HLEDÁM NAKLADATELE ... Jana Součková: Z deníku hledače světla

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Z deníku hledače světla
 Autor Jana Součková                               

 Žánr  Esoterika, biografie  Formát publikace   A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  100 stran
 Typ ilustrací  kresby – pastelky, vodovky  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Rozpracováno na 80%  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky Kruh, který obsahuje několik barev
- na okraji tmavě modrá, světle modrá,
červená, oranžová a uprostřed žlutá
 Stav nabídky K vydání 
15.08.08

 Stručný obsah
Jedná se o deník člověka, který byl na pokraji vyhoření, utápěl se v depresích, nic mu nevycházelo a všechno se dělo jemu naschvál. Až se jednou tento človíček rozhodl, že už takhle dál nechce a začal s tím něco dělat a přivedlo ho to na duchovní cestu. Měsíc za měsícem popisuji, jak jsem se vyvíjela, znovunacházela sebe sama i smysl života.

 Ukázka textu
Deník začíná v dubnu, kromě věnování vybírám pár prosincových příhod.

Věnování:
Tento deník bych chtěla věnovat všem hledačům světla, pravdy, vnitřního klidu a harmonie, smyslu života, nebo jakkoliv to chcete nazvat.
Cílem tohoto vyprávění je podpořit ty, kteří už po cestě poznání jdou, ukázat jim, že cesta je nelehká, ale pokud na sobě člověk zapracuje, tak úsilí přinese své ovoce.
Těm, kteří se ještě na cestu poznání z jakéhokoliv důvodu nevydali, bych chtěla ukázat, že pokud opravdu chcete něco ve svém životě změnit, vždycky to jde, jenom v sobě musíte najít odvahu a sílu si problém skutečně přiznat a pak udělat ten krok do neznáma a věřit, že to dobře dopadne.
Já jsem se celý život vezla v závěsu své nadmíru negativistické mámy, která vládla rodině jako generál, všichni měli všechno dělat podle ní, protože ona byla jediná, která všechno věděla, všechno znala a od všeho měla klíče. A stejně to nikdy nebylo dobře.
Když jsem zahájila minulý rok těžkými depresemi, které na mě padaly odevšaď (zemřel mi táta, neuvěřitelně mi všechno a všichni lezli na nervy, měla jsem pocit, že se mi všechno děje naschvál, máma mne neustále vysávala svými požadavky, myšlenkami, představami a výčitkami) nevěděla jsem jak dál a měla jsem pocit, že celý svět se proti mně spikl.
Když jsem byla na představení Jaroslava Duška 4 dohody, tak tam jsem poprvé ucítila tu obrovskou energii, která z něj prýští a slyšela všechny informace, o kterých jsem vnitřně věděla, že jsou pravda, ale nevěděla jsem, jak to prakticky použít do svého života.
Moc jsem toužila po nějaké pomoci zvenčí, protože už jsem v takovém stavu nechtěla dál žít, či spíše přežívat. A pak jsem v dubnu „náhodou“ dostala kontakt na Modrou alfu a díky usilovné práci sama na sobě se mi život začal měnit k lepšímu.
Dnes je ze mě člověk, který září jako sluníčko, učím se být vnitřně vyrovnaná a jít za tím, co má v životě opravdu smysl. Užívat každého dne, mít radost z každé maličkosti, i z věcí, které nám přijdou běžné, protože vím, že žít se musí přítomností. Dnes vím, proč máma dělala všechno, co dělala a chápu ji a co je hlavní - všechno jsem jí odpustila, tím se mi obrovsky ulevilo a umožňuje mi to posunout se dál ve svém vývoji.
Moje cesta zdaleka neskončila, člověk se učí celý život, ale dostala jsem návod, jak se po cestě neztratit a už záleží jen na mě, jak si s tím poradím.

12. prosince

Je třeba zabít Sekala!
Tedy abych spíš parafrázovala název tohoto úžasného filmu, není třeba zabít Sekala, ale je třeba vyřešit tuto situaci s mámou!
Včerejší scéna u ní doma byla zase hodně výživná a dlouho se z toho budu dávat dohromady. Včera měla totiž máma narozeniny. Tak jsem jako hodná dceruška, která myslí na narozeniny a jmeniny a ostatní významné události všech členů rodiny, naklusala k ní domů s Liborem, dárkem a pugetem růží. I když se mi tam moc nechtělo, poslední dobou jsem si totiž uvědomila svoje fyzické pocity a pochody v těle, když jdu k ní do bytu a s radostným očekáváním, nadšením nebo rozjařeným úsměvem to rozhodně nemá nic společného. Strachy se mi chce na toaletu ještě před odchodem od nás z bytu, nevím totiž, co mě tam čeká, tak už se děsím dopředu. Ještě jsem se úplně nevzpamatovala z té její mikulášské jízdy, ale popřát si k narozeninám zkrátka musíme, i kdyby čert na koze jezdil.
Alespoň vymýšlím rychlou variantu - 11. je úterý, já mám od 18.30 jazykový kurs, na který chci jít daleko raději a tak se s Liborem domlouváme, že tam budeme maximálně půl hodinky, nebo tak dlouho, abych stihla na ten kurs včas odejít.
Přijdeme tam, snažím se vypadat nadšeně, že jí zase vidím a jsem ráda, že jí můžu popřát. Ona na nás jen hodí takový znechucený pohled, který v překladu podle mě vyjadřuje „ach jo, to určitě přišli jenom na chvíli a pak zase vypadnou a já tu zase budu sama, to by snad bylo lepší, aby nechodili vůbec“. V duchu si pomyslím, mňo, tak úvod bychom měli, ostatně co jsem jiného mohla čekat? Že mi padne kolem krku a bude děkovat, že jsme si na ní vůbec vzpomněli? Neee, to by musel být zázrak …
Jdeme do kuchyně, předávám jí kytici, Libor dárek, používám takové ty obvyklé fráze, které se na narozeniny říkají a rovnou jí upozorňuji, že to dooslavíme jindy, neb dnes mám ještě kurs španělštiny, tak abych ho stihla. Možná, že kdybych to řekla nějak jinak, neměla by ta věta takový účinek, ale v tomto podání se máma okamžitě přesunula do své oblíbené role chudinky ukřivděné a prohlásila lítostivým hlasem „a já myslela, že půjdeme někam do společnosti. Vždyť vy mě ani nikam nevezmete, já sedím pořád jen doma“. Měla jsem sto chutí jí na to říct, že bohužel telepatem jsem se nenarodila, ani ze mě nebyl vychován, i když se o to celá léta snažila, takže jestli zůstalo v jejím případu jen u sféry myšlení a nikomu to neřekla, nemůže se divit, že nemáme žádnou akci venku připravenou! Přišlo mi to ale dost drsné, tak jsem navenek jen pokrčila rameny a zažbrblala něco jako „snad příště, nebo někdy dodatečně“ a v tu chvíli jsem si říkala, a je to zase v háji. Zase je to špatně, to bude zase výčitek při nějaké další příležitosti, na kterou už se teď vůbec netěším…
Nicméně její poznámka měla svůj účinek. Přestože uplynula doba určená k tomu, abychom se zvedli a odešli, seděli jsme dál. V duchu jsem si totiž říkala, že když tam ještě nějakou chvíli posedíme a popovídáme si, třeba nebude na mě tak naštvaná a těch výčitek nebude tolik.
Nakonec jsme odcházeli po dvou hodinách rozhovoru o naprosto běžných tématech, které podle mého soudu měli přidanou hodnotu nula, a s pocitem naprostého vysátí, že jsem už ani nechtěla jít na druhou hodinu kursu, přestože bych ho stihla.
A ještě do víkendu mi v hlavě zněla ta její závěrečná věta „smutnější oslavu narozenin jsem tedy ještě neměla“.


15. prosince

Tak dnes to vypukne - jdu konečně na nějaký nástavbový seminář. Odehrává se na jiné ZŠ, kousek od stanice metra Stodůlky, takže pro mě zase hodina cesty.
Když dorazím na místo určení, v hale už na mě čeká Petr a kontroluje si mě podle jmenného seznamu a vybírá poplatek. Posílá mě dál chodbou a tak se dostávám až do místnosti, kde jsou kolem dokola srovnané židle podél stěny jedna vedle druhé, je jich asi 30 a některé z nich už jsou obsazené lidmi různého věku. V duchu jsem se těšila, že tu třeba bude někdo ze základního semináře, ale bohužel nestalo se tak, samí cizí lidé.
A jaké je mé zděšení chvíli po úvodu, když nám Petr oznamuje, že bychom se měli přivítat, což znamená se všemi se obejmout. Uáááá, uvnitř se mě zmocňuje panika, protože přesně tohle jsem s velkou radostí na základní Alfě vypustila. Ale tady? Je tady jen asi 15 lidí a dost dobře se tu nedá schovat, nebo dělat že tu nejsem, leda že bych se uměla bleskově přetransformovat do nějakého předmětu v místnosti. Krátce hodnotím situaci a docházím k závěru, že se tedy nedá nic dělat a musím se jít také obejmout, protože představa reakce ostatních na moje oznámení „promiňte, ale já se vás štítím“ nevede k dobrému vyústění. Tak tedy do toho! A vida, ono to není tak špatné jak jsem si myslela, začínám se s těmi lidmi objímat čím dál pevněji, nějak to na mě působí překvapivě dobře, tak mě to jako uklidňuje. Hm, to jsou teda věci!
A teď už opravdu začínáme - prý to bude probíhat obvyklým způsobem, Petr bude vykládat, sem tam si uděláme nějakou meditaci a cvičení a mezitím bude prostor na otázky, svačinu, oběd a tak.
Začínáme tématem, které znám, tak mě to potěší - moc přítomného okamžiku. Petr rozebírá knížku a mluví o tom, jak je špatně, že lidé pořád jakoby žijí v budoucnosti, ale neumí si užít přítomný okamžik. Klasický projev je „až dostavíme tenhle barák, tak už se nebudeme hádat, už se budeme mít dobře“, „až dodělám tenhle projekt, budeme mít na sebe víc času“ a mnohé další nám všem tak dobře známé.
Zkoušíme i různé druhy meditace, jak zastavit neustálý tok myšlenek, které jsou vlastně naším největším nepřítelem, protože nás nenechají ani chvilku v klidu, mršky jedny. Maně se mi přitom vybaví jedno oblíbené úsloví mojí tety. Když jsem jako malá nad něčím přemýšlela a jen tak přitom koukala „doblba“, tak se mě vždycky ptala na co myslím. Na to jsem pokaždé odvětila, že na nic, protože se mi nechtělo ventilovat svoje myšlenky navenek. Na což pokaždé opáčila „myslet na nic umí jedině jogíni“. Teď mě to při meditaci dost pobavilo a hned mě tam mrška myšlenka do té klidové pauzy vlezla!
Rozebíráme ego, které nám jako špatný rádce našeptává většinou to špatné, co bychom měli dělat, nebo naopak nejlépe neměli dělat vůbec nic a říkat si, že kdybychom něco zkusili, tak bude následovat určitě trest. K tomu se báječně hodí informace, že vinu a trest si vlastně vymysleli lidé sami, potažmo církev.
Lehce jsme naťukli problém s emocemi, který se ale celkově řeší na tom semináři, o který jsem přišla - o emočním tělu, o maladoptivních schématech chování a o tom, jak to člověk může změnit, ale musí sám na sobě obrovsky pracovat. Ale pokud nechce sám se sebou nic dělat, druzí s tím nic nezmůžou a musí se zkrátka smířit s tím, že je takový jaký je. Máma je naprosto konkrétní příklad. Ptám se Petra, co s tím tedy mám dělat, ale podle něj si s tím sama nepomůžu. Prý je ten problém ukrytý někde hlouběji, doporučuje mi navštívit nějakého regresního terapeuta nebo kineziologii, aby se rozkryly události z minulosti. Ach jo, částečně jsem čekala, že se sám nabídne, že mě toho zbaví, ale on to asi nedělá.
Právě probíhá takové nevinné cvičení - na papírku máme asi 30 věcí, ze kterých máme označit deset nejvýznamějších a to podle stupně priorit. Jsou tam vztahy s rodiči a ostatními příslušníky, majetek, peníze, práce apod. Značím si samé vztahové věci, protože díky tomu, že mě to doma chybělo, chtěla bych to ve svém životě napravit. Ajaj, nevýhoda pouhých 15 lidí ve skupině znamená, že každý musí ten svůj problém přednést a vysvětlit to před nemilosrdným sudím, který i když uhýbám jak to jde, vždycky udeří hřebíčkem na hlavičku a hlavně tam, kde to nejvíc bolí. Začnu tedy rozebírat hodnoty, které jsem si vybrala a v momentně brečím jako malá - ne jako velká - želva, protože jsem nucená ta svoje emoční traumata přiznat sobě i před těmi ostatními. Petr vidí, že tady opravdu uhodil správně (vlastně kdy ne?) na klíčový problém a nemilosrdně mě vyslýchá dál a dál. Ježišmarjá, já už nechci, mě to strašně bolí...
Podobných cvičení si za ten víkend užíváme ještě pár, výsledky jsou stále stejné, každému se chce brečet sám nad sebou, nebo nad situací, do které se dostal a neví jak. A co je horší, že nevíme jak z toho začarovaného kruhu ven. Je to jako s automatickou pračkou, člověk se pořád dokolečka mydlí v bubnu, dělá pořád ty samé chyby, na staré chyby nabaluje nové, a ne a ne došáhnout ven na tlačítko, kterým by ten nesmyslný cyklus zastavil.
Den se chýlí ke konci a Petr říká „na rozloučenou si ještě zazpíváme“. Okamžitě mě napadá, že to je něco na model toho objímání. Vím, že neumím zpívat, maximálně si to dovolím ve skupině 20 osob, které mě překřičí, takže nejsem slyšet, nebo sama v koupelně, ale tady mezi pár lidmi, kteří uslyší jak falešně zpívám? No to tedy nevím. Ale zase se mi nechce natvrdo říct, že já tedy zpívat nebudu, protože to neumím. Stoupáme si do kroužku, bereme se za ruce a Petr udává tón. Je to jen kratičký text, jen jedna sloka, která se lehce pamatuje. A je to tady - mám najednou úplně stejný pocit jako při ranním objímání - začíná se mi to líbit. Hrajeme si se sílou našich hlasů, buď zpíváme potichu, nahlas nebo normálně, ale je to úžasný zážitek, cítím z toho obrovskou energii a vůbec mě to rozjařuje.
Po tomto krásném závěru se loučíme. Já jsem ty lidičky sice viděla všechny dnes poprvé, ale jsou mi najednou všichni tak blízcí - tím, jak jsme na sebe řekli svoje trápení, které mnohdy ani naši nejbližší neznají - tak jsme k sobě rychle přilnuli.

16. prosince

Ráno jsem dychtivá dozvědět se něco nového zajímavého, ale hlavně - těším se na ranní objímání .
Začínáme pěknou meditací, jak se zbavovat svých rolí, které máme naučené, nebo je přijímat s láskou tak, jak přijdou. Ale hlavně se naučit na těch rolích nelpět, neboť všeobecně není dobré na ničem moc lpět. V okamžiku, kdy na něčem obrazně řečeno „visím“, tak mi vesmír přichystá nějakou situaci, kdy si budu muset uvědomit, že lze žít i bez toho. Naopak když jsem ochotná se něčeho vzdát, tak za to něco jiného dostanu. Když budu viset pořád na místě a slepě se držet, nikam dál se neposunu.
Teď se mi rozsvítilo v hlavě - to přesně pasuje na tu práci. Já na ní lpím a nechci se jí vzdát hlavně kvůli tomu, že tam mám solidní peníze a bojím se, že mě jinde nebudou chtít. To je ale přeci úplně směšné, za ta léta praxe umím móóóře věcí a teď po Alfě si to i začínám uvědomovat. A to že nebudu mít tolik peněz, protože bankovnictví je jedna z nejlépe placených sfér a mohla bych jít i do jiné, hůře placené, svět se přeci nezboří. Stejně jsem se přistihla, že čím víc mám, tím víc utrácím, tak aspoň mě to donutí neutrácet za blbiny.
Pak tu máme pěkné cvičení o svých vlastnostech. Máme sepsat svoje pozitivní a negativní vlastnosti a na druhou stranu papíru ty, které bychom chtěli mít. Do té současné píšu zodpovědná, pečlivá, kamarádská, ale i odsuzující, nesebevědomá, ovlivnitelná, líná apod. Do druhé půlky ideálních vlastností jsem napsala vyrovnaná, veselá, spolehlivá, milující, sebevědomá a další. Těch ideálních by bylo! A nyní rozluštění celého cvičení - to, co jste uvedli na levé straně svých vlastností - takoví jste pro svět. To, co jste uvedli na straně ideálních vlastností, takový opravdu jste. Chichi, tak jsem se už dlouho nenasmála. Takže já jsem vyrovnaná a sebevědomá jo? A že jsem zatím nějak nepřišla na to, kde mám ty vlastnosti schovaný. Proč tedy chodím na takovéhle sebezpytující semináře, když jsem vlastně sebevědomá? Orákulum mlčí, prý to tak je a basta. Kdybychom totiž takové vlastnosti v sobě neměli, tak by se nám tak nelíbily, napsali bychom tam třeba úplně něco jiného. Hmm, nastane v tomhle životě někdy moment, kdy si to uvědomím a přiznám?
Přátelé, pojďme se posunout raději na nějaké jiné téma, což?!
Tak co třeba rozpracovat tyto otázky:
- vyhovuje mi tato situace
- co chci změnit
- čeho se bojím, kdybych udělala změnu
- co mi v tom brání, abych tu změnu udělala
- uvědomit si, jak současný stav bráním.
Nee, tohle už nechci, vždyť si musím přiznat sama sobě, že mi brání jen strach a lenost něco změnit, no to je zkrátka hrůza.
Tak si aspoň trošku rozpracujte téma „pět věcí, jak si sám sobě udělat radost“, která je dobrá jak pro vás, abyste si uvědomili, co konkrétního vám tu radost udělá a hodí se i pro vaše drahé polovičky, které mohou občas tápat ve tmě, jak je to vlastně s tou vaší radostí.
Konečně je konec! Tohle hrabání se sama v sobě je vážně bolestivé, ale když přijdu domů, cítím, že jsem taková lehčí. Tím, že jsem pootevřela dveře těchto tajných komnat podvědomí, tím to může lépe vklouznout do vědomí a pak se to dá snadněji zpracovat.

17. prosince

Víkendová Cesta k sobě mi opravdu otevřela o něco víc oči a pomohla s řadou věcí.
Vlastně jsem vůbec nevěděla, co mám očekávát, jesti to bude probíhat stejně jako základní seminář, kde bylo asi 40 lidí, Petr celou dobu něco vykládal a my jsme byli jen pasivními posluchači a jen jsme trénovali sestup do hladin, nebo jestli to bude úplně něco jiného. Když jsem pak viděla jenom takovou malou skupinku lidí, tak ve mně hrklo jako ve starých pendlovkách. Než jsem si na to zvykla, tak se mi neustále vybavovalo přirovnání se skupinkou anonymních alkoholiků, kde taky všichni sedí a přiznávají před ostatními, proč začali pít.
Každopádně jsem vděčná za to, i když to bylo náročné, tak mi seminář poskytl návod, jak řešit tu vzniklou situaci s mámou a ukázal mi jak se postavit k práci. Vlastně jsem si uvědomila při rozebírání problému s mámou, že to co se mi děje, není nic nového, jenom já to nějak pokaždé záměrně potlačím. Dost mi v tom pomohl i ten můj deník, u kterého se na druhou stranu stále tvářím jako že neexistuje. Tím, že jsem do něj začala všechny historky zapisovat, můžu si je kdykoliv připomenout a už se nedají nikam zasunout a dělat, že nejsou. Na to konto mi ještě došlo, že já jsem jí vlastně vždycky všechno dovolila, když to bylo špatně, tak jsem jí ještě omlouvala a to musí přestat! Najdu nějakého terapeuta na regrese nebo kineziologii a pustíme se do práce.


Prezentace autora

 Jana Součková, 33 let
 Kontakty na autora:  e-mail  dzouhanna@upcmail.cz
 Kontakty na autora:  web  www.hledacsvetla.blog.cz


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih