – exhibicionista. A tak snad nikoho nepřekvapí, když zde teď přidám další svůj příspěvek do zmíněného almanachu Vrchlabského gymnázia, vydaného v roce 1995 u příležitosti 50. výročí českého gymnázia.
Zdislav Wegner: Růžový sníh
„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí.
Miroslav Sígl: Moje útroby jsou nyčkonc vniveč
Prosím, neberte tu větu v titulku vážně, ta má spíše demonstrovat zapeklité vazby, slova, spojky, podměty a přísudky či příslovce naší češtiny. Nám připadají běžné, ale co má s nimi dělat chudák překladatel, ale nehleďme zas tak vysoko, stačí je použít jen tak mimoděk v rozhovoru s cizincem, naším přítelem ze zahraničí. Zpozorní, napíná sluch a smysly svoje a hledá vhodný ekvivalent do svého rodného jazyka. Ó, jak to mnohdy těžké bývá! My máme v české řeči tolik původních slov, jak málokterý jazyk ve světě.
Pavel Pávek: Holobrádci u Kolína
Vítězova vede na vrchol kopce úvozová cesta, ze začátku obklopená vzrostlými třešněmi, měnící se časem v polní. Možná stejnou trasou se na své stanoviště 18. června 1757 ubíral i pruský král Fridrich II, vrchní velitel armády, která se za pár okamžiků utká s přesilou vojáků Marie Terezie pod velením polního maršála Dauna.
Marta Urbanová: Egypt
Před pár lety nikomu slovo Hurghada nic neříkalo. Před pár lety tam nebylo ani letiště. Během třiceti let se všechno změnilo. Z malé přímořské osady se stalo letovisko, kam odlétá z Evropy několik letadel s pasažéry na dovolenou. I já jsem byla mezi těmi, kteří tam přistáli. Hotel byl obklopen pouští, ale když jsem vešla do jeho bran, octla jsem se v orientu. Jako by v přepychovém sídle nějakého šejka.
Zdislav Wegner: Odvaha
„Co budeme dělat?“ promluvila do tmy pokoje. „Marku, co budeme dělat?“ Odpovědělo jí jen jeho pravidelné oddychování. Nahmatala Markovu tvář, dotkla se zubů v otevřených ústech a ucukla. Zachroptěl, otočil se na záda a ze spánku řekl: „Co je?“ Ruku položil na její břicho. Byla těžká jako kláda. Nechala ji tam. Ulehla na polštář a obě ruce si zasunula pod hlavu.
Jiří Vlasák: Odhalení busty Felixe Holzmanna
V Litoměřicích byla 23.5.2008 odhalena busta Felixe Holzmanna na domě, kde prožil mládí. Kytici na jeho hrob položil Ondřej Suchý. Na slavného rodáka vzpomínal starosta Litoměřic Mgr. Ladislav Chlupáč, autor busty akademický sochař Libor Pisklák a autor nedávno vyšlé knížky "Aluminiový klíček Felixe Holzmanna" Ondřej Suchý.
Josef Fousek: Na cestách s anděly
Josef Fousek měl odjakživa toulavé boty. A každá cesta i ta nejkratší, třeba jen z Kladna na Křivoklát, byla pro ně takovým dobrodružstvím jako pro jiné cesta kolem světa. Na každém kroku, i tam kde jiní vnímali jen šedou nudu, zažíval pestrobarevné příběhy, o kterých pak vyprávěl všude, kde se našel alespoň jeden posluchač.
strana 1 / 419