Milan Markovič: Negramotným na stará kolena

No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Michal Čagánek: Zrnka a zrníčka

Potřetí vychází děda na verandu, aby si zastínil oči dlaní a díval se daleko daleko, přes zahrady až k polím. Současně napíná sluch. Nic. Chvíli přechází po dvoře, potom se na několik okamžiků ztratí v domě, hned je ale zase venku a upíná zrak k obzoru.

Dagmar Slivinská: Jděte s těma nůžkama někam...!

Nemám ráda kadeřníky, holiče a všechny ty, kteří se k mé hlavě kdykoliv přiblížili se zlomyslným úsměvem a divoce cvakajícími nůžkami! Asi se každý holič už rodí s touhou střihat! Jako třeba ten chlapeček, jehož maminka žehlila ve vedlejší místnosti a na její dotaz, cože dělá, pravil „ číhám“! Matka myslela, že si hraje na číhanou, a jaké bylo její překvapení, když vešla do pokoje, kde si chlapeček hrál. Chlapec držel v ruce nůžky a „ číhal“ záclony! Neuměl totiž ještě „ř“!

Dagmar Tomanová: Horův dvůr

Komunistické nadšení však dlouho netrvalo. Básníci navštívili Moskvu, ale domů se navrátili mlčky. Když přišel k moci Klement Gottwald, okamžitě napojil české komunisty na Komunistickou internacionálu v Moskvě. Intelektuálové pochopili, že tu jde o boj o moc a nikoliv o hájení zájmů českého dělníka.

Jitka Dolejšová: ...svou lásku slavík růži pěl...

Slavík obecný (Luscinia megarhynchos) je malý tažný pták z řádu pěvců, u nás je chráněný zákonem jako ohrožený druh. Je rezavohnědý s bělavou hrudí. Žije zejména na okrajích lesů, v křovinách a parcích na území Evropy a jihozápadní Asie. Zimuje v jižní Africe. V České republice se vyskytuje od dubna do září, hnízdí od května do června. Hnízdo si staví na zemi v keřích a samice do něj klade 4 až 6 olivově hnědých vajec, na kterých sedí asi 14 dní. Mláďata jsou krmena oběma rodiči, hnízdo opouštějí po 11 až 12 dnech, ale s rodiči zůstávají ještě další dva týdny.

Iveta Kollertová: Proměněná jistota

Pozorovala jsem pukliny ve zdi, velké tmavé mapy, které se vytvořily na stěnách v době dešťů, a prostě jsem nemyslela na nic. Venku zakokrhal kohout a na okno ze zahrady skočila moje kočička. Nazývala jsem jí láskyplně "Budibudi". Nevím, proč mne napadlo tohle jméno, byla to obyčejná kočka domácí, ale pokaždé, když se přiběhla pomazlit, navodila mi takový klid na duši, že oslovit ji jednoduše Micko prostě nešlo.

Miroslav Sígl: Dvě letošní výročí Kamila Bednáře

Na rozhraní třicátých a čtyřicátých let minulého století dorůstala generace s pocity úzkosti, bezvýchodnosti a  tragiky: Bohuslav Březovský, Hanuš Born, Ivan Blatný, Josef Kainar, Zdeněk Urbánek, ale také František Halas a Jan Zahradníček. Jejich usilování a životní postoje programově nejvýstižněji vyjádřil básník a překladatel Kamil Bednář. Ve své eseji Slovo k mladým z roku 1940 hovoří o tzv. nahém člověku – objevuje znovu lidské nitro, zdůrazňuje jedinečnost osobnosti a snaží se nalézt hlubší podstatu své existence.

Emília Molčániová: Svadobná cesta / Ako Kramlička k peniazom prišiel

Mladomanželia Pampúchovci vystupovali z lode spolu s ďalšími pármi, ktorí využili služby cestovnej kancelárie Amore tour, čo sľubovala nezabudnuteľné zážitky na svadobnej ceste okolo sveta. Opálení, šťastní, neustále sa objímajúci, posadili sa všetci do prístavnej krčmičky, aby tu vyčkali na autobus, ktorý ich mal odviesť na letisko.

Ondřej Suchý: Gabriela Míčová - první představitelka Lídy Baarové

„Role Lídy Baarové je pro mě v současné době v Divadle Komedie asi nejnáročnější. Celé představení táhneme s Martinem Pechlátem sami, navíc nehrajeme v dialogu, ale vedeme dva monology, což je pro mě vždycky těžší. Jsem ráda, že toto představení vzbudilo tak velký zájem jak u diváků, tak u odborné kritiky. Inscenace Goebbels / Baarová byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za rok 2009 dokonce hned ve třech kategoriích: inscenace roku, nejlepší ženský herecký výkon a nejlepší mužský herecký výkon, za který nakonec Martin Pechlát cenu získal.

Pavel Veselý: Zastavení Richarda Pachmana

Setkat se s lidmi renesančního typu, to je dnes skoro vzácnost. V době úzké specializace na nějaké téma nebo činnost. U Richarda Pachmana to neplatí. Píše nejen dobrou muziku, ale také krásné texty, stejně tak zajímavě maluje. Poprvé jsem Richarda potkal jako novinář, který s ním chtěl udělat rozhovor. Později jsme přišli na to, že máme různé podobné názory na život a svět. A tak se z čistě pracovního pohledu stal pohled kamarádský. Zastihnout Richarda v klidu je skoro nemožné. Má stále plno plánů a aktivit, ale přesto se to povedlo.....

Dagmar Slivinská: ...vařila myšička kašičku...

...vařila myšička kašičku na maličkém rendlíčku. Tak to jsem jednou taky tak vařila a rendlíček putoval i s kašičkou do popelnice... stal se z ní cement! A proč by taky myšičky vařily kašičku, když my všichni, jim dáváme tolik příležitostí, jak se nacpat až k prasknutí! Dnes mi myši připomněl pan Ondřej Suchý, jehož kreslené myšičky jsem milovala. Nikdy jsem proti myškám nic neměla, naopak.

Eva Vlachová: Prázdninová putovní

Kdysi byly v módě psychologické hry. Také jsme jednu takovou hrávali, zvlášť když se sešlo více přátel. Otázka vždy zněla: když se řekne…? Za tečky lze dosadit v podstatě cokoliv: když se řekne zábava, škola, nemoc, auto, láska. Nebo - a o tom je právě řeč - prázdniny a dovolená. Odpovědi měly být co nejstručnější.

Dobromila Lebrová: Edward Jenner, objevitel očkování proti černým neštovicím

Kdysi hovořívala maminka o své tetě, která se narodila v polovině 19. století, že byla „poďobaná od neštovic“. V době pratetina narození byla na našem území poslední velká epidemie této smrtelné nemoci. Sama maminka několikrát opakovala, že i někteří z jejích učitelů podle jejich vzhledu tuto chorobu překonali. Není to tedy zas až tak dávná doba, slyší-li člověk o tom, že to někdo skutečně prožil...

Stanislav Moc: Ahoj mámo

Někdy se mi zdá, že je přece jen něco, co by se dalo popsat jako národní povaha. Rozumějte, že jako jsme ovlivněni nejen prostředím, v kterém jsme vyrůstali, ale i jeho historií a zkušeností generací, které nám předcházely. A tudíž, že jsme jiní i povahově, než ti, kteří v tom nevyrostli. Takže by se dalo spekulovat, že i komunisté se v jistém ohledu chovali především jako Češi.

strana 1 / 419

Další strana »