HLEDÁM NAKLADATELE ... Walliant: Povídky od Wallianta

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Povídky od Wallianta
 Autor  Walliant                                       

 Žánr  Beletrie, Povídky  Formát publikace  A5
 Ilustrace    Odhadovaný počet stran 220 stran
 Typ ilustrací    Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
05.08.08

 Stručný obsah
Kniha s 5 povídkami o lidských povahách, jež zhmotňuje reálný svět ve světě fantazie. Víceméně se jedná o příběhy ze skutečného života, ale dílo je zaměřeno na problém s vzrůstající uspěchanou dobou, nesnášenlivostí, nenávistí; ale také se jedná o příběhy, v nichž nechybí špetka smyslu života, či radosti z každodenního života. Ukázková část je jedna čtvrtina povídky o nápravě duše, neboli lidské povahy.

 Ukázka textu

Šílenec, či génius?


„Psal se rok 1960 a nad New Yorkem padal sníh. Toho dne byl štědrý večer, lidé si přáli a chystali se oslavit vánoce v rodinném kruhu. Na chodnících postávali opozdilci, kteří se koulovali a ulicemi se rozléhal smích. Celovečerní lampy svítily všemožnými barvami, na pouličních lucernách se pyšnily ozdoby a všechno se třpytilo. Z nedalekého luxusního hotelu vycházel zvuk tiché melodie; jazzová kapela hrála vysoké společnosti skladbu, jež se rozléhala opuštěnými ulicemi. Do toho se mísil smích šťastlivců, jež spěchali, aby stihli štědrovečerní večeři. Míjeli tak skupinu čtyř bezdomovců, kteří se navzájem tulili přikrčeni u chladné zdi. Odporný zápach se šířil z jejich stanoviště a každý kolemjdoucí se jim vyhýbal obloukem… My se jim v našem vyprávění nevyhneme, ba naopak je poznáme.“
„Žebráky ne!“ Vyskočila Rachel z gauče.
Starý pán pohlédl káravě na dívku a odvětil: „Chceš dokončit školu?“
„To je jasný, že chci!“
„Chceš ten příběh, který tě zachrání?“
„Co se tak blbě ptáte, když znáte odpověď!“
„No budiž - -. Takže ještě jedno vyrušení a nedostaneš nic. Záleží na tobě, jestli dokážeš mlčet.“
„Do háje s vámi! Mluvte, ani nešpitnu!“
„Děkuji! Takže ten večer panoval mráz a teplota stále klesala. Jeden z bezdomovců, kterému se mocně třásly ruce, zakoktal škytavě: „Už – už to – asi nevydržím! Je tak hrozná zima!“
„Ale vydržíš!“ oponoval druhý. „Přežili jsme horší časy, vzpomínáš?“
„Ano, to máš pravdu, Šimone! Ale Šimone, tehdy jsme byli mladší. Teď jsem nemocný, ruce neudržím v klidu. Mé nohy zachvátila kožní choroba, stejně tak břicho s tváří. Ale nejhorší jsou ruce, podívej! Nikdy se tak netřásly, vždy to šlo vydržet, jenže poslední dobou se zhoršily. Už nevím, co si počít; pořád musím něco držet, nebo do něčeho bubnovat prsty.“
„No a co? Podívej se na mě, Matouši! Mám infekci na nohou, rukou i jazyku, a nic si z toho nedělám.“
„To bude tím, že z té bídy cvokneme.“
„Nevím, jak vy, ale já blázním z hladu.“ promluvil třetí muž. „Nezajímá mě kožní vada či zima, já mám prostě hlad!“
„Také mám hrozný hlad!“ špitl Matouš se slzami v očích a pohlédl na posledního člena skupiny. Byla jím mladá dívka, jejíž tvář nešlo rozeznat, neboť byla špinavá. Ležela tiše pod novinami a naslouchala rozmluvě. Dobrý pozorovatel by si všiml slzy, jež skanula z jejího oka.
Šimon zašmátral v jedné tašce a vytáhl jablka. Jedno podal staršímu příteli se slovy: „Diego, tohle je pro tebe, druhé je pro Matouše.“
„Já nechci,“ mával druhý rukama.
„Proč ne?“
„To jablko je špinavé!“
„Bože, neblázni a jez! Trocha špíny tě nezabije!“
„Nechci – nemůžu! Je příliš špinavé!“
„Dej to sem, prosím tě!“ zvolal Diego a popadl ovoce. „To by se něco stalo, kdyby vaše výsost snědla zaprášené jablko. Aspoň kousek oloupu Mie, zatím mi podrž hůl, Matouši.“
„Tu ti nepodržím, nezlob se.“
„Ježíš, proč ne?“
„Protože jsem si před chvílí myl ruce a nechci si je ušpinit.“
„Tak dost, to vážně přeháníš! Mám dojem, že jsi nemocný s hlavou. Čím jsi starší, tím je to horší.“
„Nejsem nemocný, jen mám čisté ruce.“
„To nemyslíš vážně!“ vybuchl Šimon rozlíceně. „Štítíš se podržet kus klacku a přitom jsi špinavější, než chodník! Víš co, běž nasbírat trochu dříví, ať si zapálíme oheň.“
„To nemohu, neblázni!“
„A proč ne, prokrista?“
„Protože si budu dělat masáž nosu a potřebuji k tomu čisté ruce.“
„Já se zblázním, vážně zblázním! Jsi šílenec, víš to?“
„Asi jo, ale nemohu za to. Bojím se všeho!““
Dobrá, nech ho na pokoji!“ ozval se opět Diego. „Vždyť ho znáš, to je prostě Matouš. On a jeho Bůh, pořád si myslí, že jednou ho potká velký osud. Místo toho tu hnijeme u popelnic a štítí se nás krysy. Matouši, jen doufám, že dojdeš večer pro vodu. V této se myjeme už třetí den.“ Rukou ukázal na mísu s černou tekutinou.
„V žádném případě nedojdu.“ ohradil se znovu podivín.
„To jako proč?“
„Protože pak mám cvičení očí.“
„Cože máš?“
„Cvičení očí přece! Cvičím je už patnáct let, to víte.“
„Můj Bože, pomoz!“ zašeptal zoufale Diego, sepjal ruce a pohlédl k nebesům, „Tak nám alespoň uvař ráno kávu a bude klid.“
„To nejde, když budu po cvičení očí procvičovat tělo.“
„To je nějaká novina?“
„Není, jen cvičím potají.“
„Teď jsi mě vážně rozzlobil, Matouši! Mlč a dnes se mi vyhýbej! Mám tě akorát dost!“
„Teda to jsi vážně přehnal!“ komentoval rozhovor Šimon. „Nepomůžeš v ničem, to jsi kamarád!“
„Já jsem váš kamarád! Mám vás nade vše rád! Jenom to ukazuju jinak, než vy.“
„To určitě!“ zasípěl Diego. „Jediné, co nám ukazuješ, je tvá víra. Tvůj Bůh nás pěkně odměňuje, samé dobroty a přepych. A tvé prsty - - zase s nimi bubnuješ do plechu? Doufám, že brzy přestaneš, chci se dnes vyspat!“
Znenadání je vyrušily hlasy, které se blížily. Po chodníku kráčel muž v doprovodu pohledné ženy a hlasitě přitom rozmlouvali. Zrovna kráčeli kolem krabic, když cizinec spatřil postavy v novinách. Pronikavý zápach bylo dobře cítit. Zastavil a vybuchl: „Vy sebranko, smrdíte tu a znečišťujete ovzduší. Táhněte někam jinam!“
„A kam máme zmizet?“ ozval se Matouš. „Nemáme kam jít, ale tady máme odpadky z hotelu. Občas v nich najdeme jídlo.“
„Vy zpropadená verbeži, jestli rychle nevypadnete, zavolám policii! To myslím vážně!“
„Pane, jsme jen lidé! Nemusíte hned útočit; navíc jsme dlouho nejedli a trpíme hroznou zimou.“
„Co je mně po tom, vy ubožáci! Naposled opakuji: sbalte se a vypadněte!“
„Tak dost!“ vykřikla mladá dívka, jež se nyní vyhrabala z novin. Oči se jí horečnatě leskly a tváře měla orosené potem. „Nechte nás na pokoji, slyšíte! Táhněte! Jděte!“
Cizinec jakoby se při pohledu na dívku polekal, neboť ztichl, v očích strach. Mlčky popadl svou společnici a rychle zamířili k hotelu.
„To bylo dobré, Mio!“ chválil Šimon, ale jmenovaná už nestačila odpovědět. Zachvátil ji kašel, který se po chvíli změnil v chrlení krve. Když to spatřil Matouš, vykřikl zděšeně: „Bože, ty kašleš krev!“
„To nic není,“ šeptala a tiskla si hruď.
„Bože – bože! Co budeme dělat? Diego, ty jsi nejstarší! Pomoz nám!“
„Dobře, počkejte s ní, já seženu pomoc!“
„Ale rychle, prosím tě!“
„Matouši, můj milý, musíš mě vyslechnout!“ sípala dívka v náruči.
„Teď nemluv, nesmíš se namáhat!“ Bezděčně si utíral slzy, které se kutálely po jeho tvářích.
„Poslouchej mě, prosím!“ Nenechala se odbýt, přestože chrlení neustávalo. „Nemáte žádnou kožní chorobu a nejste nijak nemocní. To já vás nakazila!“
„Co to pravíš? Vůbec ti nerozumím.“
„Vzpomínáš na dobu před rokem, kdy bída byla největší?“
„Nikdy na to nezapomenu, vždyť jsi nás zachránila. Zatímco my nevyžebrali nic, tys nosila peníze denně. Proč o tom mluvíš?“
„Protože tehdy jsem nevěděla, jak dál. Bála jsem se o tebe, o tvé ruce. Hrozně se ti klepaly, tak jako dnes. Chtěla jsem pro tebe mast, ale k tomu jsem potřebovala peníze. Ze zoufalství jsem seděla na nádraží, kde se mi vyhýbali obloukem. Plivali přede mnou, nadávali mi a posmívali se. Takto jsem tam seděla každý den a nic nevyžebrala. Hrozně jsem páchla, proto se mě štítili. Ale jednoho dne přišel muž, který usedl vedle mě a pravil s úsměvem: „Bůh tě miluje! Musíš v něj věřit a on tě zachrání. Nikdy tě neopustí a nikdy nad tebou nezanevře. Musíš jen věřit…“
„Potom vstal a odešel. Nechápala jsem, co to znamenalo, ale vzpomněla jsem na tebe. Nikdy jsi neopustil svou víru, ač se ti ostatní posmívali. I když bylo nejhůř, tys stále věřil. Druhého dne přišel ten muž znovu, usedl vedle mě a opakoval stejná slova: „Bůh tě miluje! Věř v něj a on tě zachrání! Neopustí tě nikdy, i kdyby bylo nejhůř.“
„Dal mi deset dolarů a odešel. Jenže třetí den přišel ve stejnou dobu, usedl a promluvil stejná slova o Bohu. Tehdy jsem mu řekla, že věřím. Podíval se na mě dlouze a pravil: „Pokud věříš, potom mám pro tebe práci. Nic těžkého, jen nějaký úklid.“
„Byla jsem tak překvapená, nadšená, šťastná! Nejdříve mě napadlo, že získám mast pro tvé ruce. Ta představa mě tak rozčílila, že jsem bez váhání přijala. Domluvili jsme se, že mě vyzvedne každý den na nádraží a odveze na pracoviště. Své slovo splnil a platil mi deset dolarů denně. Má práce spočívala v tom, že jsem čistila odpadní roury, které se ucpaly v elektrárně. Myslela jsem, že je to neškodné, ale nedávno jsem pochopila, jak jsem byla hloupá. V těch rourách byl toxický odpad, a proto mě najal – žebráka, který nic nemá a nic neriskuje, kromě svého ubohého života.“
„To – to není možné!“ plakal Matouš, zatímco Šimon překvapeně naslouchal.
„Mluvím pravdu, má lásko! Pohlédni na tyto příznaky,“ Rukou odkryla deku a odhalila nohy, jež byly zkrvavené. Silná infekce napadla kůži, kterou požírala jako kyselina.
„Proč – proč jsi nic neřekla dřív? Bože, proč jsi mlčela?“
„Protože bylo na záchranu pozdě. Cítila jsem, že mé tělo cosi požírá, že už není čas. Proto jsem tě nechtěla zastrašovat. Odpusť mi, můj drahý!“
„Nemám ti co odpouštět, miluji tě! Brzy přijde lékař, pomohou ti!“
„Už – je – pozdě,“ zašeptala dívka vysíleně.
„Ne - to ne – Mio! Musíš vydržet, prosím, prosím!“
„Poslouchej mě, můj milý: slib mi, že ať se stane cokoliv, setrváš u své víry. Nikdy neopustíš svého Boha a nikdy nepřestaneš věřit v to, v co jsi věřil - v co jsme věřili spolu. Slib mi to hned!“ Zároveň uchopila z posledních sil jeho třesoucí ruce a zlehka je líbala. Matouš hleděl na krásnou, ušmudlanou tvář a nemohl se odtrhnout od očí, které miloval. Ztěžka, s hlubokým vzlykotem zašeptal: „Přísahám ti, že vydržím do konce nejen ve své víře, ale i ve svých cílech.“
„To – to – jsem – chtěla – chtěla – jsem – slyšet…“ Hlava jí poklesla, oči znehybněly; byla mrtvá.
Oba muži se rozplakali, v samém zoufalství hladil jeden druhého. Jejich chování bylo pomatené, zejména Matoušovo. Ten vypadal, že ztratil pojem o realitě; sebral kus plechu a prsty o něj bubnoval v šíleném rytmu. Stále cosi mumlal, v očích divoký, skoro šílený výraz. Chvíli plakal, za okamžik se smál. Šimon na něj mluvil, ale přítel jej nevnímal. Vtom zahlédl vracejícího se Diega. Kráčel zvolna s hlavou sklopenou, vlasy rozcuchané a pot z něj crčel. Šimon volal vstříc: „Honem, kamaráde, pojď! Mia umřela a Matouš se zbláznil!“
„Co povídáš?“ vykřikl zděšeně a doklopýtal k novinám, kde se zhroutil vyčerpáním. Když spatřil bezvládné tělo, zahalil tvář do dlaní a rozplakal se.
„Kde je pomoc?“ tázal se Šimon.
„Kde? Kde?“ opakoval nevěřícně plakající a pohlédl krvavýma očima na kamaráda. Vyhnali mě odevšad, vůbec je nezajímalo, že je ohrožen lidský život. Prý páchnu, až se vykoupu, mám přijít. Někteří se smáli opojeni alkoholem, že prý si mám zavolat sanitku. Prosil jsem je, ať mi půjčí telefon, ale v odpověď mi dali několik ran pěstí, jeden na mě poštval psa. Ještě mi teče krev z rány, kam mě kousl. To je hrozné! Kde je ten Bůh, kterého ses dovolával? Řekni, kde je?“ otázal se nakloněn k Matoušovi.
„Kde je Bůh, kde je Bůh – kde..“ opakoval nepříčetně jmenovaný.
„Nech ho být!“ zvolal Šimon. „Je úplně mimo, možná zešílel z její smrti. Musíme ji pohřbít, pomůžeš mi, Diego?“
„Ano, pojďme hned! Nemohu se na ni dívat. Matouši, slyšíš mě? Počkej zde, my se vrátíme.“ Uchopil několik štosů novin a přikryl jimi pomateného. Společně s Šimonem pak uchopili bezvládné tělo a odnášeli je pryč; nikdo neprotestoval. Osamocený náhle začal bubnovat prsty do dlaždic. Tempo zrychloval, až se zdálo, že dostal třesavku. Znenadání cosi u hotelu zarachotilo. To personál právě vyhodil zbytky večeře, jež dopadly do kontejneru. Matouš se vyhrabal z novin a jako náměsíčný mířil k odpadkům. Skoro se k nim doplazil, přelezl kontejner a začal se bezmyšlenkovitě hrabat ve zbytcích. Tu našel slupky z brambor, jež rázem nasoukal do hrdla. Po chvíli objevil jakousi omáčku smíchanou s brambory a zmrzlinou. Automaticky si nabíral dlaní a cpal se plnými doušky. Když takto spolykal sedm hrstí, zvedl se mu žaludek a všechno šlo ven. Zdálo se, že jej to probralo, neboť zaplakal a zvolal: „Mia – Mia – Mia! To ne, má láska!“ Náhle se opřel o haldu smetí a prsty začal bubnovat do kontejneru. Přerývavě koktal: „Kde je Bůh – kde – kde je – kde – kde je ten Bůh!“ Vzápětí se zarazil, cosi upoutalo jeho pozornost. Tím něčím byla tichá hudba, poklidná, krásná, jaká ani nepatřila do tohoto světa. Přelezl hranu a dopadl na zem. Těžce se zvedl, aby napjal sluch. Tóny se linuly z hotelu, odkud zazníval smích luxusní společnosti.
Veden neznámou silou prošel vstupními dveřmi, aniž by si ho všiml uvaděč, jenž byl zabrán do hovoru s hlídačem. Pokračoval směrem k sálu, odkud přicházely líbezné tóny. Sotva vstoupil do dveří, první hosté si počali všímat nezvaného. S překvapenými pohledy sledovali malátnou chůzi bezdomovce, s nímž zavanul odporný zápach. Někteří si ucpávali nos, zejména ženy. Muži házeli pošklebky a šuškali si, kdo sem pustil toho žebráka. Matouš přehlížel nenávistné pohledy, neslyšel zlá slova, ani nevnímal hromadný odpor ke své osobě. Cosi jej natolik zaujalo, že kráčel krok za krokem omámen. Mířil takto k oknu, pod nímž stál mohutný klavír, za nímž seděl pianista. Ten si cizince dosud nevšiml a stále hrál do rytmu s orchestrem. Jakmile došel k nástroji, klavírista ustal v hraní a zděšeně hleděl na páchnoucího muže. Ale žebrák si jej nevšímal; zlehka přejel špinavými prsty po lesklém povrchu a uchváceně prohlížel nástroj. Opatrně, sotva něžně položil své prsty na klávesy. Chladný materiál ho uklidnil, ruce se přestaly třást.
„Vyhoďte ho! Kdo ho sem pustil!“ vykřikl jeden. „Pryč s tou verbeží! Ano, pryč s ním!“ volal jiný a několik postav vykročilo, aby bezdomovce vyvedli pryč. Znenadání je zarazil starší muž v excelentním obleku - učinil pouhé gesto a všichni stanuli. V očekávání hleděli na Matouše, který je nevnímal. Měl oči jen pro klavír, který uchváceně osahával. Vzápětí prsty jeho pravačky dosedly a sálem se rozlehla ohromující melodie, jež přibila každého k zemi. Jeho prsty tančily po klávesách s takovou grácií a ladností, že by záviděl i zkušený hudebník. Melodie vyvolala u všech přítomných zvláštní dojem. Každému se zjevil před duševním zrakem obraz, který znázorňoval skvostný příběh. Někdo viděl nekončené zahrady obklopené stromy, jiný hleděl do světa fantazie a dotýkal se úchvatného světa. Doslova elektrizováni naslouchali všichni kolem, už necítili odporný zápach a neviděli špinavého žebráka. Spatřovali jen krásu, vítězství, lásku a štěstí. Avšak náhle Matouš spustil na klávesy druhou ruku a hudba se proměnila v sedmé z nebe. Co následovalo - jaké tóny se šířily místností, to nelze popsat žádnými slovy. Posluchači již neviděli a necítili, nyní vkročili do svého vysněného světa. Nahlíželi hluboko do své duše, do svých povah, své víry. Zlatobýl v nebeských zahradách zpíval slastné písně, ševelící ptactvo rosilo křišťálové kontrasty a nad vším převažoval zvuk klavíru, veden prsty žebráka. Ale melodie se měnila nebeskými skoky jako život sám. Drtila srdce bezbožných, otvírala vzpomínky provinilců, vrážela kolíky do duší zrádců a oslovovala dobré i zlé. Někteří v sále začali plakat, jiní poklekli na zem a počali se modlit. Ostatní nemohli mluvit, jen se drželi za ruce a dojatě poslouchali – vedeni novým, nezmapovaným citem.
Teprve v této chvíli Matouš pochopil vše; proč se jeho ruce třásly, proč mělo smysl věřit ve svou víru, i když bylo nejhůř. Seznal, že všechno na světě má svůj smysl, ať se jedná o dobré či špatné. Pochopil až nyní, že Bůh nad ním stál vždy – každou minutu, sekundu, vždy. Teprve teď si uvědomil, jakou oběť mu přinesla Mia, co obětoval Šimon s Diegem, aby ho uchránili od nejhoršího; a jaký dar mu dal Nejvyšší, neboť až teď pochopil, proč trpěl hroznou nemocí – třesoucími se prsty.
Vzpomínka na Miu jej rozplakala, takže se nechal unášet city a klávesy podle toho tančily. V této chvíli již klečeli všichni, neschopni pohybu. Dojaté, zaslzené tváře vnímaly každý tón nástroje a pozorovaly pohyb kouzelných rukou, jež mu vládly. Ve dveřích právě stanuli oba přátelé, kteří hned poklekli. Jejich ztrápené tváře zalil pláč, jež neustával dlouho poté. Konečně poznali poprvé za svůj život opravdovou, vroucí radost.
Když dohrál, trvalo hodnou chvíli, než se posluchači probrali z agónie. Všichni se tvářili jinak - rozumněji, láskyplně, moudře a přátelsky. Vyzařovali hluboké pochopení a nespoutané zamyšlení nad sebou samým, nad celým životem.
Znenadání poklekl před Matoušem muž, kterého předtím potkali venku v doprovodu ženy. Hluboce plakal a nemohl nalézt slova, až nakonec ze sebe vypravil: „Nevím, kdo jste a nechci to vědět. Ale musím se vám přiznat, musím odčinit to, co jsem způsobil! Slyšte a vězte, že jsem každému doporučoval Boha a jeho víru. Místo pravdy jsem nešťastníkům servíroval lež a klam. Vaši přítelkyni jsem zaměstnal pod lživou záminkou v továrně, kde čistila odpadní roury s toxickým odpadem. Vysmíval jsem se Bohu, vysmíval jsem se životu a šířil samé zlo. Běžte a řekněte Mie, že musí přestat pracovat! Odčiním vše, zaplatím vše; koupím vám nový život! Jen prosím, odpusťte mi! Právě teď jsem spatřil a pochopil, kde sídlí skutečný Bůh, kde dlí pravá víra! Prosím, pane!“ Přitom poklekl k nohám žebráka a čekal na odpověď v přerývavém pláči.
Matouš odpověděl s prázdným zrakem: „Mia právě umřela. Zdali jste mluvil upřímně, je vám odpuštěno. Pakliže jste lhal, Tamten si vás najde. Sbohem!“
Chlapík vytřeštil oči a spustil hrozný nářek. Svíjel se v bolestech na podlaze s uvědoměním, že se stal právě vrahem.
Matouš přistoupil ke svým přátelům a pevně je objal. Chystali se odejít, když je oslovil starší muž, jenž umožnil žebrákovi hraní na klavír: „Promiňte, prosím!“ Trojice pohlédla na dojatého muže a ten pokračoval: „Vy jste geniální! Nabízím vám smlouvu na turné po světě. Můžete si klást jakékoliv podmínky, zejména ty finanční; všechno vám splním. Váš talent musí vstoupit do srdcí lidstva, stejně jako dnes vstoupil do našich! Vy budete nejslavnější pianista všech dob, tím jsem si jist! Řekněte si o cokoliv, cokoli vás jen napadne, všechno vám dám.“
Bezdomovci pohlédli do svých tváří, načež se pevně objali. Tekoucí slzy dopadaly na zem, protože jejich Mia nemohla sdílet radost s nimi.
* * *
O týden později zastavila luxusní limuzína na městském hřbitově. Šofér vystoupil a otevřel dveře, z nichž vystoupili tři přátelé. Kdo by je neznal, nikdy by neuvěřil, že ještě před týdnem stáli na prahu života a smrti jako smrdutí žebráci. Elegantní smokingy zdobily jejich postavy, umyté vlasy a oholené tváře dotvářely šarmantní vzhled. Kráčeli zvolna pěšinkou kolem pomníků, až zastavili před největším v okolí. Na něm stálo vytesané jméno: Mia Keburgy. Matouš sejmul sluneční brýle a promluvil: „Drahá Mio! Nikdy na tebe nezapomeneme! Vždy před usínáním budu myslet na tvůj smích. Vím, že tam shora na nás hledíš; budeš vždy v našich srdcích, stejně jako my v tvém. Děkuji za vše, má krásná, dobrá Mio! Naše životy patří Pánu. Všichni patříme Pánu. V životě i smrti, vždy patříme Pánu; Bůh s tebou.“
Vykročili zpět k autu, když Matouš promluvil: „Mí drazí přátelé, asi byste měli vědět, že jsem podepsal důležitou smlouvu o mých vystoupeních.“
„Co je v té smlouvě?“ tázal se Diego napjatě.
„Letní sídlo u moře, kde teď bydlíme, je naším majetkem. Dále budu dostávat pravidelný plat, z něhož se hravě uživí deset lidí. Za to budeme jezdit po světě a vystupovat.“
„Moment, to je vše?“ nevěřil Diego.
„Ano, úplně vše!“
„Ale můžeš mít miliony! Kde jsou?“
„Žádné nebudou.“
„Proč?“ vykřikli oba současně.
„Protože jsem podepsal, že veškerý výdělek z hraní půjde na pomoc chudým zemím, lidem bez domova.“
„To je šílenství!“ rozčílil se Diego.
„Moment!“ zvolal Šimon, „Řekni mi, Matouši, proč jsi to udělal?“
„Skutečný důvod je, že Ten nahoře seslal dar v nouzi nejvyšší. Ale ten dar nepatří jen nám, nýbrž i ostatním lidem, jež potřebují pomoc. Musím tedy všechny peníze z hraní věnovat takovým, jací jsme byli ještě před týdnem! On nás pozoruje, já to vím a nikdy nedopustím, aby se ve mně zmýlil. Musíme být vděční, že nás zachránil. Musíme na život hledět hodnotným zrakem a vězte, že když nebudou peníze, nebudou nesváry. Naše přátelství tak potrvá do hrobu a nezastaví ho žádná síla, natož peníze a bohatství. Jste mí nejlepší přátelé a mám vás rád!“
Poté se společně objali a setrvali chvíli v hlubokém zamyšlení, dokud se nebe nezatáhlo a nespadly první kapky.


Prezentace autora

Věk 30 let, zaměstnanec soukromé firmy, ukončena střední škola. 
 Kontakty na autora:  e-mail  Tomas.walliant@seznam.cz
 Kontakty na autora:  telefony  608 338 128


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih