Faustovské obsese Josefa Váchala

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Motto: „Je to neurotický člověk, který téměř obden někomu a něčemu zlořečí, proklíná. Když dostane nejasnou stylizaci formuláře daně z obratu, je proklet národ…“ (Jiří Olič, Neznámý Váchal, 2000)

29. března 1929: „Dnes Velký pátek a po obědě jsem proklínal a zlořečíl Nazaretskému: asi proto, že vše přelidněno a že nelze tomu, kdo chud žíti svým šťastným životem o samotě, obklopen krásou Přírody.
Proklínám též národ, v němž darebáci dostali se k veslům, že jsem odstaven a bez kusu zahrady a vlastního domku, kde bych bez ohledu na ostatní dvounožce nerušen své práci žíti mohl. – Tarzan mě vítal. Šel jsem k 9. spát; pomodlil se dokonce k Nazaretskému a dobře spal.“ (Josef Váchal, Deníky, 1998)

I.

Úvodem mi dovolte avizovat jeden paradox (obávám se, že bez tohoto klíčového pojmu se při čtení Váchala neobejdeme nikdy, ať už jej čteme optikou literatury, výtvarného umění, náboženství, mystiky, ekologie nebo politiky).
Tím paradoxem je fakt, že na jedné straně, jak je dobře známo, prakticky po celý život, od rané puberty až do smrti ve svých představách, snech, vizích, postojích, v herních situacích, jež sobě i jiným připravoval, ve svém slovníku a ve valné části uměleckých děl Josef Váchal – obrazně řečeno – „obcoval s ďáblem“ (od mlada si uvědomoval, že od svých učitelů získal „leda vědomí, že jsem ztracen pro Život, umění a zdravý rozum, když toužil jsem malovat příšery, ďábla…“, srov. Dopis Jakubu Demlovi, 1912). 1)
A že tedy různé substantivní či adjektivní tvary nebo rozmanitá synonyma pojmu „ďábel“, „čert“, „satan“ se vyskytují jak v názvech, podtitulech, anotacích, tak zejména v námětech a motivech povážlivé části jeho knih (ve 12, tj. téměř třetině z jeho vydaných 42 knih, děje se to explicitně a přímo, v zbývajících dvou třetinách často nepřímo) - nehledě na snadno doložitelný frekvenční výskyt týchž infernálních pojmů a metafor v jeho přednáškách, denících a dopisech, jež jsou ovšem literárními díly takříkajíc par excellence.
Už jen sám nápadný výskyt těchto teatrálně „diabolických“ pojmů ve stylistice, nepokrytě inspirované dvěstě i více let mrtvými autory vypjatě protireformační barokní obrazotvornosti (Abraham Santa Clara, Štěpán Náchodský, Bohumír Hynek Bílovský, především však Antonín Koniáš), svědčí o smyslu pro provokativní dramatické a sebe-inscenační gesto, jímž tato Váchalova výstředně anachronická orientace v době nástupu ateistických modernismů 20. století a přísného masarykovského českobratrství nepochybně byla. Snad tu hrál roli i Váchalův vrozený sklon nebo talent chápat skrytou ambivalenci jakékoli sebevážnější situace a schopnost vytěžit z ní často šokující komiku a absurditu, tj. z běžné situace životní učinit situaci umělou, herní, performativní. Ne náhodou to, co Váchal třeba na démonizovaném páteru Koniášovi, o němž se s haškovským citem pro dadaistický happening rozhodl pochvalně veřejně vyrukovat právě před českými Volnomyšlenkáři, nejvíce oceňoval, bylo „démonovo“ umělecké, najmě básnické a herecké, dnes bychom řekli performativní nadání: „Kazatel znamenitý a herec ještě lepší, ovládající gesto a mimiku par excellence. Denně pětkráte lezl na kazatelnu, namnoze s těžkým železem na hrdle, aby posluchačům nahnal hrůzy drastickým způsobem líče poslední soud a útrapy pekelné…Nadán byl schopnostmi fascinačními a hypnotiserskými…“, Komika z doby temna, 1932) 2)
A to zatím nemluvíme o tom, že se Váchal od mládí nejen ve své umělecké či přednáškové činnosti, ale i v životě do anachronické satanistické pozice i rozličných čertovských kostýmů před publikem vědomě sebe- stylizoval (viz jeho raný kult staroiránského božstva zla Ahrimana aj.), že si dával velmi záležet na tom, aby svůj ateliér přátelům a generačním vrstevníkům okázale prezentoval jako svého druhu faustovskou scénografii, jako alchymistickou laboratoř, připravenou pro magický obřad: „Zařídil jsem ateliér jako magickou pracovnu. Vysvěcena byla za účasti přátel – po dohotovení magického kruhu na podlaze dne 15. X. “ (Paměti Josefa Váchala dřevorytce, 1995, zápis se týká roku 1909). 3) Tedy považoval se už tehdy – spíše se však pro své obecenstvo takto herně sebe-inscenoval - za svého druhu reinkarnaci renesančního černého mága a vyvolávače ďábla, to vše ovšem s neodmyslitelným podtextem sebeironického gesta. A abychom obsadili i druhou část nerozlučné dramatické dvojice, z dobových fotografií, jak píše jeho monografista, je známá „podoba elegantně (byť mírně staromódně) oblečeného muže v klobouku a lesnické kamizole, tedy v oděvu splňujícím obecně rozšířenou představu, že ďábel se mezi lidmi pohybuje v mysliveckém.“ (Jiří Olič, …nejlépe tlačiti vlastní káru sám, 1993). 4) Co jiného se tady popisuje, než tradiční divadelní kostým, jakoby aktérovi propůjčený z některé faustovské produkce?

II.

Možná důležitější než tyto vnější atributy bude naše zjištění, že Váchal nejen při každé všednodenní prkotině (viz motto), ale dokonce i při svém výkladu nejzávažnějších fenoménů doby, od nástupu ruského bolševismu, stalinismu, hitlerismu a později našeho poválečného národoveckého socialismu a komunismu až k ničení přírody turistickou industrií (Šumava umírající a romantická, 1931 – viz její Věnování) 5) neváhal opakovaně a až obsedantně používat teatrální rouhačskou metaforiku a poetiku zaklínání, proklínání a teatrálního přivolávání nečistých sil. Tedy metaforiku, poetiku a terminologii, důvěrně známou z různých podob mýtu o smlouvě člověka s ďáblem: „Vyvolal jsem Ďábla“, napíše si například do deníku o svých šedesátinách uprostřed válečného běsnění, nadepisuje zápis z 23. září 1943 typickým „Šedesátiny!Ha, ha!(...) Vyvolal jsem Ďábla, Němce – ale je slabý a šlendrián panuje v zakuklení dál. Bude pohlcen větším a horším Ďáblem, leč není se na co těšit…“ 6)
O tři roky později v budovatelské éře dvouletky tento svůj někdejší postoj konkretizuje: „K Hitlerovi před 7 lety: Ty-li jsi ten, který přijíti má, či většího Ďábla z východu čekati máme?“ (7. března 1946, Olič, 1993). 7) Na samém sklonku války ještě – oblečen v představě do téhož kostýmu - poznamená: „Včera ani o náletu jsme nevěděli: na Západě se to chystá, ha, ha! Na vrchu, na křižovatce držel jsem magickou samomluvu s těmi, kdož jsou Černí, ale spravedliví, ha! V poledne zahlédna obrázek otročící v kuratoriích mládeže, hroznou pronesl lidské populaci kletbu.“ (25. března 1945). 8) I těsně po válce si ovšem do deníku zapíše: „I propuklo moje zuření, proklínání úděsné – není ideálů a duší, abych je ďábelsky necitoval a se nerouhal…zklamav se ve všem, v lidech a vlasti zvlášť.“ Neboť od jisté doby: „Neumím než zlořečit a proklínat, cele Ďáblův jsa!“ (24. – 25. července 1945). 9) A stránku předtím hodnotí politickou situaci s podobnou barokní obrazotvorností a spektakulárností: „Černá magie a zlo v světě trvá: Wehrwolfové na obzoru, noviny plné divných zpráv, křesťanství Západu, kultura kapitálu.. u nás tmelení národem a vedle – msta, číhající Ďábel, nová připravující se válka a cesta k zániku dvounožců: das ist gut!“ (16. června 1945). 10)
Toto válečné či těsně poválečné rouhačské spílání a vyvolávání ďábla ovšem nebylo ničím proti tomu, jak hluboce raněný Váchal vášnivě spílal nebesům ve studeňanské samotě v posledním pětadvacetiletí svého života. Tedy v době, kdy mu z jeho zeleného „vegetačního ráje“ učinili rudé peklo tím, že mu z vyvlastněného statku, kde až dosud bydlel se svou družkou Annou Mackovou, udělali páchnoucí strojní a traktorovou stanici (slovo „ráj“ není vůbec u Váchala nadnesené, neboť existoval-li pro tohoto nábožensky vypjatého a vždy přepjatého rouhače jaký Bůh, pak pro něj, ostatně jako pro J. W. Goetha, měl jediný výměr: „Bůh je vegetace“). Váchalův podhorský vegetační ráj - prameniště znamenité vody, mohutné keře, kaštany, olše, lípy, břízy, keře, zahrada plná ovocných stromů každoročně obsypaných plody, stoleté jasany a javory, záhony s tabákem – to vše padlo za oběť „jezeďáckému“ vandalismu: „V tomto hrozném pondělku začala zkáza naše. Stojím u krásných poražených jasanů (…) Velký kaštan přetrhli v půli (…) Traktorista přejel mně tabák… Začalo vraždění švestek u nás, umřela naše poslední třešnička (…) Vykáceli poslední strom, na 200 let starou hrušku-ovesnici (byla 22 m vysoká, rozpětí 8 m, průměr pně skoro 2 m). Requiescat! Vysílám kletby na původce toho všeho, chátru ! (...) VELIKÉ JE MOJE PROKLETÍ !“ atd.atd. 11) Toto už nejsou jen tak obyčejné, zdeúřední popisy všednodenních záležitostí, jimiž se Váchalovy deníky jinak hemží. Toto je daleko spíše dramatická obžaloba nebes z Marlowa, Grabbeho či Goetha. Monologický výkřik, který svým emfatickým jazykem připomíná závěrečnou fázi opravdové faustovské tragédie, byť zatím bez náznaku jakékoliv katarze.

III.

Pojďme však ještě k expozici našeho příběhu: opomněli jsme, že hned druhou Váchalovou knihou je typická dramatická faustiáda, podaná stylisticky i situačně v ambivalentně ironickém žánru tradičního triviálního čtiva – Přepěkné čtení o gasnowidném Wawřincovi, kterak skrze zlého ďábla záhubu na dussi wzal asspatného konce dossel (1910). Faustovský kostým, utkaný z hororových pověstí a zkazek z prášilska, navlékl Váchal nepochybně i svému tajemnému weittfällernskému Myslivci z Očarované Šumavy (1929) – tento lesní černokněžník, zkoušející svůj um na zmateném šumavském človíčkovi, stiženém halucinacemi ne nepodobně jako proslulí pijáci v Auerbachově sklepě, má ovšem rysy jak faustovské, tak mefistofelské. 12) Není také náhodou, že ve své Historii sektářství a bludařství Církev a blouznivci nazývá Váchal s úctou „největším kouzelníkem všech dob“ praotce nejen starověké gnóze, ale i všech budoucích Faustů – legendárního Šimona Mága. Představuje nám jej jako pozoruhodně vzdělaného myslitele, mystika i varietního umělce, jako „chlapíka, vědomostmi svými dobu na hony předstihujícího“, který „dovedl kousky, za něž ani moderní prestidigitateur nemusel by se styděti“ a jehož „znalosti fyzikální byly ohromné“ atd. Snad proto jej podle katolíků nakonec „odnesl ďábel, když podle svého slibu nevstal z mrtvých.“ 13) Nezapomeňme konečně, že i v Ďáblově zahrádce aneb Přírodopisu strašidel (1924) evokoval Váchalův vpravdě šibeniční humor jako pointu celé bohatě kostýmované přehlídky bizarních potvor, tj. jako finálního Lucifera - samotného Vladimíra Iljiče Lenina a opatřil jej znepokojivým nápisem FINIS CORONAT OPUS. 14)
Důležitější pro nás určitě je, že ještě v prosinci téhož roku 1924 (nikoli, jak uvádí Olič v Neznámém Váchalovi, roku 1925), dokončuje Váchal dnes bohužel nezvěstný cyklus Goethův Faust, obsahující 127 barevných kreseb. Už svou prvou faustiádu z roku 1910 komentuje později takto:
„Dlouhý čas nosil jsem v hlavě příběh o Faustu podobný, a snil jsem o tom, jak by bylo pěkné, kdybych nějakou podobnou, ale přec zbrusu novou příhodu přečísti si mohl. A tu jsem se rozhodl, že napíši si sám něco podobného…“ 15)
A ještě v roce 1926 ohlašuje Váchal halasně přátelům, že „příští kniha, velká zase, bude Faust, dramatická báseň vlastní ráže…“ (Olič, 1993). 16) Zůstalo pouze u záměru, nepominutelné faustovské indicie a sebe-inscenace však v jeho životě i díle trvají i nadále, byť stále jakoby nezhodnoceny.
A tím se konečně blížíme ke svrchu inzerovanému faustovskému paradoxu.
Na jedné straně Váchalova fantazie, život i dílo přímo překypují evidentní faustovskou symbolikou, včetně obligátní startovací fáze každého budoucího Fausta - výchozí situace bilanční krize a intelektuální skepse nad stavem světa, poznání i svého postavení, včetně zoufalého vzývání, vyvolávání a posléze navazování kontraktů s ďáblem (ať už ho nazveme jakkoli). Dokonce i na milované Šumavě, o níž umělec věřil, že je „oblíbený Ďáblův rajón“ (Jiří Olič), pořádal Váchal spektakulární faustovské obřady. Vzpomínal napůl ironicky na „vlastizrádu, jíž jsme se r. 1928 dopustili černou magií tam někde u Kvild s malířem Kočím (Kočurou) – to je dost známý kousek s chlebem a hozením ho na zem s příslušným prokletím…“ 17) . Jindy si zase při obraně panenskosti milovaného pohoří v představách osvojuje charakteristický úkon všech Faustů – magický let:
„Chtěl bych jako ždánovský před sto lety čaroděj, vzduchem létající z polí Höllhofských na blízký Heidelberg, alespoň tak se vznášeti mezi dvojhlavým Roklanem a Luzným a kol oblého Antiglu. Tím více chtěl bych býti mocným kouzelníkem, abych zaklíti mohl před cizopasníky lidskými do neviditelných míst a bezpečí všechnu tu nádheru šumavského lesa…“ (Šumava umírající a romantická, 1931) Tady jakoby Váchal téměř sdílel touhu Goethova Fausta:
Svým kdybych čarodějův plášť jen zval,
jenž by mne zanes v divukrásné kraje
Já neprodám ho za žádný šat z báje
Ba ani za plášť, jaký nosí král
  18)
A na druhé straně ovšem pozorujeme i jakési podivné faustovské tabu, mlčení, nevůli či nechuť se z tohoto pohledu Váchalem vůbec zabývat. Nevylučuji, že k tomuto faustovskému mlčení dal podnět (jako obvykle nejspíš se záměrně mystifikující potutelností) i sám autor. Váchal sám sice neopomněl kdykoli zdůraznit zálibu v lidových faustiádách, z nichž například v rozsáhlé volnomyšlenkářské přednášce o Kramářských a lidových písních minulých věků ocitoval celý úvod Příběhu o doktoru Faustovi z roku 1795 a vzápětí jej kontrastně doplnil i o jinou, odlišnou faustovskou variaci z Kroměříže z roku 1860, 19) ale přímo o Goethově Faustovi se, alespoň podle Marie Bajerové, vyjádřil takto:
„Já to kdys zběžně prohlédl a řekl si, že toho Fausta až po létech řádně prostuduji. Ale později učinil jsem z té četby tabu a číst to, znamenalo by pro mne smrt…“ (Olič, 2000). 20) Z toho Váchalovi životopisci spekulativně a snad poněkud zbrkle (nebo naopak zpozdile?) vyvozují důvody, proč se k napsání vlastního Fausta, ani ke knižnímu vydání obsáhlého goethovského konvolutu kreseb, na nichž intenzivně řadu měsíců pracoval, mistr nikdy neodhodlal: „Fausta zamýšlel vydat knižně, naznačuje to i nezvykle velký počet kreseb. K tomu ale nikdy nedošlo, neboť umělec seznal, že je mu hlubokomyslný mýtus díla zcela cizí“ . (Jiří Olič) 21)
Jakoby tentýž Váchal neproklel nesčetněkrát například Otokara Březinu – což mu kupodivu po všech těch výlevech vůbec nezabránilo vyznat se z pozdního obdivu k básníkovi svým nádherným výtvarným cyklem Ruce (1943) či z téže doby svou Improvizací k O. Březinovi! Jakoby se téže Marii Bajerové opovržlivě neušklíbl dokonce i nad svou největší a pro něho pravděpodobně vůbec nejcennější knihou o Šumavě! 22)
Jakoby se tu zkrátka náhle zapomnělo na základní váchalovskou maximu, s níž je záhodno k němu přistupovat. Jako nelze u Krvavého románu (a Váchalovy úvodní studie) vést přesnou hranici mezi vážností a parodií, mezi obdivem a ironickou reflexí, mezi autentickými daty a mystifikací (ostatně právě tato dráždivá ambivalence je nepochybně zdrojem značného potenciálu divadelnosti této znovu a znovu dramatizované látky), nemůžeme si vlastně být u Váchala nikdy stoprocentně jisti, kdy mluví vážně a kdy blamuje. Blamujeme se naopak zhusta my, vykladači, pokud ignorujeme ironický a ambivalentní rozměr jeho díla.
Výmluvným důkazem budiž i naše druhé motto: poté, co v deníku vyspílá celému lidstvu a Nazaretskému, stačí mu o dvě řádky dál jedno vlídné psí přivítání a k témuž Nazaretskému se v poklidu a úctě modlí. Který Váchal je ten pravý a který stylizovaný do hereckého gesta – ten proklínající, nebo ten v poklidu se modlíci ke Kristu? Myslí vážně to prvé a to druhé jen ironicky (mefistofelsky) – nebo je tomu naopak? Myslel Váchal vážně své faustovské vzývání germánského hnědého (či ruského rudého) satana – nebo jsou vážně míněné jen karikatury obou, jež nalezneme v jeho díle také? Myslím, že jedinečné a trvale inspirující na „fenoménu Váchal“ je právě ona ambivalence: že není ani jedním, ani druhým, ale přetrvává-li v něčem, pak vždy jen jako jednota obojího (chcete-li: jako stále vzrušující paradox).
Nenalezneme věru v jeho slovesném či výtvarném díle myšlenkově nic, co by se nedalo při dobré vůli vyvrátit jinou částí díla či jiným výrokem (dílem). Váchalovy názory na civilizaci, kulturu, politiku, národ, lidstvo či Boha mohou být kdykoli jím samým zrelativizovány. To jediné, co je absolutní a neměnné, co zuřivec – alespoň pokud je mi známo - nikdy neproklel a naopak se k tomu vždy vztahoval jen vroucí motlitbou, je láska k psům (kočkám, zvířatům obecně) a k divoké, neporušené přírodě.

IV.

Jan Patočka kdysi smysl mýtu o paktu s ďáblem, tedy smysl faustovského mýtu, pojmenoval jako „problém prodeje nesmrtelné lidské duše“, její podvodnou výměnu za pouhé „přežívání“ a „nanicovaté bytí“. Nesmrtelnosti duše naopak „dosáhnou ti, kdo dají přednost nebytí před zkázou duše“. 23) Přijmeme-li jeho výměr a vztáhneme jej na naše téma, nabízí se jeden možný a opět (jak jinak) paradoxní závěr. Ač si Josef Váchal s faustovským mýtem (jeho typickými atributy, situacemi, scénickými rekvizitami a metaforami) celý život více či méně odpovědně zahrával, ač se do něj snad podvědomě tak často a dramaticky stylizoval, a ač i v reálném životě se někdy nezachoval (na smrt nemocná žena Máša a „hříšné“ vzplanutí k Anně Mackové r. 1922) o mnoho lépe než Goethův Faust ke své Markétě, pátráme-li po celkovém smyslu jeho pozemského plahočení a tvoření, pak nakonec výměr patočkovské nesmrtelnosti duše jeho život naplnil. A to dokonce v mravní rovině mnohem průkazněji než v závěru velebásně mariánsky omilostněný Goethův hrdina.
Neboť Josef Váchal před zkázou duše (rozuměj: před mocenskými poctami, sinekurami a před přizpůsobením se nemravným dobovým uměleckým i politickým požadavkům) 24) dal v druhé půli života, ve své dobrovolné studeňanské vnitřní emigraci, evidentně přednost uměleckému a nakonec i existenčnímu nebytí.
A v tom je snad i očistné poznání (katarze?) jeho neradostného životního příběhu.

POZNÁMKY:
1) Váchal, J.: Dopis Jakubu Demlovi, Paseka, Praha – Litomyšl, 1993.
2) Váchal, J.: Komika z doby temna, in: Ďábel a boj proti němu církví a osvícenci (a jiné přednášky pronesené Josefem Váchalem dřevorytcem na schůzích Sdružení Volné myšlénky, Volvox Globator, Praha 1996, s. 40.
3) Váchal, J.: Paměti Josefa Váchala dřevorytce, Prostor, Praha 1995, s. 170.
4) Olič, J.: …nejlépe tlačiti vlastní káru sám. Život Josefa Váchala, Paseka, Praha – Litomyšl, 1993, s. 127.
5) Veršovaná zasvěcení Šumavy umírající a romantické (1931) různým podobám ďábla je dokonce v textové části knihy zdvojeno – ďábel je tu vzýván jak v tradiční podobě, tak v podobě fiktivního, Váchalem vytvořeného šumavského boha jménem Samiel.
6) Váchal, J.: Deníky. Výbor z let 1922 – 1964, ed. Jiří Olič, Paseka, Praha – Litomyšl, 1998, s. 219.
7) Citát je převzat z Váchalova parodického návrhu – soupisu - „budovatelských“ námětů pro výstavu Člověk a práce 10. března 1946, in: …nejlépe tlačiti vlastní káru sám, s. 194.
8) Deníky. Výbor z let 1922 – 1964, s. 225.
9) Dtto, s. 228
10) Dtto, s. 227
11) Tyto klíčové deníkové zápisy cituje ve svém prvním váchalovském životopise Marie Bajerová (O Josefu Váchalovi, Pražská imaginace, 1991), bohužel však v Oličově edici Deníků (1998) většina z nich chybí. Též in: Kritická Příloha Revolver Revue, červen 1995, s.19.
12) Váchal, J.: Očarovaná Šumava čili Myslivec weitfällernský. Pověst z 18. stol. O dvou hledačích pokladu a smutném konci jejich, PNP, Praha 1988.
13) Srov. Váchal, J.: Církev a blouznivci. Historie sektářství a bludařství, Volvo Globator, Praha, 1922, s. 16.
14) Váchal, J.: Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel, 1924, reed.: Paseka, Praha – Litomyšl, 1994.
15) Paměti Josefa Váchala dřevorytce, s. 179.
16) …nejlépe tlačiti vlastní káru sám, s. 119. Svého vlastního, velkého Fausta slibuje Váchal přátelům např. i v roce 1927 ve Váchalově ročence na rok 1927 Přátelům a známým, dtto, s. 120.
17) …nejlépe tlačiti vlastní káru sám, s.146
18) Goethe, J. W.: Faust I., překlad Otokar Fischer. Obdobnou pasáž nalezneme například už v gnostické Písni o perle, Vyšehrad, Praha 1998, s. 20 - 21.
19) Srov. Váchal, J.: Kramářské a lidové písně minulých věků, in: Ďábel a boj proti němu církví osvícenci, s. 182 – 184.
20) Olič, J.: Neznámý Josef Váchal. Život umělce, Paseka, Praha – Litomyšl, 2000, s. 131.
21) Dtto. Olič vytrvale – zde i jinde – umisťuje konvolut Fausta do prosince roku 1925, ačkoli v Denících jej Váchal jasně umisťuje do roku 1924: „2. prosince. Podmrak. Kreslil Fausta a Epos (…) 3. prosince. Slunce, krásný den. Kreslil Fausta, již LXXX obrázek (…) 24. prosince. Ráno mlha, k polednímu slunce. Okoloroval a dokončil Goeth. Fausta a ořezal listy.“ (Deníky, s. 51, nahoře evidentní grafickou chybou na jediné stránce mylně nadepsán rok 1925, ač se pohybujeme v roce 1924).
22) „Ta Šumava nestojí za to…“, srov. Neznámý Váchal, s. 142; táž M. Bajerová však ve své životopisné knížce přináší řadu přesně opačných Váchalových výroků, jež naopak dokazují, že „velkou“ Šumavu si Váchal cenil ze svých knih nejvýše.
23) Patočka, J.: Smysl mýtu o paktu s ďáblem, in: J. W. Goethe: Faust, ND Praha, 1997, s. 50.
24) Váchal opakovaně uvádí, že krátce po 2. světové válce mu např. ministr Zdeněk Nejedlý nabízel místo profesora na nově konstituované Akademii výtvarného umění: samozřejmě odmítl. Svůj krajně kritický názor na režimní umění „třetí“ i „čtvrté“ republiky vyjádřil nesčetněkrát jak v Denících, tak v korespondenci: „Nyní kdo chce umělcem slout, musí dělat výtvarné práce propagačního významu, spolupracovat s masovými organizacemi a hlásit činnost v závodních kroužcích, což je fakt. Ale všeho do času. Jen ať se korytníci, nejvíce národem vychvalovaní, ještě dokrmí! Pro mne byl vždy ideálem rozumným volný a klidný čas…, a hlavně nezávislost na lidech. Protože podáš-li ďáblovi prst, už drží celou ruku, jak vidíme na těch ochotných pracovnících, zcela už zotročených…“ (Dopis Ctiboru Šťastnému z 22.2. 1955, in: Kus žvance a hrst tabáku, s. 56).

Foto A je z roku 1947, autor R. Klinkovský, foto B je z roku 1967, auto D, Hochová. Reprodukováno z knihy Jiřího Oliče Neznámý Váchal, Paseka 2000.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 02. 2007.