Tomáš Danko – Jitka Vykopalová: Prameny snů Evy Emingerové

Eva Emingerová se v jazzu a swingu pohybuje přes dvě desítky let, působila se Steamboat Stompers, Originálním pražským synkopickým orchestrem a dalšími skupinami. Zpívala v celé Evropě, v Mexiku, Kanadě, Spojených státech. Pátá sólová deska Prameny snů je jejím prvním skladatelským počinem a vznikla ve spolupráci se švédským hudebním producentem Andersem Johanssonem a textařem Dušanem Prokopem, za výrazné podpory jejího švédského manažera Tomáše Danka.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Dobromila Lebrová: Karel Baxa - První primátor velké Prahy

Letošního roku bylo už jedno výročí tohoto českého politika - 5. ledna 70. výročí úmrtí, ale snad s výjimkou některých zájmových organizací a chorvatských občanů si na něj už nikdo nevzpomíná. Jeho život je obrazem i odrazem všech událostí, směrů a vlivů, kterými náš národ od konce století devatenáctého do současnosti prošel.

František Mendlík: Ale, to jsou k nám hosti

Náčelník železniční stanice Zadov Jindřich Budín neměl nikdy daleko k silným slovům. Jednou byl předvolán na ředitelství. „Soudruhu náčelníku, je tady na vás stížnost, že jste sprostý při jednání se stranami!“ „Já sprostý na strany, to je nesmysl. A která svině si na mne stěžovala?“ Jinak to byl zlatý člověk. Vizáží silně připomínal slezského barda Petra Bezruče ve zralém věku. Nakrátko ostříhán, opatřen šedivým ježkem, postavou plnoštíhlou, připomínal ouřadu z dob mocnářství. Jakmile se výpravčí Lojzík Bernát jako čerstvý absolvent přihlásil o práci, tu Budín zavolal někam do hloubi drážního bytu: „Andělko, dostaneme novýho kluka!"

Ivo Fencl: Rozhovor s paní Vlastou Tafelovou

Vlasta Tafelová pracovala jako redaktorka i překladatelka v nakladatelství Svět sovětů (1951-64). Do odchodu do důchodu byla paní Tafelová také redaktorkou nakladatelství Olympia (1969-79) a zůstává rozhodně významnou překladatelkou z ruštiny i němčiny i držitelkou několika cen. Navzdory tomu se mi bohužel nepodařilo rozhovor s ní včas uplatnit (původně byl určen pro Tvar), takže v Pozitivních novinách vychází poprvé.

Ivana Šimánková: Malovaná zpověď Elišky Peroutkové

Že jsou ve vlídně intelektuálním prostředí rozhlasové kavárny Ema v Českém rozhlase v Českých Budějovicích k vidění zajímavé výstavy, na to už jsme si zvykli. Zdá se, že se podařilo v nemilosrdném světě showbyznysu objevit kousek úrodné půdy, ve které dokážou zapustit kořeny jak čerstvě zasazené talenty, tak i léty prověřené osobnosti českého výtvarného umění.

Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy - Josef a jeho bratři (4)

Krom toho se v těchto textech dočítáme ještě o jednom poznání, že jsme sami svého osudu tvůrci, o čemž jsme se v dějinách mnohokrát přesvědčili. „Když bylo stvořeno železo“, čteme, „zašelestily smutně všechny stromy a volaly: „Běda nám, teď vznikl nám krutý bezohledný nepřítel, který nás všechny vyhubí.“ Ale železo je chlácholilo, pravě: „Jsem vám nebezpečné, a přece se mne nemusíte lekati.

Václav Čapek: Slovník jazyka našeho (M-Ž)

MANŽELSTVÍ - spojení domácího života s noční službou. MELOMAN - člověk, který když slyší v koupelně zpívat hezkou dívku, přikládá ke klíčové dírce ucho. MOL - perverzní stvoření, které tráví léto v kožichu a zimu v plavkách. MOZEK - ústrojí, díky kterému si myslíme, že myslíme. MUŽ - inteligentní domácí stvoření, které ví, co chce žena povědět, ještě dříve, než to řekne po třetí.

Jiří Vlastník: Tenkrát v Kalifornii

Tu čestnou vstupenku na Pražské jaro mi věnovali jako dar. A nemohl jsem dostat lepší. Seděl jsem tak 28. května 2007 přimrazen do polstrovaného křesla kina Lucerna a sledoval dvě hodiny film, o kterém jsem mnoho slyšel, ale nikdy neviděl. Snímek Faust živě doprovázel skvělým způsobem jazzový soubor Willem Breuker Kollektief.

Egon Wiener: Dva kohouti | Jak spadnout do žumpy | Jazykolamy až příliš složité na jednu vesnici

To nemohlo sekat dobrotu. Už ta jména! Karlos a Pekáč. Kupodivu Karlos byl z plechu a stál, co by korouhvička, blízko komína a otáčel své pozlacené tělo po větru, kam vítr, tam Karlos. Pekáč hájil barvy dvorku před dravci na obloze, před liškou, před tchořem, před cizími ptáky svým mocným křikem opeřeného sólisty. A také před ohnivým kohoutem, který požíral dvorky, střechy, chalupy. Před liškou, psy se špatnými oumysly, co chtěli si odnést ze dvora něco bez dovolení. To byl Pekáč.

Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (24)

Otvíráme podruhé Slovník cizích slov na stránkách s písmeny B až G. B: baganče = povel o předání zavazadla Aničce, balustráda = báječné prověřování, kterým projde každý, barograf = přístroj, který registruje náladu v baru, berber = nejoblíbenější pokřik ve všech vrstvách naší společnosti, bidet = zkratka pro dvojici detektivů, bilion = nejen dvouocasý, ale i dvouhlavý lev,

Jitka Molavcová: Pohádka o studené peřině

Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála.

Ivan Kolařík: Moje štace v Americe (2.)

Ježíšku, kdyby tak žena Máňa viděla, kam mě ti policajti večer zatáhli! Uvítala nás polotemná, zahulená místnost, ze které se linuly jazzové synkopy, při kterých se na sloupcích svíjely lehce oděné křehotinky. Jakmile jsme vešli, thajská majitelka podniku zatleskala, krasavice zanechaly tance a přisedly si k nám. Útlá umělkyně neklamně čínských rysů si sedla vedle mě, šibalsky se usmála a kamarádsky mně pohladila kalhoty v rozkroku.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (22)

Abych tím svým preferováním sportu neodradil ty, kteří mu nijak zvláště nefandí, a i když asi také nejsem Čech, protože neskáču při každém úspěchu našich sportovních idolů, musím teď zařadit vzpomínky „hodnotnější“. Na katastr města Vrchlabí a do jeho okolí se vrátíme kdysi slíbeným zimním obrázkem místního zámku a pak se vrhneme do víru kultury.

Antonín Suk: Bába z hospody

Rád vzpomínám i na další vickovickou osobnost. Malá, shrbená, ale neskonale laskavá v přirozené drsnosti, i když nám – „vejpitkům“ čas od času nehostinsky vynadala: „Děte domů a neutrácejte!“ – to byla naše hostinská. Jenže naše byla i ta hospoda – nehospoda! V té místnosti kde se prodávalo a podávalo pouze lahvové pivo, při čemž probíhala i „dudáková liga“, babka i spala!

strana 1 / 420

Další strana »