HLEDÁM NAKLADATELE ... Nina Jedličková: Prázdninový omyl

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Prázdninový omyl
 Autor  Nina Jedličková                    

 Žánr  Beletrie  Formát publikace   A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  85 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  K vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky  12.9.2007
 K vydání

 Stručný obsah
Sedmnáctiletá Nadja má letošní prázdniny do puntíku naplánované. Chce si přivydělat a zároveň se dobře bavit na dětském táboře, kam odjíždí jako pomocnice vedoucího Luďka, a kde chce také řádně oslavit svoje osmnácté narozeniny. Po odjezdu se její plány znenadání začínají měnit - ale rozhodně ne k horšímu. Na táboře poznává Radka, bandu jeho přátel a Kamila. A všechno se to začíná zamotávat…Je jednoduché radit druhým, ale vyznat se sama v sobě – to už chce pořádnou porci námahy…

 Ukázka textu
Cesta domů se mi dnes nějak vleče. Autobus je přeplněný ostatně jako vždy a radostné šveholení menších dětí porovnávajících si s nadšením svoje vysvědčení mě doslova ruší. Taky bych se chlubila, jenže není tak úplně čím a momentálně není ani komu. Měla bych začít s vymýšlením plánů na prázdniny, ale bohužel mi to nějak nejde.
"Jé ahoj Nadjo, kde se tu bereš?“ vyruší mě z usilovné duševní práce moje bývalá spolužačka ze základní školy.
"Jedu domů“
"No to mě taky mohlo napadnout“ ťukne se do čela. "A co vysvědčení máš?“ na nic hloupějšího se mě snad ještě nikdo nikdy nezeptal.
"Jasně že mám“ odvětím a s lehce znechuceným výrazem se na Petru podívám. Zřejmě pochopí moji nechuť konverzovat a celou cestu se mě pro jistotu už na nic jiného nezeptá. Jsem jí za to celkem vděčná. Nikdy jsme se spolu moc nebavily, většinou se pozdravíme jenom ze slušnosti a já na tom zatím nehodlám nic měnit.
Po nekonečných minutách ticha míjíme konečně ceduli s názvem mého nejmilejšího místa na světě. Žatec. Konečně jsem doma. ,,Tak ahoj Nadjo a užij si prázdniny“ procedí skrz zuby Petra ještě než vystoupí. Lehce pokývnu hlavou a poděkuji, nic lepšího mě momentálně totiž nenapadá. Čapnu svojí poloprázdnou tašku, vystoupím a hurá ze zastávky domů.
Ačkoli je děsné vedro v městském rozhlase hrají Vrchlabí od Chinaski – trochu paradox, ale ani to mi nemůže moji teď už prázdninovou náladu zkazit. I když mě něco tlačí v botě doklopýtám zběsile k našim vratům, kde mě už vítá náš pes Gerard. Klíče mám bůhví kde, takže volím možnost číslo dva. Zazvoním. Ha zrada, zvonek nezvoní a doma zřejmě stejně nikdo není. To se může stát jenom mě. No nic, ještě že mám na zahradě už od minulého týdne postavený stan. Není to sice žádný komfort, ale jako provizorní ubytování než se mamka vrátí domů to prozatím postačí.
,, I don´t love you
Like I did,
Yesterday.“


Rozezvoní se můj nový vytoužený SIEMENS. ,,Kdo mi asi píše?“ Aha odpočet kreditu. No co sem taky čekala. Půjdu tedy alespoň zkontrolovat poštovní schránku., třeba sklidím větší úspěch.
Kromě letáků a doporučeného dopisu pro tátu tu taky nic není, respektive nic pro mě. Vrátím se tedy zpět do svého příbytku.
"Nadjo, haló Nadjo vstávej, nespi, už jsem doma.“
"Mami“ prohodím nechápavě. "Můžeš mi vysvětlit proč spíš tady ve stanu?“
"Víš neměla jsem klíče, tak jsem čekala než se vrátíš a nějak mě to zmohlo.“
"Ty jsi ale sklerotik“ Nevím jestli je to pochvala či menší pokárání, ale to je teď jedno. Vezmu si svých ´pět švestek´ a přemístím se do svého pokoje, který jsme spolu s obývacím pokojem a kuchyní minulý rok rekonstruovali. Sice to dalo hrozně moc práce, ale myslím, že se to vyplatilo.
"Koukej co jsem Ti z města dovezla“ vyruší mě mamka z přemítání a podává mi novou džínovou minisukni.
"Jé ta je krásná, hned si ji vyzkouším.“
"Počkej, ještě mi řekni jaké to dnes bylo ve škole? A kde máš vůbec vysvědčení?“
Chtě nechtě musím tedy vytáhnout onen list papíru formátu A4, oboustranně popsaný hodnocením mého celoročního úsilí. Nemám sice samé jedničky, jak tomu bývalo ještě na základní škole, ale nejhorší to také není. Kromě pěti trojek, z podle mého názoru úplně zbytečných předmětů, jsem úplný Einstein. Tedy téměř. "Jsi šikovná“ ohodnotí mě mamka a bez jakéhokoli dotazu se přesune do kuchyně připravovat večeři. Sukně mi padne jako ulitá, mamka to odhadla úplně přesně.
"Kde je táta?“ zeptám se polohlasně.
"Kdeby v práci“ prohodí sušše máma. Upřímně řečeno, jinou odpověď jsem ani nečekala. V poslední době se totiž rodiče z nějakého nevysvětlitelného důvodu hrozně hádají. Babička vždycky říká, že to bude nejspíš krize středního věku, já s ní však stejný názor nesdílím. Oba rodiče hodně pracují a večer, když se vrátí domů spolu prohodí sotva pár slov. Zbytek večera buď mlčky zírají na televizi a nebo si jdou brzo lehnout. Někdy jejich ,,špatnou náladu“ schytám i já, ale za ty roky už sem si na to tak nějak zvykla. Dál se už nevyptávám, stejně to nemá cenu.
Musím si jít vybrat e-mail třeba mi už napsal Luděk, což je vedoucí turistického kroužku na naší škole. Všem holkám ve třídě se líbí, ale můj typ to tedy zrovna není. Musím ale uznat, že nevypadá nejhůř. Je vyšší, mladý, má pěkně vypracovanou postavu, hnědé vlasy a zelené oči, připadá mi tak trochu jako vystřižený z plakátu v dívčím časopise. Spíš než jako studentky nás, co chodíme k němu do kroužku, bere jako kamarádky. U všech sklízí úspěch a i mě se zdá celkem sympatický. Snad proto jsem kývla na jeho nabídku dělat pomocnici vedoucího na dětském táboře. Moje nejlepší kamarádka Katka chtěla jet taky, ale minulý týden si vyvrtla kotník, takže z našich společných plánů nezbylo nic. Sice mě to zaskočilo, ale mohla sem to čekat. Ještě totiž žádnou zlomeninu, pohmožděninu či co v životě neměla, a to už tancuje balet jedenáctým rokem.
Odmalička neustále ráda hopsala a poskakovala, a tak jí rodiče poslali do baletní školy. Zatímco já skončila v hudebce. Jenže na rozdíl ode mě Katka pilně cvičila a už na prvním stupni všude vykřikovala, že bude jednou sólistkou národního baletu. Já sice taky nehraju na klavír úplně nejhůř, ale na českou filharmonii mi to asi stačit nebude…
"Vida jeden nový e-mail:“

Milá Nadjo,
jak jsme se již domlouvali ve škole, jelo by se v termínu od 4.7. – 18.7. Bližší informace o ubytování, tvém úkolu na táboře a finančním ohodnocení Ti posílám v příloze.
S pozdravem Luděk Navrátil

To sou mi věci. Musím si to vytisknout než mi zase klekne počítač. Rodiče mi sice slíbili na Vánoce nový, jenže neupřesnili na které, a tak už čekám na nový PC tři roky. Chápu, že když jsme si letos koupili nové auto nemůžu od našich požadovat hory doly, ale počítač by nebyl přeci jenom pro mě. Stejně u něj nejvíc sedí táta, když si vyřizuje firemní poštu či píše různé dokumenty.
"Nadjo, pojď na večeři nebo Ti to zase vystydne. Vždycky máš nejvíc práce když je jídlo na stole.“
"Už jdu mami.“
Nechápu, co myslí tím ,,zase vystydne“ jelikož jsem u stolu pokaždé včas, ale na nějaké rozepře nemám dnes ani náladu ani sílu. Už nějaký ten pátek se v naší domácnosti řídím příslovím: Moudřejší ustoupí… a ani dnes nebudu dělat výjimku. Máma vaří skvostně, tohle já nikdy nedokážu, už minulé prázdniny jsem se pokoušela upéct nějaký ten perník, udělat míchaná vajíčka nebo krupicovou kaši, ale moje snahy vyšly většinou naprázdno.
Na vaření jsem prostě antitalent. Asi tak před půl rokem se mi dokonce v kuchyni podařilo neúmyslně založit menší požár, a od té doby mám přísný zákaz vstupu do kuchyně a manipulování s kuchyňskými spotřebiči jako je ruční mixér, mikrovlnná trouba atd.
Co by za to třeba taková Katka dala, kdyby nemusela doma při vaření pomáhat, ale mě to moc netěší.
Dám prázdný talíř do myčky a jdu si lehnout. Je teprve 8 hodin, jenže táta dorazí z práce bůhví kdy a máma je momentálně plně zabraná do začínajícího romantického filmu od Rosamundy Pilcherové, takže ji nechci rušit. Trochu mě sice znervózňuje že opět nejedla jelikož drží nějakou zaručenou dietu, kterou jí doporučily její ,,milé kolegyně“ z práce, nechápu proč, vždyť je jako tyčka. Ale je už dospělá, snad ví co dělá…
Fakt nechápu kdo vymyslel budík, takovou zbytečnou věc. Vstanu, protáhnu se a jdu ho vypnout. Včera jsem ho asi zapomněla přeřídit, jinak si jeho předčasnou ranní aktivitu opravdu vysvětlit nedokážu. Je totiž sobota, první den prázdnin a já vstávám v postele v 7 hodin. To je prostě otřes.

V domě je ještě ticho, ale venku je krásně, půjdu se tedy projet na bruslích, provětrám si hlavu a pak už si nějakou náplň dnešního dne snad vymyslím. Brusle mám zase bůhví kde, nacházím je až po půlhodinovém usilovném hledání. Už jsem na nich sice delší dobu nestála, ale dnes mi inliny jedou jako po másle.
,,Jé ahoj Jano, co ty tady tak brzo děláš?“ křiknu na Janu, která stojí v nově zbudované autobusové zastávce. Podívá se na mě dost nechápavě a ani se mi nenamáhá odpovědět. To je ale drzost, vždycky se ke mně hlásila jako ke staré dobré známé a teď…
Jana je totiž expřítelkyně mého o osm let staršího bratra, který momentálně odjel na letní semestr studovat do Ameriky. Ještě před odjezdem nám stroze oznámil, že se s Janou rozešel, ale důvod jaksi nezdělil.
Jana u nás byla do té doby skoro pořád, taková ,,pečená, vařená“ a najednou jako by se po ní zem slehla. Chodili spolu téměř přes 2 roky. Musím se přiznat, že jsem jí zpočátku moc nemusela, ale postupem času se z ní vyklubala docela prima holka. Petr má prostě dobrej vkus. Fakt nechápu co by tady mohla dělat, jelikož je z Prahy. A že je tady o víkendu a ještě tahle po ránu, to je opravdu divný. No ale když se mnou jaksi nemluví, tak se to asi stejně nedovím. Zpátky k našemu domu to vezmu jinou cestou, abych se s ní náhodou ještě neshledala.
"Co to zase kutíš tati?“
"Opravuju plot nevidíš?“
"No právě že vidím? Ale ta role domácího kutila mi k tobě opravdu moc nesedí. A proč to děláš ve čtvrt na devět ráno?“
"Za hodinu se musím jít připravit na cestu.“.
"Na jakou cestu zase? Můžeš mi říct, kam zase jedeš?“
"Můžu.“ (a ještě si to řekně tak klidně… tssss) ,,Tak mluv!“ 
" Za hodinu a půl se pro mě staví Marek, už víš?
"Ne nevím“ prohodím s náležitou razancí.
"Já myslel, že ti to máma včera řekla, ale jak vidím…“
"No jedu na pět dní do Německa na služebku.“
"Super, fakt skvělý. Víš co si mi slíbil?“
"Samozřejmě že vím, ale odložíme to na později, jo?“
"To seš teda fakt hodnej“. Snad mu jsou opravdu všichni přednější než já. On si klidně odjede a já jdu do autoškoly už za tři týdny. A jelikož jedu pozítří s Luďkem a dětmi na čtrnáct dní na tábor moc času už mi do nástupu do autoškoly opravdu nezbývá. A až se vrátím budu v tý autoškole za debila zase já.
Moje sestřenice Andrea se učila řídit auto celé loňské prázdniny než šla do autoškoly a stejně ji pak z jízd kvůli špatnému couvání dvakrát vyhodili. A milý tatínek se na mě v klidu vykašle, i když slíbil, že mě jezdit autem naučí. Místo toho si jede s tím protivným kolegou někam do Německa.
Musím se nějak odreagovat. Jenže je tu jeden velký otazník. Jak? Venku ještě nikdo není, je ještě moc brzy. No nic půjdu zkontrolovat co mamka kuchtí a mohla bych se jít podívat na Katku, která je už týden kvůli svému handicapu zavřená sama doma, jelikož jsou její rodiče na dovolené na Kypru.
Zazvonit či nezazvonit, to je to oč tu běží, říkám si před bytovkou, kde Katka bydlí. Zvonků je tu totiž více. Respektive osm a já si stále nepamatuji, který patří k jejich bytu. Na všech zvoncích jsou jmenovky buď dávno ztržené nebo opršené, takže jména jejich majitelů opravdu nelze rozeznat. Risk je zisk, zkusím ten prostřední…


 Prezentace autora  x
 Dosud vydané knihy autora
 nakladatelství, rok vydání
 x
 Kontakty na autora:  e-mail  Jedlin.2@seznam.cz
 Kontakty na autora:  telefony  720 164 401
 Kontakty na autora:  adresa  Nina Jedličková, Žehuň 252, 289 05


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih