Pavlína Antošová: Posedlý vypravěč z Mississippi

6. července 1962 zemřel klasik americké jižanské literatury, William Faulkner. Bezprostředně podlehl infarktu. K jeho úmrtí v necelých pětašedesáti letech však nutně přispěla i dlouhodobá závislost na alkoholu. Ve Spojených státech William Faulkner byl a je uznáván jako jeden z nejlepších spisovatelů, ne-li nejlepší spisovatel vůbec. První díla uveřejnil – spolu s dalšími velkými autory své věkové skupiny – ve dvacátých letech minulého století.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Ondřej Suchý: Chantal Poullain - naše milá Šantalka

Přijela na Kokořínsko v době, kdy zkoušela v Národním divadle roli kněžny v Jiráskově Lucerně. Všechny nás okouzlila. A co všechno jsme se dozvěděli! Tady jsou některé zajímavosti z jejího života - třeba jste to dosud nikde nečetli… KDY SLYŠELA POPRVÉ O ČESKOSLOVENSKU: „Jako dítě jsem milovala kreslené filmy a ty, které se mně líbily nejvíc, byly právě z Československa.“

Jitka Dolejšová: Krajíc pohody ke snídani od Rochefoucalda a Senecy

Rozum neumí příliš dlouho hrát úlohu srdce. Slabost je jediná chyba, kterou nemůžeme napravit. Slovy můžeš zatajit, co chceš. Skutky tě prozradí. Spory by netrvaly tak dlouho, kdyby byla chyba jen na jedné straně. Tělesná práce osvobozuje od duševních bolů. Ten, kdo opravdu miluje, nepozná téměř nikdy, kdy ho ten druhý přestal milovat. Zdravý lidský rozum nepřisuzujeme téměř nikomu, leda tomu, kdo je našeho mínění. Zklamat se není taková hanba, jako nedůvěřovat.

Ondřej Suchý: Zuzana Princová, princezna z Paravanu

Před lety přišel do rozhlasu z Dánska e-mail v němž se jistá Zuzana Vasa /Vášová/ z Kodaně zajímala o pořad, který se jmenuje Padesátník a ve kterém – jak prý se dozvěděla od svých blízkých z Prahy – zazněla písnička v níž se zpívá že: „ Já mám doma bratra a ten je vám zatra – cený kluk…“ Ta písnička zněla kdysi v představení divadla Paravan a zpívala ji tam právě ona pisatelka. Tehdy se ještě jmenovala Zuzana Princová.

Vladimír Vondráček: Bajka o báječné manželce

Dva dávní spolužáci čtyřicátníci se náhodně setkali asi po dvaceti letech ve městě, kde jeden z nich celou dobu žil i pracoval. Druhý sem přijel na nějakou služební cestu a měl zamluvený pokoj v místním hotelu. Setkání bylo opravdu srdečné a znalec místních osvěžoven pozval přítele do jedné z nich, aby se při různých tekutinách lépe vzpomínalo. Jejich curricilum vitae bylo totiž naprosto rozličné. Zatímco host byl čerstvě potřetí rozvedený, domorodý hostitel byl čerstvý ženáč, který se teprve nedávno oženil poprvé. A tak samozřejmě bylo o čem povídat!

Vladimír Kulíček: Zpověď zvědavé svíčky

Zdálo se mně, že nadešel čas vypovědět vám svůj života běh. Je mi totiž 15 let. Pro psa mnoho, pro člověka málo a pro svíčku? Některé moje kolegyně skončily svůj mladý život v jednom dni, jiné tady straší jako Metuzalém. Na svoje narození se skoro nepamatuji – kde také můžete žádat od mimina, aby vám vypovědělo, co se při zrodu událo.

Pavel Vrána: Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (2) Den první

Na místě jsem tedy byl, ale žádná výhra to ještě nebyla. Nevěděl jsem, kam mám jít. Netušil jsem, jak se tam budu chovat, až to místo najdu a ani, kdo se mne tam ujme. Jenom jsem doufal, že se tam někde pro mne najde nějaký koutek, kde si budu moci konečně po třech dnech zout boty, že tam někde bude sprcha, ve které se zahřeju a zbavím potu a prachu, a hlavně nějaká postel, na které si budu moci konečně v klidu a pohodlí odpočinout. Kdo mi k tomu všemu ale dopomůže, nad tím jsem raději nepřemýšlel. Jedno jsem věděl jistě. Naděje, že se s mou znalostí těch několika anglických slov ve Francii s někým domluvím, je mizivá. A přece se to stalo.

Miroslav Sígl: Co se odehrávalo před 40 lety: červenec 1968 (2)

Před čtyřiceti lety se rodil u nás celospolečenský proces, provázený velkými změnami, pohybem, úsilím o nápravu chyb a nezákonností od února 1948, úpornou snahou o svobodu slova, demokracii a suverenitu naší země. Svou neoddělitelnou sílu a význam v tomto období mají tisk, rozhlas a televize – všechna média.

Antonín Suk: Vosy

Pod okny ložnice šéfa Vickovického polesí se usadila pěkně početná rodina vos. Silné hnízdo to bylo. Velice často některá z nich vlítla do místnosti a budila hrůzu. Pan fořt, chlap jako hora, dobrých sto dvacet kilo, žil v představě, že vosí ukousnutí by mohlo být jeho koncem. Když už drzost žlutočerných slídilek přesahovala všechny meze jeho tolerance, vydal příkaz: „Pane technik, udělají s těma potvorama něco!“

Josef Fousek: Existence duchů / Nejkrásnější den

Vážení přátelé, společně s Bohuslavem Balbínem se zamýšlím nad jazykem českým. Dovolte mi pár obyčejných slov. V dnešní hektické době koaličních a opozičních nomenklaturních leasingů, postgraduálně korespondujeme s privatizační kompetencí. Analytická transformace garantuje anorganickou pasivitu psychiatrické pofidérnosti.

Ivan Kraus: Francouzština pro cizince

Francouzština bývala vždy jazykem diplomatů, tedy těch, kteří řeknou vše, co mohou, aniž řeknou něco, co nesmějí. Tato tradice pronikla i do dnešního jazyka. Ne vše, co je řečeno, je tak míněno. Díky svým mnohaletým zkušenostem mohu zde uvést řadu příkladů. Génial – znamená v běžné řeči slušné. Génial, génial – dobré. Génial, génial, génial – velmi dobré.

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (20) W.C.Fields

DODNES VYCHÁZEJÍ v Americe knížky, podepsané jeho jménem. Jsou to knížky o něm i knížky obsahující jeho výstupy, úvahy a jiné literární práce. WILLIAM CLAUDE FIELDS (1879—1946) byl kabaretní hvězdou již na počátku 20. století. Poprvé se před kamerou objevil v roce 1915. Podobně jako u nás Vlastovi Buriano­vi, i W. C. Fieldsovi přinesl největší popularitu až zvukový film.

Danuše Markovová: Nádherné zbytečnosti obrazotvorné

Ani dnes jsem se od sběratelské posedlosti úplně nevzdálila, ale pouze je zaměnila.Tu a tam ještě něco zvednu ze země anebo získám darem od přátel. Nyní kameny do srdce shromažďuji způsobem jiným. Maluji je. Do obrazů usazuji kamenné stopy nesmrtelnosti, tisknu jim symbol jakéhosi embrya, které pupeční šňůrou spojuje vesmírný svět zkamenělých mýtů.

Josef Fousek: Moc rád vzpomínám na Karla Kryla (2/2)

V den Krylova pohřbu, 11. března 1994, den před mými pětapadesátými narozeninami jsem odešel z OÚNZU, kde „přeměřili“ lékaři mé srdce, pod jazykem nitroglycerin, a u svaté Markéty plakaly zvony. Jet do Prahy na pohřeb jsem nenašel sílu. Na tom pohřbu bylo i mnoho těch, pro které Kryl nikdy nezpíval. Nenapadlo mne, že se utrápil. Čekal, že to bude jiné, a ono to zůstalo stejné.

strana 1 / 419

Další strana »