Ludvík Petr Rössler: Lodžské ghetto (2/2)

V domku byla jen jedna místnost, kde nás všech šest spalo na primitivních postelích, na jiný nábytek si nepamatuji. Tenkrát jsme si sami vařili na primitivních kamínkách, která nás také alespoň trošičku v zimě ohřála, přes to jsme spali plná oblečeni. Dostávali jsme každých 14dní malý příděl potravin a uhlí ve formě briket.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Miroslav Sígl: Nezapomínejme blahopřát skromným seniorům

Je vždy dobré, jestliže přátelé, známí anebo jen čtenáři si vzpomenou na ty, kteří se již v ústraní dožívají vysokého věku, a přitom v době své produktivity vydali četná svědectví o našem životě a společnosti. K takovým patří Karel Štoll, který se narodil uprostřed první světové války – 5. května 1916.

Jan Jurek: Nezbedný Tomáš

Ten kluk to vážně neměl jednoduché. A možná právě proto se choval, jako by mu patřil svět a on byl nade vším povznesený. Ve skutečnosti si jen nikoho a nic nechtěl pustit k tělu. Bál se. Toho, že by mu někdo ublížil, že by zranil jeho důstojnost, že by někdo zpochybnil jeho roli kluka s nevalnou pověstí, které se zhostil, jak nejlíp uměl. Neměl moc na výběr. Klukem byl a přál si jím, jak jen to bude možné, zůstat. A pověst, která ho provázela a na níž stavěl svou nejbližší budoucnost chlapeckého bytí, ta tu zkrátka z nějakého důvodu byla a on ji nehodlal měnit.

Ivo Fencl: Divy pana H. G. Wellse

Byl čtvrtým, nechtěným dítětem služebné a zahradníka, zahradníka, který se také stal učitelem kriketu a byl o třináct let mladší než Wellsova matka. I díky zlomené noze byl Herbert Wells už v sedmi letech lačným čtenářem, ale nečekaly ho zkraje jenom sny. Jako deptán jakousi prázdnotou všední reality prchal celé mládí z pracovních míst, které mu většinou nacházela matka, a nejdéle (i když taky „dva roky pekla“) vydržel prodávat látky.

Antonín Suk: Každý má v životě své místečko

Každý snad má v životě své místečko, kterému se nikdy nic nevyrovná. Pro nás, schválně píšu pro nás, tedy nyní už dědka s babičkou, to byly Vickovice. Vesnička nalepená na lesy, které už nahlížely do Čáslavské doliny. Bylo odtud málo kdy, ale přece jen, vidět až na Sněžku! I když jsem tomu nevěřil, viděl jsem ten zázrak také. Právě od plotu té pro nás nejkrásnější hájenky.

Blanka Kubešová - Renata Šindelářová: Čím je člověk starší, tím víc potřebuje, aby byl milován

Přesto, když jsem se Blanky Kubešové zeptala, zda se mnou udělá rozhovor, souhlasila trochu rozpačitě. A víte proč? Vyjádřila obavy nad tím, že je příliš obyčejná na to, kolik publicity se jí dostává. Ale nenechala jsem se odradit a položila jí několik otázek, týkajících se její tvorby a především jejího exilu ve Švýcarsku.

Blanka Kubešová: Novinářská a vydavatelská činnost Mirko Janečka v Kanadě končí...

Česko-anglické Kanadské Listy začaly vycházet v 66. roce zprvu cyklostylovaně pod názvem Hlas nových a o pár let později už v podobě, jak je známe dnes. Od počátku archivovaly a mapovaly činy a osudy hrdinů protinacistického odboje a veteránů 2. světové války. Informovaly pravidelně jak o životě vojáků, letců a parašutistů, tak i o krajanech, kteří svou prací a úspěchy dosáhli uznání za hranicemi vlasti.

Vladimír Kulíček: Ufouni útočí

Jak je dávno známo, obor tzv. malých literárních žánrů má mnoho společného s vařením polévky. Obojí totiž může být připraveno z dobrých surovin, ale nedáme-li tomu příslušnou chuť a vůni, je to špatně poživatelné. Proto se také oba uvedené články velmi liší od věcných přednášek a písemných prací našich předních vědců, jež jsou někdy podávány poněkud suše.

Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (2)

V průběhu těch let začaly nové chalupníky navštěvovat dvě kočky. Obě hubené, ale jedna hezčí než druhá. Mourovatá a černá, obě krasavice. Patrně byly zvědavé, co se tu s tím starým stavením děje. Pokud uvažovaly (a já věřím, že ano), byla naděje, že u lidí se najde něco na zub i pro ně. Uvažovaly správně.

Ivan Kolařík: Rybářem proti své vůli

Já jsem krapátko zvadnul, protože rybaření bylo to poslední, co jsem měl na mysli na chatě provádět. Jo, takhle ježdění na milovaném kolečku, majznutí do golfového míčku, procházky po pláži, chlemtání piva, to prosím ano. Ale RYBAŘENÍ? Ani nápad, protože vězte, že jsem rybáři vždycky hluboce opovrhoval.

Ivo Fencl: Umírněně válečný kůň

Jako dítě jsem si před spaním takzvaně hrával divadlo, jak jsem tomu říkával. Oč šlo? Představoval jsem si příběhy. Některé byly i na pokračování a navázal jsem tudíž vždycky hned další večer, což byl i případ koně z Divokého západu, který postupně bojoval pod Indiány i pod bělochy. Onen nápad takto řetězit dobrodružství jeho prostřednictvím se mi velice líbil, ale samosebou ho dostali už přede mnou jiní. A taky po mně, protože některá témata jednoduše visí ve vzduchu, a tak nakonec vznikl i román Válečný kůň, z něhož byla pak vytvořena divadelní hra a nakonec a nedávno i film, a ten já chutě navštívil s dvanáctiletým synem v jednom plzeňském multikině.

Zdeněk Horenský: Příběh Zdeňka Mastníka (Pavla Holana)

Zmíním se o příběhu pana Zdeňka Mastníka, přítele z Koryčan a ze studií mé již nežijící maminky. Po celá léta jeho pobytu v Londýně s ním udržovala písemný styk a podílela se také na udržování hrobu jeho rodičů na hřbitově v Koryčanech. Pan Zdeněk Mastník se narodil v červenci v roce 1920 v Miloticích v učitelské rodině, která se krátce potom přestěhovala do Koryčan. Vystudoval reálné gymnázium v Kyjově a také Obchodní akademii. Po válce začal pracovat pro Mezinárodní svaz studentstva.

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (2) O kamarádství

Kamarád. Těch, které jsem tak v různých etapách svého života oslovoval, bylo poměrně dost, ale většinou to byl omyl. Ty, kteří omylem nebyli, bych určitě spočítal na prstech. Když nad tím vším dnes, s odstupem času, přemýšlím, nejpozoruhodnější byli právě ti nejméně nápadní. Jedním z těch, kteří mi v paměti zanechali stopu nejvýraznější, byl vzrůstem malý, ale sukovitý a po všech stránkách neuvěřitelně odolný pořízek, kterému všichni z jeho okolí říkali Johny. Poznal jsem ho na moři. Po svém prvním nalodění na nákladní loď převzal jsem po něm jednu špinavou a páchnoucí skříň se smetákem a kupou hadrů na podlahu, rozhrkaný vysavač a titul rajonisty palubní posádky.

Pavel Pávek: Snad nejstarší vinice v Čechách

Unavený vláček rozvážně míjí lužní lesy, zahoukáním zdraví rovinatou krajinu, občas stejným způsobem varuje líné daňky kteří ho ignorují a pokojně ukusují zelenou trávu, tu a tam zastaví na malém umolousaném nádražíčku většinou vzdáleném od obce jejíž název zdobí průčelí opuštěné drážní budovy.

strana 1 / 419

Další strana »