HLEDÁM NAKLADATELE ... Oskar Leo Krause: Snad jsem nezabloudil

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Snad jsem nezabloudil
 Autor  Oskar Leo Krause                              
Redigovala  Zdena Mejzlíková

 Žánr  biografie,historie  Formát publikace  A5
 Ilustrace  vlastní  Odhadovaný počet stran 120 stran
 Typ ilustrací  fotokoláže Olgy Janíčkové  Vaše představa
 nákladu  knihy
 1000 ks
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 200 Kč
 Návrh obálky hotova  Stav nabídky K vydání 
15.03.08

 Recenze
Viz článek Blanka Kubešové: Snad jsem nezabloudil - Oskar Leo Krause 
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2008010057


 Stručný obsah
 Vzpomínky na posledních 60 let

 Ukázka textu
Úroky a štvavý rozhlas

Zaměstnání jsem už změnil tolikrát, že mě v tomto směru nic nemůže vyvést z míry. Utekl jsem z Čech jako ředitel a po roce ve Švýcarsku jsem mrzák bez práce. Mrzák proto, že noha stále dělá potíže a nezaměstnaný proto, že jsem v cirkuse dal výpověď.
Slyšel jsem, že banky přijímají nové lidi, vypravil jsem se tedy rovnou do té největší. Personální chtěl vědět, zda jsem i v Čechách pracoval jako bankovní úředník. Moje drobná lež urychlila jednání: Hned mě šel představit do účtárny, kde jsem se měl zaučit v oddělení kontokorentu. Přidělili mi jednoho účetního, který mi zdlouhavě ukazoval, jak se zakládají karty podle abecedy, kam se píše jméno a kam příjmení a dělal ze všeho takové zázraky, že mi jednak byla dlouhá chvíle, jednak jsem si říkal, jestli si ze mě netropí šašky, a když už mě to dopálilo, upozornil jsem ho, že v Čechách se nebydlí v korunách stromů a existují tam kupodivu i banky. To ho pochopitelně zvedlo ze židle a vytasil se s tvrdou zkouškou, napsal pár dat a ať z toho vypočítám úroky. Chtěl jsem na něm matematický vzorec na výpočet úroků. To on nevěděl, ale přišoupl ke mně kalkulačku. Já trval na vzorci. Ptal se všude kolem, ale marně. Až posléze jsem zjistil, že moji kolegové v účtárně jsou původní profesí prodavač, pekař a řezník. Nechci tímto odhalením nikterak snižovat důležitost a odbornost švýcarských bank, ale musíte si takovou velikou banku představit jako továrnu: nahoře jsou odborníci a dole stovky a tisíce dělníků a pomocných dělníků a nádeníků. Mě sice nezařadili mezi nádeníky, ale výš než na pomocného dělníka bych to nedotáhl. Ti nahoře jsou mozek, ti dole, to jsou jen ruce, co zakládají spisy podle abecedy a na počítání mají mašiny. Můj učitel účetnictví, ten bývalý řezník, získal vzorec až od vedoucího a já mu za pár minut spočítal úroky. On na to zíral. Získal jsem si jej natolik, že mi ukázal ty tři pohyby, které se na kalkulačce naučí i cvičená opice, a měl jsem to počítání propříště usnadněné.
Po roce téhle činnosti jsem měl byt a žádné velké problémy, a tak jsem se začal zaobírat starou myšlenkou. Kdysi v base jsme byli přesvědčeni, že všichni emigranti pokračují v různých formách boje proti komunismu a měli jsme tehdy zlost na ty, kdo utekli jen kvůli vlastnímu prospěchu a mysleli pouze na sebe. To rozhodně není můj případ, ale zatím nemám nápady ani možnosti, jak pomoci těm, kdo v tom pekle zůstali. Švýcaři nám dali azyl s podmínkou, že se nebudeme účastnit žádných politických akcí. V organizaci politických vězňů už mě zklamal předseda i jednatel, ale stejně jsem mezi ně začal chodit a hledat spřízněné duše. Jsou tam i rozumní, jako Karel Kukal, Karel Šťastný, bratři Zadrobílkové a další, ale zatím organizujeme jen sami sebe a na větší akce nejsou prostředky nebo příležitosti. Naše rezoluce adresované americkému prezidentovi se mi nezdají příliš účinné, myslím, že je to ztracený čas, protože se na prezidentův stůl ani nedostanou. Takové aktivity prosazoval hlavně dr.Anděl, který byl jen pro tu vysokou politiku. Když jsme se někde sešli, zajistili jsme dveře a okna, aby nás nesledovali špioni a dr.Anděl nám hodinu řečnil o teroru v base. Nechápal jsem, proč se stále vracíme do minulosti a už vůbec mi nebylo jasné, čím by takový tajný projev mohl ohrozit komunistický režim.
. I v práci mám vlastně kolem sebe dost emigrantů. Někdy nás jede šest ve výtahu, přibereme jednoho Švýcara a ten začíná pochybovat, zda je ve švýcarské bance. Ve vlaku také potkávám několik Čechů, vzájemně se vyhledávají a vyměňují si zkušenosti. Přisedl jsem si jednou k manželům, od nichž jsem zaslechl něco jako slovenštinu, ale oni okamžitě zmlkli a až do Curychu se dorozumívali jen gestikulací. Záhada se brzy vyjasnila. V bance jsme dostali krásnou brožurku s fotkami osob, které letos ředitelství povýšilo, a tam jsem našel toho chlapa z vlaku a přečetl si, že je to dr. Biehal a že studoval v Moskvě diplomacii a má nyní podpisové právo. Těm Švýcarům asi nikdy nedošlo, co se ten pán v Moskvě učil a jaké cíle měla sovětská diplomacie! A on, diplomat, dobře věděl, proč je někdy lépe mlčet.
Seděl jsem sice v bance, ale život v Curychu vůbec nebyl šedivý. Měl jsem více volného času než předtím v cirkuse a vyrážel za kulturou. Každý měsíc se promítal český film a v kině o přestávce čeština převládala. Začal jsem se seznamovat s lidmi. Ani ta myšlenka na protikomunistické aktivity mě neopustila. Když se mi dostalo do rukou České slovo, napsal jsem jim do mnichovské redakce, že jsem bývalý tajemník národně socialistické strany a že bych rád pomáhal. Redaktor Pejskar odpověděl obratem a pozval mě, za týden se mají v Mnichově sejít dopisovatelé a spolupracovníci Českého slova. Jel jsem tam a nadchlo mě to. Poznal jsem Jardu Kučeru, který vydával svoje noviny, ale nabízel pomoc i Českému slovu, a stejně tak i Mirek Fišera, dopisovatel Zpravodaje. Výše zmíněný dr.Hostička, souzený v procesu s Miladou Horákovou, dlouze mluvil o záslužné krajanské činnosti ve Švýcarsku. Večer jsem se od Pejskara dověděl, co si vytrpěli po roce 1948 a jací tady byli blázni, dokonce už měli zbraně a chtěli přejít hranice a osvobodit věznici v Chebu. Pejskarovi prý dalo hodně práce zastavit je, vždyť z toho mohla být třetí světová. Tohle nebezpečí jsem tehdy v Chebu vůbec nebral v úvahu, holt jsem přízemní politik a jen pro tu Pejskarovu prozíravost jsem mohl utéci až o dvacet let později. Taky jsem se ho ptal, zda by mě nemohla zaměstnat Svobodná Evropa, chtěl bych mít pocit, že dělám něco užitečného, než abych furt počítal úroky z úroků.

Jožka Pejskar alias Jožka Pero Miroslav Fišera
redaktor Svobodné Evropy redaktor Magazinu

Svobodné Evropě šéfoval bývalý poslanec Firt, který mě ostatně taky zná z Dubé. Jeho odpověď byla pro mne v první chvíli dost nepochopitelná: Rádi by mě přijali, ale moje jméno nikdo nezná - to je jasné, z basy a cirkusu v proslulost nevejdu - a právě přijali komunisty Schulze a Jezdinského a Volného, ti jsou doma známí. Je to logické! Podle této logiky mohlo utéci mnohem více komunistů a všichni se mohli ucházet o práci ve Svobodné Evropě.
V rádiu jsem se občas setkal se spolužákem Jirkou Kovtunem, zavzpomínali jsme si na studentská léta, přiznal se, že mi záviděl moje svačiny od mámy a věnoval mi svou knihu, kde vylíčil naši třídu v době revoluce, ale do nějakých politických debat jsme se kdovíproč nedostali. Asi nad námi visel nepsaný zákon, že ve Svobodné je vše rozděleno podle partají. Já chodil za národními socialisty Pejskarem, Benou a Netíkem, jenže Jirky chlebodárce byl lidovec Tigrid a nikdo asi nechtěl zavdat příčinu k nějakým nekalým mezistranickým domlouváním. Beztrestně se dalo v kantýně sedět jen s Krylem, tam by žádné podezření ani nevzniklo, stejně tak s básníkem Divišem, oba měli v té době zájem hlavně o pivo. Párkrát jsem se sešel s Jezdinským a pak s Müllerem, co vydával Index, a už létaly anonymní dopisy, že se stýkám s komunisty. Asi se o to postaral protišpionážní pracovník muklspolku Nosek. Ale mohla to být i práce kádrováka exilu Pittnera, ten vedl kartotéku nespolehlivých lidí a protože některé informace měl z pojišťovny, u Šika vedl i míru kolem krku.
S Pejskarem jsme si psali, občas jsem přispěl do Českého slova a příležitostně jezdil do Mnichova. Považoval jsem za zázrak, že mohu vstoupit do budovy té proklaté vysílačky. A ještě větší zázrak pro mne bylo vědomí, že rodiče doma poslouchají ty rozhovory, co se mnou redaktoři natáčejí, a určitě mají radost.

Další ukázky z knihy: 
Oskar Leo Krause: Návštěva z Gulagu
Oskar Leo Krause: Je to věda pro medvěda
Oskar Leo Krause: V jámě lvové
Oskar Leo Krause: Poslední žijící humorista
Oskar Leo Krause: A znovu město, kde se zastavil čas


Prezentace autora

                                                  

viz článek Blanky Kubešové
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2008010057
 Kontakty na autora:  e-mail  galeriekrause@bluewin.ch
 Kontakty na autora:  web  www.oskarkrause.cz
 Kontakty na autora:  telefony  0041 44 9503066
 Kontakty na autora:  adresa  Tumbelenstr. 37.CH-8330 Pfäffikon


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih