HLEDÁM NAKLADATELE .... Gerhard Peuker: Ostrov třetího života

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Ostrov třetího života
 Autor Gerhard Peuker                              

 Žánr  Beletrie  Formát publikace   A5
 Ilustrace  Vlastní  Odhadovaný počet stran  248 stran
 Typ ilustrací  Počítačová grafika  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
15.09.08

 Stručný obsah
Děj se většinou odehrává v těžko přístupných končinách kanadské divočiny. Zpravodajský důstojník se osudovou náhodou zaplete do vyřizování účtů mezi členy gangu. Jeho život je obrácen naruby, když se zachráněnou ženou prchá před nemilosrdným pronásledováním. Jejich únik je nejen počátkem jeho nového života, ale také počátkem mezinárodní akce Interpolu proti drogové mafii, která jako chapadla obrovské chobotnice zasahuje nejen do důležitých oblastí státní správy.

 Ukázka textu
Hrozný vztek byl vystřídám lítostí, která mi vháněla pořád další slzy do očí a ty slané potoky se nedaly vůbec s bolestivým svíráním srdce zastavit. Jako poslední zoufalec na světě jsem se nakonec nahlas rozbrečel a bezmocně se skulil do trávy. Nedokážu vůbec odhadnout, jak dlouho jsem se tam takhle úplně zbytečně trápil, ale nakonec mě hrozně rychle z trávy zvedlo snad statisícinásobné štípnutí malých červených mravenců, kteří rozhodně zase nesouhlasili s tím, abych jim kvůli nějaký pochybný babě zničil jejich tak pracně vybudovaný labyrint mraveniště. A právě tohle mě definitivně probralo.

Snad jen v pár vteřinách jsem ze sebe strhal veškeré šatstvo a úplně nahý za aktivního poskakování jsem se pokoušel ze sebe ty malé dravce setřást. Když se mi to konečně povedlo a já se zase malinko uklidnil, vypadal jsem jako v konečném stádiu kopřivky, zalitý velkým množstvím slanýho potu. Smutný, ale zase dokonale probuzený, jsem se pomalu vracel ke svému vozu. Ještě jednou jsem pečlivě proklepal každou součást svého oblečení, než jsem se konečně znova oblékl.
Po opakovaném hluboké nadechnutí, konečně můj mozek začal racionálně zjišťovat konkrétní šance, jak se dostat zpět na silnici. Vůz to přežil jako zázrakem bez nějakých velkých problémů a nakonec jsem musel dojít k závěru, že člověk může fakt bejt blbej, ale při tom všem musí mít prostě taky tu věhlasnou kliku. Otevřel jsem dveře a naposledy se rozhlídl, kudy tuto překrásnou louku, plnou pestrobarevných květů, opustím. Ale než jsem stačil nasednout, zarazily mě nějaké divné zvuky od toho napůl rozpadlého seníku, který jsem zatím vůbec nebral tak doopravdy na vědomí. Jako by tam padalo prkno a přitom jsem měl dojem, že někdo dokonce hlasitě zanaříkal. Ještě jsem chvilku naslouchal, ale pak mi moje profesionální zvědavost stejně nedala a já po opakovaném zaváhání se šel nakonec pro jistotu podívat.
Pomalu jsem se šoural k dřevěné stavbě, kde se mi až na opakovaný pokus povedlo otevřít dveře. Pohled mi padl na místo, kam dopadalo četnými škvírami sluníčko, a já zahlédl něco zcela neuvěřitelného. Přede mnou ležela na půl svlečená žena, jen v potrhaných zbytcích oblečení, s roubíkem v ústech, na nohou a rukou svázaná a zčásti zahrabaná v seně...

"Proboha, co se vám stalo?“ polkl jsem na prázdno překvapením a udělal několik rychlých kroků směrem k ní. Ale doběhnout jsem už nestačil. Cosi mně zadunělo o palici s takovou razancí, že se mně před očima rozlítl oslnivý gejzír jisker, padající kamsi do nekonečně černé hloubky...
***
Téměř krokem míjel poslední metry vysokých impozantních pískovcových stěn a pustil vůz po relativně prudkém několikametrového padáku na dno pískovny, aby po několika desítkách metrů zase vyjel na umně vyrobenou několikametrovou terasu. Zajel až k čekajícímu vozu pravou stranou tak těsně, že by se mezi vozy vešla s bídou krabička cigaret. Jako na signál, sotva otevřel Dick své dveře, vystoupil i jeho kolega, podali si nejen ruce, ale i vřele se krátce objali. Jeden druhému nabídli cigaretu a pomalinku odcházeli do decentní vzdálenosti od stojících vozů. Velký Don spustil své zvenčí neprůhledné okno, zrovna tak, jak to učinil jeho vyzyvatel.

"Zdravím tě, Jacku, už dlouho nás nic nesvedlo dohromady. Co se stalo, že to nesneslo ani dne odkladu?“ natáhl ruku a podal Jackovi, krycím jménem Mýval, drahý doutník.
"Jsou už v životě bohužel takový neodkladný situace. Mně pořád ještě na tvé zdravé kůži, Velký Done, moc záleží…“ usmál se Jack.
"Opravdu? Nebo je to víc ta skvělá měsíční apanáž, co se objevuje ve tvé tajné schránce a o kterou bys s jistotou nechtěl natrvalo přijít?“
"Jistě i ona má své neodolatelné kouzlo. Předpokládám, že tak jako vždycky, když se musíme tímto způsobem…“
"Jacku, nechceš mě snad urazit, viď? Vím, co jsem ti slíbil, a Velký Don měl zatím vždy sílu své slovo dodržet…“ znova vysunul ruku a podával mu tučnou obálku. "A abys věděl, že jsem uznalej, tak v ní nemáš domluvenejch třicet, ale hned šedesát tisíc dolarů. Doufám, že to, co mi chceš sdělit, skutečně tu hodnotu taky bude mít!“ pořád si cíleně udržoval nadřazený tón svého hlasu.
"Posoudíš to velmi rychle sám. Před časem jsi poslal služební průkaz jednoho z našich lidí s požadavkem o jeho kompletní identifikaci. Dneska ti ji sdělím. Jedná se přímo o náčelníka zdejšího okruhu, podplukovníka Dierera. Jestli jsi do dnešní doby žil v domnění, že se tvým lidem povedlo tohoto vysoce nebezpečnýho člověka v tom seníku udělat, tak žiješ už hodně dlouho v obrovsky krutém omylu, bohužel, Velký Done. On si totiž užívá už dost dlouho od momentu, co vyšel v novinách ten článek o ohořelým autě a dvou mrtvolách, líbánky s vaší řeckou kráskou Judit. Jo, bohužel to tak je. I on je jenom smrtelnej člověk a stalo se, že se do ní asi pan podplukovník silně zamiloval. Ale nejhorší na tom všem je, že ona mu s jistotou všechno na vás, Velký Done, na vaše podnikání, na vaše zdroje i odbytiště, prostě všechno pověděla. Jo, je mi to skutečně moc líto, ale už týdny se zatím úplně neviditelně stahuje smyčka, z který se, když neuděláte hodně rychle nějaké bleskové protiopatření, už nikdy nevysmeknete…“ velkému Donovi málem z úst vypadl doutník a jeho tvář viditelně zesinala.
"Do jaké míry máš to, co mi tady povídáš, taky ověřený?“ reagoval Velký Don, který jen s bídou dokázal skrýt, že tahle informace byla přímým zásahem do černého.
"Už si celou záležitost před několika týdny převzal Interpol a usilovně organizuje vše nutné v obrovském záběru pro smrtelný úder!“
"Co si pod tím mám představit?“ zachrčel přiškrceně.
***
"Nerada říkám, že ano. Už jde jen o to, aby bylo i to lano připraveno nás bezpečně unést a že nebude někde uprostřed, kam se roky slévá dešťová voda, prorezavělé!“ šokovala mě shodností svých obav s těmi mými.
"Dej pokoj a už raději nic v tomto smyslu neříkej, nebo se k ničemu neodhodláme. Nezapomněli jsme tady nic?“ pokoušel jsem se naši soustředěnost obrátit jiným směrem, protože jsem se bez přehánění začal bát sám sebe. Pořád jsem si uvědomoval ten jasný fakt, že jakmile nastoupíme a odjistíme brzdu, tak už neexistuje žádná síla, která to monstrum, kterému budeme vydání na milost a nemilost, bude mít možnost zastavit. A pohled do údolí, kde se na jeho hlubokém dně rozmazávaly kontury zastřené mlžným oparem, bylo víc jak pouhou výzvou.
"Batohy máme, pečlivě jsme po sobě zametli všechny stopy, ty jsi u mě, tak snad opravdu můžeš spustit tu osudovou věc, která nás odnese do náruče bezpečí a sytosti...“ natáhla se ke mně a vynutila si možná již ten úplně poslední společný polibek.
"Tak jo a pozor, skutečně mám definitivně odjistit ničemnou západku a spustit tento pekelný stroj?“ vykřikl jsem a lehce na ni klepl.
"Proveď !“ vykřikla Judita a křečovitě se chytla obruby.
"Pane bože nebo kdo střežíš naše životy, stůj při nás!“ vykřikl jsem a razantním úderem jsem dal všechno neodvolatelně do pohybu.
Skoro nepozorovaně jsme se dali do pohybu. Oba jsme se jednou rukou křečovitě drželi okraje a druhou sami sebe. Oči jsme měli naplněny hrůzou i očekáváním. Pomalinku jsme se přesouvali do volného prostoru, kde se pod námi zem měnila v hlubokou stále černější propast a nad námi se rozprostřela ještě pořád světlá obloha.
Rychlost začala najednou nabírat na razanci, hned jak jsme se dostali do hlavního prověsu lana směrem dolů. Judita byla v obličeji bílá jako křída a já na tom s jistotou nebyl o nic líp. Neříkali jsme vůbec nic. Kolem uší nám hvízdal vítr a mně bylo na zvracení. Rychlost se neustále zvyšovala a z nás se brzy staly jen bezmocné loutky, které již dávno nemohly vůbec nic ovlivnit. Nejhorším na všem bylo, že jsem jasně cítil, že ještě zdaleka nemáme nejnižší bod toho šíleného samospádu za sebou…
***
"Na, vezmi si raději ještě tenhle svetr, ať mi nenastydneš.“
"Když se tak do té měsíční noci dívám...“ šeptala a při tom si ten svetr opravdu oblékla...“ tak mám pocit takové určité nicotné malosti. Podívej se na ty černé kontury skal. Tyčí se k obzoru těmi svými bělavými hřbety, jako by to byly důmyslně postavené filmové kulisy. A když se podíváš na hladinu jezera, jak se tam neustále povalují takové ty zvláštně tvarované chuchvalce mlhy. Musíš si zákonitě připadat jako v nějaké strašidelné pohádce. Už by jen stačilo, aby na vodní hladině začaly tančit víly, nebo nám začal děla společnost nějaký zelený mužíček…“ skoro šeptala.
"Máš pravdu. Je to skutečně moc zvláštní kulisa. Poslouchej? Slyšíš ty prapodivné výkřiky? Co to asi je?“ zaposlouchal jsem se do ticha a každou chvilku jakoby něco zvláštním způsobem štěklo nebo zakvílelo.
"Jde to někde ze strany od lesa. Nebudou to ty podivné lišky? Berte, já za to opravdu nemůžu, ale srdce mi buší až v krku.“
"Jedna, dvě, tři, čtyři...“ odpočítával jsem nahlas krok vteřinové ručičky svých hodinek a Judita se přisunula ke mně ještě těsněji.

Stáhl jsem světlo petrolejky a celé to podmanivé prostředí začalo silně nahlodávat dokonce i mě, starýho nevěrce. Judita se na mě podívala a vydechla ze sebe snad tuny strachu, protože se pořád ještě vůbec nic nedělo.
"Myslíš si, Berte, že jsem se skutečně bála úplně zbytečně?“ špitla pořád ještě ustrašeně.
"Abych byl úplně upřímnej, tak bych byl moc rád, kdyby ses byla bála zbytečně. Bylo by to rozhodně lepší, než nějaké hodně nepříjemné překvapení že?“ 
 


Prezentace autora

                                                  

Peuker Gerhard nar.25.01.1947 v Liberci.
Vyučen stavební zámečník/kovář. V r.1969 po těžkém úraze a ročním invalidním důchodu změna zaměstnání- vychovatel mládeže se zaměřením na mimopracovní činnost, okresní instruktor učňovské mládeže pro sport a zájmovou činnost, dále řada společenských funkcí a návrat do základního článku, do funkce vedoucího kovovýroby, kterou vykonával 15 let. V druhé polovině osmdesátých let vystoupil z KSČ a krátce nato byl zatčen StB a umístěn ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové. V r.1990 se s rodinou legálně vystěhoval do Německé spolkové republiky, kde žije doposud.
 Dosud vydané knihy autora
 nakladatelství, rok vydání
První vydání povídek „Intimní repete“ z plánovaných dalších 19 vydání. Autor Gerhard Peuker, nakladatel Atelier IM Luhačovice, vydáno v roce 2006
 Kontakty na autora:  e-mail g-peuker@t-online.de
 Kontakty na autora:  web www.geper.cz
 Kontakty na autora:  telefony 0049 07940 59818
 Kontakty na autora:  adresa D-Goethe Strasse.7 74653 Künzelsau/Gaisbach


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih