HLEDÁM NAKLADATELE ... Tereza Novotná: Pohádky ...

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Pohádky o želvách   / Pohádky o žábách
Pohádky o knížkách / Pohádky o papíru

 Autor Tereza Novotná                                                                                                 

Žánr Pohádky Formát publikace Čtvercový, leporelo
Ilustrace vlastní  Odhadovaný počet stran  x
Typ ilustrací Podkladem pro linorytové ilustrace se staly neskenované ruční papíry, které jsem barvila
lihovými mořidly.
Perokresby a tisky linovými tiskátky
Na různé druhy papírů (mramorované, lihové, škrobové…)
Vaše představa
nákladu  knihy
 x
Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky K vydání 
5.4.2008


 Stručný obsah
Vytvořila jsem dvě autorské knihy v podobě leporela, které obsahují moje vlastní texty, respektive pohádky. Při psaní jsem se inspirovala prostředím a zážitky z léta stráveného v USA. Knihy obsahují ilustrace vytvořené technikou linorytu. Podklad pro tyto ilustrace jsem získala skenováním ručních papírů barvených lihovým mořidlem.
Vytvořila jsem dvě autorské knihy. Každá kniha obsahuje 14 autorských pohádek, přičemž v jedné jsou pohádky o knížkách, a v té druhé pohádky o papíru. Příběhy jsou inspirovány mými poznatky a postřehy nabytými v Ateliéru papír a kniha za čtyři roky (Studuji totiž na Fakultě výtvarných umění v Brně). V jednotlivých příbězích využívám znalostí z oboru papír a kniha, které jsem získala v rámci předmětů, jako byly například Nauka o papíru, Nauka o knize, či Technologie papíru a knihy. Pohádky jsou psány s jistým záměrem ukázat dětem či dospělým, kteří budou knihu číst dětem, jakých zvláštností si lze na knížkách a papírech všímat. Kniha s pohádkami o knížkách formou pohádky například vysvětluje, co je to kapitálek či ořízka. Naproti tomu v knize Pohádky o papíru se děti mohou dozvědět, na co je papíru užitečné vlákno. Text je doplněn ilustracemi. Některé z nich vznikly kombinací akvarelu a perokresby na různých typech papírů, které jsou specifické pro tvorbu knihy. Tak byly jako podklad pro některé ilustrace použity papíry například ruční, nebo s různou povrchovou úpravou. Z nich to byly papíry mramorované, lihové či škrobové. V těchto knihách jsem řešila taktéž sazbu s ohledem na to, že kniha je určena především pro malé čtenáře od šesti do deseti let. Proto jsem volila velikost písma (14 bodů) úměrnou jejich věku. Kniha je vysazena písmem Baskerville. Jedná se o patkové písmo, které taktéž napomáhá lepší čitelnosti.

PhDr. Hana Karkanová, vedoucí knihovny Moravské Galerie v Brně, sbírky bibliofilií a knižní vazby mi napsala milý oponentský posudek. Cituji: „Pohádky o knížkách a Pohádky o papírech patří podle mého názoru k nejlepšímu ze současné české literatury. Vřele doporučuji k vydání…“

 Ukázka textu
POHÁDKA O ŽELVÁCH

Daleko od velkých měst, na sto mil od mrakodrapů, žila si krása přírody. Každé ráno z lesů stoupala pára. To proto, jak pravidelně stromy oddechovaly ze smrkového spánku. Vždy měly jehlice úhledně urovnané a těch pár borovic mezi nimi bylo dokonce učesáno na pěšinku. Všechny stromy se k sobě tiskly jehlice na jehlici. To proto, že si nepřály, aby do jejich království mohl vstoupit nějaký vetřelec. To ale když si lesem vykračovali losi, to byla jiná! To se stromy rozestupovaly a sklápěly své ostré jehlice, aby jim umožnili bezpečný průchod.
Uprostřed tohoto hlubokého lesa byla zelená louka s měkkou trávou a veliké jezero se třpytivou hladinou. Na břehu stálo několik červených dřevěných srubů. V létě v nich rádi přebývali lidé, kteří přijeli za krásou přírody z vysokých mrakodrapů. Pro všechny to bylo vždy nejkrásnější léto jejich života!
Lidé z červených srubů vstávali vždy časně ráno, aby zaspali z té krásy co nejméně. Chodili na dřevěnou lávku nad jezerem a pozorovali kvetoucí lekníny. Když přišli velmi brzy, lekníny byly ještě zavřené. Když je ale sluníčko šimralo už dlouho, postupně rozevíraly své okvětní lístky.
Pod dřevěnou lávkou bydlely dvě obrovské želvy. Nebyly to želvy výjimečné svou rychlostí, ale spíše svou pomalostí, s jakou se pohybovaly jezerní vodou. Rybky jim kroužily kolem jejich velikých hlav jako svatozář. Avšak ony se kvůli své želví lenosti nezmohly ani na jeden rychlý pohyb či chramst. To si vždy raději počkaly na první ranní dupání po lávce a hrdy na svou pomalost vypluly. Hosté ze srubů měli obrovskou radost z obrovských želv. Házeli jim kousky chleba a tak radost ze setkání byla vzájemná.
Když takové krmení probíhalo už několik týdnů, správce červených srubů krmení želv zakázal. Jako důkaz přísného zákazu na lávku přibil ceduli: Zákaz krmení želv. Nebyl to zlý správce. Se želvami to myslel dobře. Už dlouho však pozoroval jejich lenost a výsměch rybek sílil. Želvy by přece měly začít lovit! Kdo by je krmil, až se hosté vrátí do svých mrakodrapů?
A tak si hosté museli najít jinou zábavu. Ráno se sice na želvy chodili stále dívat. Ale potom jim začalo být líto, že bez kousků chleba už radost není vzájemná.
A tak hosté místo krmení želv začali každé ráno plavat v jezeře. „Pohyb po ránu je zdravý,“ říkali si. Ale želvy si zase říkaly něco jiného: „Pohyb po ránu?Fuj! Že se nestydíte! To spíše jídlo po ránu je zdravé!“
A protože želvy vůbec nebyly nadšeny ze správcova zákazu a měly hlad, musely ve svých velkých hlavách vymyslet plán. A protože jejich myšlení bylo ještě o něco pomalejší než pohyby, vymyslely plán až velmi pozdě a ještě s větším hladem.
Už déle pozorovaly plavající hosty v jezeře. Jejich rychlost se nedala rovnat s rychlostí a obratností rybek, co jim stále kroužily posměšně kolem hlav.
A tak si jednoho rána želvy řekly, že už je čas na pořádnou snídani! Co takhle dát si kus snídaně z támhletoho pána, co tak pomalu plave? Jen kousek… Nesnědí ho přece celého! Tak to by ten pán snad mohl pochopit!
Tomu pánovi se však jejich hryznutí vůbec nelíbilo a už vůbec pro něj neměl pochopení. O snídaňovém útoku řekl správci. Hosté teď měli z jezera strach a chystali se odjet zpět do svých mrakodrapů vzdálených sto mil.
Správce si přál, aby hosté zůstali, a proto učinil odvážné rozhodnutí. Přijel k jezeru s obrovským džípem a želvy nechal vylovit. Naložil je na korbu. Vešly se tam dvě tak akorát.
Želvy se nejdříve radovaly, že jedou na výlet. Potom jim ale začalo být smutno po jejich krásném jezeru. Když už cesta trvala opravdu dlouho, zahlédly z korby auta ještě větší jezerní plochu, než na jakou byly dosud zvyklé.
Pan správce jim vysvětlil, že tohle bude jejich nový domov. Je to prý jezero, ve kterém se nekoupou žádní lidé, takže tu nebude hrozit nebezpečí, že by si z někoho mohly ukousnout nějaké to soustíčko. Rozloučil se s želvami, popřál jim hodně štěstí u lovu a odjel.
Želvy teď plavaly novým domovem a rozhlížely se po něčem k snědku. Po něčem pomalejším, než jsou ony dvě.
Zanedlouho opravdu narazily na někoho pomalejšího. Avšak většího... Bylo to několik velkých želv, které vypadaly velmi přátelsky a vyrovnaně. Neměly totiž vůbec hlad.
Velké želvy se s novými obyvatelkami jezera seznámily velmi rychle. Když zjistily, že jsou taky docela pomalé a ještě navíc mají hlad, ihned jim vysvětlily stravovací možnosti jejich jezera.
Na levém břehu jezera stál obrovský dřevěný srub. Byla to vyhlášená restaurace, do které chodili samí hodní lidé z okolí. Vařili zde vynikající jídla a porce byly obrovské, jako velké želví krunýře. Na malých stolečcích s kostkovanými ubrusy ležely uprostřed dva košíky s pečivem. Na jednom byla cedulka „pro hosty“ a na tom druhém štítek se slovy „pro želvy“. Hosté tak házeli přes dřevěné zábradlí kousky pečiva želvám přímo od stolu.
Dvě želvy byly svým novým domovem nadšeny! Mohly si nadále zakládat na své pomalosti. Už nikdy nemusely uždibovat ze samotných hostů, a přesto neměly hlad.
POHÁDKA O ŽÁBÁCH

V našem krásném kempu, kde mezi košatými stromy prosvítá tmavočervené dřevo srubů, se v nočních hodinách stále ozývá nekonečné kvákání žab. Vydávají zvuky takové, že by si každý mohl představit žáby veliké půldruhého metru. Ale není tomu tak. Ve skutečnosti jsou to žáby menší, že by se jednou dlaní nechaly zakrýt. Jejich velikost se však skrývá v jejich kráse. Jsou třpytivé. Voda jezera, ve kterém žijí, se jim zrcadlí na jejich žlutozelených tělech. Vědí to o sobě, jak jsou krásné. A čím více si to uvědomují, tím více kvákají.
Jednoho dne, když už žáby omrzelo věčné kvákání, uspořádaly závody. Od jezera to neměly daleko k místnímu venkovnímu bazénu. Nebyl to bazén příliš velký. Rozhodně se nemohl měřit s jejich žabím jezerním královstvím.
Vrchní a nejzelenější žabák Eduard vymyslel pravidla závodu. Zúčastnit se prý mohou všichni, kdo mají zadní nohy delší dvaceti žabích palců. Tímto pravidlem chtěl zajistit bezpečnost při konání žabích skokanských závodů. Prý vyhrává ten, který šířku bazénu přeskočí s co největší odrazovou vzdáleností.
Do závodu se přihlásilo osm žabáků. Byla to tedy žlutozelená přehlídka žabích odvážlivců! Začínalo se přímo od kraje bazénu. Ostatní žáby a žabáci, kteří se do závodu nepřihlásili, skandovali a kvákali žabí písně kolem bazénu. Dokonce i jedna žabí mexická vlna byla k vidění!
První kolo splnili všichni do jednoho. Žabí nohy pérovaly spolehlivě, jako péra v gauči. Startovací čára druhého kola se posunula o pět žabích délek od kraje bazénu. První skákal žabák Eduard. Opět všem dokázal, jak mu jeho zelené žabí nohy velmi dobře slouží.
Druhé kolo závodů opět splnili všichni. Žádný z žabáků neměl ten nejmenší problém bazén z takovéto vzdálenosti přeskočit.
Až na jednoho mladého žabáka… Byl to nejmladší člen soutěže. Nohy mu vyrostly velice rychle, a proto se mohl přihlásit do soutěže už takhle mladý. Byl to prostě takový žabí puberťák a do třetího kola si přestával věřit. Přece jen toho za svůj krátký život nenaskákal tolik, jako jeho žabí druhové. Ti se kolikrát bavili tím, že skákali z jednoho pohybujícího se želvího krunýře na druhý. Ale i přesto se nakonec osmělil a rozhodl se, že třetí kolo zkusí.
Nyní už se startovalo z čáry, která byla od okraje bazénu vzdálena deset žabích délek. Všichni zkušení žabáci to zvládli levou žabí. Poslední žabák se však dlouho rozmýšlel. Viděl sice, že je možné bazén i z takovéhle vzdálenosti přeskočit. Ostatně všech sedm statečných žabáků před ním to zvládlo. V hlavě se mu promítly všechny skoky jeho života. Nezapomněl ani na úspěchy, kterých dosáhl v atletice.
S rozvahou se tedy připravil na odrazovou čáru. A skočil… Žlutozelené mexické vlny okolo bazénu ustaly, protože se místo toho začala vlnit voda v bazéně. Žabák nepřeskočil… Byl smutný. Plaval teď tou chlorovanou modrou vodou bazénu sem a tam. Oči ho štípaly. Chtěl se odsud dostat co nejdříve pryč a odskákat co nejdál.
Stěny bazénu však byly kluzké a žabák se po nich nemohl vydrápat na břeh. Ostatní žabáci kolem bazénu v panice poskakovali a nevěděli, jak by žabákovi pomohli. Dokonce i těch sedm statečných teď jen poskakovalo a nevěděli si rady.
Mladého žabáka už mezi tím začaly opouštět síly z věčného plavání a šlapání vody. Nebyl tady jediný list leknínu, kterého by se mohl zachytit, jak to dělal v jejich jezerním království, když byl unavený. Nebyla tady ani jediná želva s velkým pevným krunýřem, kterou by mohl požádat o pomoc! Ach, co si jen počne! Chce se ještě vrátit do jezera mezi jeho žlutozeleně se třpytící žabí kamarády.
Když už byl na pokraji vyčerpání, znenadání se objevila plavčice Silvia. Právě otevírala bazén pro veřejnost. Obcházela bazén s velkým síťovým podběrákem, kterým z vodní hladiny sbírala nečistoty. Byly to drobné lístky stromů a trav, které narušovaly modř celého bazénu.
Ale co to? Něco tak zářivě žlutého v bazénu ještě nikdy neviděla! Co to jen může být? Vylovila ubohého žabáka a vzala ho do dlaně. Žabák se na ní upřeně díval a slabě zakvákal na poděkování. Na chvíli se ulekl, že by ho krásná plavovlasá zachránkyně, která vypadala jako princezna, mohla chtít políbit, aby se z něj stal krásný princ.
Naštěstí Silvia byla už šťastně zamilovaná do svého prince a políbit tohoto vyčerpaného žabáka jí ani nepřišlo na mysl. Žabák byl velmi rád, že ho zachránila a nepolíbila, protože by mohla být zklamaná. On je opravdu jen obyčejný žlutozelený žabák a žádný princ se v něm neskrývá. Naopak se v něm ale skrývá vnitřní žabí síla, sebedůvěra a odhodlanost. A hlavně víra ve vlastní skoky, která by žádnému pořádnému žabákovi neměla chybět.
O papíru a pavoukovi

Byl jednou jeden bílý smutný kancelářský papír. Takový obyčejný, formátu A4. Ležel si tak na kancelářském zaprášeném stole
a naříkal si. Kancelář byla již několik let opuštěná a on tam byl zapomenutý. Jednou, a to už byl podzim, vál od severu chladný silný vítr. A tak se stalo, že prudký nápor větru rozrazil okno. Vítr na sebe nenechal čekat a foukl zplna hrdla do té kanceláře. Odfoukl list papíru ze stolu. Papír předpokládal, že dopadne ladně na zem, a že jeho vlákna mu pomohou k hladkému a pružnému přistání.
Nejspíš si ale neuvědomil své skutečné stáří. Už ani ta bělost nebyla to, co bývala. A ani netušil, že ta vlákna v papírovině, ze které byl kdysi vyroben, byla příliš krátká. Přistání tedy nebylo až tak měkké, jak papír očekával. Dopadl tvrdě na hranu a zlomil se vejpůl.
To je známá věc, že když je papír starý, a vlákna, ze kterých byl vyroben, jsou krátká, dochází k lámavosti papíru. Ležel tam tak na dřevěné podlaze, přelomený a smutný. Přemýšlel o své záchraně, ale nevěděl, co si má počít. A tu najednou spatřil, jak se k němu ze stropu na tenkém vlákně spouští pavouk.
Papír zajásal, že mu pavouček přinese štěstí. Pavouček se zastavil těsně nad papírem a povídá:
„Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli jste v pořádku, sousede papíre. Ale jak vás tak pozoruji, tak to asi není tak úplně normální, že jsou z vás najednou dvě á pětky, viďte?“
A tak mu papír vyložil, co a jak. Že už na stole ležel příliš dlouho, je celý zažloutlý a s jeho pružností to jde od deseti k pěti. Vyprávěl pavoučkovi, jak se za mlada jen tak pro radost roloval z jedné strany stolu na druhou. Pavouček nakonec na to řekl: „Jak vás tak poslouchám, pane papíre(nevěděl, na jakou polovinu papíru má mluvit, když tam teď ležely ty dvě á pětky), jediné, co vám teď chybí, je pořádné vlákno. A toho já vám můžu vyrobit, kolik jen budete chtít!“
Po těchto slovech slezl z houpajícího se vlákna až na zem a přisunul obě poloviny papíru těsně k sobě. Celý papír protkal svým vláknem křížem krážem. Když byl pavouček hotov, papír se na sebe zadíval celý překvapený, že už není tím obyčejným rozlomeným papírem.
Dokonce mu to teď velmi slušelo! Vítr vystřídalo podzimní sluníčko, ve kterém se teď třpytila stříbrná vlákna papíru. A co teprve ta pružnost! Papír samou radostí dělal kotrmelce, roloval se sem a zase tam, div že pavoučka z vlákna nestrhl s sebou. Papír byl vyléčen. Poděkoval ještě jednou pavoučkovi, a byl šťastný. Od teď už to nebyli jen obyčejní sousedé v jedné velmi zaprášené kanceláři. Stali se z nich totiž nejlepší přátelé.
O KNIZE, KTERÁ NEMĚLA PAGINACI

Vysoko v horách, kde se vítr prohání kolem špicí vysokých smrků, stála dřevěná chaloupka. Byl to spíš takový malý srub. Co říkám srub! Byla to zkrátka taková malá milá roubenka. Svými pravidelně se střídajícími pruhy hnědé a bílé barvy připomínala zdálky zebru. Ale co by to bylo za hory, kde by se místo medvědů a lišek potulovaly zebry!
V té roubence žila vysokohorská rodina. Maminka, tatínek a jejich dcera Anežka. Všichni se měli rádi. Do jejich srdcí se však ještě vešlo kus té lásky k samotným horám. I přesto, že byli chudí a jedinou věcí, kterou vlastnili, byl jejich srub, cítili se, jako by žili v království.
A možná právě proto Anežka tolik milovala pohádky. Nebylo to dlouho,co se právě naučila číst. Vánoce se blížili a maminka s tatínkem začínali být trošku smutní z toho, co nadělí Anežce pod stromeček. Se svými prázdnými kapsami, kterými profukoval horský vítr a neozvalo se ani jediné cinknutí mince, mohli pod stromeček Anežce postavit leda tak sněhuláka.
Nakonec si ale maminka vzpomněla, že na půdě v jejich krásné roubence, leží už od jejího dětství barevná pohádková knížka. Vyběhla po vratkých schůdcích nahoru. Když rozrazila dubové dveře, uslyšela vyděšené capkání. Vyrušila totiž jednu obyvatelku půdy. Byla to zlá myš Marina!
Už se jí totiž zajedly brambory z kuchyně, na které tajně chodila. Chtěla si svůj jídelníček zpestřit něčím jiným. Nějakou tou duševní stravou. Ne že by zlá myš Marina byla nějak sečtělá! Ona si spíše na té knize pochutnávala. Byla to právě ta pohádková kniha, pro kterou maminka přišla, aby ji mohla zabalit jako vánoční dáreček pro Anežku.
Když maminka knihu uviděla, zhrozila se. Zlé myši Marině totiž nejvíce zachutnal právě hřbet knihy. Vlastně ho stihla schramstnout celý!
Ležely tu teď na prkenné podlaze volné listy pohádkové knihy. Byly rozházené po celé půdě, to jak Marina vyděšeně prchala od své duševní stravy za nejbližší trám.
Maminka myš sice neviděla, ale bylo jí jasné, kdo takovou spoušť ztropil. Už několikrát zahlédla v kuchyni plížící se myš, tajně si na zádech odnášející bramboru. Měla však pochopení pro hlad i takovéhoto tvora. A tak vždycky předstírala, že myš nevidí. Teď se ale maminka dopálila: „Že se nestydíš, myši jedna zlá! Brambory tě zásobujeme a ty nám rozežranou knihou oplácíš!“ Myš hrdě vylezla z úkrytu a postěžovala si: „Kdo to má pořád žrát? Od pondělí do neděle pořád jen samé brambory! Sedm dní v týdnu. Ještě, že jich není osm!“ To maminku rozhněvalo ještě více: „Ty myši jedna nevděčná! Dělíme se s tebou o poslední brambory a ty na nás takhle? Tak abys věděla, tak já ti přeju, abys posnídala bramborové placky, poobědvala bramboráky a povečeřela bramborovou kaši!“
Maminka posbírala jednotlivé listy z knihy a zabalila je do starých novin. Hned příští ráno se vypravila do nejbližšího městečka pod horami. Zašla hned do prvního knihařství, které uviděla. Ani si ale nevšimla podivného názvu. Knihařství se totiž jmenovalo Povaleč a syn. Toto knihařství bylo vyhlášeno svou nedůkladností, leností, nepořádností a nedbalostí. Prostě vším, čeho by se měl pořádný knihař vyvarovat.
Volné listy, které jim maminka přinesla, svázali hala bala tak, jak jim jen přišli pod ruku. Vůbec si nevšimli, že stránkám chybí paginace, čili číslování jednotlivých stránek.
Na to, že stránky v knížce nejdou po sobě, přišla až Anežka. Celá zmatená si knížku přečetla. Bylo jí divné, že knížka začíná šťastným koncem svatbou princezny a prince a končí smutným začátkem, kdy byla princezna uvězněna ve věži…
Maminka celou situaci zachránila tím, že se vypravila do jiného knihařství. Tentokrát navštívila jiné. Tohle knihařství se jmenovalo Šikovný a spol. Vrchní pan knihař knihu rozebral na jednotlivé listy, přečetl si jednotlivé stránky a knihu složil stránku po stránce. Hned mu bylo veseleji u srdíčka, když mu pohádka připomněla, že dobro nad zlem vítězí! Ještě každé stránce napsal do rohu pro jistotu její číslo. Šikovný byl na to dost. Co kdyby Anežka svou knihu neuhlídala a zlé myši Marině by se zase přejedly brambory?!
Anežka si potom knížku přečetla ještě jednou, a měla radost, že to teď jde hezky všechno po pořádku.
A tak je to na světě se vším, že každá věc má svoje místo, jako má každá stránka místo ve své knize.
A také si všimněte, že naše pohádka začíná smutně o zlé myši Marině. Ale končí šťastným koncem. A to hlavně proto, že všechny stránky naší pohádky jsou krásně očíslovány!


Prezentace autora

                                                  

BcA. Tereza Novotná   * 21. 10. 1982,
Vzdělání: 1999-2002 Soukromá střední umělecká škola grafická v Jihlavě, obor propagační výtvarnictví
2003 - dosud Fakulta výtvarných umění VUT v Brně Ateliér papir a kniha, vedoucí ateliéru doc. Dr. Jiří H. Kocman
2005 - 2007 Doplňující pedagogické studium, Fakulta stavební VUT v Brně
•  Společné výstavy
2004 Papír a kniha II., VŠUP Praha, CZ
2004 Papír a kniha II., Galerie Slováckého muzea Uherské Hradiště, CZ
2004 Fenomén Kniha, Galerie mladých, Brno, CZ
2005 Blatter und Būcher - Aktuelle Papierkunst aus Tschechien
Stadtische Galerie Villa Zanders, Bergisch Gladbach, D
2007 Současná česká ilustrační tvorba, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, CZ
•  Stáže:
září 2005 Knihařství Čechmanová, Brno, leden - červen 2006 University of Leeds, School of design, GB; červen - září 2006 Grafické studio Astron Print, Praha; říjen 2006 Studio Činčera, Studio obalového designu, Praha;
•  Zájmy: literatura, hudba, tanec, snowboarding, cestování
•  Programy: Adobe Illustrator, Photoshop, InDesign
•  Reference: doc. Dr. Jiří H. Kocman, vedoucí Ateliéru papír a kniha,
FaVU VUT v Brně, e-mail: Kocman@ffa.vutbr.cz  
 Kontakty na autora:  e-mail  riderka@centrum.cz
 Kontakty na autora:  web  http://apk.ffa.vutbr.cz
 Kontakty na autora:  telefony  00420 737 529 238
 Kontakty na autora:  adresa  Za komínem 399, 541 02 Trutnov


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih