Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (62)

Nevím, kde se ve mně bere ta odvaha, či spíše drzost, ale protože se ta avizovaná skleróza opravdu nezadržitelně blíží, dovolím si v následujících několika Střípkách uvést něco, co by se dalo snad nazvat – střípky „umělecké“. Uvozovky jsou zde zcela na místě a slovo samo je třeba chápat ve velmi širokém slova smyslu. Chtěl bych totiž milému eventuelnímu čtenářstvu popsat, jak má maličkost byla postižena jednotlivými múzami.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Josef Fousek: Moc rád vzpomínám na Karla Kryla (1/2)

Dvacátý první srpen 1968. Bratříček přišel do naší země v noci po zuby ozbrojen. Na Václavském náměstí zmrtvěly otisky pásů tanků. Nastalo období okupace, které bylo mocnými nazýváno konzolidací. Vzpomínka na Jana Palacha pálila v srdci. Zelené uniformy se zabydlely v lesích. Dočasně na dobu neurčitou.

Dagmar Slivinská: Má strach opravdu tak velké oči?

Dnes ráno, jsem si otevřela počítač, mrkla na Facebook a vidím, že se mi tam hlásí nějaký chlap a chce si povídat. Bylo asi pět hodin a mně se ještě nechtělo vstát a jít si udělat snídani, když tu vidím jak píše: "Dobré ráno Dášenko, jaké máte dnes kalhotky"? Odpověděla jsem bezmyšlenkovitě že žádné, protože jsem byla ještě v posteli. Ale on pokračoval. " To jste tedy naostro?"

Ivan Kolařík: Další štace po světě - Jak přežil jsem přistání

První pocit strachu na mě přišel, když jsem místo uhlazeného, elegantního pilota s prošedivělými skráněmi a v parádní uniformě, spatřil upoceného tlusťocha v ušmudlané košili a džínsách. Ten se ztěží narval do pilotního sedadla, zatímco podobně vyhlížející letuška roznášela teplou vodu. Na to konto jsem došel k závěru, že tento let nemůže dopadnout dobře.

Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (6)

Mimochodem řečeno, poznal jsem dost významných spisovatelů z těch šťastnějších zemí, jež jsou nám dávány za příklad. Řeknu vám, že jsem nepozoroval, že by nějak hltavě žili; mají na to příliš mnoho práce. Většinou jsou to samotáři... jako ti naši; a jsou uvrtáni ponejvíce k psacímu stolu jako ten průměrný český autor.

Iveta Kollertová: Dotyk štěstí

V momentě, kdy zazvonil zvonek a přišel pán s vozíkem s tím, že si ho jen vyzkouším, byla moje srdeční aktivita normální. Zeť Kája mne vzal do náruče a usadil na vozík. A já věděla, že to je ono, to je to pravé. Jako když dáte hrneček na malý talířek v soupravě po vaší mamince. Seděla jsem na vozíku a měla jsem dojem, že jsem na něm odjakživa. Byla to láska na první pohled. V tom se za mnou ozvalo: "Tak jedeme ven."

Stanislav Rudolf: Česká žena u švédského stolu

Nevím, jak vám, milí čtenáři, ale mně začíná letní dovolená už v prosinci předcházejícího roku. To si postupně přináším domů katalogy různých cestovních kanceláří, listuji v nich a hledám to nejkrásnější na světě, kde bychom se ženou strávili příští letní dovolenou. Když si prohlédnu barevné snímky pláží a dvoulůžkových pokojů, odvážím se nahlédnout i na zadní stránky katalogu.

Dobromila Lebrová: Karel Baxa - První primátor velké Prahy

Letošního roku bylo už jedno výročí tohoto českého politika - 5. ledna 70. výročí úmrtí, ale snad s výjimkou některých zájmových organizací a chorvatských občanů si na něj už nikdo nevzpomíná. Jeho život je obrazem i odrazem všech událostí, směrů a vlivů, kterými náš národ od konce století devatenáctého do současnosti prošel.

František Mendlík: Ale, to jsou k nám hosti

Náčelník železniční stanice Zadov Jindřich Budín neměl nikdy daleko k silným slovům. Jednou byl předvolán na ředitelství. „Soudruhu náčelníku, je tady na vás stížnost, že jste sprostý při jednání se stranami!“ „Já sprostý na strany, to je nesmysl. A která svině si na mne stěžovala?“ Jinak to byl zlatý člověk. Vizáží silně připomínal slezského barda Petra Bezruče ve zralém věku. Nakrátko ostříhán, opatřen šedivým ježkem, postavou plnoštíhlou, připomínal ouřadu z dob mocnářství. Jakmile se výpravčí Lojzík Bernát jako čerstvý absolvent přihlásil o práci, tu Budín zavolal někam do hloubi drážního bytu: „Andělko, dostaneme novýho kluka!"

Ivo Fencl: Rozhovor s paní Vlastou Tafelovou

Vlasta Tafelová pracovala jako redaktorka i překladatelka v nakladatelství Svět sovětů (1951-64). Do odchodu do důchodu byla paní Tafelová také redaktorkou nakladatelství Olympia (1969-79) a zůstává rozhodně významnou překladatelkou z ruštiny i němčiny i držitelkou několika cen. Navzdory tomu se mi bohužel nepodařilo rozhovor s ní včas uplatnit (původně byl určen pro Tvar), takže v Pozitivních novinách vychází poprvé.

Ivo Fencl: Doktor Jekyll ve filmu

Dvojroli hrál poprvé v Londýně Richard Mansfield (1887), ale teprve americká dramatizace dala vzniknout prvnímu ze 120 filmů. V Anglii prvně Jekyll vstoupil na plátno roku 1913, tedy ještě za Fannina života. K raným parafrázím náleží Slečna Jekyllová a paní Hydová (1915) a v Německu téma uchopil expresionista Murnau s Lugosim a Conradem Veidtem jako Janusovu hlavu (1920), ale film… se ztratil. (Ianus, připomeňme, je římský bůh vchodu a východu s párem tváří hledících opačnými směry.)

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (14)

Měli jsme po noční a vycházeli jsme z fabriky. Franta jezdil se mnou, protože půlka auta byla jeho, ale začínali jsme se hádat. Mně vadilo, že když někam chtěl jet musel jsem všeho nechat a odvézt ho tam, protože neměl řidičák. Jemu vadilo, že jsem si do auta kdykoliv skočil a odjel, aniž bych mu něco řekl.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (47) Roman Féder

Byla doba, kdy se u nás doma celé dny hrály stále dokolečka dvě slovenské CD – Spievanie vo vani a U veselého chlapíka. Měla to na svědomí kapela „veselých chlapíků“ Funny Fellows a nápadů jejich vůdčího ducha jménem Roman Féder. Více si o tomto originálním hudebním tělese a hlavně o jeho zakladateli, herci, muzikantovi a zpěvákovi, přečtěte posléze, pod receptem jeho oblíbeného jídla.

Radka Jurkovičová: Černá hodinka / Strýček Jiskra

Sedím v zahradě, poslouchám zpěv ptáků vracejících se na noc do korun vysokých stromů a vnímám kouzlo večerního soumraku. Je v něm něco tajemného a zklidňujícího. Takové zvláštní ticho. Ticho naplněné smířením, pokojem a sounáležitostí. Ticho, jemuž se dá naslouchat. A ve kterém se dá naslouchat sobě. Ticho, které není prázdné. Sedím v zahradě a naslouchám tichu.

strana 1 / 419

Další strana »