HLEDÁM NAKLADATELE ... Jaroslava Hamáčková: Šťovíky

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Šťovíky
 Autor Jaroslava Hamáčková                     

 Žánr  Humor  Formát publikace  A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  120 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa nákladu  knihy  x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa ceny knihy  x
 Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky K vydání 
15.8.2008

 Stručný obsah
Dvacetiletý Kamil se nastěhuje k tetě Simoně a strýci Pavlovi. Vtrhne do jejich života jako velká voda a poklid je pryč. V knize se vypráví příběhy jedné rodiny.

 Ukázka textu
Žárovky

Kamil dorazil ze školy domů v dobré náladě, jen trochu hladový. Sotva Simonu pozdravil, hned jí o tom pověděl.
„Za chvilinku se pustím do večeře, chci připravit obalovaný květák,“ uklidňovala ho a rychle dokončovala úklid lednice.
Simona vypnula lednici a mrazák hned, jak přišla z práce. Teď už měla lednici vymytou octovou vodou. Na stole stály roztříděné potraviny a Simona je vracela zpátky do lednice. Jako poslední vzala do ruky kečup.
„Co s ním, už je skoro prázdný,“ váhala a zmáčkla tubu. Zbytek kečupu pěkně vystříkl a nahodil červeně lustr.
Kamil hned vyskočil na stůl: „Podej mi hadr, ty šikulo, já to umeju!“
Za malou chvilku už leštil cylindry.
„Ty, Kamile,“ napadlo Simonu, „když už držíš lustr v ruce, mohl bys vyměnit žárovky? Pavel už před měsícem koupil úsporné a ještě jsme je tam nedali.“
„Sladký šťovíky, ženská! Jasně!“
„V předsíni bych ji také chtěla vyměnit,“ pospíšila si Simona, když viděla takovou ochotu.
„Brnkačka!“ ujišťoval Kamil.
„Tak já jdu do komory pro ty úsporné,“ radovala se Simona.
Kamil vyšrouboval staré žárovky v kuchyni, ale Simona se ještě nevracela. Odnesl si tedy židli do předsíně a i tam vyndal z lustru žárovku. Pak všechny žárovky odnesl Simoně do komory.
„Schovej je, eště se šiknou. Teď mi dej ty nový!“
Simona však nové hledala marně. Prohlédla kde co, ale bez úspěchu.
„Nemůžu je najít. Budeme muset počkat na Pavla, ten bude vědět, kam je dal,“ rozhodla Simona, a tak se vrátili do kuchyně. Kuchyně už byla zase poklizená a Simona si začala připravovat věci na vaření.
„Ještě nemohu zapnout lednici, mrazák se ještě neodmrazil,“ konstatovala u temné lednice, když si vyndavala vejce.
Kamil stál u okna, vyhlížel ven a vypadal zaujatě.
„Víš že je na zahradě Bártová?“ optal se potěšeně.
„Vím. Přišla asi před půlhodinou i s vnučkami,“ přikývla Simona. „Hrály si na schovávanou. Ale moc jim to nešlo, protože Čoklíček je vždycky prozradil. Pak si hrály na honěnou.“
Kamil si opřel ruce o parapet a se zájmem dění venku sledoval.
„Sladký šťovíky, jestli existuje něco, vo čem věřim, že se mi to nikdy nevomrzí, tak to je pozorovat Bártovou,“ liboval si a začal se pobaveně pochechtávat.
„Hele, teď mají taky zajímavou hru, hrajou si asi na střílení,“ komentoval Kamil. „Dalo mi práci na to přijít, ale myslím, že jsem to trefil. Bártová leží u studny na zemi a holky vždycky přilítnou a střílí.“
„Leží na zemi?“ žasla Simona a opláchla oloupané brambory. „Vždyť je tam mokro.“
„Je, má mokrý tepláky, ale v zápalu hry to asi neřeší. Ty vnučky jsou teda éra,“ smál se Kamil, a pak pootevřel okno. „Bártová volá pomóc pomóc. Asi ji jenom postřelily.“
„Paní Bártová je velice obětavá babička,“ kývala Simona hlavou a starostlivě dodala: „Ale už by ji měly dorazit. Není takové teplo, aby si tam mohl člověk na zemi dodělávat půl hodiny. Ještě se paní Bártová nastydne!“
„Pořád po ní pálí, ale vona se furt hejbá,“ vysvětloval Kamil.
„Taky po nich střílí?“
„Ne, asi nemá bouchačku,“ hádal Kamil.
„Bouchačku nemá, je raněná, snad by se tedy holky mohly osmělit, přijít k ní blíž a pořádně zamířit,“ radila Simona od plotny. „Přiložit jí zbraň až k hlavě, ať už to má za sebou.“
„Sladký šťovíky,“ dostal Kamil nápad: „Kde je ten zbytek kečupu? Já jí dojdu udělat krvavý fleky! Ty tepláky i bundu už má stejně jako prase.“

Kamil popadl kečup a vyběhl ven.
Simonu po chvíli přemohla zvědavost, přestala šlehat vejce a šla vyhlédnout z okna. Tomu, co zrovna viděla, příliš nerozuměla. Paní Bártová už neležela, ale klečela na čtyřech. Vedle ní klečel Kamil.
Holky přiběhly a fakt střílely, teď i na Kamila. Kamil předvedl nějaké ratatata, holky zase utekly, ale Kamil se sousedkou zůstávali na čtyřech.
Simona nad tím marně přemýšlela. Snad jí neukazuje, jak se dělá pejsek? Kamil vždycky něco Bártové povídal, občas kolem ní po čtyřech popoběhl, ale paní Bártová to asi nechápala, protože se ani nepohnula. Jen Čoklíček kolem vesele poskakoval. Ten uměl dělat pejska nejšikovněji.
Simona z toho nebyla moudrá, a tak se po chvíli vrátila k vaření. Ale ne nadlouho. Do kuchyně vlétl Kamil.
„Simono, Bártový je zle, upadla na kraj studny, nemůže se zvednout.“
„Můj ty světe,“ spráskla ruce Simona. „Volala o pomoc doopravdy…“
Kamil vypnul sporák a oznámil: „Jdu vyjet s autem, vezmeme ji do nemocnice.“
Simoně chvíli trvalo, než jí začal mozek pracovat. Všechno je vypnuté, teď zamkne. A zavolá dceři paní sousedky a cestou do nemocnice vysadí holčičky doma.
Kamil odnesl sousedku do auta, kde si napůl lehla, napůl klekla. Potom nastoupila Simona a holky. Kamil nastartoval a uklidňoval paní Bártovou: „To bude dobrý, sousedko. Vypadá to jenom na zlomený žebra.“
Chvíli jeli, když Simonu něco napadlo. „Kamile, nepoužil jsi ten kečup?“

Pavel se ten den vracel domů až za tmy. Byl unavený, hladový a ještě si nesl práci domů. Nejméně dvě hodiny stráví u počítače. Ale až po fotbale, utěšoval se. Fotbal před chvílí začal a bude to lahůdka. Jídlo si vezme k televizi a bude odpočívat.
Pavel na zahradě pohladil Čoklíčka a vzal za kliku u dveří. Bylo zamčeno. Že by nikdo nebyl doma? Pavel si odemkl, chtěl rozsvítit - ale nic! V předsíni byla stále tma. Asi praskla žárovka, pomyslel si Pavel. Potmě otevřel dveře do kuchyně, aby si vzal židli, stiskl v kuchyni vypínač, ale ani kuchyňský lustr se nerozsvítil.
Tak to nebude žárovkou, pomyslel si Pavel. V kuchyňském lustru jsou hned tři, a že by praskly čtyři žárovky v jeden den, to nebylo pravděpodobné. Pavel se vrátil do předsíně, nahmatal na botníku baterku a zkontroloval jističe. Jističe byly v pořádku. Že by nešla elektrika? Pavel popošel k oknu a podíval se na dům paní Bártové. Taky tma. Tak to je určitě výpadek elektřiny. Paní Bártová by určitě svítila, nikdy nikam večer nechodila.
Pavel si baterkou posvítil na kuchyňskou linku. Viděl obalený květák připravený ke smažení a oloupané syrové brambory.
Hm, tak to asi nejde proud už dlouho, Simonka ani nemohla uvařit.
Pak otevřel ledničku a pod světlem baterky prohlížel obsah. Nic ho nezlákalo.
Pavel si nedovedl představit větší smůlu. Žádný fotbal, žádná večeře, žádný počítač, manželka nikde a noviny si také nepřečte. Pavel nevěděl, co si tady sám a potmě počít. Vyndal mobil a zavolal Simoně.
„Ty máš hlad, viď?“ ozvala se Simona a vysvětlila mu, že jsou s paní Bártovou v nemocnici.
„Ještě se zdržíme, za chvíli půjdeme na rentgen. Prý to vypadá na zlomená žebra, ale zřejmě to zůstane bez následků. Cestou zpátky se ještě stavíme v lékárně.“
Pavel se nenechal odvést od původního tématu.
„Hlad mám. Uvařil bych večeři, ale nejde elektrika,“ dodal alibisticky. Pak si ještě postěžoval, že nemůže ani koukat na fotbal.
Pro Simonu to bylo nepříjemné překvapení, že je výpadek elektřiny. Posílala Pavla k Vendule. Ta má určitě vařeno, bydlí v jiné čtvrti a taky má plynový sporák. Ale Pavel byl utahaný jako kotě, auto doma nebylo a nechtělo se mu chodit pěšky na druhý konec města.
A tak Pavel seděl doma potmě, cpal se chlebem, myslel na fotbal a zlostně čekal, až zapnou elektrický proud.
Skoro o dvě hodiny později přivezli Simona s Kamilem paní Bártovou, uložili ji do postele a chystali se domů.
U sousedky se Simona zaradovala, že už je po výpadku. Venku se ale zarazila. Kamil zamykal auto v rozsvícené garáži, ale dům byl temný, nikde se nesvítilo. Snad je Pavel u Venduly, přála si Simona, ale to už se rozlétly domovní dveře a v tmavé předsíni spatřila Pavla.
„Konečně jste doma,“ radoval se Pavel. „Slyšel jsem auto.“
V Simoně narůstalo hrozné tušení. Ani na Pavla nepohlédla a dlouho hladila na schodech Čoklíčka. Potom proběhla tmavou předsíní, tmavou kuchyní, rozsvítila v obýváku a zapnula televizi.
Zkoprnělému Pavlovi řekla: „Hele, zmeškal jsi fotbal!“


Prezentace autora

 Jaroslava Hamáčková – laborantka, vdaná, tři děti.
 Kontakty na autora:  e-mail  jara.hamackova@seznam.cz
 Kontakty na autora:  adresa  Tymákovská 667, Rokycany 337 01


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih