HLEDÁM NAKLADATELE ... Walliant: Sextus Pompeius

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Sextus Pompeius                               
 Autor Walliant                               

 Žánr Beletrie, cestopisy   Formát publikace   A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  270 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Rozpracována na 85%  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
05.02.2008

 Stručný obsah

Amatérský autor nás znovu překvapil uchvacující četbou další knihy, jež se odehrává před 150 lety. Počátek děje se odvíjí v dalekém Mexiku a postupuje průběžně po vodách Tichého oceánu, Kostariky, Peru a Argentiny.
Děj i forma příběhu jsou formulovány dobrodružstvím, relaxací, přátelstvím, a smyslnými příhodami zúčastněných postav. Nechybí místní zvyky a dějiny dle popisovaných zemí. Autentické vyprávění unese každého do světa dobra a zla.

 Ukázka textu
Část 1.

V místech, kde se Střední Amerika začíná sužovat v Panamskou šíji, leží pozemský ráj - Kostarika!
Pobřeží, který jistě zaujme každého dobrodruha, cestovatele a světoběžníka, je obléváno dvěma moři: Tichým oceánem na západě a Karibským mořem na východě. Celou zemí prostupují dva pásy Středoamerických Kordiller, mezi nimiž je 1500 metrů vysoká náhorní plošina, na které jsou četné sopky; některé dosud činné. Přes tři čtvrtiny země pokrývá prales, jenž nabízí tvrdá a barevná dřeva. Již v roce 1502, kdy místo objevil Kryštov Kolumbus, a setrval zde 17 dní, okouzlil jej zlatem zdobený oděv místních obyvatel natolik, že pevninu nazval Costa Rica – Bohaté pobřeží. S touto skutečností však nastala Španělská kolonizace překrásné země. Původní domorodé obyvatelstvo nemohlo vzdorovat přílivu Evropanů, stejně jako nemocem jimi dovezených, se kterými se do té doby nikdy nesetkalo. Avšak očekávané zlaté bohatství se na Kostarice nenašlo a rozvoj se proto na dlouhou dobu zastavil.
První zmínky o hlavním městě Kostariky – Cartágu, se datují do roku 1736. Později bylo Španělskými osadníky z Cartága založeno město San José a následující vývoj země nabral rychlejších obrátek. Do roku 1821 byla Kostarika součástí generálního kapitanátu Guatemala, avšak v té době se poprvé prohlásila za nezávislou, ale ne na dlouho.V letech 1822 - 23 se připojila k Mexickému císařství, a roku 1823 – 38 se stává členem federace středoamerických provincií. V roce 1824 bylo hlavním městem Kostariky zvoleno San José a v roce 1838 je vyhlášena opět nezávislost. Přesně o deset let později se Kostarika prohlašuje republikou.

Slunce pomalu stoupalo ke svému vrcholu a do pravého poledne zbývalo pár minut. V přístavním městečku Paquera, jež se nalézá na poloostrově Nicoya v Kostarickém zálivu – Golfo de Nicoya, ústícího do Pacifiku, právě vrcholila nejvyšší polední vedra. Místní obyvatelé odpočívali skryti před paprsky v prostých staveních, nebo ve stínu všudypřítomného pralesa. Nechyběly zde mangrovníkové porosty, písečné pláže lemované porosty, a na západě i jihu úžasné skalnaté útesy. Lesy plné jelenů, opic, a 200 druhů ptactva s několika druhy divokých koček, vydávaly nepopsatelné zvuky. Často se přítomným návštěvníkům či obyvatelům naskytl pohled na překrásné kraby, lobstry, mořské želvy, leguány či nepřeberné množství ryb. Závratně křišťálová voda s odstínem tyrkysu vybízela každého ke svlažení těla a relaxační koupeli.
Z hlubokých křovin právě vycházeli dva muži, kteří táhli za uzdu pár oslů. Na jejich hřbetech visel značný náklad všelijakých kufrů a dřevěných krabic. Starší muž s prošedivělými vlasy, moudrou až zjemnělou tváří a brýlemi na nose, oslovil společníka: „Milý Kapisky! Vidím, že jste značně unaven, a proto navrhuji okamžitý odpočinek. Co vy na to?“
Jmenovaný se zastavil, stáhnul čelo do nesouhlasné grimasy a otočil se k tázajícímu. Tvář mu zdobily brýle několikrát větší, než spolucestovatele. Vrásky kolem očí, nosu a lící byly viditelné, tedy se nejednalo o žádného mladíka. Dlouhé vlasy taktéž prošedivělé, spojovala na týlu ohromná spona, a celý účes se skrýval – světe div se – pod obyčejným cylindrem. Zde, v daleké pustině vzdálené tisíce mil od civilizace, podivín nosil klobouk, jenž se hodil na divadelní vystoupení.
Oba měli téměř shodný oděv - plátěné kalhoty s košilí. Muž s krátkými vlasy měl přes košili navléknutou kazajku z kůže, jejíž kapsy napěchované k prasknutí tvořily jakousi nadmutou změt boulí.
Chlapík s cylindrem dotčeně založil ruce v bok a odpověděl: „Z odborného, ani estetického hlediska s vámi nemohu souhlasit, drahý profesore Chorelikusi.“
„Ale! zvolal jízlivě jmenovaný a založil ruce podobně. Račte být příteli tak laskav a vysvětlete mi, proč nesouhlasíte.“
„Jistě! Tedy předně proto, že do cíle nám zbývá sto metrů. Jakmile budeme v našem stavení, odpočineme si ve stínu a pohodlí. Dále není bezpečno pobývat delší dobu na slunci, a když si prohlédnete zvířata, jistě vašemu zraku neunikne jejich vyčerpání. Zastávka na slunci by je zcela jistě dorazila. Proto nevidím jediný důvod, proč se zastavovat zde, pod sálajícími paprsky, když jsme za pět minut v cíli.“
„Jistě, jistě! Nemohu jinak, než-li souhlasit. Ovšem pomýšlel jsem na vaši nezdravou bílou barvu v obličeji, která nyní zrudla a dle mých lékařských znalostí váš zdravotní stav nebude v pořádku.“
„Opět s vámi drahý profesore nemohu souhlasit; ani z lékařského hlediska či barevné stránky problému. Jistě je vám známo, že člověk neopálený při delším pobytu na slunci zrudne, neboť to je typickou reakcí na prudké slunce. Co se týče zdravotní stránky, nesouhlasím s vaším tvrzením, protože můj mozek; dejž mu Bůh více paměti, obsahuje stejné lékařské znalosti jako ten váš.“
„Jaký je tedy váš názor, milý Kapisky?“
„Jednoznačný! Jsem zcela zdráv, jen přecitlivělý na slunce. Hodina ve stínu s náležitým odpočinkem vše spraví!“
„Hm – hm! Pakliže jste rozhodnut pokračovat, nebudu vám to vymlouvat. Jenom se vás snažím ochraňovat.“
„Opět s vámi nemohu souhlasit, pane profesore! Pokud je mi známo, jsem váš asistent, a čí že to jsem asistent? Pochopitelně profesorův, že? Proto neochraňujete vy mne, nýbrž já vás. Jistěže přihlížím k slunečnímu problému, a proto dál nemíním dané téma rozebírat.“
„V tom případě, šlechetný Kapisky, s vámi nemohu souhlasit! Pojem ochraňovat je sporné téma! Zatím to vypadá tak, že vás trápí něco jiného, příteli. Kdybychom zde nekonzultovali už dobrých pět minut, nýbrž pokojně odpočívali, spálili bychom podstatně méně energie. Jsem taktéž přesvědčen, že nikomu neuškodí, zdržíme-li se tu ještě deset minut.“
„Profesore, opět musím odmítnout! Přeci víte, že slunce nesnáším. Právě v této chvíli se mé tělo dotklo hranic snesitelnosti. Nemohu pokračovat v cestě ani v debatě, dokud nebudu dostatečně stíněn!“
S těmi slovy vytáhl dlouhou tyč připnutou ke zvířeti a zabodl ji do země. Následně uchopil jakousi plachtu a rozbalil ji mávnutím do vzduchu.
Profesor zamyšleně pozoroval asistentovo konání, když poznamenal: „Vážený, až se vrátíme do Madridu, dovolte, abych vás podrobil náležité prohlídce jak duševní, tak fyzické.“
Kapisky ustal ve stavění slunečníku a útlocitně zvolal: „Ale profesore! Cožpak jsme tento problém nerozebírali stokrát? Není na tom nic neobvyklého, snažím-li se chránit před výhní, jaká panuje v pekle. Každý máme své mouchy a je bezesporu jisté, že tomu chtěl Bůh, aby nebyl nikdo dokonalý. Vy máte též značné zápory, drahý kolego.“
„Ohoho! Dovolte mi zaprotestovat! Jaké máte na mysli?“
„Třeba – třeba.. No, teď si v tom vedru nevzpomenu, ale časem se to zlepší!“
„Vidíte. Nic na mne nemáte, ale přesto je jasné, nehledě na vaše vynikající výsledky, že potřebujete pomoc. Slunce nikdy nikomu neublížilo, tedy ani vám neublíží!“
„Nemohu souhlasit, profesore! Jestliže prozatím nezpůsobuje výrazné poškození kůže, rozhodně to za sto let bude pravý opak! Ubližuje a škodí zatím v jiném měřítku.“
„To by mne tedy zajímalo, milý kolego.“
„Hned vám to povím! Lidem dlouhodobě vystaveným na slunci zvyšuje únavu, dřív ničí kůži a především zkracuje život.“
„Na to nemáte podklady, drahý Kapisky! Jsou to pouhé domněnky bez zvratných důkazů!“
„Ano, ale i ve vašich objevech a pokusech pokaždé stavíme na domněnkách a dohadech. Jsem si jist, že mé přesvědčení je pravdivé!“
„Možná ano, ale tím to končí. Jak se tedy rozhodnete? Budeme hned pokračovat, nebo vyrazíme? Chatrč je odsud přehledně vidět.“
„To záleží na vás, profesore! Jsem pouhý asistent, a tudíž vám nemohu poroučet!“
„S tímto tvrzením nemohu a nesmím souhlasit! Cožpak nejsme kolegové, ne-li přátelé? O jakém poroučení to mluvíte? Zapomeňte na podobné řeči a rozhodněte vy!“
„To nemohu bez vašeho názoru! Záleží na vás, co považujete za rozumnější.“
„Ani nápad! Vy se neustále přete a to nikam nevede, drahý příteli! Cožpak jste se nepoučil?“
„O jakém poučení mluvíme? Zde mi důstojnost velí, abych se ohradil proti tomuto tvrzení. Chci říct, že..“
A jistě by se handrkovali do večera, kdyby je nevyrušil protáhlý křik plný nadšení. Od moře se k nim rychle blížil černoch, protože utíkal, seč mohl. Sotva před nimi zarazil, vyčítavě zvolal: „No tak, pánové! Loď se nalézala deset kilometrů od přístavu, když jsme vypluli a vy se tu vybavujete, jakoby se nic nedělo.“
„Ale – ale, Yeroksi!“ rozhněval se komicky profesor. „Kdybys měl alespoň částečně potuchy, jak veledůležité věci zde probíráme, jistě bys takto nemluvil.“
„To je možné, ale považte, že musíte být v Puntarenas, až vaše loď připluje!“
„To se tedy musím ohradit! Nemusíme nic! Jsme svobodní gentlemani a jako takoví nejsme nikomu podřízeni, včetně naší vlády! Pakliže tam fregata bude dříve, nedá se nic dělat a pánové vojáci si počkají. Má práce je stokrát důležitější, než nějaká loď!“
„Musím s vámi tentokrát souhlasit, drahý profesore!“ zvolal Kapisky a slavnostně zvedl prst na důraz vlastního přesvědčení. Přitom pokračoval směrem k černochovi: „Drahý příteli, pamatuj, že spěch a rozčilování vede pouze k ukrácení života. Není třeba nikam pospíchat a tím méně k nějaké fregatě, kterou pro nás vyslala Španělská vláda. My teď půjdeme k našemu obydlí, tam si odpočineme, a teprve potom se možná přeplavíme do přístavu. Dříve nikoliv!“
„Ale to nejde, pánové! Slíbil jsem guvernérovi, že vás dopravím včas!“
„Slíbil neslíbil.. Zahoď své starosti za hlavu! Život je krátký. Oddej se přímořskému vánku, zpěvu ptactva a vůni moře, tak jako my!“ přitom názorně začichal a nadhodil ve tváři výraz nejvyššího blaha.
„Výjimečně souhlasím!“ prohlásil profesor. „Navrhuji přípitek na počest zdárného objevu na tomto poloostrově. Jdeme, drahý kolego!“ popohnali své osly vpřed, aniž se dál zaobírali překvapeným černochem, který nechápavě kroutil hlavou. V tom k němu doběhl další černoch a rozhněvaně se na něj osopil: „Kde vy být? To už dlouhá doba! My budet mít probléma, když včas nepřijít!“
„To já vím, ale nedají si poručit, natož pak domluvit. Musíme počkat, až se pánům zlíbí odejít!“
„Jakže? Čekat a koukat do nebe? Já blazen z toho, a co říct lidem ve člunech?“ ukázal na tři čluny, z nichž nedočkavě shlíželo několik černochů.
„Jak jsem řekl! Sděl jim, že musíme čekat. Až se pánům zachce, budeme nakládat jejich věci, dříve ne!“
„U všech černochů! Já se zbláznit z těch Španělů! Mé nervy pryč, nálada pryč – všechno pryč! Olalá! Ó jé! A jéje! Španěle už nechtít nikdy vidět, nikdy!“
Jak lamentoval, tak se vzdaloval, doprovázeje svou chůzi dravými posunky rukou. Ani si neuvědomoval, že místo ke člunům směřuje do pralesa. Yeroksi jen nechápavě hleděl za svým soukmenovcem a vzápětí se vydal upozornit lidi ve člunech. Poté, co informoval pomocníky, usedl znuděně s ostatními do stínu stromů a zapálil si ručně dlabanou dýmku. Takto uplynula hodina, pak druhá, když se z chatrče ozvalo: „Yeroksi, kdepak jsi? Jsme připraveni na cestu. Halló! Halló!“
„Tady! Tady jsem!“ vykřikl nadšeně a hluboce si oddechl úlevou. Zároveň gesty popoháněl ostatní, aby rychle nakládali zavazadla do člunů. Na oko se zatvářil vážně a tázal se: „Přejí si vážení gentlemani odcestovat do přístavu?“
„To si přejeme, drahý příteli.“ chopil se odpovědi profesor. „Jsme naladěni a odpočati! Nyní můžete odnášet zavazadla. Jenom vás prosím, velmi opatrně! V krabicích a kufrech jsou unikátní vzorky s nářadím. Nic se nesmí poškodit!“
„Buďte bez obav! Vše budeme opatrovat jako oko v hlavě!“
„Potom jsem spokojen.“ přičemž požitářsky hladil svůj knír. Mezitím dorazil černoch, který předtím zmizel v lese, a nadšeně se zapojil do práce. Za půl hodiny se zdálo, že jsou hotovi. Loďky přetékaly vším možným i nemožným harampádím. Posádka měla co dělat, aby se vtěsnala na místa. Chvíli nato odrazili od břehu. Profesor náhle zvolal: „Loučíme se s tebou překrásná země! Děkujeme za tvé pohostinství a těšíme se na brzký návrat! Bůh ti žehnej!“
Po tomto projevu usedl zpět a poklepal prsty na Yeroksovo rameno. „Příteli! Jak dlouhá bude cesta?“
„Máme před sebou asi dvacet kilometrů. Nebe je čisté a západní vítr nás tlačí do zad. Za čtyři hodiny jsme v Puntarenas.“
„Děkuji! Ptám se proto, abych mohl pracovat a využít tak čas ve člunu.“ přitom povstal a uchopil velkou krabici, kterou otevřel. Obsah se nečekaně vysypal a loďka se nebezpečně zakymácela.
„Ho, ho – ho!“ ulekl se asistent. „Sedněte si profesore, nebo nás převrhnete a ztratíme drahocenné věci!“
„Máte zbytečné obavy, drahý! Vězte, že nejsem poprvé na moři! Plavil jsem se v několika oceánech, přetrpěl mnoho bouří a vždy se zdárně dostavil na břeh. Ani v tomto případě to nebude výjimkou! Proto pádlujte a já se pustím do práce.“
Znovu uchopil tutéž krabici a ve snaze vyzdvihnout ji nad hlavu, se s celým člunem zakymácel. Věc se mu skutečně podařila! Krabici povznesl nad sebe, obsah se s cinkáním vysypal na dno plavidla, když v tom se statečný profesor zapotácel. Během vteřiny ztratil rovnováhu, naklonil se vpřed a vzad, dopředu a dozadu, až se s hlasitým šplouchnutím poroučel pod hladinu Pacifiku. Naštěstí pohotová osádka člunu katastrofu předvídala a člun rychle vyrovnala, jinak by se překotil a vše by zmizelo pod hladinou. V tom se již profesor vynořil a prosebně zvolal: „Vážení, mohu některého z vás požádat o laskavou pomoc? Jaksi jsem nepředvídal toto neštěstí.“
Yeroksov chytil profesora za límec a pracně jej soukal do člunu. Ostatní členové vyvažovali na druhém boku. Tento proces se neobešel bez nabírání vody, tudíž se na dně loďky nacházel rybník. Černoch prosebně pravil: „Profesore, prosím, ležte nebo seďte, ale nechte kufry kuframa. Ještě jedno neštěstí a jdeme pod vodu!“
„Jistě, jistě! Nemusíte mít obavy. Plavil jsem se po mnoha mořích a vždy jsem dosáhl cíle! Vše dobře dopadne!“
„Profesore?“ ozval se za zády Kapisky.
„Poslouchám. Copak si račte přát, můj příteli?“
„Musím říci, že ačkoliv jsme přátelé, tento čin byl krajně nerozvážný! Mohl jste nás uvrhnout v neštěstí. Co bychom si počali v divokých vlnách?“
„Zde musím poznamenat, že jste na omylu! Jestliže dobře vidím, tak vlny nepozoruji. Obloha je bez mráčku a k tomu krásné odpoledne. I kdybychom se převrhli, není se čeho bát.“
„Není? Že není? Můžou tu být kajmani, kteří se zde potulují v hojném počtu. Největší škodu bychom ale utrpěli ztrátou našich věcí, jež by šly ke dnu. Pomyslel jste na to?“
„Hm. Tak se tolik nehněvejte, milý kolego. Naštěstí to dopadlo dobře, a teď mne omluvte. Musím si zapsat poznámky dříve, nežli je zapomenu,“ ihned vytáhl několik papírů a začal psát. Asistent tedy zmlkl, udělal si pohodlí a oddal se projížďce.
Zhruba za čtyři hodiny klidné plavby zvolal Yeroksov:“ Támhle je přístav!“
„Och, jistě!“ poznamenal pohotově profesor. „Po dlouhé době vidím opět Puntarenas. Pohleďte! Tamhle kotví naše fregata, která nás odveze domů. Je skutečně nádherná!“
„Hmm,“ přitakal Kapisky. „Souhlasím s vámi, profesore. Kéž bych byl malíř a mohl namalovat ten skvostný obraz…“
Oba muži dychtivě sledovali přibližující se pevninu s okolní pestrobarevnou krajinou. Písčité pobřeží zářilo bíle a slunce se od něj odráželo do dáli. Hned za ním se skvěly stromy nekonečného pralesa, jež se v dáli měnily v nebetyčné hory. Několik lodí zakotvených v přístavu dodávalo obzoru pohádkový nádech. Pouze jediná loď čněla nad ostatními svou velikostí. Jednalo se o válečnou fregatu Španělského námořnictva. Nezvyklá délka společně s šesti patry jasně hlásaly o výjimečnosti tohoto plavidla. V každém podlaží se nacházelo dvanáct v této chvíli zakrytých otvorů pro děla. Čtyři se nalézaly na přídi, další čtyři na zádi – celkem 80 děl. Mohutné stěžně vysoké dobrých čtyřicet metrů nabízely spolu s masivními tvary fregaty dech vyrážející podívanou. O chvíli později dorazil člun k boku ohromné lodě, kde již visel provazový žebřík. Na palubě stál opřen kapitán s několika důstojníky a napjatě sledovali nové návštěvníky. Profesor se s asistentem pracně vyšplhali nahoru, kde vyčerpaně oddechovali.
„Buenas tardes – dobré odpoledne, vážení. Vítám vás na své lodi - Hispánii! Jsem kapitán a zde vám představuji důstojníka Španělské armády Alvara Meséna. Má za úkol vás dopravit bezpečně do Madridu.“
„Děkuji! Já jsem profesor Cholerikus Lopré a tady je můj asistent Kapisky Jonathan. Mám dojem , že je až příliš humbuku kolem našich osob.“
„To si nemyslím,“ chopil se slova důstojník Alvar. Vláda shledala váš objev natolik význačným, že chtěla vyslat fregaty dvě. Nakonec se rozhodla pro jednu a věřím, že udělala dobře. Jsem toho mínění, že tato loď je nedobytná! I kdyby na nás zaútočilo deset lodí, snadno útok odrazíme. Pohlédněte na stěžně! V každém koši je nepřetržitě hlídka, takže pokud by se kdokoliv objevil na obzoru, ihned o něm víme. Osmdesát děl nedovolí nikomu připlout blíže, nežli na 500 metrů. Můžete být proto zcela klidní. Pouze vás musím upozornit, abyste o své práci až do setkání s vládou pomlčeli.“
„Z jakého důvodu to po nás žádáte?“
„Z prostého. Nemůžeme věřit nikomu a zrádci se nalézají všude. Ani my sami nevíme, zda v našich řadách není donašeč pirátům.“
„To máte tedy skvělou armádu, důstojníku. Ale což.. Poslechnu vašich rad a s nikým nepromluvím. Jste spokojen?“
„Naprosto, profesore. Tímto vracím slovo kapitánovi, který vás provede lodí.“
„Jistě, děkuji!“ promluvil jmenovaný. „Následujte mne, vážení.“
„Moment!“ zarazil jej profesor. Co naše věci?“
„Dám je ihned vytáhnout na palubu.“
„Musíte být velmi opatrní! Nástroje v bednách jsou značně citlivé a důležité! Upozorněte na to námořníky, prosím!“
„Hned tak učiním!“ současně zavelel několika mužům patřičné rozkazy a upozornil všechny na jemnou manipulaci s nákladem. Následně pravil: „Nyní můžete být klidný. O vše je dobře postaráno. Račte za mnou, gentlemani.“
Nato postupně procházeli jednotlivými podlažími, k nimiž se jim dostalo trpělivého vysvětlení, k čemu slouží. Nakonec zastavili před dvěma dveřmi, na něž kapitán ukázal se slovy: „Tady jsou vaše kajuty. Vyberte si každý svou a buďte jako doma. Pokud budete cokoliv potřebovat, nechám vám u dveří vojáka, který vše obstará. Stačí jen říct.“
„To zní vábně,“ odpověděl profesor a pokračoval: „Děkujeme kapitáne za váš drahocenný čas! Nyní vás nebudeme zdržovat a půjdeme zkontrolovat naše zavazadla.“
„Jak si přejete. V tom případě mne omluvte, neboť musím na palubu; vydat rozkazy k odplutí. Vyrážíme totiž hned.“
„Ještě nám povězte, jak dlouho cesta potrvá.“
„Půjde-li vše hladce, připlujeme do Valencie za dva měsíce. Cestou se zastavíme u cípu Jižní Ameriky na Falklandech, abychom doplnili zásoby.“
„Velmi dlouhá cesta! Naštěstí jsme s tím počítali. Máme s kolegou mnoho práce, a tento čas využijeme k našim experimentům.“
„Jak jsem řekl – buďte zde jako doma! Teď mne omluvte.“
„Jistě – jistě! Nashledanou, kapitáne.“
„Hasta la vista - nashledanou, vážení.“ po těch slovech se odporoučel kamsi na palubu.
„Rychle, rychle, Kapisky! Vyberte si kajutu a pojďme na palubu, ať se rozloučíme s Kostarikou.“
„Souhlasím, kolego.“
Společně rychlým krokem spěchali úzkou chodbou. Přecenili však své schopnosti, protože plachetnice byla uvnitř větší, než se zdálo. Chodili z jedné místnosti do druhé, navštívili střílny, skladiště, kuchyň, jídelnu a procházeli mnoha chodbami. Schody nahoru však ne a ne najít. Jakoby tomu sám ďábel chtěl, nepotkali živou duši. Za moment ucítili jemné houpání. Profesor zvolal: „Honem – honem! Loď vyplouvá a my stále nemůžeme najít východ. Pospěšme!“
Ať se však snažili sebevíc, nedařilo se jim cestu nalézt. Zhruba za patnáct minut stanuli před svými kajutami. U dveří stál voják, jak kapitán slíbil.
„Díky Bohu!“ oddychli si oba zbloudilci a překvapeného muže popadli za ruce. Až po několika výzvách pochopil, že chtějí vyvést na palubu, a cestu jim ukázal. Nebylo divu, že schodiště nemohli nalézt. Bylo umístěné v malé šachtě, jež se nacházela uschována za prostými dveřmi. Když stanuli nahoře, ve tvářích je osvěžil příjemný jižní vítr. Pevnina dosud čněla nad obzorem a v dáli vystupovaly siluety hor. Přístav byl vzdálený asi tři kilometry, přičemž pomalu proplouvali zálivem směrem na otevřené moře.
„Jaká smůla,“ poznamenal suše profesor a loučil se zrakem s pevninou.
„Souhlasím,“ přisvědčil asistent. „Přesto není důvod k zoufání. Jak se domnívám, budeme v dohledné době zpět.“
„To bych si dovolil pochybovat, drahý Kapisky. Spočtěte si: Dva měsíce cesty do Španělska. K tomu dva týdny cesty z Valencie do Madridu. Nežli vše vysvětlíme vládě, uplyne další období, jehož délku nechci domýšlet. Potom je rozhodující, zdali nás vyšlou zpět. Pakliže ano, bude trvat další tři měsíce, než sem doplujeme. Do té doby u nás bude zima a uplyne celkem půl roku. To ani nemluvím o tom, co nás může na moři postihnout.“
„Co by se mohlo stát? Jsme na palubě nejsilnější fregaty a máme kolem sebe armádu. Nikdo nás nedokáže zastavit, natož zpomalit!“
„Jen se nemylte! Tohle je Tichý oceán, drahý kolego! Stačí jediná mohutná bouře a rozmetá celou fregatu i s námi! Proto bych opatrněji volil chvástavá slova. Ten nahoře..“
Přitom ukázal k nebi. „Vše vidí a jak známo, dokáže s pýchou pěkně zatočit.“
„Já nejsem pověrčivý, příteli. Možná proto mluvím tak, jak mluvím.“
„Pozor! Já také neholduji pověrám, avšak pochopte, že Ten nahoře řídí naše kroky. Divil byste se, jak málo stačí k tomu, aby se osud změnil. Raději o tom nemluvme a oddejme se naší práci! Musíme vybalit věci a nářadí. Čeká nás spousta laborování se zjišťováním vzorků.“
„Však vím, jen jsem dotčen, že mi tu kážete jak malému děcku.“
„Tak s tímto tvrzením nemohu souhlasit, ba dokonce musím protestovat! Kdybych vám kázal, což popravdě potřebujete, vypadalo by to jinak. Má slova zde míněná, berte jako prostou radu. S žádného hlediska se nejedná o kázání, předrahý kolego!“
„Jedná či nejedná – teď už na tom nezáleží. Ovšem jak jste to myslel s tím, že bych kázání často potřeboval?“
„Zcela prostě. Někdy máte nesmyslné otázky beze zrnka smyslu a jindy překypujete rozumem. Tím tedy bylo myšleno vaše uvažování, a to jak známo hraničí s inteligencí.“
„Jak? Co? Jak jste to řekl?“ zároveň Kapisky založil ruce v bok, v očích maje blesky. Tváře našpulil ve snaze dodat svému výrazu hrozivý nádech. Výsledek byl opačný. Jistě by rozesmál prvního kolemjdoucího. „Chcete snad tvrdit, že nejsem při smyslech. Nebo je má inteligence nedostatečná?“
„Nic takového, jen poukazuji na fakta, která jsou pádná. Je to stejné jako ve vědeckých kruzích. Někdo je obdarován velikou moudrostí, jiný je na tom podstatně hůře. Přesto má svou silnou stránku, v níž vyniká nad ostatními. Chci zkrátka říct, že každý jsme v něčem lepší, jenom témata bych rozdělil na důležitější a obvyklé.“
„S tím nemohu a nesmím souhlasit! Profesore, mám dojem, že vaše řeč právě poztrácela veškerý potenciál vám obvyklý. Kdyby jste podobně přednášel, obvinili by vás nejspíš z opilectví.“
„Co? Cože?“ nyní i profesor založil ruce v bok a zaklel přeskakujícím hlasem: „Hrachy a mraky! Jak se opovažujete podceňovat mé řečnické schopnosti? Absolvoval jsem stovky přednášek, a nikdo mi neřekl to, co vy nyní. Předpokládám, že mluvíte v návalu dotčenosti, a proto vám promíjím, ale příště si vyprošuji podobná slova!“
„Ohoho! Zde se musím téměř rozhněvat. Jak si dovolujete mluvit se mnou podobným tónem. I přesto, že jsem váš asistent, neznamená to, že se budete povyšovat! Tím by značně utrpěl náš kolegiální přístup! Pevně věřím, že jste pochopil, co říkám.“
„To už hraničí s drzostí, předrahý Kapisky! Jak se opovažujete mi takto kázat? Pokud nemáte špetku cti, budu nucen hájit svou čest jinak!“
„Ale, to se podívejme! Navrhujete snad pěstní souboj?“
„Když jste to řekl, proč ne!“
„Vaši výzvu bez váhání přijímám! Kde se utkáme?“
„Přímo zde.“
„Kdy?“
„Hned teď!“
Oba si vyhrnovali rukávy svých košil, v obličejích smíchdrásající výraz, jenž měl původně nahánět hrůzu. Sotva byli připraveni, zvolal pronikavý hlas ze strážního koše: „Lodě na obzoru!“  


Prezentace autora   

 Věk 30 let, zaměstnanec soukromé firmy, ukončena střední škola.

Dosud vydané knihy autora nakladatelství,
rok vydání

 Zatím žádné, avšak 2 rozepsané historické romány, 1 román sci-fi, 1 román próza ze současné doby.
 Kontakty na autora:  e-mail  Tomas.walliant@seznam.cz
 Kontakty na autora:  telefony  608 338 128


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih