HLEDÁM NAKLADATELE ... Šimon Šedivák: Yskerand

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Yskerand
 Autor Šimon Šedivák                                             

 Žánr  Fantasy  Formát publikace   x
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla

 Rozpracováno na 85%
 (hotovo nejpozději do dubna 2008)

 Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky K vydání
25.02.08 

 Recenze
Dostala se mi do rukou prvotina Šimona Šediváka - Yskerand.
Po prvních dvou kapitolách se mi Yskerand jevil jako tuctový fantasy příběh dnešní doby. Kniha vás zanese kamsi na ostrov jménem Terellion, kde nechybí silný nepřítel, magie, či národy jako trpaslíci, elfové, lidé, nebo draci.
Ze začátku čtenáře snad může upoutat jen velkolepá bitva a strohý fakt, že tentokrát není hlavní postavou člověk, nebo mladý kouzelníček, nýbrž elf (poražený vojevůdce, co hledá cestu zpět domů a svádí při tom doslova boj o přežití).
Jak se však knihou prokousáváte dál, narazíte na spoustu dalších stvoření, jenž vám zase tam známé nepřijdou. Jsou tu massariové – temná stvoření, která žijí pod kořeny stromů, ohlodávají je a na svět se derou jenom v noci - dále se setkáte s grolly, zerrmy, asperony či s bytostmi Sídhé – jenž tu plní nesmírně zajímavou a tajuplnou roli kouzelných bytostí z jiného světa. Není to jediné překvapení, které mi ve světě Šimona Šediváka zkřížilo cestu!
Postupem času totiž zjišťujete, že není nic takové jak se zdá: trpaslíci jsou otroci s opravdu drsnou mluvou, dávní bohové jsou vlastně cestovatelé z dalekých hvězd, čarodějové tu mají do opravdových kouzel velmi daleko, draci, neboli dréloni, jsou vlastně drakodlaci – lidé měnící se v draky - a elfové, kteří již nejsou mírumilovným „květinovým“ lidem, avšak silnou starobylou rasou, kterou prostupuje opravdu promyšlené náboženství a zajímavé tradice.
Ani jsem se nenadál a Šedivákův svět mne naprosto pohltil svým realistickým ztvárněním a nápaditostí. Jak mi sám autor pověděl, smyslem jeho snažení bylo ukázat naší dávnou minulost v trochu jiném světle. Všiml jsem si, že k tomu například využil legendu o Atlantidě a tak mohu hádat, že Terellion je právě jedním ze dvou ostrovů, ze kterých se měla podle Platóna bájná země skládat.
Autor mi tuto mou domněnku potvrdil a mně začínalo vše pomalu dávat širší smysl.

Yskerand a jeho příběh je svět naprosto nabitý záhadami a symboly a Šimon Šedivák tak, dle mého názoru, skvěle skloubil science fiction, fantasy a literaturu faktu. Mimozemšťané, genetické pokusy a vesmírné lodě vedle elfů, trpaslíků a drakodlaků – zdá se vám to jako neuvěřitelná slátanina? Věřte, že není!
Vše je psáno jazykem té doby, nikde se neobjevují cizí, nebo technické výrazy, autor se vžil do prostých lidí a popisoval mimozemské technologie z jejich pohledu – jako mocné zbraně používané nepřemožitelnými bohy a kouzelníky. Vše je dokonale provázáno.
A Šimon Šedivák jde ještě dál, se nám snaží objasnit záhady jako jsou: význam megalitických uskupeních (jako je Stonehenge), tajemství DNA, tajemství lidské mysli, dokonce principy kvantové fyziky, či vznik života!
Jak na tohle přišel? Yskerand totiž obsahuje velmi obsáhlé dodatky, kde je vše vysvětleno a jsou čtenáři předloženy různé podměty aby on sám se začal zajímat a shánět si potřebné informace.
Nevím jak to zapůsobí na jiné čtenáře, ale já jsem opravdu jednoho večera googloval až do pozdních ranních hodin – věřte nebo ne. Zkrátka, abych to shrnul: autor chytře skloubil to, co si dnešní mladý čtenář žádá s tím, co tu ještě nebylo.

Na závěr pár slov k ději. Opravdu nesnáším hloupé a předvídatelné příběhy typu Eragon, Probuzení tmy atp. Zpočátku jsem se bál, že se tomuto modernímu zvyku Šimon nevyhne, ale příjemně mě překvapil.
Příběh nasazuje hned od začátku rychlé tempo...zrychluje....vrcholí.....zpomaluje a znovu vrcholí do zdárného konce. O předvídatelnosti a přímočarosti v Yskerandu nemůže být řeč, příběh je plný napětí, boje, filozofických úvah hodných k zamyšlení, rodinných překvapení, další dávky napětí, smutku a dokonce i vtipu.
Navíc je zde nepřítel, kterého nelze porazit...a tím myslím opravdového nesmrtelného démona,kterého nezastaví žádný prsten hozený do ohně, žádný vyvolený hrdina... Jak to tedy celé skončí? To opravdu nevím, Yskerand má otevřený konec a autor plánuje pokračování.
Mně tedy nezbývá nic jiného, než se těšit na knižní vydání tohoto skvělého příběhu a doufat, že autor bude pokračovat stejným stylem a s ještě větším zápalem na dalších dílech.

Tomáš Kupec, 19 let, student
Ve Stříbře, dne 15.1.2008

**recenzent četl celé, hotové dílo, nicméně autor stále usilovně pracuje na dodatcích, jenž zahrnují nejen souvislosti s příběhem, ale také, písma, jazyky a zvyklosti Terellionu, proto ve stavu rozpracování ( poznámka autora )**


 Stručný obsah
Elfí vojevůdce Hedrian právě prožívá své nejtěžší chvíle. Jeho silná armáda byla poražena při pokusu o dobití lidského království Runtiliath. Král Gildemor se totiž dočista pomátl a vyprovokoval mezi elfy a lidmi válku.
Při své strastiplné cestě za domovem potkává Hedrian a jeho přeživší spolubojovníci nejen strašlivé grony a mocné drakodlaky, ale také záhadami opředený masarijský národ, bytosti Sídhé či prostomluvného mladíka Logwina.
Jakmile se jim podaří uprchnout před jistou smrtí do elfí říše Hvozdenor, Hedrian a jeho přátelé zjišťují, že nestojí před pomateným králem, nýbrž před strašlivým nepřítelem, který je starý jako svět samotný a jehož tvář i vzezření je proměnlivá jako samo zlo.
A tak zatímco se celý ostrov Terellion ocitá na prahu zničující války, Hedrian plný beznaděje se vydává na cestu za Yskerandem, posledním odkazem Vznešených – božských bytostí, jež kdysi navštívili Zemi, sestoupili z nebes a přinesli Terellionu mír a řád.
Úchvatná výprava za největším tajemstvím naší minulosti může začít...

 Ukázka textu
Furlindar nepronesl jediného slůvka a namísto řečnění se zaposlouchal do nočního ticha.
„Přísahal bych, že jeden z těch šeptajících hlasů vycházel tady odsud!“ řekl jeden ze strážců a znovu obešel nejbližší strom.
„Zřejmě si s vašimi smysly pohrála únava a vyčerpání,“ pronesl znaveně Antarius.
„Elfí smysly nikdy nezmáhá únava!“
„Nehádejte se, prosím!“ přerušil náhle jejich rozhovor Furlindar. „Je zbytečné vést dohady, už není pochyb! Byly tady...stále je tu cítím!“
„Ale koho?“ pokrčil rameny zmatený Hedrian.
„Psst!“ sykl král a znovu se zaposlouchal do noci. „Vracejí se!“
Hedrian zpozorněl a jakmile nastražil uši, skutečně se k němu donesla cizokrajná hudba. Byla slabá a vzdálená, avšak na světě nebylo překrásnějších tónů. Nádherné zpěvy harf, houslí, fléten a dalších nástrojů, které Hedrian nedokázal pojmenovat, prostupovaly celým lesem a plnily srdce elfů blahem i steskem po dávných časech, kdy tato kouzelná hudba zněla z kopců a tůní mnohem častěji. Po chvilce utichla tak náhle, jakoby se za ní zavřela těžká vrata, a Hedrian ucítil silnou touhu se vydat k místům, kde pro čas není místo a dnem i nocí tam zní nadpozemské tóny strun a písně víl. Již kdysi dávno zaslechl tuto hudbu při svých cestách po elfím lese a téměř okamžitě poznal umění, které ovládali pouze hudebníci bytostí Sídhé.

„Rozestupte se kolem Laremotha!“ přikázal strážcům Furlindar. On sám zůstal u jeho pravé nohy a po boku mu stál Hedrian s čarodějem Antariem. Netvor zřejmě také vycítil hrozbu, protože sebou začal trhat a snažil se vymanit z pout.
Od severu začal vát studený vítr, jenž přinesl na svých křídlech bílou mlhu. Drala se mezi stromy jako běsnící povodeň a obklíčila uvězněného netvora spolu s jeho trýzniteli.
„Co se děje, Hedriane?“ zeptal se zmatený král ( elfí král Furlindar je slepý, pozn. autora ) a s neklidem naslouchal nesrozumitelnému šepotu mnoha hlasů, který k nim promlouval z mlžného závoje.
„Obklíčila nás bílá mlha, můj pane! Je pouhých pár kroků od nás a-a teď v ní začínám rozpoznávat nějaké postavy! Jsou určitě z masa a kostí, ale přes tu mlhu vidím jen tmavé stíny!“ Hedrianovi se div nezamotal jazyk, jak rychle svému vladaři líčil všechno to dění.
„Popiš mi je..“
„Jsou to bytosti rozličných tvarů, můj pane! Některé jsou vysoké a štíhlé, jiné podsadité a mrňavé. Vidím obrysy jezdců, kteří sedí na koni s ohnivým dechem, i stíny s křídly a-a také tančící světla! Uvšechbohů! Jsou všude kam mé oči dohlédnou! Musí jich být stovky!“
„Přibližují se?“
„Ano, můj pane, mlha i stíny jsou asi tak dvacet kroků od nás!“
„Bytosti Sídhé!“ pronesl v elfím jazyce neochvějný král. „Zanechte marné snahy! Nepustíme vězně na svobodu, ani vám ho dobrovolně nevydáme!“ Mlha i stíny se na ta slova zastavily a šepot se proměnil ve zlostné syčení a kvílení, jenž mučilo mysl každého smrtelníka a vnášelo do srdcí bezejmenný strach. Hedrian vytasil svůj meč a strážci napnuli tětivy - všichni čekali na Furlindarův další rozkaz, ať už bude jakýkoliv.

Antarius již konečně pochopil, s kým má tu čest a velice ho zamrzelo, že jeho první setkání s bájným národem proběhne za tak nepříjemných okolností. Nemohl však jen stát a nečinně přihlížet.
Opět zavanul studený vítr, až se z toho Hedrian celý rozklepal, a před nimi se z mlhy vynořil Lughrain. Král bytostí Sídhé byl oblečen do krvavě rudých šatů s dlouhou vlečkou, jenž spíše než královský háv připomínaly ženský sváteční oděv. Lughrain se vydal pomalým krokem k elfům a Hedrian v modré záři čarodějovi hole uzřel jeho hladkou bezvěkou tvář. Zračil se na ní tvrdý kamenný výraz, jakoby vůbec nežila a Hedrian z ní nedokázal vyčíst ani zlobu ba ani nepatrný úsměv. Když byl král už jen pár kroků od elfů, zastavil se a ladným posunkem ruky utišil své poddané, kteří se skrývali pod bílým závojem mlh. Zlověstné kvílení rázem ustalo a lesem zavládlo hrobové ticho. Poté Lughrain promluvil: „Odstupte stranou, prosím! Nechci nikomu z vás ublížit!“ I tentokrát mluvil tím prazvláštním šepotem, avšak zlověstný tón v jeho hlase Hedriana zneklidňoval.
„Dobré ráno, ctihodný králi,“ poklonil se mu Furlindar a na jeho popud tak učinili i ostatní z družiny.
„Také bych se rád zdržoval zdvořilostmi, vznešený Furlindare, nicméně mám naspěch a vaši muži mě stojí v cestě.“
„Myslel jsem, že jste na naší straně!“ zamračil se Hedrian.
„Již dlouhé věky nejsem na ničí straně, synu elfův! Teď však musím zasáhnout! Pokud vězeň nebude osvobozen, brzy zemře!“
„To je přeci dobrá zpráva!“
„Nic nechápete...už není čas...ODSTUPTE!“ Náhle vše přešel stín a Lughrainovy oči vzplanuly rudým světlem. Hedrian již stejný pohled plný hněvu a zloby viděl v Nar Gotharu, na tváři obou netvorů. Strážci ustoupily o krok do zadu, blíže k běsnícímu Laremothovi, avšak Furlindar, Hedrian i čaroděj zůstali na svém místě a nedali se zastrašit. Král bytostí Sídhé teď v modrém svitu Antariovi hole vypadal jako ztělesnění strašlivého zoufalství, moci a strachu. Jeho obvyklý ševelící hlas se proměnil ve hrůzu nahánějící skučení vichřice a stín, který vrhal na mokrou zemi, vyrostl v černou tmu, jenž zastínila měsíc i hvězdy.
Mlha i bytosti ukryté v ní se daly opět do pohybu. Strážci ve svých obličejích nedaly znát sebemenší strach, ale jejich ruce, které svíraly napnutý luk, se viditelně třásly.
„Můj pane?“ promluvil velitel strážců ke svému králi. Všichni čekali na jeho pokyny, Furlindar však neodpověděl. Stál proti Lughrainovi a závoji mlh zcela nehnutě, jako socha vytesaná z šedého kamene. Mlha, stíny a Lughrain byly stále blíž a blíž a tak se stalo, že jeden z obránců to mučivé napětí nevydržel. Byl to Antarius. Skočil před Lughraina a namířil proti němu svou zářící hůl. Vyšlehl modrý plamen a oslepivá záře. Když se oblaka nachového dýmu rozestoupila, čaroděj s úžasem zjistil, že přes jeho veškeré snažení, král bytostí Sídhé před ním i nadále stál ve své hrůzné podobě, útokem nedotčen.
„Tvé kejkle nade mnou nemají pražádnou moc, synu člověkův!“ rozohnil se Lughrain. Oči mu plály jako dva žhavé uhlíky. „Doposud žádný z tvého rodu se neopovážil vztáhnout ruku na bytost Sídhé! Budiž za to proklet!!“ Králova poslední slova se rozlehla lesem ve strašlivých ozvěnách, které čaroději zatemnily mysl a přinutily jej padnout na kolena. Jeho hůl se mu v ruce rozkmitala jako napnutá struna, ozvala se ohlušující rána a modrý kámen na jejím vrcholku praskl a roztříštil se. Aniž by Lughrain pohnul brvou, Antariovi jakási neviditelná síla sevřela hrdlo a vyzdvihla ho vysoko do vzduchu.
„Pomozte mi!“ zasípal k přihlížejícím elfům.
Lughrain lehce pohodil hlavou a čarodějovo tělo se na jeho povel vymrštilo proti nejbližšímu stromu. Starý muž po tvrdém nárazu spadl do mokré trávy, kde ztratil vědomí.
To už Hedrian třímal v ruce meč a strážci naráz vypustili salvu šípů. Lughrain pouze ohrnul ret, šípy se v letu vzňaly a královo bedra zasáhly jen zbytky černého popela. Hedrianovi se meč doslova rozpustil v rukách.
„Na tohle nemám čas,“ vzdychl unaveně Lughrain a vykročil proti obráncům. Elfové se okamžitě svalili na zem a nebyly schopni se pohnout. Jediný, kdo s celé družiny odolal mocnému kouzlu, byl Furlindar. Stál v přízračném šeru, nehnutý, vznešený jako vždy, a ve tváři se mu zračilo napětí. Hedrian se vzpínal Lughrainově vůli ze všech sil, avšak mohl v leže jen bezmocně přihlížet, jak král Starého světa kráčí kolem popadaných těl.


Prezentace autora

                                                  

Šimon Šedivák se narodil v Plzni, dne 13. 12. 1989.
Je mu 18 let a studuje Střední průmyslovou školu elektrotechnickou, obor Informatika: Správce sítí.
Tato kniha je jeho prvním velkým počinem, kterému předcházely pouze čtyři krátké, úspěšné povídky publikované ve školních časopisech.
Kromě psaní se také věnuje studiu starověkých kultur (Egypťané, Sumerové, Keltové) a sbírá antické a středověké legendy pocházející převážně z Irska a ze západní Evropy....
 Kontakty na autora:  e-mail  Jerryen@seznam.cz


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih