HLEDÁM NAKLADATELE ... Gerhard Peuker: Prokletí měděné nádoby

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Prokletí měděné nádoby
 Autor  Gerhard Peuker                                        

 Žánr  Beletrie  Formát publikace  A5
 Ilustrace  Vlastní  Odhadovaný počet stran  242 stran
 Typ ilustrací  Počítačová grafika,
 kombinované techniky
 Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  Hotová  Stav nabídky K vydání
25.01.08 

 Stručný obsah
Jen málokteré manželství se vyhne krizi a jen málokteří manželé mají možnost prověřit svůj vztah za tak dramatických a mezních podmínek jako Lída s Jirkou, žijící v malém pohraničním městečku. Při demontáži měděného kotle ze závodu určeného k demolici se propadnou do prastaré chodby, a protože cesta zpět je vzápětí zavalena, pustí se do labyrintu podzemních chodeb s beznadějným pocitem, že dny jejich života jsou sečteny. Dlouho bloudí spletí chodeb a jejich veškeré konání se soustředí na snahu přežít..
To ještě netuší, jaká překvapení je čekají a jaký ozdravný proces jejich vztahu jim pobyt v podzemí přinese.
A jak už to v životě bývá, okamžiky štěstí jsou vystřídány zklamáním a nečekanou zradou přátel, kteří se jich ujmou na německém území, kde chodba vyústila. Je to román o silné vůli, o lásce, důvěře v přátelství, ale také o vypočítavosti, závisti, podlosti a zradě. Ano, i tak to v životě někdy chodí s tím, že jen málokdy je zlo tak důsledně potrestáno...

 Ukázka textu
 Prokletí měděné nádoby

„ Poslyšte paní Hanušová, na takovýhle a podobný legrace, jsme silně alergičtí…“, zavrčel vyšetřovatel a nečekaně udeřil pravítkem do stolu tak silně, až Lída leknutím na své až židli povyskočila.
„ Paní Lído“, ozval se mírný hlas za ní, „neříkejte nám, když jste byly s Procházkovou spolužačky a ke všemu ještě po celou dobu víc jak dobré kamarádky, na svatbě jste jim byla za svědka, že vám vůbec nic neříkala, ani nic nenaznačila, ani slovem nesvěřila, kam směřuje jejich svatební cesta a hlavně s jakým cílem?“
„ Ale já skutečně neměla ani tušení…“, chtěla se za hlasem otočit.
„ Poslyšte už mi skutečně dochází trpělivost! A přestaňte se tady vrtět jako nějaká slepice na bidlu!“ a prásk, další razantně výstražná rána pravítkem o desku stolu jí ve vteřině vehnala slzy do očí. „Jestli potřebujete výjimečně víc času k přemýšlení, tak prosím. Zavřu vás na tak dlouho, dokud se vám v tý vaší naondulovaný kebuli konečně nerozsvítí. Co si vůbec o sobě myslíte, že nás tady budete vodit za nos, jako nějaký debily!“ zarylo se jí do mozku hrubé poslední varování.
„ Ale přeci ani ona sama o úmyslech svého muže vůbec nic nevěděla…ano, máte pravdu jen v tom, že mi řekla, kam jednou a jak hrozně moc se na tu cestu těší. Jsem do dneška přesvědčená o tom, že skutečně neměla o plánech svého manžela vůbec žádný tušení…nakonec to i sama potvrdila ve svých dopisech...“ hlasitě a dlouho smrkala do kapesníku.
„ Nehrajte nám tady takový trapný divadlo. Už jste mohla dávno pochopit, že to na nás v žádným případě ani malinko neplatí. A jestli jste to ještě skutečně nepochopila, tak na základě všech indicií, které máme, vás můžeme skutečně zavřít minimálně na tak dlouho, až dokonale změknete…a že změknete, na to tedy můžete vzít jed. Takových, jako jste vy, jsme tady už měli desítky a nakonec ještě prosily, aby mohly mluvit!“ a další rána práskla místností.

Ukázka 2.

Po pár minutách jsme ten padající zázrak skutečně uviděli. Docela silný pramen vyvěral ze škvíry skoro až u samého stropu a na podlaze se za dlouhé roky vytvořil skoro metrový lavůrek, lemovaný krápníkovou krajkou.

„ Myslíš si, že to bude k pití?“ zápasila s polykáním.
„ O tom ani nepochybuj. Copak nevidíš, jak je průzračná?“
„ Podívej. Tady ve skále je něco jako odpočívadlo…“ ukázala na stranu. „ To asi ti, co chodbu využívali, tady měli takové své odpočinkové místo.“
„ A támhle? Co to v tom koutě je?“ skoro se mi hned v další sekundě leknutím zastavilo srdce.
„ Jirkó!“ vykřikla hrůzou, jako by na ni sáhla smrt, a vrhla se mi kolem krku.
„ Co vyvádíš?“ dělal jsem hrdinu. „ Ten to už má hodně dlouho za sebou…“ přibližovali jsme se k sedící postavě přesto hodně opatrně.
„ Kdo to může být?“
„ Co já vím? Vypadá jako nějakej mnich. A podívej, něco drží v ruce.“
„ Jirko, to vypadá jako nějaký klíč…“ šeptla rozčíleně.
„ Hm. Divný je, že není vůbec rezavej. Počkej, pusť mě. Pokusím se mu ten klíč vzít. Třeba k něčemu bude pasovat.“
„ Jirko…zbláznil ses?“ ustrašeně ode mě odskočila.

Opatrně jsem se natáhl a se zatajeným dechem rychle hrábl po klíči a trhnul. V kostře to zarachotilo a malinko se sesula k jedné straně. Ale já držel jeho klíč i s kostnatou rukou až po loket.

„ Jirkó…“ zase zaječela Lída a strachy uskočila ještě dál.
„ Blázníš?“ sám jsem se po jejím výkřiku tak lekl, že se mi začaly třást ruce.

Ukázka 3.

„ Podívej se, tady se poprvé chodby jednoznačně rozdvojují…“ zastavil jsem se.
„ To je stejně divný. Ta hlavní jako by pokračovala dál a tahle začíná úzkou štěrbinou. Půjčíš mi baterku, já tam zasvítím…“ postavila se vedle mě a vpustila do tmy kužel světla.
„ Tak co je?“ zeptal jsem se zvědavě, když najednou znehybněla a takovým zvláštním způsobem mlčela.
„ To ti právě, ty můj človíčku, vůbec nevím. Pojď se podívat. Nemáš náhodou pocit, že vlastně najednou ta baterka vůbec nikam nedosvítí?“ divila se Lída. „ Vypadá to, Jirko, jako bychom uprostřed noci stáli na nějakém vrcholku hodně vysoké hory a svítili pánu Bohu jen tak do oken…“ vydechla rozčíleně.
„ Kolik je hodin?“ zeptal jsem se, protože Lída měla světlo.
„ Bude půl třetí.“
„ Hm. Asi ráno, že?“odhadoval jsem. „ Hrozně by mě taky zajímalo, kam tohle vlastně vede…“ vzal jsem ji za ruku a natočil ji do pokračující chodby.
„ Kam to vede, se dá těžko poznat, ale doporučovala bych tady počkat až do rozednění a možná, že nám to potom bude všechno jasné.“
„ Máš pravdu. Stejně už zase kloudně nedokážu chodit.“
„ Počkej ještě…“ udělala pár kroků a postavila se až na samý okraj skály.
„ Zbláznila ses!“ skoro jsem leknutím vykřikl.
„ Neboj, já chci jen posvítit na nějakou stěnu…“ točila rukou v prostoru a já ji pro jistotu přidržoval.
„ Tak co vidíš?“
„ Je tady něco, no jako by to byly schody vedoucí kamsi dolů.“
„ Kamsi? Co je to za blbost?“ klekl jsem si vedle ní.
„ Najdi nějaký kámen a vhoď ho tam.“
„ Moment, u tý druhý stěny jsem pár kamenů viděl…“ sáhl jsem si pro ten největší a vhodil jej do tmy.

Zatajili jsme dech a s otevřenými ústy jsme dost dlouho čekali na jakýkoliv zvuk. Když jsme jej konečně zaslechli, přišel ze strašné hloubky.

Ukázka 4.

„ Houby. Zápasil jsem marně s tím posledním kůlem od paland. Je jako by měl kořeny. Né a né jej dostat ze země.“
„ Pojď se posilnit a pak to třeba i s mojí pomocí půjde…“ radila.
„ Vůbec nechápu důvod proč, když ty tři šly tak bezproblémově a ten jeden?“ utřel jsem si pot z čela a přisedl si.
„ Tak se už nevztekej…“ položila mi smířlivě svou chladnou dlaň na koleno.
„ S tím topením to taky začíná být docela napínavé, že?“
„ Myslíš?“
„ No, zatím je ho na nějaký čas ještě dost, ale sama vidíš, jak to všechno každým dalším týdnem rychle mizí. Já si už někdy snad ani nedělám nějaké iluze, že ještě najdeme něco, co by nám umožnilo náš odchod vzpřímeně a po vlastních…“
„ Hm, vím přesně, o čem, Jiříčku, mluvíš. Je mi moc líto, že se venku už zase pomalinku rodí jaro a nám se nepovedlo ani o králičí chlup změnit beznadějnost situace, ve které vězíme až po uši. Jeho síla je cítit až tady dole…“ povzdychla si smutně.
„ No a nad čím vzdycháš, prosím tě? To je snad úplně normální, že po zimě přijde taky jaro, nebo sis snad myslela, že když my budeme tady, tak venku propukne věčná zima nebo co?!“ zavrčel jsem neuváženě hrubě.
„ Jistě že jsem si to přesně tak myslela…co už mě, hloupou ženskou, jinýho může tak asi napadnout, že?“ polkla slzy, kterými hned na mojí hrubost reagovala. „ Já jsem tím chtěla přeci jen říct, že když se oteplí, tak budeme zase potřebovat méně topení…“ špitla a následně raději zmlkla.

Ukázka 5.

Druhý den ráno jsem se dlouho odhodlával, než jsem vytočil číslo policie. Samozřejmě že vznikl velký problém v tom smyslu, že vůbec nedokázali pochopit, o co mi vlastně jde. Ale já se nenechal už odbýt a vymohl jsem si slib, že se mi někdo do půl hodinky ozve a že se s nikým o mém telefonátu nesmí mimo šéfa kriminálky hovořit. Nakonec jsem si i tento příslib vynutil. Do půlhodiny svou návštěvu ohlásili přesně na devět třicet. Dokonce se mi povedlo dosáhnout toho, že v žádném případě nesmí přijet v policejním autě, ani v uniformách. Snad i tohle byl moment, který už vyprovokoval jejich nezadržitelnou profesionální zvědavost až na nejvyšší míru.

V určený čas se ozval zvonek hlavních dveří, za kterými stáli hned tři chlapíci, kteří mohli být čímkoliv. Pozdravili jsme se, oni se legitimovali a já je zavedl do obýváku. Lída bez ptaní naservírovala již připravenou kávu a trochu pečiva a začalo první formální kolo, ve kterém se nám nejen ještě jednou představili, ale i na naši žádost se znova a detailně legitimovali. Pak si ověřili ve zpětné kontrole naši totožnost a mohli jsme začít. Vůbec jsem neměl pocit, že se jedná o nějaký výslech v pravém slova smyslu. Nainstalovali si s naším souhlasem nahrávací zařízení a nechali nás volně vyprávět svůj příběh.
Jen občas některý z nich položil nějakou pomocnou otázku, nebo se po sobě nevěřícně podívali. Samozřejmě, že jsme začali, jak se říká, od Adama. Jak jsme se dostali do Německa, co jsme si při tom zažili i co jsme objevili. Když Lída měla pocit, že je přebytečná, omluvila se a zatím uvařila k obědu parádní českou klasiku, což byla pro ně přímo chuťová bomba. Když jsme si společně přiťukli sklenkou vychlazeného piva, měl jsem pocit, že se jejich chladná vizáž konečně dokonale rozpustila.

Také jsem se přiznal k tomu, že jsem těm našim domácím přísahal krutou pomstu. Ale následně i vysvětlil důvody, proč jsme si to rozmysleli. Samozřejmě, že to kvitovali s hlasitým povděkem. Největším šokem pro ně snad byly fotky, které jsem jako zlatý hřeb dne hodil na stůl. Je fakt, že Lída okamžitě zděšeně prchla do kuchyně a oni po chvilce doslova v obličeji zbledli. Jeden mě dokonce požádal, abych si stáhl košili, což jsem moc rád udělal. Nato se jejich šéf zvedl a zavolal policejního lékaře, který se také zanedlouho objevil. Jeho první rozhodnutí bylo - okamžitě do nemocnice!

„ Tak to tedy stop! Tak to určitě neuděláme. Z nejhoršího jsme se vylízali sami a teď, když nám už v podstatě nic nehrozí a jídlo nám chutná, stolici máme pravidelnou, tak nemocnici ani náhodou!“ postavil jsem se na rozhodný odpor, který jsem až za dost dlouhou dobu taky prosadil.


Prezentace autora

                                                  

Peuker Gerhard
nar.25.01.1947 v Liberci. Vyučen stavební zámečník/kovář. V r.1969 po těžkém úraze a ročním invalidním důchodu změna zaměstnání - vychovatel mládeže se zaměřením na mimopracovní činnost, okresní instruktor učňovské mládeže pro sport a zájmovou činnost, dále řada společenských funkcí a návrat do základního článku, do funkce vedoucího kovovýroby, kterou vykonával 15 let.. V druhé polovině osmdesátých let vystoupil z KSČ a krátce nato byl zatčen StB a umístěn ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové. V r.1990 se s rodinou legálně vystěhoval do Německé spolkové republiky, kde žije doposud.
 Dosud vydané knihy autora
 nakladatelství, rok vydání
Vydání prvního svazku povídek „Intimní repete“ z plánovaných dalších devatenácti. Autor Gerhard Peuker, nakladatel Atelier IM Luhačovice, vydáno v roce 2006
 Kontakty na autora:  e-mail  g-peuker@t-online.de
 Kontakty na autora:  web  www.geper.cz
 Kontakty na autora:  telefony  0049 07940 59818
 Kontakty na autora:  adresa  D-Goethe Strasse.7 74653 Künzelsau/Gaisbach


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih