HLEDÁM NAKLADATELE ... Walliant - Život a smrt

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Život a smrt                                        
 Autor Walliant

 Žánr  Literatura faktu, beletrie  Formát publikace  A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  96 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
25.03.08

 Recenze
Od Jardy, 42 let: „Přečetl jsem první odstavec a již jsem se nemohl odtrhnout do úplného konce. Děj se potýká se současnou realitou každodenního života, avšak od poloviny navazuje na fantazii, kde jasně poukazuje na úchvatnou autorovu obrazotvornost lidských povah a současných životních problémů. Vřele doporučuji každému zejména proto, že dílo může posloužit jako poučení pro lidstvo.


 Stručný obsah
Napínavý příběh ze současné doby se odehrává v poutech bezbranného dětství, v rozmarech lidské lásky a nenávisti. Autor popisuje strhující děj několika přátel, jejichž osud je pronásledován především utrpením, žalem a smůlami - nakonec i posmrtným životem.
Prioritou v této knize je rovnováha, což znamená, že veškeré dění je promícháno s humorem, láskou a lidskými hodnotami. Čtenář se setká také s nezměrným bohatstvím, ješitností a zradou.
Dostává se vám do rukou kniha, jež varuje současné lidstvo před osudovými chybami, jichž se mnozí nedokáží vyvarovat. Je zobrazením, kam až člověk může klesnout. Kromě prvků napětí dílo nese varovné poselství a touhu po kráse.

 Ukázka textu

Kapitola 1.


„Smrt je falešný problém, protože když jsem tu já, není tu ona a když přijde ona, nebudu tu už já.“ – Epikuros –

"Člověk nemá strach z toho, co bylo, než se narodil, tak proč se bát toho, co bude, až zemře." – Antoine De Saint Exupéry –

„Kdo jsi?“ otázal se malý chlapec jiného, jenž se nakláněl nad replikou auta u kraje opuštěné silnice.
„Jsou mi čtyři!“ odvětil ještě menší hoch neuspokojivou odpověď. Současně zvedl dlaň a vztyčil stejný počet prstů.
Ten vyšší zamnul ruce v bok a závistivě prohlížel hračku. Jednalo se o červenou buginu, asi dvacet centimetrů dlouhou a stejně vysokou. Lačnou tvář zdobily mohutné brýle, jež držely ještě tlustší skla. Krvavá rýha na nose byla nesporném důkazem jejich značné váhy. Několikrát zvětšené oči zakoulely a jejich majitel pravil: „Dej mi to auto!“
Maličký se nechápavě uculil a vydechl: „Nedám, je moje!“
„Když mi ho nedáš, rozšlapu ti ho!“
„Nedělej to, prosím!“ roztřásl se chlapec strachy.
„Tak mi ho dej!“
„Nedám, dala mi ho maminka.“
„Tak tu máš!“ vykřikl neznámý a skokem dopadl na auto. Plastový materiál neodolal a s praskotem se rozpadl. Když chlapeček pochopil, co se stalo, nalézal se zlobivec daleko. Utíkal, co mu síly stačily a škodolibě se ohlížel. Poškozený zaplakal a zvolal: „Mami! Mami! On mi ho zničil! Mami!“
Ani jeden z nich v té chvíli netušil, jak perný je čeká život.

„Kdo jsi?“ otázal se anděl strachu v oblacích.
„Jsem anděl neštěstí a byl jsem přisouzen k brýlatému chlapci. Předpokládám, že ty patříš k tomu škvrněti.“
„Správně! Ale střetli jsme se zde a není to náhoda. Jistě to chtěl Ten nahoře.“
„Hm.. Se ví, že On! Kdo jiný? Ti dva jsou předurčeni k velikým cílům, ale předtím je čeká spousta hoře a trápení. Jiná cesta k jejich vrcholům nevede. Jsme tu proto, abychom je tou cestou provedli. Nebo jsi jiného názoru?“
„Zatím ne, snad později. Nesmíme zahálet, protože tam dole čas kvapí! Pojďme se uradit, jaký osud jim přichystáme!“

Kluk, jenž přišel o buginu, se jmenoval Samuel. Krátce po této události došlo k rozvodu mezi jeho rodiči. S matkou se odstěhovali do většího města. Poznali nevlastního otce a žili krátký čas spokojeně. Později Samuel nastoupil do první třídy základní školy, aby se vzdělával jako každý. Jeho dětství plynulo zvolna a spokojený život poznenáhlu zmizel. Rodiče se hádali den co den, ubližovali si nejen duševně, ale i fyzicky. Vzrůstající peklo rozevíralo svůj plášť před zrakem Samuela, který vstřebával to zlo s neskrývanou bázní. Jeho přirozená inteligence byla zastíněna narušenou rovnováhou, jež je nezbytná pro dítě jeho věku. Objevila se u něj nemoc – hrozná a zákeřná! Jednalo se o otupění mysli. Propuknutí této nemoci byl výsledek bezbřehé nenávisti mezi otcem a matkou, mezi otcem a synem. Když přišel hoch ze školy a přinesl horší známku, dostalo se mu výprasku šeredného. Později bylo na denním pořádku hororové divadlo. Například krvelačná bitka mezi rodiči, volání policie, každodenní útěky z domova uprostřed noci a neohraničené dávky strachu. Ano, strachu! Strach se usadil v té době Samuelovi hluboko v srdci i duši. Horší bylo, že strach převzal kontrolu i nad jeho duchem a provázel jej do vyspělého věku. Nešlo s ním bojovat a nešlo se ho zbavit. Chlapec byl příliš mladý, aby chápal své nitro. Nemohl tušit, že tento strach v něm zakotví jako pijavice a stane se jeho součástí. Nikdo kolem to neviděl, nebo vidět nechtěl. Každému to bylo ukradené a jistí lidí, jež to postřehli, raději mávli rukou nad nebohým spratkem a pokračovali dál ve své blábolivé cestě.
Občas se stalo, že si hrál Samuel před domem se žáky své třídy. Náhle přišel nevlastní otec a uštědřil mu tři bezdůvodné facky. Nebylo divu, že ostatní kamarádi přihlíželi té scéně v transu. Dítě ve věku šesti let nemohlo pochopit, co znamenal ten zlomyslný výjev. Nechápali to oni a ještě víc to nechápal on. Musel hned domů a učit se. Jako bonus mu byl dopřán další výprask již za dveřmi bytu. Musel zalézt pod stůl, z nosu řinoucí krev a v rukou sešity s učebnicemi. Vysvobozením pro něj byl příchod matky ze zaměstnání. Zachránila ho před dalším fyzickým ublížováním, aby započalo týrání jí samé.
V páté třídě propadal Samuel ze dvou předmětů, tedy se shromáždila učitelská rada a přizvala rodiče k sobě. Pochopitelně se dostavila jen matka. Ale učitelé nebyli slepí, ba naopak to byli lidé moudří. Věděli pokradmu, co se dělo se Samuelem. Vždyť si o tom šuškal každý. Chápali tak stav nebohého chlapce.

Část 2.

Nehemiah se při čerstvých myšlenkách třásl po celém těle, ale pokračoval statečně ve vyprávění. Dětský domov byl ústav horší, nežli samo peklo. Nebylo výjimečné ani to, že jej vychovatelky zavřely na celou noc do temné komory jen proto, že řekl neopatrně sprosté slovo. Mezi dětmi nevládla láska, spíš nenávist a arogance.
A zdálo se, že samy vychovatelky je v tomto chování podporovaly, nebo minimálně nezaujatě přihlížely. Bylo jim jedno, co dítě trpce zkoušené životem zažívá. Nikomu nezáleželo na blahu nevinné dětské duše. Nikoho neoslovil srdceryvný pláč ztrápeného škvrněte. A rozhodně nikdo nepřišel, aby ho aspoň jednou rozesmál. Byl tam stále, těžce zkoušen lidským osudem, bez náruče blízkých a jediného objetí. Pouze nyní si jej vzala babička k sobě, aby alespoň na pár dní přišel na jiné myšlenky. Ale na jaké? Byl div, že vůbec komunikoval s dětskou bojechtivostí pro svůj věk přirozenou. Vždyť navzdory překážkám tu stál kluk se zájmy o akvaristiku, kšeftování a kamarádění. Nebyl to snad dostatečný výkon na dítě tak zatrpklé?
Přesto si tento kluk dokázal uchovat svou čistou a nevinnou mysl. Věděl dobře, co je zlé a špatné. Že je třeba v životě činit dobro, dostává-li se nám zla. Že nemůže vinit z těžkého utrpení každého. Pochopil, že na světě jsou mnohem vyšší hodnoty, nežli peníze, moc a povyšování. Když klečel v koutě, poslouchajíc za zády pobavený smích vychovatelek, které ho měly chránit, pomáhat mu a odpouštět, tak slyšel zvuky nebes. V těchto chvílích si nejvýrazněji uvědomoval svou nebohost a lidskou potřebu lásky. Říkal si tisíckrát, že nepoleví ve své víře. Bylo mu sotva osm, ale on věděl, že musí život protrpět, neboť kdesi na konci je cíl – milý a líbezný cíl, který poroste, čím déle on odolá. Co bylo třeba k tomu, aby tak malé dítě všemi opuštěné, uchránilo své čisté myšlenky od špíny? Kdo vedl jeho mysl, když jeho tvář každý přehlížel. Jistě! Škaredá, pihatá tvář s brýlemi, o kterou by ani outsider nezavadil. Ale byla to tvář krásné duše, která vzkvétala do monumentální síly. Vyvíjela se pozvolna za cenu tiché samoty a prázdnoty. Čím opuštěnější však byl, čím chladnější bylo jeho srdce, tím silnější byla duše a tím jasněji se rýsovaly základy pro stabilního ducha.
A tak se stalo, že společně chovali rybičky. Zatímco Nehemiah měl od babičky veškeré drahé zařízení, jako například kompresor, Samuel neměl nic. V jeho akváriu byl písek z ulice, rostliny z rybníka a pár rybek. Podivné však bylo, že nemusel měnit vodu a stále ji měl křišťálově čistou. Dokonce se Samuelovi narodily malé rybky. U Nehemiha bylo vše obráceně. Voda zkalená natolik, že nebylo nic vidět.
Jakmile přišel Samuel druhého dne za kamarádem, nalezl ho podle tekoucí vody na ulici, jak zápolí s pískem na zahradě. Nehemiah pral písek, aby měl vodu čistou. Ale mohl se snažit sebevíc, neměl úspěch. Navíc mu situaci stěžovaly babiččiny kočky, jež potají lovily rybky z akvária. Tak se stalo, že jejich počet upadal k menšímu. Přes kalnost vody nebylo možné zjistit přesný stav. To se nezměnilo ještě dlouhý čas. Kamarádi zkoušeli veškeré možnosti, ale brýláčova voda byla stále stejná.
Když se později stěhoval nábytek, učinili nevídaný objev. Za skříněmi nalezli několik koster rybek. Mohli se jen domýšlet, jakým způsobem se tam dostaly.
V té době si kamarádi začali všímat podivné smůly, která se lepila Nehemiahovi na paty.
Jednoho dne o prázdninách seděli spolu na kamenné zídce. Dlouhán zrovna konstatoval: „Podívej! Zase další brýle v tahu!“
„Jak to?“
Pche! Jsou těžké, a proto se lehce zničí. Za rok jsem odrovnal patery.“
„Ty jo!“ zakroutil prcek hlavou.
„No jo! A navíc jsou hrozně drahé! V děcáku mi za každé vynadají a udělí fyzický trest. Nemůžu za to, když mám osmičky dioptrie! Jsem z toho nešťastný!“
„Pěkný krávy – ty vychovatelky!“ odsekl Samuel zlobně. „Proč ti ubližují?“
„To nevím. Asi jim to dělá radost. Ale koho to zajímá? Musím trpět jejich nálady, abych vůbec přežil! I dnes, po tolika letech je to ukrutně těžké!“
V tom zvedl varovně pěst a zasípěl: „Až vyrostu, budu volný a nikdo mě nebude týrat! A to bude brzo! Je mi patnáct a za tři roky odejdu. Jenom nevím kam.“
„Přeci k babičce!“
„Možná ano. Ale koukej, támhle ten kluk na kole!“
„Kdo je to?“
„Kamarád. Už nás spatřil.“
A skutečně, malý snědý kluk k nim zamířil se slovy: „Ahoj!“
Oba kamarádi opětovali pozdrav a Nehemiah se otázal: „Můžu se projet?“
„Jasně!“
Sedl tedy na kolo a vyrazil. Rozjel se tak rychle, že nestačil zabrzdit, když za rohem domu vyšla paní s nákupními taškami. Všichni skončili na zemi, ale zatímco viník hned vyskočil, stará paní nadávala, až hromy burácely. Naštěstí se nikomu nic nestalo, tedy až na rozbité lahve s mlékem.
Jiného dne navštívili kamarády v okolní vesnici. Při zpáteční cestě rozhodli, že pojedou jednu stanici vlakem, a tak běželi, aby ho dohnali. V tom spatřil Samuel, jak letí cosi obloukem. Předmět zmizel škvírou v kanále, než okem mrkl. Tou věcí byl walkman, který nevysvětlitelně vylétl z dlouhánovy kapsy a prolétl jedinou skulinou v mříži. Nemohli tomu věřit ještě mnoho dní a dlouho si vypravovali o této události. Ještě netušili, že podivnější věci nastanou.
V té době je seznámil jiný kamarád se skateboardem. Oba propadli této vášni a investovali mnoho ze svých pokladů, aby získali prkno na čtyřech kolečkách. Pilně také trénovali, až jednoho dne učinili následující. Zamířili do vzdálenější vesnice, jíž protínala silnice do prudkého kopce. Samuel jel na kole, zatímco Nehemiah rozhodl, že sjede kopec na skateboardu. Jak řekli, tak učinili. Zpočátku se zdálo vše v pořádku, ale když dlouhán nabíral rychlost, začaly komplikace. Prkno bylo nestabilní a celé se chvělo. To už bylo pozdě na zastavení. Jeho majitel se hnal takovou rychlostí, že nebylo možné zabrzdit. V tom vylétl do vzduchu a s tichým zaduněním přistál na štěrkovité silnici. Několik kotrmelců zbrzdilo nešťastníka, ale to se neobešlo bez následků. Postižený krvácel z několika ran a jistě trpěl hroznou bolestí, protože naříkal a skučel, že to ani popsat nelze. Oba museli zazvonit u prvního domu a zavolat pohotovost. Později vzpomínali na tento den s úsměvem, ale toho parného dne nebylo do smíchu ani jednomu.
Jiného dne kráčeli spolu ulicí, když spatřili dlouhánovu babičku. Volala na ně, že je oběd. Oba se rozběhli, aby si pospíšili, když v tom Nehemiah zakopl a upadl. Ihned se zvedl, avšak zapomněl, že drží v ruce nůž, který vězel nyní v jeho stehně. Samuel zakoktal: „Tvo – tvoje noha!“
„Co? Aha! Ty jo! To je zajímavý, ani to nebolí!“
Pomalu vytáhl nůž z rány, jež značně krvácela a pozvedl jej nad hlavu. Zvolal: „Babi! Podívej! Zarazil jsem si nůž do nohy!“
To bylo zděšení! Hned se muselo na pohotovost a zatímco kamarádi sledovali vše s neskrývaným úsměvem, babička s dědečkem skoro omdlévali.
V tomto období poznali dalšího kamaráda, jenž byl o něco starší. Vlastnil však motorku, krásnou, malou a rychlou. Rozhodli se jednoho odpoledne, že zajdou do polí, aby se Samuel s Nehemiahem naučili řídit. Samuelovi se dařilo a pochopil snadno ovládání, ale když přišla řada na dlouhána, nastaly potíže. Nehemiah náhle zpanikařil, zabral za plyn a ejhle, motorka mu ujela a zabodla se do pole. Od toho dne je kamarád s motorkou nerad vídal.
Jindy se rozhodli, že pojedou vlakem do města vzdáleného 15 kilometrů. Dojeli do cíle v pořádku, ale na hlavním nádraží propukl chaos. Ještě před zastavením se objevil ve vagónech štiplavý kouř. Dým se valil zepředu, jakoby cosi hořelo. Lidé panikařili a vylézali okny na nástupiště. Nebylo také divu. Za okamžik se uvnitř nedalo dýchat a samootvírací dveře nefungovaly kromě jediných. Ty se otvíraly a zavíraly ve stejném rytmu, takže lidé hlasovali, kdo jimi proskočí dřív. Jakmile se dostali ven kamarádi, naskytl se jim podivný výjev. Každý nadával, kýchal a kašlal. O kus dál stál strojvedoucí, který kopal do kouřící lokomotivy. V dáli houkaly sirény hasičů a všichni cestující z čekáren a odbavovací haly sledovali výjev s podivem. To bylo smíchu a narážek na státní dráhy, jejichž reklamy hlásaly: ´Vlakem snadno a rychle, vždy bezpečně´.
Oba kamarádi se tomu smáli ještě mnoho let.
Podivné události kráčely ruku v ruce s časem a nebylo jich zdaleka málo. Naopak se zdálo, že s postupem přibývajícího věku kamarádů, jejichž přátelství se rozvinulo, neštěstí přibývalo. Každou chvíli praskaly v babiččině domě žárovky zcela jinak, než známe. Když pukla, rozprskla se na tisíc kusů a střepy odlétly do všech stran. Ještě chvíli hořely a byl div, že nic nepodpálily. Jindy přišel Samuel pro Nehemiaha, aby vyrazili ven. Dlouhán pravil: „Počkej na mě, jen se obléknu. Mám pocit, jako bych hořel.“ Nato zmizel za dveřmi. Samuel pohlédl ledabyle ke svému domu a spatřil nepatrný kouř, vycházející ze střechy. Nebylo znatelné, jestli se kouří z komína či odjinud. Chlapci však připadal kouř nebezpečný a cosi mu vnuklo, aby utíkal vše zkontrolovat. Jaké bylo zděšení, když spatřil metr čtvereční rozžhavených trámů. Navíc foukal vítr, takže stačilo pár minut navíc a dům by lehl popelem. Pár kbelíků vody vše zachránilo, ale tato historka utkvěla navždy v paměti obou.
Jindy se stalo, že pobývali ve staré pracovně, jež náležela babičce. V tom vyběhla z rohu statná krysa, aby narazila na zamčené dveře. Její překvapení bylo tak veliké, že zastavila. Dlouhán popadl koberec a přehodil jím vyděšené zvíře.
„Co chceš dělat?“ tázal se Samuel.
„Zabalíme ji a vypustíme venku!“
„Tak dobře! Vezmi jeden konec a já vezmu druhý.“
Nehemiah se chystal poslechnout, ale v tom zakopl, vylétl vpřed a botou doskočil přímo v místa, kde se nebohé zvíře třáslo strachy. Nehybná placka pod kobercem dokazovala, že je po všem. Mrtvolu zakopali na zahradě a o nešťastné náhodě pomlčeli.
Jednou potkali kamaráda, který se tázal Samuela: „Umíš spravovat televize?“
„Já?“ podivil se tázaný.
„Jasně! Tvůj strýc je přeci elektrikář, ne? Musíš tedy rozumět elektrice!“
„No – to nevím.“
„Hele, dám ti za to nějaký peníze, jen mi to sprav!“
„Jasně, že ti to opraví!“ vložil se do hovoru Nehemiah. „Dej to sem a večer přijď!“
„Díky! Zatím ahoj.“
„Co blázníš?“ vyhrkl Samuel. „Nerozumím elektřině!“
„To je jedno! Pojď, mrkneme se na to doma!“
Sotva odňali zadní kryt přenosné televize, zastrčil dlouhán kabel do zásuvky. Poté uchopil šroubovák, jenž by se hodil spíš na koleje a zastrčil ho dovnitř. Hlasitý výboj vyhodil pojistky v celém domě. Z druhé místnosti zazněl hlas babičky: „Nehemijášku, tos udělal ty?“
„Ne, babi! Nic jsem nedělal!“ vyděšeně přitom mrkl na prcka.
Když byly pojistky vyměněny, televize už nevykazovala sebemenší známky funkčnosti.
„To vrátíme a nic nevíme!“ poznamenal chladnokrevně brýláč.
„Ten nám neuvěří!“ oponoval Samuel a kýval zkroušeně hlavou.
Večer se dostavil majitel a když slyšel poučení o tom, že může přístroj hodit do popelnice, se zděšeným výrazem zmizel.
Následně se kamarádi přestali vídat tak často, neboť Nehemiah dovršil 18 let a našel si práci jako jeřábník věžových jeřábů ve velkoměstě. V téže době se Samuel seznámil s novým kamarádem přes vysílačku. Poté se navštívili a tím spustili děj nových nesmazatelných příhod.

Vysoko v nebesích seděli na trůnech dva pernatci. Jeden byl pánem neštěstí, druhý strachu. Prvý poznamenal: „Tento osud bude velmi těžkou zkouškou i pro nás! Co si o tom myslíš?“
„Ano, věřím, že se musíme snažit. Ale trvá to již příliš dlouho. Cožpak nepřijde nikdo, kdo by vnesl do děje trochu radosti?“
„To nevím. Musíme čekat a pakliže se Tomu nahoře zamane, jistě nám dá znamení.“
„To soudíte správně, bratři!“ vyrušil je cizí hlas. Oba se ohlédli a spatřili za zády anděla v trůnu, v ruce třímaje dýmku.
„Kdo jsi?“ otázal se anděl strachu.
„Jsem moudrost. O vás jsem slyšel. Není třeba dalšího představování. Jak se daří vašim přisouzeným?“
„Zatím je vše v pořádku. Ale je načase zamíchat do osudu trochu radosti.“
„Jistě, a proto jsem zde. Můj člověk bude po celý zbytek života provázet Samuelovy kroky. Jmenuje se Jeremjáš. Později bude přizván bratr dvojí tváře. Jeho dobrou vlastností je komičnost, špatnou zrádcovství. Nebudeme ale předbíhat, neboť musíme popořadě. Nyní se uradíme, jakou zápletku jim přichystáme. Jste pro?“
„Velmi rádi!“ zazněla dvojhlasná odpověď a všichni se pustili do rozsáhlé debaty.

Část 3.

Nešťastník se dále zmínil, kolik walkmanů záhadně vyhořelo, kolik brýlí se nečekaně rozpadlo a co neštěstí se na stavbách přihodilo. Tuhle například mu volá tesař vysílačkou: „Prosím tě, proč po nás házíš ty 20kilové šrouby?“
„Cože?“ nevěřil svým uším.
„Tak slez dolů! Jestli to neděláš ty, pak ti padá jeřáb.“
Dodnes se nevysvětlilo, jak mohl masivní šroub o průměru 8 centimetrů, jenž spojuje dílce konstrukce, spadnout. Šrouby, jež se utahují speciální hydraulikou. Štěstím bylo, že nikoho neusmrtil.
A co teprve, když vyhořel motor na zbrusu novém jeřábu. Mohla to být nevysvětlitelná síla, obíhající neviditelně kolem dlouhánovy postavy? Těžko říct, zbývaly jen dohady.
Sotva dospěli na vytyčený kopec, začalo seznamování dle přezdívek zúčastněných. Zajímavostí toho dne byla místní vysílací věž. Jistá skupina se rozhodla vystoupit nahoru, aby se pokochala pohledem po kraji. Nechyběl mezi nimi Nehemiah. Za okamžik křičel kdosi ze shora, ale slovům nebylo rozumět. V témž okamžiku zazněl úder o zem a jakási věc se roztříštila na tisíc kusů. Později se ukázalo, že jistému majiteli vypadla velmi drahá přenosná vysílačka. Pádem z 50metrové výšky byla odsouzena k likvidaci. Pouze tři lidé tušili, kdo mohl být pravým viníkem. Jakýsi přítel postiženého pravil k celé věci toto: „Teda, vážení! Můj kamarád má pěknou smůlu! Nemůžu pochopit, jak mohla vypadnout z kapsy, připásána koženým opaskem! To je prostě záhada! Abychom si teda zlepšili náladu. Znáte ten vtip, jak děda dostane obsílku na vyšetření?“
Nechápavý pohled naslouchajících byl jednoznačný, tlouštík tedy pokračoval krákoravým hlasem: „Děda je přizván na vyšetření do nemocnice. Když vstoupí do areálu, pohlédne na nástěnku, kde stojí: 1 patro – krev, 2 patro – moč, 3 patro - stolice, 4 patro – semeno. Zoufale pohlédne na pozvánku, poté na nástěnku a přistoupí k vrátnému. Slabým hláskem se ptá: „Promiňte, pane! Dostal jsem tuhle pozvánku na vyšetření.“
Vyzývavě naň přitom zamrká.
Vrátný v tlustých brýlích nechápavě odvětí: „A co po mně chcete?“
„No, napadlo mě, že bych vám tady nechal spodky, tam je všechno.“
Sotva krákoravý hlas odezněl, ozval se potutelný smích. V téže chvíli je převálcoval bavičský smích samotného vypravěče. To účinkovalo více, nežli celá anekdota.
„Říkejte mi Gabriel, vážení!“ Představil se majitel komického talentu.
A tak se stalo, že trojice přátel našla kamaráda, jenž byl o 20 let starší. Od toho dne prožili spoustu příhod a veselých historek, z nichž některé budou přiblíženy v následujícím ději.

„Takže Gabriel?“ opakoval zasmušile anděl strachu.
„Ano! Máš nějaké pochybnosti?“ otázal se anděl moudrosti.
„Máme snad nějaké mít?“ přebyl jej otázkou a zakýval směrem k jinému pernatci. „To by nám měl říct bratr nenávisti i radosti.“
„Jistě, přátelé!“ chopil se slova jmenovaný. „Pochyby jsou na místě, tudíž se nemýlíte, byť je mi přisouzen člověk komický, jenž rozdává veselí na každém kroku. Později však přijde obrat, který bude nehostinný pro každého. Řekli jste správně, že tento příběh bude zkouškou pro všechny zúčastněné. Již brzy děj začne houstnout! Připravme se tedy dobře! Teď bych prosil o chvilku ticha, protože tam dole se dějí zajímavé věci.“
Současně usedl na trůn a zahleděl se do dáli pod sebou. Ostatní ho následovali na svá místa – trůny posázené zlatem a brilianty.

A tak prázdniny pokračovaly, nových tváří přibývalo, přičemž kamarádi poznávali Gabriela. Jednoho dne je pozval domů, aby jim představil rodinu. Potkali tam neznámého muže, jehož brýle byly největší, jaké kdy spatřili. Po tvářích měl rozlezlé pupínky plné hnisu a jeho výraz zápolil s demencí. V tom se poškrábal na tváři a ztrhl si strup, z něhož vytryskla krev. Když to viděl Gabriel, vyčítavě zahartusil: „A jéje! Ty jsi dobytek, Hoseo! Cožpak nevíš, že nemůžeš strhávat strupy špinavými nehty! Chceš tam dostat otravu? Ukaž, ať ti to vyčistím!“
Poté se natočil k návštěvě a pravil: „Vážení, tohle je soused z vedlejší vesnice a jmenuje se Hosea. Musím ho učit mravům, protože jeho výchova má propastné skuliny. Proto mějte pochopení pro jeho ztřeštěné pohnutky!“
„To je v pořádku!“ pousmáli se oba pobaveně. Tiše zašeptal jeden druhému: „To je santusák jak vystřižený!“ Druhý smíchy přikývl.
A tak se stalo, že jezdili po kraji společně s Gabrielem a Hoseou. Zažili tolikeré zábavy a legrace, o jaké se nikomu nesnilo za deset let. Hlavním strůjcem výjimečné bavičnosti byl tlustý Gabriel a notně mu přizvukoval santusák. Kdykoliv přijeli za zábavou, nechyběl na Hoseových kalhotách nějaký flek. Přestože mu bylo 24 let, většina mu hádala s odporem 40. Jeho další slabostí byly hlasivky. Kdykoliv se opil, začal vyřvávat na celý sál, mnohdy i na pódiu, odkud ho museli snášet násilím. Měl totiž výjimečně nadané hlasivky, ale nikoliv melodickým altem, nýbrž průrazným sopránem. Tím na sebe a své přátele strhával pozornost značně nevhodnou.
Jeho mentalita byla prapodivná, což potvrzuje tato událost: Společně se vraceli k ránu z diskotéky, posilněni alkoholem. Samuel uchopil Hoseův mobil a vypnul jej. Když to majitel spatřil, začal vyvádět jak rozdivočelý král Samson. Téměř za jízdy vyskočil z auta a utíkal s větrem o závod, jakoby mu hořelo za patami. Gabriel vyběhl za ním, snažíc se ho uklidnit. Dostihl ho brzy a uchopil za rukáv, ale s Hoseou nebylo radno manipulovat. Škubl sebou tak mocně, že zlomil kamarádovi malíček nadvakrát. Přitom řval ze všech sil, že mu nikdo nesmí sahat na mobil.
To bylo přemlouvání a proseb, než ho naložili do auta. Horší to bylo s malíčkem, který musel do sádry. Zůstal navždy pokřiven, byť splňuje svůj účel.
Někdy v té době přijel Nehemiah z velkoměsta, aby si odpočinul pár dní u babičky. Byl temný večer, když otevřel vrátka a chtěl vstoupit do stavení. Bylo mu divné, že nesvítí lampa, ale nepídil se po tom. Dveře byly zavřené a v oknech se nesvítilo. Vyšel tedy na ulici a zazvonil u Samuela. Ten vykoukl a zvolal nadšeně: „Ahoj, kamaráde. Ani jsem netušil, že přijedeš.“
„Ahoj, nemohu se dostat k babičce. Nevíš, co se děje?“
Tázaný se zarazil a koktavě odpověděl: „No, víš – jaksi – váš barák před dvěma dny shořel a zbyla jen zeď s dveřmi.“
„Co – cože?“ nemohl popadnout dech.
„Bohužel, ale neboj se! Babička s dědou jsou v pořádku v domově důchodců.“
„Hrome!“ vydechl zničeně. „Jak se to stalo?“
„Nikdo přesně neví. Údajně vzplanul požár v kůlně a když se na to přišlo, bylo pozdě. Hasiči měli co dělat, aby to uhasili.“
„Hrůza!“ povzdechl si a tázal se: „Mohu u tebe přespat?“
„Samozřejmě! Máš u nás dveře otevřené! Zítra máme posezení s přáteli, takže jsi zván! Aspoň přijdeš na jiné myšlenky.“
Té noci spadl záhadně kus stropu v domě. Nikdo nevěděl, jak se to mohlo stát, pouze Samuel s Nehemiahem tušili. Téže noci foukal vítr, který rozbil jedno okno. Poté praskly dvě žárovky. Druhého dne se Samuel otázal kamaráda: „Jak se cítíš?“
V odpověď mu byla položena otázka: „Víš, co je v mrazech nejlepší na jeřábu?“
„To netuším.“
„Když je teplota –10 stupňů a ty se jdeš projít na záď ve spodkách. Tesaři, jež mrznou venku, pozvedají své kladívko, když v tom tě spatří. Strnou nehybně, neboť nevědí, jak může být takové teplo. To se potom směji, protože jejich výraz je nepopsatelný. Už mi rozumíš?“
Samuel se usmál a odvětil: „No jasně! Život pokračuje a my se musíme smát!“
„Přesně tak!“
Toho večera se grilovalo u Gabriela. Dostavila se spousta přátel, žen a dívek, mezi kterými nechyběl nikdo známý. Zábava se rozjela na plné obrátky, když v nedalekém kostelíku odbila půlnoc. Noc byla teplá a osvěžující. Naložené maso ve speciálních omáčkách vonělo do všech stran. Ovšem ještě více chutnalo na jazyku. Každý se olizoval dlouho poté a nemohl si vynachválit skvělé laskominy.
Mezi následující záplavou vtipů a komických historek přepadla Gabriela vášeň, takže vyňal zaprášený lesní roh. Vyfoukl pár pavouků a začal hrát. Dařilo se mu vpravdě dobře, jenom chyběl cvik. Před 20 lety hrál v jistém orchestru. Při každé příležitosti se neopomněl pochlubit, tudíž i nyní vyprávěl část své hudební minulosti. Výsledkem bylo značné pobavení přítomných.
Náhle spatřil na zdi pavouka. Vykřikl vášnivě: „Honem, podejte mi vzduchovku!“
Jakmile se stalo, nabil a vystřelil. Pavouk spadl a ostatní jásali. Následně začalo lovení osminožců. Sestřelil jich pár, přičemž všichni provolávali slávu. Vzápětí se objevila myš, malá rychlá myšička. Vášnivý střelec vystřelil, ale minul a mrška zmizela. To bylo křiku nad neúspěchem. V tom se ozvalo mňoukání kočky u souseda.
Gabriel zahlaholil: „To jsou ty mrchy! Mrouskaj se celou noc! Kde je nějaký jablko? Já to po nich hodím, že uviděj!“
Současně tak učinil a kdesi ve stínu zasyčela kočka.
„Mrchy jedny!“ ulevil si nešťastník a zvolal: „Vážení! Vidím, že jsme snědli a vypili všechno, takže navrhuji, abychom vyrazili na noční koupání.“
„To je šílenství! To je bláznovství! Za nic na světě!“ volala jedna dívka přes druhou.
„Ale no tak, děvčata!“ smál se šibalsky mluvčí. Je tam hospůdka, která má otevřeno do rána. Kolem je příroda a tma! Která se nechce koupat, nemusí, ale jedeme všichni!“
„Když já nemám plavky.“ zabědovala jedna hlasitě.
„Já taky ne!“ zasmál se chlípně hostitel. Ostatní se věhlasně zasmáli a kdosi pravil: „Dobrá, tak jedeme!“
„To je řeč, vážení!“ kochal se vítězstvím a zavelel: „Pojďme do aut! Musí se nás vejít sedm do jednoho!“
„To nepůjde!“
„Ale půjde! Stačí jen chtít.“
Jak se ukázalo, šlo to. Následně vyrazili nočním krajem do pět kilometrů vzdálené vesnice, jež byla cílem cesty. Nakonec se koupali všichni, voda byla teplá a v hospůdce měli výtečné pivo. Nejhlasitěji se projevoval Hosea, kterého slyšeli prý v sousedním panství. Jako strůjce všeho neštěstí se ukázal znovu Nehemiah. Ztratil kdesi botu, praskly mu brýle a pořezal se o sklo. Nikdo se nemohl divit a snad se nedivil. Ještě dlouho potom si vypravovali o této události.

„Říká vám něco rovnováha?“ přerušil fistulový tón jejich persifláž. Všichni vzhlédli a spatřili anděla – ženu. Nesla se od ní vůně ambry.
„Kdo jsi?“ otázal se jeden.
„Jsem utrpení. Již brzo mě poznáte jako Ezru.“
„To je nadělení!“ odvětil klidně jeden. „Ale čemu se divit? Přeci jen trvala ta radost příliš dlouho. Co bude tvým smyslem?“
„Především ničit a lhát, dokud mé činy neslynou. Můj člověk se musí sblížit se Samuelem! Jak to provedeme, musíme rozhodnout všichni. Navrhuji ale nejrychlejší způsob - mezi lidmi.“
„Vlastně jsme tě čekali.“ promluvil anděl moudrosti. „Vše tedy pokračuje dle osudu. Pojďme se usadit a vše probrat. Začíná se nám to pěkně zaplétat, ale bez akce není reakce.“

Jeden moudrý muž řekl: „Zamilujeme-li se jeden do druhého, staneme-li se mužem a ženou, nesmí být toto pouto ani jedním z nás zpřetrháno! Stane-li se tak přesto, měla by nastat pro nešťastníka či nešťastnici okamžitá smrt! Pak totiž nastává pro opuštěného a zlomeného jedince úděl hodný mučení! Jako smrtelně raněné zvíře, co nemůže ukončit své trápení samo a přesto se plahočí stepí ještě mnoho dní. Je jako kůň, jenž umírá sám, protože nesnese pomyšlení, že by jeho smrt někdo viděl. A především je odmrštěn jako veš, bezbranná, bez dalšího smyslu do života, protože se oddala tomu, komu navěky patřila. Tomu, s nímž byla osudem navždy spjata.“ Bůh jistě věděl, co činí, když ústy svého služebníka pravil: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ ( Markovo evangelium 10, 9 ).
Je důležité se o tom zmínit nyní, aby čtenář pochopil následující vývoj událostí. Ten bude na krátkou, avšak podstatnou chvíli vyhraněn Samuelovi, který byl až do té chvíle chlapec nepoznamenaný, nezkažený a citlivý.
Jednoho večera se vydali Jeremjáš se Samuelem, Gabrielem a Hoseou na tancovačku do nedaleké vesnice. Tradičně se ujal vlády decibelů Hosea, neboť již zakrátko překřikoval zvuk gongů a tamtamů. Gabriel bavil společnost něžných žen a zbylí dva postávali nečinně opodál. V tom přistoupila k Samuelovi dívka s blond vlasy a oslovila jej: „Ahoj! Má kamarádka by tě ráda poznala!“


Prezentace autora

 Věk 30 let, zaměstnanec soukromé firmy, ukončena střední škola.
 Dosud vydané knihy autora
 nakladatelství, rok vydání
 Zatím žádné, avšak 3 rozepsané historické romány.
 Kontakty na autora:  e-mail  Tomas.walliant@seznam.cz
 Kontakty na autora:  telefony  608 338 128


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih