HLEDÁM NAKLADATELE ... Libor Popela: Město

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Město
 Autor  Libor Popela                                        

 Žánr  Beletrie  Formát publikace   A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  100 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky x  Stav nabídky K vydání
02.11.07 

 Recenze
V každém lidském životě nastane chvíle, kdy v sobě dotyčný musí zabít pomyslnou stvůru. Kdy ji nejdříve musí najít, najít to, co ho v životě omezuje, co ho brzdí, a pak to vyzvat na souboj. V tom souboji buď vyhraje a posune se dál, nebo prohraje a zůstane stát na místě. Kniha Město je netradičně vyprávěný text o člověku, který svůj vnitřní souboj právě podstupuje.
Ing. Petra Mašínová

Vyprávěním kniha Město připomíná Kafkův Zámek, kdy čtenář tuší něco důležitého za vyprávěním, co nebylo řečeno, ale z čeho všechny nesnáze pramení. Něco, co je v pozadí, ale na děj knihy má určující vliv. To čtenáře nenechá v klidu, musí číst dál a dál, aby si vše ujasnil. A to není snadné, protože neklid z této knihy jen čiší.
Jiřina Veselá

Co je sen a co je skutečnost? Kdo je přítel a kdo vtělená stvůra? Kdo ví. A lidský život? Je roztříštěný na malém kousky. Teprve když je složíte, vytvoříte třeba vázu. Obraz vašeho života. A i ten může být zprohýbaný a falešný. Je však třeba překročit vlastní já, aby k tomu poznání člověk došel. V labyrintu duše – ve Městě.
Jaroslav Vrána


 Stručný obsah
První část knihy by se dala nazvat Hledání. Hlavní hrdina, je možné si ho představit jako čtyřicátníka, který už má „to své“ jisté, si začne uvědomovat, že v jeho životě není vše v pořádku. Dosáhnul všeho, čeho chtěl, má ženu, děti, vede spokojený život, ale něco mu stále chybí. Něco, co ještě neumí definovat. A tak hledá. Setkává se s lidmi, kteří mu nabízejí tu svoji verzi pravdy, co je smyslem života pro ně, a snaží se mu všelijak pomoci, ale vše má svůj čas a hlavní hrdina musí k tomu svému smyslu života dojít sám. Druhá část by se pak dala nazvat Cestou, kdy se hlavní postava vydává na pomyslnou cestu za poznáním svého já. Je to město – labyrint lidské duše, se všemi svými nástrahami.

 Ukázka textu
Vize skončí a já se opět ocitnu v místnosti s Lunou a vědmou. Luna je stále uzavřená sama do sebe. Najednou sebou trhne a vytřeští oči. Je vyděšená, třese se po celém těle. Po tvářích jí začnou stékat těžké slzy. V okamžiku oči znovu zavře, jako by chtěla vidět víc.
„To je strašné,“ slyším, jak šeptá. „To je strašné.“
„Co jsi viděla?“ chci vědět. Luna nic neříká, oči má stále zavřené. Otočím se k vědmě. Ta však jen zavrtí hlavou, že se na to nemám ptát.
„Viděla, co musela vidět,“ řekla. „Nic víc, nic míň.“
„Ale já to musím vědět!“ vykřiknu. „Mám ji rád!“
Vědma se jen smutně pousměje. „Máš ji rád? A jak jsi to poznal?“
Její odpověď mě překvapí. Jak jsem to poznal? „Prostě to vím!“
Vědma unaveným pohybem ruky ukáže, že máme odejít. Vezmu Lunu za ruku a donutím ji vstát.
„Pojď, Luno, tady nemáme co dělat.“ Vedu ji ke dveřím, ona má stále zavřené oči. Otevře je až venku. Zatímco jsme byli u vědmy, začalo se stmívat. Slunce viselo nad domem přímo před námi a krvácelo na jeho střechu. Snad jsem i slyšel, jak krev stéká okapem dolů na chodník, kde prýští na dlažbu. Vedl jsem Lunu mezi domy, chránil ji svým tělem, chránil ji před světem kolem nás, byla tak bezbranná. V sousední ulici jsem našel hotel „U zeleného draka.“ Už vstupní chodba byla nasvícená do tmavě zelena. Připadalo mi, že jdeme vinicí, kam proniknou jen ty neodvážnější sluneční paprsky. Chci to říct Luně, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Má jasně zelené oči, je jako bytost z jiného světa. Konečně dojdeme k recepci. Za ní stojí zavalitý muž v černé uniformě. Beze slov nám podá klíč se zelenou visačkou od pokoje s číslem 17. Po schodech, na kterých líně ležel zelený koberec, vyjdeme do prvního patra. Nalevo i napravo jsou dlouhé chodby s řadou pokojů po obou stranách. Vše je nasvíceno do zelena. Hledáme pokoj s číslem 17, ale najdeme jen 16 a 18. Dveře do pokoje mezi nimi byly zazděny. Sejdeme zpět do haly, abychom klíč vyměnili, recepční však jen zavrtí hlavou.
„Musíte nahoru,“ řekne. „Váš pokoj je až úplně nahoře.“ Vyjedeme výtahem do posledního patra. Tam už nejsou žádné chodby, jen jedny dveře, dveře s číslem 17. Za nimi je prostorná místnost s obrazy na zdech a květinami a velikou, zeleně povlečenou postelí uprostřed. Pokoj neměl strop, místo něj byla veliká skleněná tabule, nad kterou plul nalitý tmavý mrak.
Luna se bezvládně sesunula na postel, jako by pozbyla veškerou sílu. Posadím se vedle ní.
„Co je ti, miláčku?“ vezmu ji za ruku.
„Nic. Nic mi není,“ odstrčí mě. Ještě nikdy nebyla tak chladná, jako teď. Vím, že za to může ta vědma.
„Co jsi viděla?“ chci vědět.
Luna zavrtí hlavou: „Nezlob se, ale to ti nemůžu říct. Je to tak strašné.“
„Řekni mi to,“ naléhám na ni znovu. „Prosím tě, řekni mi to. Je to pro mě důležité.“
„Ne, nemohu. Pojď, půjdeme spát, jsem unavená.“ Svlékneme se a zalehneme do zelených peřin. Nad našimi hlavami visí mrak. Černý mrak, ze kterého se co nevidět spustí déšť. A ten mrak nikam nepluje, visí nad námi těžce, těžce jako kladivo. Ležel jsem s očima otevřenýma, spásný déšť však nepřicházel. Luna chtěla spát, místo toho se však na posteli převalovala, jako by uhýbala balvanu, který se na ni valil. Těžkému balvanu, kterému se nemohla bránit, který ji měl každou chvíli zavalit. Znovu jsem ji oslovil.
„Luno, svěř se mi, prosím. Miluju tě!“ I přes šero mezi námi jsem viděl, jak sebou trhla. „Svěř se mi, prosím.“
Nebránila se, když jsem se k ní přitiskl a sevřel ji v náručí.
„Řekla bych ti to,“ zašeptala. „Ale k tomu slova nestačí. Vidím obraz, který se mění. Který víří, který mě ovládá a pohlcuje.“
„Tak ho namaluj.“
Cítím, jak se Luna uvolní. Jak se balvan zmenší a ona ho může přemoci. „Dobrá tedy,“ přikývne nakonec. Vstane a jde nahá pokojem, oči má zavřené, jako by ji něco vedlo. Z tašky vytáhne černou fixu a zkusí s ní kreslit. Na stěnu udělá tlustou černou čáru. Pak ze mě stáhne peřinu a přilehne si. Jsme nazí na temně zelené posteli a já cítím, jak se ke mě Luna tiskne. Ne něžně, jak jsem zvyklý, ale bez citu, bez lásky. Pak se o mě začne třít. Třít, jako bych ani nebyl člověk, ale kus hadru, o který si otírá tělo, jako bych byl kus kamene, o který chce odřít svoji kůži. Chci jí to říct, ale Luna mi dlaní zakryje ústa. Cítím, jak mi fixou kreslí po hrudi. Při tom na mě leží celou svojí vahou. Zdá se mi, že nekreslí rukou, ale celým svým tělem, svojí kůží. Nemohl jsem mluvit, tak jsem ji alespoň pevně držel v náručí, aby věděla, že jsem u ní, že jsem s ní. Luna to snad ani nevnímala, uvězněná obrazem, který se mi ze všech sil snažila vyjevit. Přál jsem si, aby to už skončilo, aby už přestala a byla zase mojí Lunou, ale ona pokračovala dál a dál. Mrak nad námi zhoustl, přesto jsem na nebi zahlédl hvězdy. A ty hvězdy vířily, už to nebylo ani nebe, ale jeden obrovský trychtýř, který hvězdy pohlcoval, stravoval a vyplivoval matné a nezářící. Trvalo to tak dlouho. Nakonec jsem jen bezvládně ležel a nechal se třít. Luna po mě neúnavně malovala svým tělem, skoro bez dechu, jako by dýchat ani nepotřebovala. Přestala až pozdě v noci.
„Luno, co je ti?“ oslovím jí.
Ona zavrtí hlavou. „Nic, miláčku,“ vydechne. „Už nemůžu. Ještě to není hotové, ale já už nemůžu.“
„A smím to vidět?“ Odpovědí je mi jen ticho. Mám za to, že se mohu podívat. Vstanu, a dojdu do koupelny, kde bylo zrcadlo. To, co jsem uviděl, mi vzalo dech. Mé tělo byla jedna obrovská spirála se středem v mém břiše. Okraje měla jako chapadla medúzy, která chytala a drtila život kolem sebe. Ta chapadla měla oči. Tisíce očí, které mě sledovaly a hlídaly mé pohyby, hlídaly vše, co udělám, kam se hnu, kam půjdu. To největší jsem měl nakresleno na hrdle a v odrazu zrcadla se dívalo přímo na mě. Stvůra se spirálou místo těla se hýbala. Vířila a měnila tvar. Cítil jsem, jak mi užírá kůži, když se po mě plazí, byl jsem v jejím středu, byl jsem její nositel, její oběť. Stvůra si mě obtáčela jako krajta, byl jsem bezmocný, neschopen pohybu. Viděl jsem veliké oko, to oko na mém hrdle, které na mě zíralo a nenechalo nadechnout. Přinutil jsem se zavřít oči, ale tu stvůru jsem viděl stále. Pohybovala se čím dál dravěji, jako by ze mě čerpala sílu. Nakonec se odpoutala z mého těla a žila svým vlastním životem. A já byl bezvládný, nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem nic.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Když jsem se vrátil do pokoje, Luna už spala. Byla zpocená, vyčerpaná. Zalehl jsem vedle ní se stvůrou před očima. Spal jsem, ale stvůra mě pronásledovala i ve snu. Viděl jsem ji v ulicích, jak dáví lidi, každého, kdo se přiblížil, jen pro zábavu. A já stál nad tím vším a byl jsem tím vinen a byl jsem bezmocný. A stvůra za sebou nechávala mrtvé a já měl krev na rukou, krev, která nešla smýt. Bál jsem se lidem pohlédnout do očí, tolik strasti a utrpení ze smrti blízkých prožili jen kvůli mě. Jen kvůli mé zvědavosti, dětské chtivosti, možná lásce. To já byl vinen. To já měl trpět.


Prezentace autora

                                                  

Libor Popela. 
Vystudoval psychologii a žurnalistiku,
velebí 3 K – Kafku, Kunderu, Kerouaka,
převážně povídky píše už od mládí,
nyní ke stáru (30 let) se dal i na romány.
 Dosud vydané knihy autora
 nakladatelství, rok vydání
 Poezie v literárním časopisu HOST, čtená v rozhlasovém Zeleném peří, próza v časopisech Máma a já, Vlasta.
 Kontakty na autora:  e-mail  popela@post.cz
 Kontakty na autora:  telefony  608 339 854


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih