Ivo Fencl: Umírněně válečný kůň

Jako dítě jsem si před spaním takzvaně hrával divadlo, jak jsem tomu říkával. Oč šlo? Představoval jsem si příběhy. Některé byly i na pokračování a navázal jsem tudíž vždycky hned další večer, což byl i případ koně z Divokého západu, který postupně bojoval pod Indiány i pod bělochy. Onen nápad takto řetězit dobrodružství jeho prostřednictvím se mi velice líbil, ale samosebou ho dostali už přede mnou jiní. A taky po mně, protože některá témata jednoduše visí ve vzduchu, a tak nakonec vznikl i román Válečný kůň, z něhož byla pak vytvořena divadelní hra a nakonec a nedávno i film, a ten já chutě navštívil s dvanáctiletým synem v jednom plzeňském multikině.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Zdeněk Horenský: Příběh Zdeňka Mastníka (Pavla Holana)

Zmíním se o příběhu pana Zdeňka Mastníka, přítele z Koryčan a ze studií mé již nežijící maminky. Po celá léta jeho pobytu v Londýně s ním udržovala písemný styk a podílela se také na udržování hrobu jeho rodičů na hřbitově v Koryčanech. Pan Zdeněk Mastník se narodil v červenci v roce 1920 v Miloticích v učitelské rodině, která se krátce potom přestěhovala do Koryčan. Vystudoval reálné gymnázium v Kyjově a také Obchodní akademii. Po válce začal pracovat pro Mezinárodní svaz studentstva.

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (2) O kamarádství

Kamarád. Těch, které jsem tak v různých etapách svého života oslovoval, bylo poměrně dost, ale většinou to byl omyl. Ty, kteří omylem nebyli, bych určitě spočítal na prstech. Když nad tím vším dnes, s odstupem času, přemýšlím, nejpozoruhodnější byli právě ti nejméně nápadní. Jedním z těch, kteří mi v paměti zanechali stopu nejvýraznější, byl vzrůstem malý, ale sukovitý a po všech stránkách neuvěřitelně odolný pořízek, kterému všichni z jeho okolí říkali Johny. Poznal jsem ho na moři. Po svém prvním nalodění na nákladní loď převzal jsem po něm jednu špinavou a páchnoucí skříň se smetákem a kupou hadrů na podlahu, rozhrkaný vysavač a titul rajonisty palubní posádky.

Pavel Pávek: Snad nejstarší vinice v Čechách

Unavený vláček rozvážně míjí lužní lesy, zahoukáním zdraví rovinatou krajinu, občas stejným způsobem varuje líné daňky kteří ho ignorují a pokojně ukusují zelenou trávu, tu a tam zastaví na malém umolousaném nádražíčku většinou vzdáleném od obce jejíž název zdobí průčelí opuštěné drážní budovy.

Eva Rydrychová: Zubařům pacienti neumírají

U zubního lékaře prožíváme každý své. Někdo tam chodí rád, jelikož má chrup jako žralok, jiný zas se zelení v tváři, poněvadž už mu zase vypadla plomba. Patřím k té druhé skupině. Vlastně... už ne! Mně zubní lékař spíš zachránil život. Od útlého dětství chodím k zubaři s neskonalou hrůzou. Potkala jsem jich vskutku mnoho. Dopadlo to vše nakonec tak, že odvaha mne nadobro opustila a u lékaře mně neviděli celých devět let. A že to byla léta ukrutná, to asi nemusím rozvádět.

Jan Kuthan, Martin Stecker: Vltava v proudu času

Kilometr níže od Zvírotic byl ostrůvek a vedle něho stával mlýn s pilou, který roku 1882 koupil pražský podnikatel Bohumil Dolejš. Okamžitě jej přestavěl, zvětšil a zmodernizoval. Novou pilu tvořily čtyři katry - obrovské svislé pily - na vodní pohon. Vedle vyrostlo skladiště dlouhé 400 metrů, široké 100 metrů a vybavené kolejemi s vozíky na převážení prken a špalků.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (76)

A tak jsem se já, bláhovec, ve svých sedmapadesáti letech zapojil do předvolební kampaně a několik příspěvků mi tentokrát noviny dokonce otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19.3.1992: 1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.

Antonín Siuda: O zvyklostech a jejich proměnách

Uvedu jen jeden okrajový příklad: sexuální morálku a s ní související stud. Moje generace si ještě potrpěla na platonické lásky, na rituální stydlivé tanečky kolem opačného pohlaví, a vůbec kolem problematiky týkající se záležitostí intimních. Být stydlivý a zdrženlivý bylo tak obvyklé a za poetický status quo pokládané.

Jaromír Chalabala: „Pražská záchranka ve 155 fotografiích“

Na samém počátku bylo 36 dobrovolníků různých profesí. Pouze tři byli zdravotníci. Od ostatních Pražanů se odlišovali červenobílou stuhou, kterou nosili na levé paži, a také nezměrnou touhou pomáhat trpícím. Bylo 8. prosince 1857, když jim pražské c.k. místodržitelství schválilo zvláštní instrukce. Tímto okamžikem se začal psát fascinující a především nekonečný příběh záchrany lidských životů na území Královského města Prahy i v jeho okolí.

Jan Drocár: Jak přežila šlechta své zrušení

Po staletí vůdčí síla společnosti, která se rozhodujícím způsobem politicky, kulturně a hospodářsky podílela na osudu českých zemí a která byla výraznou nositelkou tradic rodiny, národa i víry přišla o tituly, jména, společenskou prestiž a postavení, majetek a nakonec v převážné většině i o zemi, ve které se narodila, vyrůstala a žila.

Miroslav Sígl: O rekordně vysoké soše T. G. Masaryka

Náhoda tomu chtěla, že jsem se začal zajímat o osud předčasně zesnulého Stanislava Rolínka (1902–1931) z moravského Bořitova. Proslul jako talentovaný sochař – samouk především tvorbou národních monumentů (sochy v nadživotní velikosti sv. Václava, Jana Žižky, Jana Husa, Prokopa Holého, blanických rytířů, legionářů). Tohoto skromného umělce – samotáře, který se ve svých 22 letech léčil na tuberkulózu a své původní zaměstnání čalouníka musel ze zdravotních důvodů opustit, si povšiml starosta nedaleké známější obce Kunštát František Burian. Uvědomil si, že podobné sochy by mohly zvýšit turistickou atraktivitu obce, a proto Stanislava Rolínka podpořil v jeho zálibě.

Blanka Kubešová: Útěky železnou oponou v televizi i knižně

Pražské MV přiznává, že od února 48 uprchlo s nasazením života před komunistickým režimem na Západ přes 400 tisíc Čechů a Slováků. Dramatické útěky za svobodou pečlivě sbírala a archivovala nejen Státní bezpečnost, dochovaly se i v mnoha dokumentech, v soukromých archivech a v podání pamětníků.

Luděk Ťopka: Mlsný Jasík

Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (10a)

Mužská část hospod sestávala většinou z betonové podlahy, aby se dala dobře ostříkat hadicí. A to bylo namnoze třeba, protože hospody otvíraly v půl šesté a většina pijáků se tedy snažila opít za pouhé dvě hodiny třicet. To byl pro mnohé nadlidský úkol, především ta rychlost pití a tak se často stávalo, že to co v hospodě vypili tam i nechali a krásně vyblití se vraceli s prázdným žaludkem ke svým rodinám a k večeři.

strana 1 / 419

Další strana »