HLEDÁM NAKLADATELE ... Walliant: Roztřískat Osud

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Roztřískat Osud
 Autor  Walliant                                             

 Žánr  Vědecko-fantastický  Formát publikace  A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  400 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Rozpracováno na 50%  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
25.10.08

 Stručný obsah
Hlavní hrdina (9letý chlapec) trpí těžkou formou schizofrenie, neboli rozdvojenou osobností. Jeho IQ s hodnotou 220 bodů, znalosti ze světa počítačů a nezdolná vůle, spustí počátek celého příběhu.
Dočtete se, co všechno může způsobit jeden malý kluk, jemuž byla násilím odňata nejpřirozenější lidská vlastnost – milovat své bližní. Že nekonečná víra; touha po vítězství a pomstě, churavá duše a zlomené srdce, mohou vyvolat v hlavě lidského génia návod na otevření bran do jiného světa.
Zjistíte například, že je možné vytvořit software, do něhož lze nakopírovat celý pozemský svět včetně lidstva; ale i to, že každý člověk ve virtuálním světě je povinen rozehrát hru. Ovšem hru ne ledajakou, nýbrž hru šitou na míru přesně podle své duše a povahy. Každý jedinec tedy dostane život, který si vysnil, přičemž nejsou stanoveny hranice možností. To znamená, že touží-li jeden po světě čarodějů, dostane se mu ho. Prahne-li jiný po válce v budoucnosti, octne se v ní, a touží-li ostatní spatřit fantazii nemající hranic, stane se jim po vůli. Otázkou je, zdali se najde někdo, komu se podaří rozluštit hádanku celé hry, kdosi chytřejší, nežli autor virtuálního světa – chlapec sám..
Je nutné zde upozornit, že následující román je vyobrazením jakési podstaty lidské duše. Jádro děje bude kolísat na hranicích lidské fantazie a reality, a nebude mít pranic společného s dějinami a historií našeho světa. Žádná hvězda na nebi, strom na zemi či prach pod podrážkami nebude totožný s tímto dílem. Jakýkoli pokus o přirovnání k realitě bude falešnou fikcí, neuvěří-li čtenář následujícímu; avšak každá stránka a každé slovo budou pravdivé jako dotyk země, jestliže čtenář podlehne autentičnosti nad následujícími slovy a odsune uvědomění sebe sama pryč..
Neexistuje svět, který bychom necítili a neviděli, chceme-li ho spatřit. Žádná modlitba nebude odstrčena, slza smutku nebude zapomenuta a bolestivá duše nezůstane nepovšimnuta; pokud vzpomeneme na Toho, bez něhož zrnko prachu nespadne, květ růže nezvadne a vítr nezavane.
Ti zapomnětliví trpí bolestí, strádají láskou a prozpěvují o hlouposti, s kterou se zalykají; my však žijeme svět, jež jsme si vydobyli..

 Ukázka textu

Pochod dle času

Šlap, šlap - - šlap, šlap.. Raz, dva, tři a čtyři. Jedna noha míjí druhou a lidská těla kráčejí ve stínu nebetyčných budov. Jejich nohy zdolávají široký chodník zaplněný chodci. Jestliže se pěší zóna podobá mraveništi, silnice je na tom hůře - napěchována automobily se ztrácí v mlhavém oblaku zplodin. Sluneční paprsky zanikají ve výšinách a odrážejí se od skleněných mrakodrapů; ale zde v hlubinách leží stín, který se zavrtává do podvědomí obyvatel. Zřejmě si původní stavitelé neuvědomili, že slunce je důležitější, nežli výhled do nekonečna. Ačkoliv se jedná o teorii, podobá se prohlášení Alberta Einsteina: „Jsem si natolik jist teorií obecné relativity, že pokud by tato teorie neplatila, měl by Bůh chybu ve Vesmíru.“
Pohlédneme-li z vrcholu jedné z těchto budov k zemi, spatříme miliony lidských duší, které putují svou cestou. Padesát procent z nich se zamýšlí nad problémy lidstva, čtyřicet procent (opravdu) věří v Boha, třicet procent stále pamatuje na rozkvět ekonomiky; dvacet procent populace mluví o pomoci, víře a duši.. Tito lidé o tom pouze mluví, ale nic nečiní. Deset procent pomáhá potřebným; pět procent tuší, že něco dělají špatně a snaží se to napravit, bohužel dlouho nevydrží ve své píli. A jen jedno procento lidí se trápí každý den, jak udělat svět lepším. Každodenní násilí, mezinárodní nesváry, války a rozbroje vypovídají značně o povaze lidstva. Zřejmě nikoho nezajímá, zda vypukne třetí světová válka, a že ve čtvrté se bude bojovat kameny a klacky..
Ale nikdo na světě si nebude pamatovat, proč se náš pohled zaměřil na dvě osoby: matka se synem našlapují zlehka ruku v ruce, jen mlčky pozorují dění kolem. Jejich očím se naskýtá nemilý pohled, neboť jakýsi muž bije svou manželku, zatímco jejich synek utíká s pláčem pryč. Nikdo si jej nevšímá, nejméně sami rodiče. Policista na rohu ulice přehlíží úmyslně spor, aby nemusel sepisovat zdlouhavý protokol. Čeká zřejmě, dokud nepoteče krev.
Šlap, šlap - - raz, dva - - šlap, šlap.. Za dalším blokem spatřuje dvojice několik dětí choulících se k matce, jež inkasuje kopance od pouličních chuligánů. Zubožený a potrhaný oděv vykazuje známky žebroty, stejně jako špína na jejich tvářích. Všudypřítomní chodci ignorují vandalismus a násilí, aby snad nestrhli pozornost chuligánů na sebe.
Za dalším rohem vyvádějí muže v poutech, zatímco kolem houkají sirény. Náhodný novinář běžící kolem křičí: „Zavraždil svou rodinu! Dceru s matkou vyhodil z okna! Je to vrah, vrah!“
Sotva dvojice minula místo činu, vrazil do nich hasič. Žena se poroučela k zemi, ale chlapec včas uhnul. Místo pomoci a vlídného slova spustil chlap zlobivě: „Kam čumíš, náno pitomá! Chceš přijít k úrazu? Kliď se odsuď a spratka vezmi s sebou!“
Žena se chystala vybuchnout, ale chlapcovo úpěnlivé tahání za ruku ji umlčelo. Vstali a spěšně pokračovali svou cestou, takže za další půlhodinu stanuli v cíli. Tím byl přístav pro lodě. Jelikož měli lístky zamluvené, stanuli o chvíli později na palubě zaoceánského parníku. Po celou dobu se drželi za ruku a sledovali pevninu, i když vypluli z přístavu.
„Mami, chtěl bych se napít,“ pronesl táhle chlapec.
Žena naň pohlédla smutnýma očima a odpověděla: „Půjdeme si něco koupit, milý Bastiene.“
„To není nutné! Zůstaň tady a já se hned vrátím. Dej mi peníze, prosím.“
„Dobře tedy. Budu zde čekat, tak se vrať rychle.“
„Buď klidná, hned jsem tu!“ Přičemž zamířil ke dveřím vedoucím do nitra plavidla. Kráčel poté dlouhými chodbami, míjel nespočet pasažérů a obdivoval prostory lodi. Znenadání zahlédl sál s pódiem, na kterém přednášel nějaký stařík. Všechna místa byla zaplněna posluchači, zatímco proslov natáčeli kameramani. Jednalo se zřejmě o důležitou osobnost, když kolem vládl takový ruch. Tyto myšlenky napadly i chlapce, tudíž hnán svou zvědavostí zamířil k hlídači u dveří. Ten jej zarazil slovy: „Stát, mladý muži! Dovnitř nikdo nesmí!“
„Když nikdo nesmí dovnitř, co tam dělají ti lidé?“ odvětil pohotově chlapec.
„Ti jsou čestnými hosty, kteří zaplatili lístek. Navíc nevím, proč se tak zajímáš. Beztak zde přednáší světoznámý profesor fyziky a matematiky, což by tě nezajímalo.“
„Mýlíte se, pane! To mě právě zajímá.“
„Hleďme! No, já fyzice moc nerozumím, ale zajímáš-li se opravdu o to, mohu tě pustit ke vchodu. Slíbíš mi ale - -“Přičemž zvedl varovně prst. „- - Že ani hlásku nevydáš!“
„Moc děkuji, pane! Buďte klidný.“
„Dobrá, dobrá - - tak běž, ale potichu!“
V té chvíli zrovna pronášel profesor: „Z toho vyplývá, že podobně spojila teorie relativity čas a prostor. To znamená, že jsou to dvě strany jedné mince zvané prostoročas. V praxi to znamená následovně..“ Současně začal psát na tabuli vzorec, který vypadal takto:

Psaní doprovázel vysvětlením: „Mějme objekt o hmotnosti m pohybující se rychlostí v. Jeho energie a hybnost jsou dány vztahy, kdy y (Lorentzův faktor) je dáno vztahem:

c je rychlost světla. Výraz y, který se v STR často vyskytuje, pochází z rovnic Lorentzovy transformace. Můžeme tedy říct, že jeho hodnota zhruba popisuje , jak moc se chování tělesa liší od klasické mechaniky. Pro y = 1 se těleso chová zcela Newtonovsky, pro y → ∞ se zvýrazňují relativistické jevy. Vztah energie a hybnosti vyjadřuje vzorec:

a pro rychlosti mnohem menší než rychlost světla se y aproximuje užitím Taylorova rozvoje, takže se ptám: jak získáme klidovou energii? Ví to někdo?“ Zkoumavě hleděl přes brýle na osazenstvo, ale nikdo se nehlásil. Zklamaně tedy pokračoval: „Toto jsou celkem jednoduché příklady, vlastně základy, vážení! Měli byste se - -“
Náhle jeho zrak utkvěl na chlapci u dveří, jenž se hlásil. Překvapeně postoupil a otázal se: „Copak si přeješ, chlapče?“
„Hlásím se, abych odpověděl na vaši otázku.“
„Ale - - hm, jaksi - - toto je složité téma. Pochybuji, že odpovíš správně.“
„Vím to náhodou přesně!“
„Aha – hm.. A jak se jmenuješ, chlapče?“
„Bastien,“ zněla strohá odpověď.
„No - - pakliže je to tak, přistup k tabuli a napiš vzorec na mou otázku.“
Vyzvaný uchopil křídu a počal psát:

Přitom vysvětloval tenkým hláskem: „Kromě prvního výrazu ve vyjádření jsou tyto vzorce přesně v souladu se standardními definicemi newtonovské kinetické energie a hybnosti. Pokud pohlédneme na předchozí vzorce pro energii, jeden z nich vypadá, že pokud je objekt v klidu (v = 0 a γ = 1), dostaneme nenulový zbytek:

Tato energie je nazývána (Klidová energie).“
„Velmi zajímavé – velmi!“ zajíkal se profesor. „A věděl bys, čím je tato energie zajímavá vůči teorii Newtona?“
„Jistě! Klidová energie není v rozporu s Newtonovou teorií, protože je konstantní, a protože v původní rovnici jsou důležité pouze přeměny kinetické energie.“
„Bravo! Velmi správně, mladý muži!“ zvolal profesor a začal tleskat. Publikum nečekalo a hlučně se připojilo. Kameramani se snažili zabrat chlapce do záběru a všichni si obdivně šeptali o chytrém dítěti. Jakmile vše utichlo, pronesl profesor: „Děkujeme za tvou přednášku, Bastiene! Nyní se pokusím vysvětlit cosi o geometrii prostoročasu ve speciální teorii relativity. Jak všichni víme, STR, neboli speciální teorie relativity, užívá rovinný 4-rozměrný prostor Minkowského, obvykle označovaný jako prostoročas. Tento prostor je velmi podobný standardnímu 3-rozměrnému Euklidovskému prostoru, proto se s ním velmi dobře pracuje. Diferenciál vzdálenosti (ds) v kartézském 3-prostoru je definován jako:

kde (dx1,dx2,dx3) jsou diferenciály tří prostorových dimenzí. V geometrii speciální teorie relativity je přidána čtvrtá dimenze – čas – s jednotkou c. Ale pokud pro zjednodušení zmenšíme počet prostorových dimenzí na dvě, můžeme reprezentovat fyzikální svět 3-rozměrným prostorem, tedy nějak takto:

Abych to upřesnil - -“
Náhle jej přerušil Bastien: „Promiňte, ale máte v posledním vzorci chybu.“
Profesor popošel vpřed a zakoktal: „Co - - cože – mám?“
„Myslím, že jste spletl vzorec. Tento vzorec ukazuje, jak uvažovat o čase jako imaginárním. Vzorec, který jste chtěl napsat, vypadá takto..“ Zároveň přistoupil k tabuli a psal:

„Tedy – ehm, jaksi jsem to popletl,“ kroutil se zarudlý stařík. „To víš, jsem starý člověk. Ovšem ty mne překvapuješ stále více! Smíme vědět, kolik ti je let?“
„Je mi devět, pane.“
„Hrome!“ uklouzlo staříkovi z úst. „A dokážeš nakreslit související dvojkužel?“
„To je lehké!“ Aniž se ohlédl, začal malovat a konání doprovázel slovy: „Zde vidíme, že nulové (světelné) geodetiky leží podél dvojkuželu takto:

a jsou definovány známou rovnicí:

nebo:

což dává rovnici kružnice o poloměru r = c • dt. Pokud předchozí rozšíříme do prostorových dimenzí, koncové body nulových geodetik budou soustředěnými kulovými plochami, kde poloměr = vzdálenost = c • ±čas.“
Chlapec se chystal nakreslit další obrazec, ale profesor jej zarazil slovy: „Dost už, příteli! Já ti rozumím, ale naši posluchači se myslím ztrácejí. Zajímá mě však, co všechno znáš, takže pokud souhlasíš, položím ti několik kontrolních otázek. Diváci budou jistě se zájmem naslouchat..“
V odpověď zazněl potlesk i vzrušené hlasy nad následující zkouškou inteligentního dítěte. Bastien však odpověděl: „Potom souhlasím s jednou podmínkou.“
„Dobře, co máš na mysli?“
„Budeme si klást otázky střídavě. Když prohraju já, dokážete sobě, že jste vynikající vědec. Když vyhraju, pozvete mou matku na sklenku. Souhlasíte?“
Sálem se rozlehl smích a jásot. Konečně se dělo něco zajímavého, co vzbuzovalo napětí. Starý pán se nechal slyšet: „Vidím, že se to publiku líbí, tedy přijímám. Kdo začne?“
„Kdo je starší,“ zazněla duchaplná odpověď.
„Děkuji, Bastiene! Takže se ptám, jaké barvy by viděl člověk cestující rychlostí světla před sebou a za sebou?“
„Vpředu by viděl modrou, vzadu rudou.“
„Ano - - hm, skutečně máš pravdu! Tedy se ptej ty.“
„Jaký je rozdíl mezi dvěma auty, která se srazí 50 km rychlostí, a dvěma letadly, která se srazí rychlostí 90% rychlostí světla?“
„Hm - - hm!“ Přičemž profesor přecházel zamyšleně po pódiu, až zastavil a zvolal: „Mám to! Zatímco u aut se rychlost sčítá, tedy 50 + 50 = 100 km/h, u letadel neplatí 90% + 90% = 180%; nýbrž piloti by vnímali vzájemné přibližování s rychlostí o něco nižší než 99,5% rychlosti světla.“
„Výborné, pane!“ odvětil chlapec s úsměvem.
„Jistě, jistě, ale teď se ptám: Jak moc můžeme zpomalit rychlost světla?“
„V roce 1999 dokázala skupina vědců pod vedením Lena Haua zpomalit světelný paprsek na 17 metrů za sekundu a v roce 2001 dokonce na okamžik zastavit.“
„Velmi dobře, Bastiene! Ptej se dál!“
„Co bychom potřebovali především, abychom mohli otevřít tunel červí díry, neboli cestování časem?“
„Spousty exotické hmoty vyrobené z negativní energie. To bylo lehké, chlapče, ale teď mi odpověz: Jsou jiné teoretické způsoby, jak cestovat časem?“
„Ano, jsou!“
„Špatně! Žádné jiné neexistují! Všechny teorie jsou pouze výplodem režisérů sci-fi!“
„No, tentokrát se mýlíte, pane. Myslím, že znám způsob, jak cestovat v čase. Nazval jsem jej cestování pomocí rotace světla.“
„To je hloupost! Nikdy jsem o podobné dedukci neslyšel. Jak jsi na to přišel?“
„Sám jsem ji vymyslel.“
„Ty? Bastiene, myslel jsem, že jsi inteligentní, ale pozoruji, žes ještě dítě.“
„Jestli chcete, napíšu vám to na tabuli..“
„Co?“
„Vzorec pro mou teorii.“
„Hloupost, ale chceš-li, budiž.“ Rukou poukázal k tabuli, zatímco obecenstvo ani nedutalo. Natolik byli všichni zaujatí chlapcovým výrokem o cestování v čase. Hoch přistoupil a počal psát, přičemž komentoval své počínání: „Představme si rotující kužel světla – absolutně zpomaleného. Je známo, že zpomalení rychlosti světla vyžaduje teplotu blízkou nule. Einstein dokázal, že gravitace je zakřivením času a prostoru. Kus hmoty roztahuje časoprostor, jinak řečeno to znamená, že když necháme kus hmoty rychle rotovat, začne bičovat čas a prostor kolem sebe tak, jako kávová lžička táhne v hrnku kávovou pěnu. Čím hustší je pěna a čím rychleji se pohybuje, tím více zakřivuje časoprostor. Z toho můžeme vyvodit: čas se dá zkroutit tak, že už neubíhá v nekonečné linii od minulosti do budoucnosti, ale vznikne z něho kruh. Potom stačí jí kolem této smyčky a vrátíme se do libovolného bodu v historii zrovna tak, jako bychom obešli náš dům. Lidé zapomínají, že i když světlo nemá žádnou hmotnost, také způsobuje zakřivení prostoru – konstatuje.“
„Ale – ale jak jsi přišel na tuto teorii?“ divil se nahlas profesor.
„Jednoho dne jsem spatřil tajuplnou záři a pochopil jsem, že kolující paprsek laserového světla dokáže vytvořit uprostřed kruhu z prostoru vír. Tehdy jsem si uvědomil, že čas, stejně jako prostor, lze zkroutit kolujícími světelnými paprsky.“
„Ale já pořád nechápu princip tvého názoru. Světlo přeci nemůže takto působit na čas!“
„Ale může! Celé vysvětlení spočívá v tom, že do rotujícího kruhu se přidá druhý paprsek, který bude rotovat opačným směrem. Když pak dostatečně zvýšíme intenzitu světla, prostor a čas si vymění role. Osoba kráčející v kruhu by tedy kráčela zpět časem, takže po určité chvíli by dotyčný mohl z kruhu vystoupit a setkat se sám se sebou.“
„Neuvěřitelné!“ kuckal stařík a sledoval Bastienovu ruku píšící vzorce na tabuli. Ten soustavně vysvětloval při psaní: „Takže závěrem z toho plyne, že ke zkroucení času do smyčky je zapotřebí ohromné množství energie. Čím pomaleji se světlo pohybuje, tím větší je zakřivení časoprostoru. Čím víc se rychlost světla zpomaluje, tím víc světlo získává inerci. A zvýšením své inerce má světlo větší množství energie, což zvyšuje dopad na zakřivení časoprostoru. Tento vzorec jasně ukazuje správnost mé teorie, ale k uskutečnění experimentu nemám prostředky. Tak a to je všechno.“
Poté odložil křídu a pohlédl na zamlklého profesora, jenž pročítal zhruba třicet vzorců všelijak rozepsaných. Jeho čelo i tvář zdobily kapky potu, které se jen hrnuly. Nevšímal si chlapce ani polemizujících diváků, prostě jen horečnatě studoval tabuli. Bastien se tedy otázal: „Kdo vyhrál?“
Když však nedostal odpověď, opakoval otázku. Nyní stařík zamumlal: „Teď mne neruš! Musím to propočítat a potom ti dám vědět. Přednáška skončila, nashledanou příště!“
Tato slova platila obecenstvu, jež překvapeně vstávalo ze svých míst, aby opustilo sál. Cestou podávali chlapci ruku a zdravili se s ním. Ten posléze pochopil, že vědec je zaneprázdněn, a tak zamířil zpět na palubu.


Prezentace autora

 Věk 30 let, zaměstnanec soukromé firmy, ukončena střední škola.
 Kontakty na autora:  e-mail  Tomas.walliant@seznam.cz
 Kontakty na autora:  telefony  608 338 128


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih