HLEDÁM NAKLADATELE ... Eliška Koppová: Saldus

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Saldus
 Autor  Eliška Koppová                                

 Žánr  Beletrie, povídky  Formát publikace   x
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
10.11.07

 

 Stručný obsah
Krátké povídky, odehrávající se většinou v současné realitě, někdy na jejím rozhraní. Hrdiny jsou lidé všech věkových i společenských kategorií, obou pohlaví.

 Ukázka textu

Potok je voda ubíhající do moře. A co je moře? Spousta vody. Ve zpěněných tmavomodrých vlnách se naklání pirátská loď. Moře je něco velkého těžkého a divokého. Do něho odplula lodička z kůry, která ještě donedávna křižovala jen bahnitou kaluž s přehřátou vodou, v níž se rojili pulci. A jak´s na ni býval opatrný!
Lehával jsi na břiše na kamenech a foukal. Vazká hladina se chvěla a lodička klouzala podle tvého dechu sem tam jako veliký stín nad životy pulců. Hned vedle žbrundal potok, ale tys vybral lodičce teplé a neměnné bezpečí. Voda mezi kameny se pění pořád stejně, ale když do ní něco vložíš, uplave to. Potok představoval překvapení a nebezpečí. Co ti vzal, nevydal zadarmo. Musel jsi za tím běžet po kluzkých kamenech rychleji než voda. Když jsi měl štěstí, uvízlo to v náplavě nebo se to zacyklilo ve stojaté vodě tůňky. Taky to ale mohlo proklouznout mezi kameny a zmizet ti napořád.
Proto se potok hodil pro loďky z lopuchů, ale ne pro tuhle krásnou lodičku z kůry, která vypadala jako opravdová pramička. Jenom jednou jsi ji s mrazivým pocitem položil ke krajíčku a sotva se rozhoupala, rychle jsi ji chňapnul a sevřel v ruce. Co všechno by se mohlo stát... Mohla by ti uplavat.
Na to mrazení jsi nezapomněl. Pořád vystrkovalo své příjemně špičaté osténky, až ses rozhodl. Sám jsi nevěděl, kdy a proč. A nebylo to vůbec proto, že bys svou lodičku už nechtěl, že by se ti omrzela. Měl jsi ji naopak za ten týden ještě mnohem raději než na začátku. Byl jsi jediným námořníkem. Prokřižoval jsi na její palubě celou kaluž. A pak ses pomalu a bosky vydal po proteplených oblázcích k potoku. I tehdy jsi stál na palubě a chvěl ses. Zastudila tě voda, kameny klouzaly a tys při každém vratkém kroku sevřel křečovitě loďku v dlani. Tak jste se dostali až doprostřed, do největšího proudu, kde ti voda sahala po kolena. Chodidly jsi ohmatával dno, aby sis našel stabilní polohu. Pak ses opatrně předklonil a přiložil lodičku k běžící vodě. Bylo to jako osudový polibek. Proud jí lehce olizoval břicho. Ten studený proud, který všechno odnáší. Ještě pořád ses mohl i s lodičkou vrátit, lehnout si na břicho k tůňce a připomínat si tuhle cestu jako největší dobrodružství. Tak by se to mohlo zdát někomu, kdo tahle nutkavá rozhodnutí nezná. I ty sám sis namlouval, že můžeš. Ve skutečnosti jsi nemohl.
Rozevřel jsi ruku a lodička vyrazila jako střela kupředu. Párkrát nadskočila v peřeji, protáhla se mezi kameny, sklouzla po vodopádku a zmizela pod hladinou. Hned se zas špičkou vzhůru vynořila a chvilku kroužila mezi bublinami. Kdyby sis pospíšil, mohl jsi ji ještě dohonit, uchvátit zpátky a už nikdy nevydat napospas nebezpečí. Ty ses ale nehnul z místa. Čekal jsi, až se to stane, a taky se to stalo. Loďka se víc přiblížila k hlavnímu proudu a ten ji strhl s sebou. Překotně poskakovala mezi kameny a jak se vzdalovala, musel jsi napínat oči, abys ji v tmavé vodě rozeznal. Postupně splynula s neurčitým mihotáním vln, na pohled tak mylně stejným. Podle času, který uplynul, jsi odhadl, kdy bude za zákrutou. Ještě dlouho jsi stál na místě, poslouchal monotónní zurčení, pozoroval vzdálené vlnění a vychutnával rozkošný smutek z odloučení napořád. Necítil jsi, že ti lýtka tuhnou v ledovém proudu. Ten proud ve skutečnosti protékal tvým hrudníkem a něco ti bral. Snažil ses pochopit tu ztrátu a bylo to stejně nemožné jako představit si nekonečno. Mezi tebou a lodičkou zůstalo pouto, které se natahovalo jako žvýkačka. Táhneš za jeden konec, ale ten druhý je v tobě pořád přilepený. Táhneš za zákrutu, za kterou není vidět, a ještě dál, třeba až do moře. Žvýkačka se napíná, tah slábne, ale přece nezmizí docela. Tam, kde se přilepila, je pořád cítit pnutí, jako kdyby ti nenápadně vytahovali srdce.
Každý den ses vracel k potoku, pozoroval bublání a říkal sis: „To je zvláštní, kdybych to byl neudělal, mohlo být všechno jako dřív. Pouštěl bych svou loďku po zteplalé kaluži, kdykoliv by se mi zachtělo. Ale já jsem to udělal a už se to nedá vrátit. Už nikdy nebudu mít svoji lodičku.“
Když sis tohle řekl, zase ti vyrazil z hrudníku kus žvýkačky a napínal se až byl tenký jako vlákno pavučiny, které sice není vidět, ale nedá se přetrhnout. Srdce je tedy žvýkačka a ze mně bude brzy něco jako kobylka od houslí, na kterou jsou upnuté struny. Je zatížena velkým tlakem a mohla by prasknout. Tys ale věděl, že nepraskne. Prožíval jsi bolest podobnou natahování zkráceného svalu. Jednou, dvakrát..., podesáté už to skoro nebolí..


Prezentace autora

                                                  


Eliška Koppová
 
- je členkou Unie českých spisovatelů
- publikuje povídky v kulturních přílohách novin
- má dvě děti
- žije v Praze a pracuje jako umělecký model.
 Dosud vydané knihy autora
 nakladatelství, rok vydání
 Atlanťan / Zeď (dvojromán), vydal Balt-East r. 2006
 Kontakty na autora:  e-mail  lumivl@seznam.cz
 Kontakty na autora:  telefony  244 46 53 42, 737 367 610
 Kontakty na autora:  adresa  Ke Krči 9, Praha 4, 147 00


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih