HLEDÁM NAKLADATELE ... Gerhard Peuker: Karpatský výjezd

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Karpatský výjezd
 Autor  Gerhard Peuker                                

 Žánr Beletrie  Formát publikace   x
 Ilustrace Vlastní  Odhadovaný počet stran  204 stran
 Typ ilustrací Fotografie upravené
počítačovou technikou
 Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky 14.10.07
K vydání 

 Recenze
G.Peuker ve svých povídkách a románech ukazuje život, jaký je se vším, co k němu neoddělitelně patří a nad čím se běžně člověk do hloubky snad ani mnohdy nezamyslí...jdou nám tak nějak „jedním uchem tam a druhým ven“ zprávy o únosech dětí, o jejich zneužívání a psychickém týrání, o vraždách, podvodech, svévolně ničených životech...ale setkáme se v nich především s lidskostí v pravém slova smyslu, s obětavostí, ochotou bez požádání pomoci bližnímu v nouzi, se vzájemnou úctou, láskou a věrností v partnerském svazku...a také s tím fenoménem, který je základní hybnou silou všeho živého na naší planetě – sexem a erotikou – které dokáže zobrazit tak, že nikoho neuráží. Tyto pasáže jsou v jeho díle velmi krásné, ať už zobrazují něžnou milostnou předehru, či vášnivé vyvrcholení. Autor má bohatou slovní zásobu a umí ji také velmi dobře používat.
Marie Zieglerová


 Stručný obsah
Román rozvíjí příběh ovdovělého muže, který pracuje pro zpravodajskou službu. Úkol, který obdrží, se rozhodne řešit za účasti své nové mladé ženy a syna z prvního manželství tak, aby všechno vypadalo jako rodinná lovecká dovolená v oblasti panenských Karpat. Prožijí velmi dramatické chvíle v překrásné přírodě, která jako by byla postavena do přímého kontrastu s lidskými osudy.

 Ukázka textu
Karpatský výjezd

„Zdravím, plukovníku, tady major Kozlovský. Žádám tě o nutnou audienci hned dnes odpoledne v šestnáct hodin, jestli ti to čas a služební povinnosti alespoň malinko dovolí. Potřebujeme se okamžitě sjednotit na některých hlavně zásadních nezbytně důležitých organizačních záležitostech, než bude v určitých věcech definitivně a neodvolatelně pozdě. Tak jak se celková situace v současné době vyvíjí, je víc jak katastrofa.“
„Souhlasím, majore, udělám si samozřejmě čas a budeš očekáván. Jsem moc rád, že vstřícně sám takové setkání navrhuješ, jinak by byla iniciativa už ve velmi krátké době rozhodně vyšla přímo tady od nás. To, co se v terénu odehrálo, skutečně je na samé hranici chápání a tolerance. Pokud nezasáhneme my samy, tak to hrozně brzy udělají mezinárodní sily. Přijedeš sám, nebo s nějakým doprovodem?“
„Jistě plukovníku, stoprocentně s tebou souhlasím a tentokrát přijedu sám. Prosil bych tě, abys vypustil všechny služební postupy. Vůbec není nutné, aby o tom věděl někdo jiný, než je to nezbytně nutný! Bylo by taky moc dobře, kdyby sis mezitím, ještě pokud možno, prověřil součastnou aktuální situaci přímo z terénu…díky…konec!“

Plukovník položil sluchátko telefonu a mimoděk se podíval na hodinky…tento vývoj musíme skutečně okamžitě zastavit…uvažoval. Není přece možný, pořád jen nečinně přihlížet, jak se jednotlivé skupinky mezi sebou chladnokrevně vyvražďují jen proto, aby v nějaký bezhlavý konkurenci vůbec obstály, nebo aby si rychle pro sebe urvaly o malinko zboží navíc. Když by to takhle šlo ještě chvilku, tak se nakonec pro absolutně nevypočitatelnou rizikovost všechno zhroutí a je to přitom tak perfektně a bezproblémově organizačně nastartovanej obchod, kterej může při zachování určitých zásad přetrvat ještě dlouhý roky.

Páni generálové totiž velice rychle pochopili po radikální změně politického situace v samotném Sovětském svazu, že když se o sebe šikovně nepostarají sami, tak s nimi bude po čase s největší pravděpodobností víc jak zle. A to, co se v současné době na trhu dalo všechno sehnat, bylo stejně nevídané a v minulosti i totálně nepředstavitelné, o cenách ani nemluvě. A ty se navíc ještě denně neuvěřitelně vysokou poptávkou šplhaly dál každým novým obchodem.

***
„Co to je?“ šeptla Jana polekaně.
„To, holka, vypadá na starej vojenskej džíp...“ stiskl jí Jirka pevně ruku a naslouchal s pootevřenou pusou.
„Ale? Prosím tě, kde by se tady vzal?“ nechtěla tomu věřit.
„Povídal jsem ti, že ta cesta je až moc podezřele vyježděná, no a teď to máme...“ Jirka uchopil Janu pevně za ruku chtěl se s ní rozběhnout k vozu.

Zvuk se ale blížil tak ukrutně rychle, že v podstatě už nestačili vůbec nic. Auťák najednou vletěl do stejné zatáčky, ve které oni odbočili na jejich odpočívadlo a než jej vůbec naplno vtáhli do svého podvědomí, najednou se ozval hrozivý rachot. Petr stačil jen tak, tak ještě uskočit a místem, kde stál, proletěl přívěs vůz bočnic, plně naložený dřevenými bednami. Za sebou táhl neprodyšný mrak prachu.
V bočním smyku, který byl snad jedinou šancí, aby se neřítili dál do propasti, se kolo přívěsu zaseklo o vyčnívající kámen a vůz se nebezpečně převrátil. Několik beden se utrhlo a rozletěly se na třísky. Volný prostor na zemi se náhle vyplnil různými ručními zbraněmi a spousty druhů munice.

Všichni tři stáli, jak do země zarostlé voskové figuríny, a leknutím nebyli schopni se vůbec pohnout. Křoví se najedou rozletělo a před nimi stáli čtyři ozbrojenci, kteří, když zjistili, že tam nejsou sami, okamžitě sáhli po zbrani.
Petr se chystal udělat prudký skok k otevřeným dveřím vozu, ale snad součastně třeskl výstřel. Precizní zásah jej stihl ještě v pokrčené pozici. Levou ruku si přitiskl ke hrudi a pomalu se vzpřimoval. Druhý výstřel jej zasáhl přímo doprostřed čela a rána ho mrštila pár kroků zpět. Ruka na hrudi se mu z posledních sil sevřela v pěst, ještě se mechanicky stačil otočit k Jirkovi a Janě, ale pak padl na kolena, na kterých se několik vteřin udržel, než padl bez hlesu k zemi.
Vyděšená Jana měla své prsty zaryté v křídově bledé tváři, němá ústa doširoka otevřená, a kdyby ji Jiří nepodpíral, určitě by se na místě zhroutila. Tři chlapíci se rozestoupili tak, aby je měli dobře na mušce a ten čtvrtý, s plnovousem, pomalu došel až k nim. Rychle prosahal Jirku, následně i Janu, kterou surově utrhl z jeho sevření.
„Tovarišči, my Čechoslovakia!“ začal Jirka křičet, ale nikdo jej nebral na vědomí.
Vousáč něco vykřikl přes rameno a ti tři sebrali Petrovo tělo za nohy a ruce, na třikrát jej rozhoupali a bez mrknutí oka, jej velkým obloukem hodili přes kamennou hranu dolů do propasti.
„Nééé!“ zoufale vykřikla Jana a chtěla se za ním rozběhnout.

***
„Na doktora Jirko zapomeň. Sám moc dobře víš, že tady nikde taková instance, kde by se doktor nacházel, neexistuje!“ kroutila se dál neustále rostoucí bolestí.
„Ale co budeme tedy dělat!“ zařval s hrůzou v očích a začal poskakovat jak čertík na pérku.
„Já, já to opravdu nevím. Prosím, Jiří, pomoz mi ven…nenechávej mě tady…už mě chladem začínají chytat křeče i do nohou…“ natáhla prosebně ruku.
„Opatrně, Jani. Kristepane, to snad není vůbec pravda, ty snad máš už i pořádnou horečku…“ vyděsil se tak, že se až roztřásl po celém těle.
„V brašně máme teploměr…“ zavěsila se na něj a on ji vzal opatrně do náruče a pospíchal s ní vzhůru.
Když se za chvilku podíval na teploměr, s hrůzou zjistil, že jí do čtyřicítky už chybí opravdu jen míň jak malinko.
„Jirko, Jiříčku…“ vztáhla k němu malátně ruku.
„Copak je, drahá…“ klekl si vedle jejího lůžka a potil se hrůzou a sám vypadal jako krátce před infarktem, protože si snad už i podvědomě začal jasně uvědomovat, že se musí hrozně rychle něco stát, nebo bude na vždy neodvratitelně pozdě!
„Jiříčku, já, já tě moc a moc miluji…ty jsi mi už jednou zachránil život…při naší lásce, při vzpomínce na tvého otce…ty, ty mě tady nesmíš nechat jen tak bez jakéhokoliv pokusu proti tomu cokoliv udělat, umřít…prosím… to opravdu nesmíš, to přeci není vůbec možný po tom všem, co jsem si musela vytrpět, co jsme už i spolu dokázali…Jiříčku prosím, zaklínám tě, vzpamatuj se! Já, já tě opravdu moc miluji a já, já ještě hrozně moc nechci umřít…prosím…moc tě moje lásko prosím…naposledy o mě proti osudu zabojuj a nevzdávej mě…já, já tě miluji a moc, moc chci ještě žít…“ vzlykala a drtila jeho ruku v té své hořící.
„Zbláznila ses Jano už nadobro!“ vykřikl zoufale. „ Jak jsi zase na tuhle šílenost vlastně přišla, že tě tady chci nechat umřít…že tě nechám jen tak umřít, ty nešťastnice! Ty blázínku…ty už snad mluvíš jen z horečky!“ vyděsil se tak hrozně, že začal zoufalstvím doslova kolem ní poskakovat.
***
„Proč si to myslíš?“
„Protože obyčejně nejhorší je zrovna to, v čem se v ten moment pohybuješ nebo s čím zápasíš.“
„Něco na tom je…“ musel připustit.
„Na druhou stranu, trochu pochybností a nedočkavosti tak nějak zvyšuje napětí a fádnosti nedá žádnou šanci.“
„A ty jsi nedočkavá?“
„Malinko jo…“
„A můžeš mi vysvětlit, proč tedy pijeme kávu a nevrhneme se na likvidaci té tvé nedočkavosti?“
„Protože bych se, Jiříčku můj zvědavej, rázem připravila o tu krásnou fázi dlouhého těšení, která má s jistotou taky něco do sebe.“
„A je opravdu tak krásná?“
„Je a silně provokující.. Chceš si skutečně sáhnout?“ malinko povolila sevření stehen.
„Chci…“ položil ruku na její chvějící se koleno a dlaň nechal spadnout dolů k její sladké studánce, která opravdu lehce přetékala svým těšením.
Jirka po chvilce zase svou ruku vytáhl a Jana si klela tak, že si položila hlavu do jeho klína. Jiří se uvolněně opřel o skalní stěnu a zavřel oči. Jen tak po paměti položil svou horkou dlaň na její záda. Elektrizující napětí po nedlouhém čase zhoustlo a každou chvilku mezi nimi přeskočila mohutná jiskra rozpalující obě těla.V to ráno se spolu nekonečně dlouho mazlili, jako by znova chtěli funkčně zkontrolovat všechna ta jejich tajemná místečka lásky. Každého milimetru svých těl se dotkli a snad stokrát políbili, až to několikrát i hlasitě zahřmělo. Když se po dlouhé době zase dostali do fáze vlastního milování, postrádala tato fáze obvyklou dravost a útočnost. Tiché vrnění dokazovalo, jakou krásu prožívaného chtění vlastně vnímali.

Párek dlasků se hřmotně cachtal na okraji jejich jezírka a neposedný brhlík zrovna dokončoval svou spirálovitou inspekci kmene mohutného buku. V dálce se ozvalo hlasité bubnování černého datla, kterým všem v okolí hlásil, že tenhle revír patří jen a jen jemu. Ale tohle všechno ti dva už vůbec nevnímali. Znova očistili své duše od prožité hrůzy a nekonečného strachu, až také společně upadli do sladkého dřímání.


Prezentace autora

                                                  

Peuker Gerhard nar.25.01.1947 v Liberci.
Vyučen stavební zámečník/kovář. V r.1969 po těžkém úraze a ročním invalidním důchodu změna zaměstnání- vychovatel mládeže se zaměřením na mimopracovní činnost, okresní instruktor učňovské mládeže pro sport a zájmovou činnost, dále řada společenských funkcí a návrat do základního článku, do funkce vedoucího kovovýroby, kterou vykonával 15 let.. V druhé polovině osmdesátých let vystoupil z KSČ a krátce nato byl zatčen StB a umístěn ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové. V r.1990 se s rodinou legálně vystěhoval do Německé spolkové republiky kde žije doposud.
 Dosud vydané knihy autora
 nakladatelství, rok vydání
První vydání povídek „ Intimní repete“ z plánovaných dalších 19 vydání. Autor Gerhard Peuker, nakladatel Atelier IM Luhačovice, vydáno v roce 2006
 Kontakty na autora:  e-mail  g-peuker@t-online.de
 Kontakty na autora:  web  www.geper.cz
 Kontakty na autora:  telefony  0049 07940 59818
 Kontakty na autora:  adresa  D-Goethe Strasse.7 74653 Künzelsau/Gaisbach


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih