HLEDÁM NAKLADATELE ... Vladimír Kulíček: I to se může stát aneb Nevážně o vážném

HLEDÁM NAKLADATELE ...  titulní strana s prezentací projektu

 Název díla     

I to se může stát aneb Nevážně o vážném                                             
 Autor Vladimír Kulíček

 Žánr humor - fejetony, povídky              Formát publikace A5                                      
 Ilustrace Eva Rydrychová  Odhadovaný počet stran cca 220 stran
 Typ ilustrací kresba  Vaše představa
 nákladu  knihy
---
 Stav díla hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
---
 Návrh obálky ---  Stav nabídky  16.5.2007
K vydání

 Recenze a ohlasy:

   "Byl jednou jeden král ...." Ať vědomě či ne, autor této sbírky povídek, fejetonů a satir navazuje na dobrou tradici lidových vypravěčů a čtenářské obci bychom ho mohli představit podobně: "Byl jednou jeden vypravěč ..."
   Z množství úvah a postřehů, které jednoho dne přerostly rámec vyprávění a žádaly si písemné zachycení, se zrodila tato sbírka minipovídek a fejetonů humorného, občas až satirického ladění. Autor v ní zaujímá kritické stanovisko k mnoha jevům v našem životě, všímá si jejich směšných stránek a nedostatků a užívá humoru a komična, aby je podtrhl, aby se jim vysmál. Ukazuje, že nic není tak vážné, aby nebylo možné se na to podívat s humorem a z nadhledu, provokuje, ale nepráská bičem a jen občas zaútočí sžíravou ironií či sarkasmem.
   Sbírka by docela dobře mohla být charakterizována názvem posledních povídek, souborně "odpozorováno ze života". Dáme-li totiž střípky jednotlivých vyprávění a postřehů do kaleidoskopu, poskládají se nám skoro samy do pestrého, hvězdného obrazce každodenních událostí, až se nakonec objeví život v plné své rozmanitosti.
  A jak se autorka vážné beletristické literatury dostane k práci, která nejenže nepředstírá, že je "velkou literaturou", ale občas dokonce pomíjí její zákony a úmyslně zachovává originální styl lidového vypravěče? To je jednoduché: Humor Vladimíra Kulíčka - tohle "nevážně o vážném" - je laskavý a hladí po duši, a to je to, co v dnešním světě všichni potřebujeme.
Blanka Kubešová, spisovatelka

Je nesnadné přidat cokoli ke slovům spisovatelky Blanky Kubešové, která ona již napsala o článcích Vladimíra Kulíčka pro Pozitivní Noviny. Snad jen to, že jsem měla to potěšení se s jeho články seznámit dávno před tím, než se tyto objevily v Pozitivních Novinách, vlastně dávno před tím, nežli tyto internetové noviny začaly vycházet.
Jak jsem se tedy seznámila s vtipnými, ale často velice moudrými články tohoto autora. Vydávala jsem po dobu šesti let v Sydney měsíčník Spectrum (společnosti Artspectrum), původně určený jako jakýsi oběžník pro členy skupiny českých a slovenských výtvarníků žijících nejen v Sydney, ale i v jiných australských městech. Netrvalo však dlouho a z původních několika stránek se tento časopis rozrostl a ke zprávám o činnosti Artspectra začaly přibývat rozličné články a úvahy od různých autorů a to nejen přispěvatelů žijících na tomto kontinentě, ale stejnou měrou od dopisovatelů z různých konců světa. Kopie časopisu, který byl finančně podporován MZV-ČR, začaly putovat na různé adresy nejen v Austrálii a České republice, ale i do jiných evropských států, do USA, Kanady, Jižní Afriky a Jižní Ameriky.
A tehdy nám doporučil jeden z našich zahraničních přispěvatelů, dnešní šéfredaktor PN, Václav Richard Židek, články pana Kulíčka a hned nám jich několik poslal na ukázku. Články se nám líbily, jejich vtipný obsah byl přesně tím, co bylo třeba na vyvážení mnohdy závažných témat časopisu. Soudě podle odezvy našich čtenářů, jejichž počet se rozrotl z původních několika desítek na několik stovek, články pana Kulíčka se staly velice oblíbenými. A proto jsem byla velice potěšena, když jsem měla opět možnost číst na Pozitivních Novinách články tohoto autora, kterého jsem bohužel neměla ještě možnost poznat osobně.

Jana Reichová

Vážený a milý pane Vladimíre,

již vícekrát jsem se chystala Vám napsat ohlas, tedy mou spontánní reakci na Vaše, bez výjimky vždy milé, veselé a zajímavé příběhy publikované v Pozitivních novinách. Dokonce jsem Vám i začala psát dopis…, ale nedopsala… Ale teď se „ucho utrhlo“… )
Vždy jsem totiž s napětím a velkým zájmem poslouchala vyprávění všech chlapíků v mé blízkosti - o vojně - ať to byl můj otec, skvělý vypravěč, jeho kamarád nejvěrnější František Menšík či jejich společní kamarádi-myslivci, nebo strýc Luboš a jeho kamarádi-fotbalisté, nebo co jsem se dozvěděla od mého bratra Květoslava a jeho kamarádů, když se při sklence (spíše sklenkách…) vína či piva stočila debata na vojnu a vojenské příběhy… Co vše jsem se dozvěděla, co vše vyšlo najevo..! Jaké příběhy, jaké zážitky, oj! Drtivá většina z nich byla zcela určitě pravdivá, ale myslím si, že značná část i lehce „přibájená“ – k většímu účinku na nás, posluchače… Ale to nevadí, to tomu vyprávění dodávalo zvláštní kouzlo.
Málokdo to měl na vojně lehké, spíše naopak, ale všichni ti, kteří vojnou prošli, byli na ni nějakým způsobem hrdi a se slzami v očích (po tom alkoholu…) na ni s láskou vzpomínali…
Každopádně pro všechny dřívější vojíny, svobodníky, desátníky, četaře, rotné, rotmistry, nadrotmistry… to byla neocenitelná škola života, kterou ženská část obyvatelstva svým způsobem vítala, jelikož si vždy myslela, že „vojna dělá z kluků chlapy“!
Nevím, zda je to pravda, ale myslím si, že ti pánové, kteří na vojně nebyli, svým způsobem „o hodně přišli“… Dovedu si však i živě představit okamžité námitky těch pánů, kteří tam nebyli, a rádi nebyli, protože to nebyly jen veselé příběhy, které se na vojně zažívaly, ba naopak, byla to, vyjádřeno slovy vojenskými, „pořádná buzerace“…, ale „díky“ ní, vznikly tak nádherné literární skvosty jako „Osudy dobrého vojáka Švejka“ či „Černí baroni“ atd., ale v neposlední řadě i Váš příběh na pokračování „Jak sloužili jsme za Čepičky…“
Díky Vám za milé příběhy, za Váš jemný humor, moudrá slova. Píšete krásnou češtinou, Vaše článečky dýchají pohodou a životní rozvahou. Očima vždy „hltám“ řádky, a na konci každého řádku se těším, co přináší řádek další…
Naše nedávné letmé společné setkání v Praze ve mne zanechalo nesmazatelné stopy přátelství, pohody, optimismu a obdivu k Vám.
Mějte se krásně, milý Vladimíre, přeji Vám hodně zdraví, zdravou mysl a ať Vám neutuchá ten Váš velký zájem o veškeré dění, které s sebou život přináší!

S úctou Vaše Jitka Vykopalová, Stockholm dne 25.5. 2007


 Stručný obsah
 Obsah knihy nejlépe vystihuje recenze Blanky Kubešové.

 Ukázka textu

"Humor není pro legraci, ale smát se znamená víc a lépe věděti."
Vladislav Vančura

Přitroublý dědek …  aneb  Drobná příhoda místo předmluvy

Jsem si vědom toho, že nebývá obvyklé zahajovat předmluvu ke knížce slovy: Přitroublý dědek. Namístě by bylo uvést datum narození autora, jeho vzdělání a běh životní dráhy. Přesto se domnívám, že drobná životní příhoda může přinést k poznání autorovy osobnosti často více, než obsáhlé a proto nudné curriculum vitae.

Jel jsem se svým dlouholetým sportovním přítelem Vladimírem městským autobusem. Navštěvuji Prahu několikrát do roka ze svého bydliště v Kolíně nad Rýnem, a je samozřejmé, že se vždy setkáme.
Známe se už přes 30 let a tak mnohé o sobě víme. Doprovázel mě obětavě při unikátní plavbě ze Slap do Prahy non-stop, přes plavební komory jako kameraman a fotograf. Plavba se opakovala o rok později s Františkem Venclovským, tehdy prvním Čechoslovákem, který zdolal La Manche. Z těch plaveb vznikla kniha „Sám ve víru zdymadel“, na níž má Vladimír také lví podíl. Jindy jsem slyšel jeho hlas z místního rozhlasu nebo jako televizního spolukomentátora při sportovních vystoupeních a soutěžích.

Náš autobus se blížil ke stanici, kde měl Vladimír vystupovat, a tak se připravil u předních dveří. Já jsem v jízdě pokračoval. Řidič něco říkal, ale v hluku brzdícího motoru nebylo slyšet co. Autobus zastavil, motor téměř utichl, dveře pro výstup se ale neotevřely a řidič se ozval znovu: „Vy jste nerozuměl, co jsem říkal?“
V tom okamžiku mi prolétla hlavou dávná vzpomínka na příhodu, kterou Vladimír zažil před více než 55 lety. Uvědomil jsem si, že budu asi svědkem situační drobnokresby, situační studie, která se nebude odehrávat na prknech jeviště, ale v plenéru. Měl jsem k tomu dobrý důvod.

Před uvedenými lety, v době protektorátu „Böhmen und Mähren“, se vracel Vladimír tramvají do svého bydliště. Byl prosinec, mrzlo a v brzké večerní tmě bylo máloco vidět. Z obavy před spojeneckými nálety bombardérů bylo nařízeno zatemnění, a tak i pouliční svítilny blikaly méně, než hřbitovní osvětlení o Dušičkách. Zatemnělé, otevřené a přecpané vozy tramvají se pomalu ploužily městem.
Cestující viseli i na nástupních tyčích. Řidič stál na otevřené plošině mezi cestujícími u svého kontroleru a byl jimi tlačen, zmítán a postrkován. Nebyla to lehká služba a těžký tramvajácký kožich i válenky stěží odolávaly náporu mrazu. Vladimír, ještě jako mladík, byl přitlačen návalem cestujících na řidiče. Ten byl značně nevrlý, asi se také domníval, že si na mladíka může dovolit a tak se ozval: „Co tady čumíš, postup si do vozu a netlač se tady!“
Můj přítel usoudil, že nemá cenu se s hulvátem bavit, a tak jenom jednou uvolněnou rukou naznačil posunkem, že by rád postoupil dál, kdyby to šlo.
„Tak co jsem říkal, postoupíš si, nebo ti mám pomoct?!“ Následoval opět obdobný posunek. A teď se to stalo! Protektorátní atmosféra s řadou hrozeb stmelila, jak už to bývá, Čechy k vzájemné solidaritě a pomoci tam, kde se pomoci dá. Cestující z posunků usoudili, že Vladimír je hluchoněmý a pustili se do řidiče, co se do něj vešlo. Že je hulvát, kdyby on byl tak postižený jako ten mladík, viděl by, zač je toho loket! Ať už drží hubu a raději jede.
Řidič zůstal jako opařený. Už se ani neozval a pokračoval v jízdě. Stanic ubývalo, cestujících také a když se přiblížilo místo, kde měl Vladimír vystupovat, byla už plošina téměř prázdná a tedy bez tlačenice.
Vůz zastavil. Můj sportovní přítel se naklonil k řidiči, poděkoval za příjemnou jízdu a vystoupil. Na plošině zůstal konsternovaný řidič, kterému chvíli trvalo, než pochopil změněnou situaci a pokračoval v jízdě.

Po této vzpomínce jsem byl pochopitelně zvědav, jak se rozvine další rozhovor s řidičem autobusu. Po úvodní větě řidiče se Vladimír pomalu, jakoby těžce otočil a ozval se pomalým a velmi zřetelným hlasem:
„Promiňte mi, prosím, pane řidiči, nerozuměl jsem dobře, trochu nedoslýchám, to víte, věk!“ Řidič očividně zjihl a pokračoval mnohem mírněji, ale zesíleným hlasem, přičemž mimoděk napodoboval přítelovu pomalou zřetelnou výslovnost: „Ááále, říkal jsem jen, že se nemá před zastavením vozu překračovat ta bílá čára na podlaze, abych viděl ven!“
Na tváři přítele se zračilo jenom chabé pochopení řidičovy věty: „Asi jsem se dopustil nějakého přestupku, promiňte mi to, prosím, pane řidiči, pokud můžete!“
"Ááále, nic se vlastně nestalo!“, odpovídal řidič ve zřejmé snaze rozhovor ukončit, a otevřel dveře, aby přítel mohl vystoupit. Ten se však znovu obrátil k řidiči: „Co jste, prosím, říkal, pane řidiči?“
„Že se nic nestalo!!!“, řval už řidič jako na lesy – vlastně na celý autobus. Cestující v zadní části vozu, kteří nevěděli, oč se jedná, poněkud poděšeně povstávali a ti ve předu se dali do nepokrytého chechtání.
Na tváři mého přítele se objevil milý úsměv a výraz pochopení:
„Ách tak, nic se nestalo, to jsem opravdu rád! Bylo by neštěstí, kdyby došlo k nějaké nehodě snad dokonce mojí vinou! Děkuji vám srdečně, pane řidiči!“
Důstojně se otočil a vystoupil z vozu. Vůz se pomalu rozjížděl, v jeho přední části bylo veselo a usmívající se řidič kroutil nad volantem nevěřícně hlavou.

Pokoušel jsem se představit, co si asi může právě řidič myslet: Že já jsem nedržel hubu! Mohl jsem si odpustit ten pomatený rozhovor s PŘITROUBLÝM DĚDKEM, který stejně nic nechápe a navíc je hluchý jako poleno!
Tento příběh se skutečně přihodil. Jeho inscenátorem nebyl nikdo jiný, než mezi otužilci známý a populární sportovní moderátor Vladimír Kulíček, autor této připravované skromné publikace „I to se může stát …Aneb nevážně o vážném“. Jinak pamětník a šprýmař v jedné osobě. Jeho sportovně svižná chůze a poměrně mladistvý zjev silně kontrastují s jeho úplně šedivými vlasy, a tak lze jen obtížně odhadnout jeho poměrně pokročilý věk. Právě tento kontrast může být zdrojem úsměvných situací, které Vladimír, když je třeba dokáže, s patřičnou dávkou humoru, jemu vlastním, využít.

Václav Richard Židek

Když jsem byl ještě pouhé děcko…


Vzpomněl jsem si na extempore z ranných dětských let. Byly mi asi 4 roky, blížil se Mikuláš. Dychtivě jsem prohlížel v cukrárnách mikulášské punčochy, plné dobrot, od největší, více než metrové, až po tu nejmenší, tak do dlaně. Naši mi nikdy nic takového nekoupili a já měl oči jak dva melouny. Když měl chodit Mikuláš, přišla k nám na návštěvu paní Starečková, vdova, manžel se jí zabil na motocyklu, a přinesla mi mikulášskou punčochu. Samozřejmě tu nejmenší. Převzal jsem dárek a před mým duševním zrakem se objevila ta velká metrová. S dětskou prostotou jsem podotkl: „Takovou malou?“ Paní Starečková byla rudá jako pivoňka, naši se zlobili, dárkyně brzy odešla a my ztratili zákaznici. Já sám na jejím místě bych to dnes vybral nějakým vtipem, třeba že ještě vyroste a pod.
Jindy jsem byl doma, asi ve stejném věku s matkou, když u dveří zazvonila zákaznice. Matka šla otevřít a přikázala, abych si tiše hrál. Otevřel jsem kredenc, ale tam byly jen samé pokličky a hrnce, s těmi bych dělal rámus, to nešlo. Proto mou pozornost upoutala plná litrová láhev rumu. Vyndal jsem ji z kredence, sám jsem nebyl o moc větší než ta flaška, a potácivým krokem i s ní pochodoval do předsíně, protože se mi zdálo, že matka dlouho nejde, ta zákaznice ji zřejmě zbytečně zdržovala. Před návštěvnicí se tedy najednou objevila miniaturní postavička, která balancuje s lahví rumu a ještě k tomu plnou. Matka chtěla nějak zasáhnout, ale udělala to zřejmě trochu zbrkle, jediný výsledek byl ten, že jsem se rozmáchnul a fláknul tu flašku zákaznici pod nohy. Matka byla na mrtvici, vůně se linula po celém baráku od našich dveří. Zákaznice s mokrýma nohama, jakoby se koupala v rumu, byla cítit i na ulici, jako když vyleze z palírny. Myslím, že z kšeftu tehdy také nic nebylo, protože: Co je to za rodinu, když nechají předškolní dítě hrát si a rumem!!!
    Můj strýc byl ševcem, ale mistrovským. Dokázal ušít boty na míru tak, že zákazník je nosil doživotně a jiné nechtěl, jen od Josefa Kulíčka. Jako kluk jsem k němu jezdil na prázdniny a pochopitelně jeho práci odkoukával. Boty se tehdy flokovaly, měly branzoli, svršek byl ručně šitý. Díval jsem se na strýce, jak flokuje. Do pusy si dal asi deset floků /navlhčené lépe vnikaly do kůže/, šídlem nadělal dírky, byly jedna jako druhá pěkně ve dvou řádcích, pak nasadil flok a co rána ševcovským kladívkem, to flok po hlavičku v kůži. Šlo to tak snadno!
Povídám: „To nic není, to bych uměl taky!““ „Tak mi to pojď ukázat!“ Posadil jsem se na verpánek, nasadil potěh, jak jsem to viděl. Úder do šídla, dírka byla křivá. Nasadil flok, rána kladívkem, flok se zlomil. Další pokus byl možná ještě horší. „Tak vidíš, ty troubo! Ke všemu, co se dělá, musí být fortel! Pokud ho sám nemáš, nikdy nepodceňuj práci někoho, kdo to umí!“
Od té doby si to pamatuji. Rád si všechno sám ohmatám, zkusím,  a to je neocenitelná zkušenost. Zkusil jsem jednou komentovat na mikrofon a zůstalo mi to už přes padesát let! To je hrůza, chtěl jsem to vlastně jen zkusit! Podobně je to s tím mým psaním.

Žárovka po tetě Marii


Když se moje teta Marie vdávala, psal se rok 1922. Vzala si strýce Václava, zřízence balíkové pošty na Masarykově nádraží v Praze. Jako státní zaměstnanec se nastěhoval do pro ně určeného bytu v tehdejší Praze XI. V rámci výbavy nového bytu různými drobnostmi zakoupila teta Marie také žárovku, určenou do předsíně. Žárovka měla pro nás naprosto nezvyklý příkon – 13 W. Šetřilo se.
Žárovka spolehlivě svítila i o několik let později, kdy jsem se narodil a ještě později, když jsem jako předškoláček chodil co rok přát strýci Václavovi k svátku v dobách první republiky. Za svoje blahopřání jsem vždy dostal stříbrnou pětikorunu, a to bylo tehdy něco! Nikdy jsem se s ní však dlouho netěšil. Doma mi byla vždy neprodleně zabavena s tím, že bych ji zbůhdarma utratil. Rodiče schovali pětikoruny opravdu důkladně, takže jsem se s nimi setkal mnohem později, až v dospělosti, kdy už dávno neplatily, a tak je mám na památku dodnes, kdy jsem již dávno uzavřel desátý rok důchodu.
Žárovka svítila i přes osvobození, přečkala „Vítězný únor“ i neblahá padesátá léta. Zemřel strýc a v roce 1967 i teta. Pražského jara 1968 se už nedočkala.
Při vyklizování bytu jsem „podědil“ i žárovku z předsíně. Co však s ní?  S tak malým příkonem? Uplatnění se našlo. Televizor, jako symbol elektronického věku, se nemá sledovat v úplné tmě, a tak žárovka putovala za něj, aby jej obdařila žádoucí světelnou gloriolou. A sloužila dál. Přečkala nejen „Pražské jaro“, ale i o 21 let později „Sametovou revoluci“. Ani to jí nestačilo. Svoji životnost uzavřela teprve v roce 1996, tedy po 74 letech , což je úctyhodné stáří i pro člověka.

Před časem jsme malovali. Bylo nutno sundat tři lustry a vyšroubovat žárovky. Tři z nich mi zůstaly v ruce, odtmelila se patice. U jedné z nich se po nepatrném klepnutí zlomilo žhavicí vlákno. Ty žárovky v lustrech byly jen několik měsíců staré. A všechny „Made in Tesla“. Dnes už mají jinou značku OSRAM a vydrží zřejmě déle.
Přesto stojím v úctě před kvalitním výrobkem, kterému by se měli přijít poklonit všichni, jejichž produkty fungují špatně, krátkodobě, nedostatečně. Stojím v úctě před kvalitní prací lidí někdy z roku 1920, před prací, která je přečkala, před kvalitním materiálem, který byl použit. A napadají mě širší souvislosti. Vždyť tehdy při dešti voda s chodníků spolehlivě odtékala, louže nebyly, okapy fungovaly, voda po fasádách netekla a prodavači jen neprodávali, ale  zákazníkovi posloužili tak, aby byl spokojen.

Když dnes vidím stále přežívající stav mezilidských stavů, prodavačské neochoty, velmi často neznalosti sortimentu a jeho použití, vzpomenu si na žárovky s odtmelenými paticemi a přelámanými vlákny. To vše jsou zmetky. Je jich kolem nás stále plno. Ve výrobcích, v lidech, všude. A jsou obrazem stavu státu. Stavu republiky. Nemusíme chodit daleko pro složité politické rozbory. Podívejme se kolem sebe a máme jasno. Je nemocný stát, jsou-li nemocní jeho občané. A teď nemyslím jen fyzicky.
A teď jedno pozitivní přání: Aby každý výrobek, ale i každý člověk byl tak kvalitní, jako žárovka po tetě Marii. Šel bych teď žárovku rozsvítit, kdyby ještě „žila“. Jako symbol!  

I v Pentagonu vědí, co dělal Pepa s Ančou v Kujebině
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2006120492

Úvaha o slovech plevelných (v mírně archaickém duchu)
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2007020062

Dělostřelecká baterie
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2007010047

Pohřben za živa
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2006121568

Vánoce, vánoce odcházejí...
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2006121560

Vzácná choroba
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2006120872

Odpozorováno ze života (3)
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2006120932

Jak vstoupili jsme do NATO
https://www.pozitivni-noviny.cz/871.html

Nebezpeční faraoni v Čechách
https://www.pozitivni-noviny.cz/537.html

Proč deštníky na stromech nerostou
https://www.pozitivni-noviny.cz/371.html

Policejní škvor
https://www.pozitivni-noviny.cz/461.html

Prezervativní story
https://www.pozitivni-noviny.cz/476.html

Hypertizonizovaný Pumprnykl
https://www.pozitivni-noviny.cz/500.html

...a další na stránkách Pozitivních novin.


 Prezentace autora

Vladimír Kulíček
Technik výzkumu a vývoje, nyní v důchodu.
Zájmy: Technika, fyzika,  matematika, astronomie.     

 Dosud vydané knihy autora
 nakladatelství, rok vydání
Spoluautor dvou povídek pro knihu: 
V.Židek, B.Kubešová: Kolja ... to neznáte mého psa,
Nakladatelství Fraus
 Kontakty na autora:  telefony 274 773 793
 Kontakty na autora:  adresa  Počernická 466/46, 108 00  Praha 10


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih