HLEDÁM NAKLADATELE ... Jaroslav Vojtíšek: Horký dech apokalypsy

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Horký dech apokalypsy
 Autor  Jaroslav Vojtíšek                              

 Žánr  Sci-fi  Formát publikace  A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  200 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
1000 ks
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání
15.04.08 

 Stručný obsah
Soubor sci-fi povídek, volně na sebe navazujících, odehrávají se v době po napadení země tvory z naší minulosti.

 Ukázka textu
Kola transportéru vířícího popel, projela mezi zbytky vysoké betonové zdi, kdysi obepínající
Lab-3. Chvíli jsme projížděli mezi rozsypanými povrchovými budovami, až jsme zastavili u šikmé rampy, vedoucí dolů k masivním ocelovým vratům. Honza se ujal velení.
„Tak jsme tady. Oblečte si protiradiační obleky. Jdu ven zadat heslo, vjeďte dovnitř, a já za námi zavřu.“
„Vezmi si baterku, ať na to vidíš, už je skoro tma.“ poradila jsem mu.
„Slečno chytrá toto je noktovizor, to znamená, že je s ním vidět ve tmě. Věděla bys to, kdybys dávala pozor v instruktážní místnosti.“
Honza začínal vypadat trochu naštvaně.
„Ach já hloupá holka. Vy vojáci jste tak úžasní.“ Nemusí ze mě hned dělat moulu, když něco nevím. Oplatila jsem mu jeho výtku ironií.
V protiradiačním oděvu jsem se cítila neohrabaně, naštěstí mým úkolem bylo zatím jen sedět. Sledovala jsem přístroje a hlásila naměřené hodnoty. Holý zatím nachystal improvizovanou přechodovou komoru.
„Připraveni?...Tak jdeme na to.“
Nevím proč, ale Honza než vyskočil, si vzal svůj samopal.

* * *

Průzorem jsme s Holým sledovali jak se Honza brodí skoro metrovou vrstvou navátého popela k vratům. Odklopil kryt ve stěně vedle dveří. Šerem prosvitlo zelenavé světlo displaye a číselné klávesnice zámku. Chvíli klikal na tlačítka prstem. Obě mohutná křídla vrat se začala rozjíždět do stran. Jen co byla mezera dostačující Holý vjel do podzemní haly. Honza nás následoval pěšky a zevnitř za námi opět zavřel vrata. S námi se dovnitř dostala metrová závěj popela. Rozhlížela jsem se po hale. Dost podobná jako u nás, parkovali tu také různé druhy vozidel, jinak liduprázdno.
„Aleno vezmi si věci a pojď ven. Pane Holý nachystejte transportér k odjezdu a počkejte. My nejdřív zkontaktujeme místní velení, pak pro vás někoho pošleme.“
Vyskočila jsem z transportéru, v rukou dva kontejnery pro přepravu biologického materiálu. Po vzoru Honzy jsem si nasadila noktovizor.
„Kde máš zbraň?!“ vyjel na mě Honza.
„Na co?“
„Hned si ji vezmi!“
Znělo to jako rozkaz. Vzteky bez sebe jsem drapla pušku a hodila si ji na záda. Musím táhnout těžké kontejnery a teď ještě zbraň. Honza se neobtěžoval nějakou galantností, ani ho nenapadlo mi pomoci s nákladem. Zase se choval jako voják, šel přede mnou a mířil samopalem před sebe. Dobře jsem si všimla prstu na spoušti. Jako by jsme to tady šli dobývat, ne jen pro nějaké chemikálie.
„Přestaň mířit tou zbraní, vždyť ještě někoho postřelíš.“ V duchu jsem viděla jak nás místní jdou přivítat a on do nich pustí dávku.
„Něco se tu stalo,“ řekl stísněně Honza. Šla jsem za ním dlouhou úzkou chodbou. Ani jedno ze stropních světel nesvítilo.
„Proč si myslíš, že se něco stalo? Vrata byla utěsněná, jediná radiace sem pronikla, když jsme sem vjeli my.“
„Tobě to tady nepřipadá takové opuštěné? Proč se nesvítí?“
„Nečekali nás, tak proč by se mělo svítit?“
Honza se najednou napjatě přihrbil a zastavil. „Tam! Vidíš to tam?!“ Honza rozrušeným hlasem vykřikl. Ukazoval k protějším dveřím v chodbě. Můj noktovizor tam však ukazoval jen tmu.
„Nic tam není.“
„Ale něco tam bylo.“
„Říkám ti, že jsem tam nic neviděla.“
„No dobře, tak jdeme dál.“ Za dveřmi byla další místnost s několika výtahy a schodištěm.
„Výtahem nebo po schodech?“ Honza se mě zeptal, jen aby prolomil pochmurné ticho, protože už zamířil ke schodům.
„Dala bych přednost výtahu, když dovolíš.“
Honza pokrčil rameny a změnil směr.
„Tak teda zkusíme ten výtah.“
Z jeho výrazu jsem pochopila, že moc nadějí, že bude fungovat, mu nedává. Když však stiskl tlačítko, dveře se poslušně rozjely do stran a nás zalilo bílé světlo zářivky. Noktovizory se automaticky vypnuly, aby nám nepoškodily oči. Vstoupili jsme do kabiny.
„Tak kam to bude?“ Honza si zahrál na liftboye. Pokrčila jsem rameny.
„U nás by to k veliteli bylo do čtvrtého patra.“ Zmáčkl čtyřku a výtah se rozjel.

* * *

Vyšli jsme z kabiny. Vypadalo to tu podobně jako v našem krytu. Poházené odpadky po zemi,na chodbách umístěná nouzová lůžka, nebo jen hnízdům podobné hromady hadrů, kartónů a podobných věcí. Až na to, že u nás člověk na každém kroku o někoho zakopával. Zdejší chodby byly liduprázdné, i když lidé tu určitě nějakou dobu po výbuchu přežívali. To není dobré, po zádech mi přeběhl mráz. Kontejnery jsem položila na podlahu výtahu a vzala do rukou brokovnici. A hned jsem si vynadala, náhradní munici i revolver jsem zapomněla v transportéru. Přepnula jsem zbraň na střelbu po jednom náboji.
„Já to říkal něco se stalo.“ Nedokázala jsem mu ani odpovědět, hrdlo stažené neznámým strachem.
Honza se obezřetně blížil k protějším dveřím. Viděla jsem na nich číslo třináct. Otevřel je a nakoukl přes mířidla samopalu... Hlaveň mu sevřela vyhublá ruka s kůží sežehlou do černa a strhanými nehty. Druhá ruka se mu sápala po krku. Zombie. Hledí brokovnice mi najednou vyletěla před vytřeštěné oči a ...a nic. Žádní nemrtví tam nebyli, to si se mnou jen zacvičila má fantazie, podpořená k prasknutí napjatými nervy.
„Nikdo tam není,“ oznámil Honza. Radši jsem mu o svých vidinách nic neříkala. Místo toho jsem začala přemýšlet, jak co nejrychleji odsud vypadnout.
„Musíme to tu prohledat a najít ten gen. Někde by tu ještě mohl být.“ rozhodl Honza.
„Co takhle najít počítač, možná by se v něm něco našlo. Nehodlám to tu prohledávat místnost po místnosti. I bez toho je mi tady v těch chodbách na zhroucení, čekám jen, až na ně něco skočí.“
Oba jsme nevím proč šeptali.
„No tak počítač už máme,“ Honza ukázal do dveří, které před chvílí otevřel.
„Jen aby fungoval.“


Prezentace autora

 Jaroslav Vojtíšek
 Kontakty na autora:  e-mail  Tulak2@centrum.cz                                              


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih