Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Psal o životě přírody

V druhé polovině devatenáctého století přibývalo pokusů přiblížit čtenářstvu život v přírodě beletristickou formou, včlenit ho do krásné literatury. Zůstávalo však víceméně u naučných pojednání, jejichž autoři nedosáhli umělecké licence. To dokázal až trhanovský rodák Josef Thomayer (*23. 3. 1853). Nemohlo být pouze hrou náhody, že základní kámen české přírodní prózy položil spisovatel z Podčeslolesí. Vždyť v tomto hraničním pásu Čech následovala Thomayera i dvojice přírodních prozaiků Jan Vrba a Jack Flor, přičemž přírodní tematiku a tematiku člověka v přírodě neobešli ani další autoři regionu, ať už byl jejich přínos literatuře jakýkoliv.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (13)

Stáří a jeho úvodní projevy stojí za pendrek. Nechápu, proč si stále nalháváme, že je to čas sklizně. Produkty, které sklízíme, jsou vesměs melancholického druhu. Většinou jsou zapsány do našich srdcí ve formě pohádkových vzpomínek a trpknou, když si uvědomíme, že se ve skutečnost nikdy nepromění. Jsem u další lavičky před hotelem Alexandria. Slyším němčinu a ruštinu. Pozoruji starší nebo stejně staré občany. Přecházejí kolem mne jako na kolonádě při módní přehlídce.

Stanislav Rudolf: Chybami se i kantor učí!

Je pravda, že učitelské povolání nikdy nepatřilo mezi ta nejvyhledávanější. Už když jsem po skončení studia na VŠ nastoupil na své první kantorské místo v Chrašticích na Příbramsku, objevil jsem náhodou ve sborovně pod starými nástěnnými hodinami nápis: KOHO BŮH BYL NEPŘÍTELEM, UDĚLAL HO UČITELEM! Napsal to tam některý z mých předchůdců.

Miloš Robert Radosta - Z.Pošíval: Duše jednoho domu

Za našich mladých let byl sport nedílnou součástí našich her. Nebyl skoro žádní auta, mezi chodníky jsme hrávali s tenisákem tak zvané »jednodotky«, ani jízdě na kole nic nepřekáželo, bývala zamrzlá Vltava a dalo se bruslit až k jezu. Já si oblíbil lehkou atletiku a díky známostem jsem se přihlásil do Sportovní školy ÚDA a získal tam základy.

Jaroslav Vízner: Chytit štěstí když jde kolem

Právě probíhá v Pozitivních novinách anketa o některých neblaze působících médiích. Bylo to začátkem roku 1999 kdy mě, při mé návštěvě v Praze, požádal o rozhovor novinář magazínu "Story". V té době jsem ještě bydlel v Ženevě a uvažoval o návratu. Moje práce ve švýcarské televizi skončila. Článek mi byl poslán ke kontrole, jak jsem požadoval.

Pavel Pávek: Občas dělal i hlídače, ale stále kreslil a kreslil

Zšeřelý atelier, stěny pokryté trampskými trofejemi, kšiltovka a kraťasy jsou charakteristickými znaky pro výtvarníka Jiřího Filípka z Olešky. Pro jeho kresbu stylizovaná a pevná linka, úsporná práce s barvami a co největší zjednodušení námětu. Po třinácti letech, kdy se věnuje kreslení profesionálně, má za sebou televizní reklamu, detektivní a dobrodružné seriály, několik autorských výstav.

Ondřej Suchý: Jitka Molavcová = 60? Nemožné! (4/4)

Můj bratr měl v životě několikrát velké štěstí. Dvě z těch velkých štěstí byla setkání se dvěma osobami – s Jiřím Šlitrem a pak s Jitkou Molavcovou. Dlouhá léta jsem psal i kreslil hlavně pro děti. Vzpomínám-li dnes na tuto etapu svého života, musím konstatovat, že i já měl štěstí – bylo jím setkání a spolupráce se dvěma osobami, které se staly pro děti idoly – s Jitkou Molavcovou a později s Dádou Patrasovou (která uvedla do života mou žížalu Jůlii a kosa Oskara).

Michal Dlouhý: Páté přikázání

Strážmistr vyzval kolemjdoucího muže, dělníka Antonína Šrubaře, aby mu pomohl chytit muže za ruku a nasadit mu řetízky, jež se snažil vyndat ze služební brašny. Po chvíli přišel k zápasící trojici další dělník Alois Štabla, který ve snaze pomoci četníkovi při služebním zákroku, se ke vší smůle vrhl místo na zloděje, na četníkovi pomáhajícího Antonína Šrubaře.

Rosita Ciglerová: Na samotě u vody

Když se Lenka objevila na parkovišti, první, co přivábilo její pohled, byl béžový, majestátně vyhlížející poslední model Volva, za jehož volantem neseděl nikdo jiný než sám Vojtěch. Přibližovala se důstojně a beze spěchu, jako by na ní čekal bratr a ne milenec. Byla už tak blízko, že zaslechla otevřeným okénkem Vojtovo pochvalné hvízdnutí. Dveře vozu si otevřela sama, protože tolik zase na firemním parkovišti riskovat nemohla, aby dovolila galantnímu Vojtovi tento úkon. Pak se zabořila do rozpálené kůže sedačky v očekávání věcí příštích. „Ahoj,“řekla jen a nastavila tvář k přátelském líbnutí.

Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (12)

Ale nejen přeponami a příponami živ je náš rodný jazyk. Čeština se velmi často vyřádí i na vlastním základu některých slov. A tak se často mění kmenové samohlásky nebo se měkčí kmenové souhlásky a v některých případech se dočkáme obou změn najednou, zejména při tvoření zdrobnělin. My Češi to samozřejmě opět vůbec nevnímáme, ale co chudáci cizinci, kteří se to mají učit.

Ondřej Suchý: Jitka Molavcová = 60? Nemožné! (2/4)

V roce 1971 jsem měl možnost se poprvé představit jako karikaturista v silvestrovském čísle časopisu Dikobraz. Zakrátko jsem dostal od šéfredaktora Jindřicha Bešty nabídku, abych do Dikobrazu připravoval seriál Komik na tento měsíc – znamenalo to 1 karikaturu plus 1 stránku textu měsíčně. Byl jsem šťastnej jak blecha a hned jsem „rozdával tituly“ všem, kteří se v tom či onom měsíci něčím hezkým projevili, ať už v novém filmu, v televizní komedii anebo v novém divadelním představení.

Ladislav Gerendáš: O neposlušných kůzlátkách

Za devatero horami, devatero řekami… kdo to počítal, bůhví… žila jedna koza se třemi kůzlaty. Bydlely chudě a skromně v malé chaloupce, která svou stavbou připomínala spíše chlívek než Karlštejn. Byly dočista samy, starý kozel totiž v jednom jarním odpoledni odešel „středem“ za mladou rozvedenou kozou.

Miroslav Sígl: Americký prezident Barack Obama a Tomáš Garrigue Masaryk

Jsem spolu s mnoha českými demokraty a ctiteli těchto Masarykových idejí též hluboce přesvědčen o tom, že dnešní americký prezident, do jehož rukou byla vložena nesmírná důvěra nejen jeho vlastní země, ale také ostatních kontinentů a celého světa, se dokáže z vlastní vůle a podle svého rozhodnutí poklonit památce našeho prvního prezidenta, ať již před jeho pomníkem na Pražském hradě anebo u jeho hrobu v Lánech, kde odpočívá spolu se svou ženou a dalšími členy Masarykova rodu.

Sloupky Jiřího Menzela (34)

Na koncertech, rautech, vernisážích, při udělování cen i při jiných slavnostních příležitostech, mezi slušně oblečeným lidmi, způsobně sedícími v hledišti a elegantními róbami na pódiu, vidíte pořád pobíhat chlapíky s aparáty na krku, v záplatovaných vestách a špinavých texaskách s vytahanými zadky.

strana 1 / 419

Další strana »