Stanislav Moc: Neuvěřitelná náhoda

Český slovník anglické slovo beacon vysvětluje jako světlo, maják a světelné znamení. To všechno beacon skutečně je, i když s tím majákem to slovník trochu přehání. Klasický maják se řekne light house, který ovšem na vrcholu má ten otáčející se beacon světla. Takže bych slovo beacon překládal spíše jako majáček.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Milan Lasica: Človek nad zlato

Toto je veľmi zaujímavá správa. Že vraj jeden človek, asi ho na to nahovorili vedci, lebo vedci sú zvedaví a chcú si všetko overiť, takže ten človek sa nechal vysadiť na pustom ostrove a žil tam ako voľakedy legendárny Robinson Crusoe. Teda sám. Toľko správa. Nehovorí sa v nej napríklad o tom, či mal zo sebou mobil. Lebo keby ho mal, tak o nič nejde.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (13)

Původně jsem chtěl ukončit „střípky jičínské“ už minule v domnění, že tucet je docela hezké číslo. V hlavě mi však zablikala ještě řada dalších vzpomínek. I když jsou hodně osobní, neskromně se domnívám, že jsou docela zajímavé. Třináctka také ale není k zahození a to, že přináší smůlu je jistě pouhopouhá pověra, takže se tohoto pokračování vůbec nebojím.

Lukáš Berný: KONEC SEMAFORU?! Petice na záchranu divadel

Asi většina lidí slyšela v posledních týdnech něco o tom, jak se řeší přidělování dotací na kulturu v Praze. Situace je mnohem závažnější než vypadá, díky reformě, kterou prosadili lidé jako Milan Richter a Ondřej Pecha, bude divadlo Semafor (a nejen to) pravděpodobně muset z finančních důvodů ukončit svou činnost

Lucie Frejková: Člověk, který dokáže být jinou osobou | Nejlepší kamarádky

Bylo to tady. Nervózně jsem přešlápla z místa na místo. V sále sedělo asi 30 lidí, kteří očekávali divadlo… hru. Stála jsem za paravánem s plachtou. Kousek plachty jsem odkryla, a viděla jsem lidi. Seděli, bavili se mezi sebou a čekali, až představení začne. Byla jsem nervózní, v krku jsem měla sucho a měla jsem pocit, jako kdybych kolem břicha měla uvázaný silný opasek. Kolena se mi začala klepat a ruce se mi zpotily. Říkám tomu tréma, která mě doprovází před každým vystoupením.

Emília Molčániová: MHD – to je ono | Problém bude inde | Pôžička

Pokazilo sa mi auto. Toho som sa najviac obávala, pretože som bez neho neurobila po meste ani krok. Hrozila som sa cestovania mestskou hromadnou dopravou. Stačilo mi počúvať tie chýry, ktoré kolovali ako postrach verejnosti. A teraz je to tu. Musím zakúsiť nepohodu, utrpenie, možno aj boj o holý život. Celú noc som nedokázala od strachu ani zaspať a lúčila som sa so životom. Pred dvadsiatimi rokmi ma seklo v krížoch a odvtedy chodím zohnutá takmer do pravého uhla. Prešla som stovkami rúk našich i zahraničných odborníkov, kadejakých šarlatánov a nič.

Blanka Kubešová: Žoržína - Ztracené dětství

Cesta od rukopisu k vydání se lety stává čím dál složitější. O tom, že autor napsal dobrou práci, nestačí přesvědčit už jen nakladatele a šéfredaktora, ale i knihkupce a distributory, kterým se bude knížka nabízet. Ti zas dělají svoje sondy mezi čtenáři, kteří jsou samozřejmě v tom všem nejdůležitější. Po pravdě řečeno nepočítala jsem s tím, že by právě Žoržína uvízla v povědomí celého toho řetězce natolik, že bude moct oslavit ještě své druhé vydání.

Vladimír Kulíček: Na výletech s Tokem po českých tocích

Na sklonku čtyřicátých let měl Tělovýchovný otužilecký klub (TOK) sedm členů, a to včetně vedoucího Oldřicha Lišky. Ten vykonával funkci mistra všeobecné údržby v nedávno znárodněném podniku TOS Hostivař. V rámci své funkce pochodoval po celém podniku a samozřejmě při té příležitosti prováděl nábor do klubu. Tak jsem se do TOK dostal i já a také ostatní členové byli zaměstnanci téhož podniku.

Ivo Fencl: Na znamení nevěřím, ale je pár výjimek

Tohle píši čtenářům Pozitivních novin v první jarní den roku 2012 a mohou článek doplnit. Osobně jsem racionální, svobodný muž, který nedá na pověry, ale přesto či právě proto existuje naprosté minimum výjimek alias ZNAMENÍ, která považuji za šťastná. Protože a poněvadž stejné pocity sdílím s příslušníky mnoha generací v časech před námi a s lidem z chalup i zámků, neměly by, myslím, úplně zplanět – a upadnout v zapomenutí. A tak jsem tady s nimi a hle, následuje více i méně brilantně komentovaný výčet všeho, co vám nikoli jen podle mě PŘINESE ŠTĚSTÍ. A to nejen zjara.

Luděk Ťopka: Fantastická shoda náhod nebo... co?

Když totiž v srpnu 2007 uveřejnily Osecké noviny, na mou prosbu, výzvu pamětníkům, podařilo se tímto způsobem získat informace od jedné paní, která po válce na Rýznburku žila a rodinu Ing. Serjogina znala. Krátce nato jsem se s ní a jejím manželem v Oseku sešel, ale ani ona o jeho osudu nevěděla nic víc než že celá tato rodina v roce 1948 ze dne na den zmizela.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (75)

Koncem roku 1991 jsem ovdověl a v mém životě nastalo podivné prázdno, které počátkem nového roku vyplnil přítel Egon, který byl v té době už ve vysoké státní funkci. Blížily se další opravdové volby, Občanské fórum se štěpilo a 1. března bylo založeno nové hnutí Demokraté 92. Hnutí středové – tedy má parketa – vedené předsedou sněmovny lidu Federálního shromáždění Rudolfem Battěkem, možná jediným autentickým sociálním demokratem, kterého tato strana vyloučila ze svých řad. K tomu hnutí se hlásilo i několik velmi známých osobností. Kromě mého přítele, který s Battěkem v roce 1968 zakládal KAN, i další Rudolf – Hrušínský a zejména Michael Kocáb, který od nás „vyhnal“ sovětská vojska. A do této milé a vážené společnosti mne Egon přivedl.

Příhody strýce Františka - Dvojníci (4/4)

František se z anglického zajetí vrátil. Bylo po válce a rozstřílené těšínské nádraží už bylo opraveno. Ve své staré šedivé uniformě bez výložek, s teletinou na zádech vystoupil z vlaku a vešel do budovy nádraží. Zkoumal černou tabuli s odjezdy vlaků, napsanými křídou na tabuli, která nejspíš stávala před pohostinstvím, a škrábal se na hlavě. Ale pak si přehodil teletinu přes rameno a vydal se k řece.

Jan Jurek: Malá baronka

Lenka byla právě ten ojedinělý případ dívky, kde inteligence kráčí ruku v ruce s fyzickou krásou. Kdyby nestudovala literaturu, s klidem by mohla provozovat živnost modelky. Postavu na to měla a obličej jakbysmet. Velké modré oči, úzký decentní nos, smyslná plná ústa a vysoké čelo zčásti překrývaly plavé vlasy, které nádherně pasovaly k její snědé pleti.

Sloupky Jiřího Menzela (9)

Architekt Albert Speer byl Hitlerův ministr, který se zachránil svým rozumným jednáním a inteligentní obhajobou v Norimberském procesu před šibenicí. Dostal jen dvacet let, ty si odseděl a vydal pak své paměti. Na počátku sedmdesátých let se britský producent David Puttnam pokoušel přemluvit barrandovské direktory, aby mne pustili natočit o Speerovi film.

strana 1 / 419

Další strana »