HLEDÁM NAKLADATELE ... Adéla Jánská: Růže z lásky

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Růže z lásky
 Autor  Adéla Jánská                               

 Žánr  Beletrie  Formát publikace  A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  201 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
13.11.07

 Stručný obsah
Dívčí román, vyprávějící o devatenáctileté Kristýně Vaňkové, která odjíždí společně se svou kamarádkou Katkou, z Čech, studovat do Londýna. V Anglii se seznámí s Dennym a postupem času se stávají nejlepšími kamarády.
To se ale nelíbí jejímu klukovi, Tomášovi, který za ní přiletí. Tomáš žárlí a nevěří Kristýně, že jsou s Dennym jen přátelé.
Postupem času se ale přátelství Kristýny a Dennyho proměňuje v lásku. Kristýna je zmatená a dává si s Tomášem pauzu, aby si utřídila myšlenky. On musí navíc odletět zpět domů. Kristýna si uvědomí, že miluje Dennyho, a protože s Kristýnou mají volnou cestu začnou spolu chodit a mohou být šťastní.
Prožívají krásnou lásku, ale vše se pokazí návratem Dennyho bývalé přítelkyně Lin. Jak se ukáže, je mezi nimi něco, kvůli čemu spolu musí být a to se Kristýně nelíbí a dává Dennymu ultimátum. Denny si vybrat nemůže, navíc Kristýnu navštíví Lin a rázně ji upozorní, že Denny patří jí. Kristýna se tedy rozhodne s těžkým srdcem se Dennyho vzdát, přesvědčí ho, že už se nikdy nevrátí a odlétá domů do Čech s červenou růží z lásky.

 Ukázka textu
Ráno se probudím celá rozlámaná. Připadám si, jako kdybych celou noc skládala uhlí a ne, spala. Vyhrabu se z postele a jdu si udělat čaj. Prohledám snad všechny skříňky a poličky v kuchyni, ale žádný čaj nenajdu. Obleču se a vyrazím na ranní nákup. Nechce se mi, ale co se dá dělat. Zamknu za sebou dveře a…, „Ahoj,“ pozdraví mě někdo. Otočím se po hlase a vidím Tomáše sedícího na schodech. Neodpovím mu na pozdrav a rázuji si to rovnou ke schodům. Dohoní mě a chytne za loket.
„Počkej.“
„Proč?“
„Potřebuju s tebou mluvit.“
„Ale já s tebou ne!,“ odseknu.
„Kik, prosím. Poslouchej mě,“ upře na mě prosebně oči. Já se ale vymaním z jeho sevření a ušklíbnu se: „Včera mi to stačilo.“ Chci už konečně sejít po schodech a utéct od něj, od té bolesti, která mě svazuje, ale on mě zastaví slovy: „Je mi to líto.“ Vhrknou mi slzy do očí a já mám co dělat, abych je zamrkala zpět. Nestojí za to! – vzpomenu si na svá vlastní slova, ale odejít nedokážu. Stojím na jednom místě a nohy mám jako přilepené k zemi. Cítím znovu jeho ruku, ale tentokrát na svém rameni. Prudce mě otočí k sobě a dívá se mi přitom upřeně do očí. Jeho pomněnkové oči vypadají smutně, jako by ho to snad všechno mrzelo. Nenechám se ale jeho pohledem obměkčit. „Pusť!“ syknu výhružně.
„Až mě vyslechneš,“ řekne vážně.
„Dobře mluv! Ale rychle. Nemám čas,“ rezignuji.
„Máš rande? S ním?,“ zarazí se a pohodí hlavou.
„Ne! To je všechno, na co jsi se mě chtěl zeptat?“
„Je mi to líto,“ vrátí se k původnímu tématu a zopakuje svou „jakoby“ omluvu.
„Hm. To mně taky, Tomáši,“ řeknu a podívám se mu zpříma do očí.
„A co mám dělat?,“ rozčílí se. „Mám si tady před tebou snad kleknout?“
„To nemusíš. Ošoupal by sis džíny,“ řeknu jedovatě.
„Proč jsi tak jedovatá?“
„Asi mám důvod,“ pokrčím rameny.
„Já vím. Přehnal jsem to.“
„Opravdu? Já žasnu, jak jsi chápavý.“
„S tebou se nedá normálně mluvit,“ zamračí se.
„A co jsi čekal? Myslíš, že stačí říct: Je mi to líto, a všechno bude v pořádku? Nebo si snad myslíš, že budu skákat dva metry vysoko, že jsi mě nazval děvkou?“
„Nechtěl jsem to říct, ale donutila jsi mě k tomu,“ pokrčí omluvně rameny.
„Tak nakonec si za to můžu sama,ne?“
„Tak jsem to nemyslel, prostě jsem to říct nechtěl.“
„Ale řekl.“
„Promiň,“ omluví se. „Nebo co chceš jinýho slyšet? Že jsem žárlivej debil, idiot a kretén? Tak teď jsem to řekl,“ dodá, když vidí můj výraz na jeho omluvu. Začíná mi ho být líto. Třeba ho to opravdu mrzí. Jenže mi jeho slova ublížila a nad tím nelze jen tak mávnout rukou. „Ublížilo mi to,“ řeknu a zase mám v očích ty otravné slzy.
„Já vím. Mrzí mě to,“ vezme mě za ruku.
„Necháme to být,“ řeknu, a protože ruku nechám v té jeho, vezme to nejspíš jako krok ke smíru. Jenže se mýlí.
„Co kdybychom někam zašli?“
„Ty jsi mě nepochopil. Myslela jsem to tak, že si dáme pauzu.“ Pustí mou ruku a řekne překvapeně: „Na co pauzu?“
„Myslím, že potřebujeme oba přemýšlet.“
„Já nepotřebuji o ničem přemýšlet. Jsem si jistý tím, že tě miluju.“
„Včera to tak nevypadalo,“ podotknu.
„A ty se mi divíš? Jak by bylo tobě, kdybych byl v jednom bytě s jinou holkou?“ Tuto otázku mi už pokládala Katka. Jemu ale pravdu nepřiznám. „Věřím ti, na rozdíl od tebe.“ Na mou odpověď nejspíš nemá co říct, a tak začne z jiného soudku: „Letěl jsem kvůli tobě tak daleko, abys mi řekla, že si dáme pauzu?“
„Kdybys nežárlil, tak se nic takového nemuselo stát a mohlo to být hezké.“
„Takže je to všechno jenom moje vina?“
„Neseme vinu oba.“
„To jsem rád, že v tom nejsem sám,“ ušklíbne se.
„Musím jít. Jdu za chvilku do práce. Nechci přijít pozdě.“
„Ale......ještě jsme nedomluvili.“
„Já myslím, že jo.“
„Kik, v sobotu musím odletět. Nemohli bychom to vyřešit teď?“
„Dobře. Budu o tom přemýšlet a zítra se sejdeme.“
„Souhlasím. A kde se sejdeme?,“ pookřeje.
„Přijď zítra v sedm.“
„Už teď se těším,“ řekne vesele a políbí mě na ústa. Polibek mu opětuji, ale nic jiného mu nedovolím. Odpovím na jeho ahoj a koukám, jak běží dolů ze schodů. Musím se usmát. Je to blázen, ale miluji ho. Už teď je mi jasné, že nemusím o ničem přemýšlet a odpustím mu. V kapse mi zavibruje mobil. Displej ukazuje: Volá Denny.
„Ahoj,“ zahlaholí do telefonu.
„Čau.“
„Copak, copak?,“podiví se nad mým klidným, vyrovnaným a hlavně v podstatě spokojeným hlasem.
„To je na dlouho,“ odbudu ho.
„Když nechceš, tak mi to neříkej!,“ řekne trochu naštvaně.
„Povím ti to osobně, ale teď musím dojít nakoupit a pak rychle do práce. Víš, co? Přijď za mnou.“
„A do kolika tam jsi?“
„Do pěti.“
„A nepůjdeme spolu na oběd?“
„Dobře. Tak pro mě přijď. Pa.“ Po rozloučení položím telefon a spěchám do obchodu. Přistihnu se, že se usmívám. Nechápu se. Strašně mě naštvalo a bolelo to, co mi včera Tomáš řekl, ale na druhou stranu každý někdy řekne něco, co říct nechce. Prostě mu to odpustím a je to. Tím tuhle kapitolu uzavřu a nervózně podupávám ve frontě. Jít si pro čaj je úkol pro vraha. Nějaká starší paní si v poklidu povídá s prodavačkou a vůbec ji nezajímá, že bych třeba potřebovala zaplatit a odejít do práce. Vzpomenu si, jak to chodí u nás. Je to asi všude stejné. Jemně upozorním paní, že pospíchám, ale ta mi ostře odpoví, že jsem mladá a že mám času dost. Stejně prý ta dnešní mládež chodí jen po hospodách a na pořádnou práci se ani nepodívá. Jako bych slyšela naši sousedku. Usměji se a to paní pobouří ještě víc. K pokladně mě ale pustí. Zaplatím a s úsměvem a rozloučením, na které se mi stejně odpovědi nedostane, vyběhnu, do teď už deštivého počasí. Doběhnu domů takovou rychlostí, jakou jsem snad ještě nikdy neběžela, a doma na mě čekají hned dvě nemilá překvapení….


Prezentace autora

                                                  

Jmenuji se Adéla Janská, narodila jsem se 10.7.1990 a momentálně studuji na Obchodní akademii v Klatovech. Po vystudování střední školy bych ráda vystudovala Psychologii.
 Kontakty na autora:  e-mail  Adelajanska@seznam.cz
 Kontakty na autora:  telefony  776 084 424
 Kontakty na autora:  adresa  Nová Plánice 28, 340 34 PLÁNICE


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih