HLEDÁM NAKLADATELE.... Kateřina Dvořáková: BESTIÁŘ LOVCE AIKA

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

BESTIÁŘ LOVCE AIKA
 Autor             Kateřina Dvořáková                               

 Žánr  Fantasy  Formát publikace   x
 Ilustrace  Vlastní  Odhadovaný počet stran  stran
 Typ ilustrací  Kombinovaná technika / Akvarel  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  Vlastní ilustrace  Stav nabídky K vydání
04.11.08 

 Recenze
Spontánní reakce čtenářů webu MFantasy , kde byla uveřejněna úvodní povídka knihy:

No, parada :-) Moc jsem se u toho pobavil. Ten svet mi cimsi pripomina ten Zaklinacuv (jeste z prvnich povidek), ktery mi je docela blizky. A hlavni zenska postava, oproti memu puvodnimu ocekavani, na me zapusobila osvezive - zadny mazacky mistr zbrani, ktery kosi vsechno a vsechny, ale nejista mlada divka, ktera chce od zivota neco vic.

Vazne se mi to libilo. Doufam, ze prijdou pokracovani.

Velmi dobry napad a velmi dobry bestiar... Tesim sa na pokracovanie, a tajne dufam, ze v tom bestiari budu aj klasicke potvory z nasich koncin, nielen vymyslene bestie... I ked strasne rad by som sa pozrel na takeho baziliska ci nejakeho vlkodlaka.


 Stručný obsah
Jedná se o netradičně pojatý bestiář, který se nesoustředí pouze na stránku výtvarnou, ale i literární. Jednotlivá stvoření jsou představena jak ilustrací, tak začleněním do jednotlivých uzavřených příběhů.
Ty jsou propojeny postavou hlavní hrdinky, která se po smrti otce ujímá jeho poslání „lovce bestií“.
Otec, kterého nikdy nepoznala a ke kterému chová rozporuplné pocity, jí zanechal jen svůj deník ve formě bestiáře. Dívka se potýká nejen s nelehkým údělem lovce, ale i s tím, že otec psal své poznámky pro syna, ne dceru.

 Ukázka textu
„Jsem tady kvůli svému otci,“ jal se vysvětlovat neznámý, jakmile se stěny místnosti po zabouchnutí dveří přestaly pohupovat a on usedl na nízkou vratkou stoličku.
„Není tomu tak dávno, co vám slíbil své služby,“ nastala krátká odmlka, „jenže zemřel a svou živnost odkázal mně.“
Stařec se na něj zahleděl. „Služby? Nám?!“ Pak se mu tvář rozjasnila. Vzpomněl si. „Lovec Aik? Tvůj otec byl Lovec Aik?“ Bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozesmál. „Nechci být nevychovaný,“ pokračoval když se ovládl, „když jsi tu, víš o naší situaci a já nejsem v pozici, abych pochyboval o nabízené pomoci, avšak…avšak nedá mi to, abych nezmínil jeden svůj postřeh,“ starcovy bledé šedavé oči znovu, teď trochu nejistě, přelétly příchozího, „ty jsi žena!“
Dívka naproti Lysákovi poposedla a marně se snažila zakrýt rozpaky. „To pro mě není žádná novina pane,“ pokusila se o drzost, ale vzápětí mnohem smířlivěji hlesla: „čekala jsem, že to bude problém.“ Uhladila si dlouhé hnědé vlasy a upřeně se na něj zadívala, čekajíc na jeho reakci.
Dosud stojící starý rybář se ztěžka posadil smutně vydechl. „Jsme chudá vesnice, „začal zeširoka, „ neměli jsme co nabídnout před půl rokem, kdy tudy projížděl lovec Aik, o to míň můžeme nabídnout nyní,“ odmítavým gestem jí přerušil v nádechu, „chápu, že chceš splnit závazek svého otce, ale opravdu jsi si vědoma, co to obnáší?“
„Jistě,“ přitakala až příliš horlivě a aby dodala svému tvrzení na pravdivosti, rychle přidala, že jí otec dlouhá léta učil vše co znal. Lysák vyslovil údiv nad tím, že někdo určí takové povolání dívce. „Ale neboj se. Neodmítneme tě. Osada je na pokraji zániku a žádná naděje na záchranu již nezbyla. Počkej tu, obstarám něco k snědku.“
Jakmile odešel, ulehčeně si oddychla. Ó bohové, jak to lhala! Podrbala se na pihami posetém nose a znovu otevřela malou knihu vázanou v kůži.
-Otec mě učil celá léta- honila se jí v hlavě ta nutná lež, jenž před chvílí pronesla. Ve skutečnosti otce nikdy nepoznala. Žil s její matkou několik měsíců, po kterých zmizel a už se neobjevil. Teprve před časem přinesl jakýsi němý tulák ušmudlaný zápisník a váček s několika zlaťáky. V přiloženém dopise nadepsaném „Mému Synovi“ stálo cosi jako poslední vůle. I když ji po pár dnech neustálého čtení vzteky spálila, nemohla ji zapomenout a pamatovala si každé slovo.
~Můj drahý synu,~ stálo v dopise, ~odpusť mi tu ohavnost, že jsem Tě opustil. Jistě jsi ani nevěděl, že žiji a já se za to na Tvou matku nezlobím. Myslel jsem, že dokážu být jako ostatní, ale nebyla to pravda. Moc jsem si Tě přál poznat, ale to, že čteš tento list je smutným důkazem toho, že se mi to nepodařilo. Doufám, že jsem zanechal alespoň něco peněz, které Ti zpříjemní život. Vyplať z nich prosím doručitele dopisu, který mi vždy věrně sloužil.
Jediné, co má skutečnou cenu, je ale můj bestiář. Psal jsem ho jen a jen pro Tebe, ode dne, kdy jsem odešel. Vždy jsem si přál, aby můj syn kráčel v mých stopách. Nemám žádné právo to od Tebe žádat, to vím, ale prosím, pokud to jen trochu půjde, splň mi ten můj sen. Vše co budeš potřebovat znát najdeš na stránkách bestiáře. Zapsal jsem každý detail o provedených úkolech, monstrech, bytostech a jejich zvycích. Kéž Ti budou ku potřebě. Víc psát nemusím. Začteš-li se do mého deníku, bude to, jako bych byl stále s Tebou.
Tvůj otec Aik.~
Ten dopis nosila v hlavě jako vypálený železem. Stejně nesmazatelně a stejně bolestivě. Otce vždy měla za mrtvého opilce. Matka se zřejmě s jeho odchodem vyrovnala po svém. Dopis nikdy číst nechtěla a o otci mluvit už vůbec ne.
Rozhlédla se po chatrči plné potrhaných sítí a zápachu ryb. Znovu, jako už tolikrát se jí zmocnil hněv. Nenapsal jediný rozumný důvod svého útěku! Nenapsal, proč se nikdy nestavil! A co nejhůř- ani ho nenapadlo, že by mohl mít dceru!! Jak jí to popouzelo! S darovanou knihou tenkrát mrskla o zem a týden se na ní ani nepodívala. Nakonec ji však přeci přemohla zvědavost a lačně do ní nahlédla. Jako omámená listovala jejími pokroucenými stranami. Otevřel se před ní svět příšer a oblud, přízraků a duchů, skřítků a víl. Každý tvor měl své místo, své vyobrazení a detailní popis vlastností i návod jak jej chytit či zabít. Byly jich desítky. Teprve pak si uvědomila, kdo byl její otec. Lovec bestií. Nejnebezpečnější povolání na světě.
„Není toho moc,“ vytrhl jí ze vzpomínek Lysák nesoucí misku polévky, „ale ve vesnici je hlad. Ta zrůda nás odřízla od jezera a to je naše jediná obživa. Lovit se odvažujeme jen ve skupinách po deseti mužích a to nese jen hubený výdělek. Navíc, ryby jakoby pomalu vymíraly. Nevím, co všechno o tom od otce víš…“
„Všechno,“ vyhrkla.
Zaraženě pokýval hlavou, „dobrá tedy. Nechám tě. Tady můžeš zatím přebývat. Až budeš chtít k jezeru, dám ti s sebou několik mužů, jen pro jistotu,“ ve dveřích se ještě zastavil, „jak se vlastně jmenuješ?“
Lžíce míchající polévku se zastavila. Tohohle okamžiku se bála celé dny. Věděla ale, že nemá moc na výběr. „Říkejte mi Lovec Aik.“

„Hledáš něco?“ nevydržela Aik pátravé pohledy mladíka na svých věcech. Chlapec si uvědomil svou nezdvořilost a koktavě se omluvil. Byl vysoký, hubený s rozcuchanými vlasy barvy slámy a vypadal, že nepatří k nejbystřejším. Nebyl ale tak hloupý, aby se v přítomnosti lovce bestií necítil jako na trní. Bylo ráno a Lysák ho poslal vyřídit Aik, že se sešlo pár chlapů, aby jí dovedli k jezeru.
„Já jen,“ osmělil se, „že....že..že jsem myslel, že budete mít nějaký lektvary a meče a…. kouzelný knihy,“ dodal a nedůvěřivě pohlédl na špinavou knížečku na stole.
Přesně o tomhle otec psal, pomyslela si. ~Uvidíš,~ tvrdil na prvních stránkách bestiáře, ~že lidé mají o našem povolání dost svéráznou představu. Většina nás má za čaroděje. Jenže cožpak ti by si špinili ruce pomáháním lidem? Až nějakého potkáš, poznáš, co jsou zač. Nadutá hovada brblající zaklínadla. Pro zlaťák by prokleli vlastní matku a nejradši ze všeho lidi klamou lacinými triky, protože skutečné kouzlení stojí moc námahy. Opravdu zdatné čaroděje jsem potkal jen párkrát a vždy to byli lidé, se kterými bych se už nikdy potkat nechtěl. Arogantní a přezíraví. Ostatní jsou podivíni pohybující se mimo svět obyčejných smrtelníků a spíš svým nešikovným zacházením s magií škodí. Z toho chápeš, že ani my, lovci, nemůžeme používat kouzla, ať už si o nás slyšel cokoli. Být lovcem je tvrdá dřina. Nemáme čáry, které by nás udělaly silnějšími, rychlejšími, neumíme ani létat. To zvládají jen velmi dobří čarodějové. Našimi nástroji jsou zbraně, pasti, jedy, vlastní síla a zdravý rozum. Nikdy nepodceňuj přípravu a nikdy se neboj říct si o vysokou částku za vykonání práce. Naše pomůcky totiž něco stojí. Proto nech lidi, ať si myslí, že je můžeš proklít a změnit v čolka. Takoví ochotněji zaplatí. Ty však pamatuj, že jsi obyčejný člověk. Obyčejný a smrtelný. Nikdy nic nepodceňuj. Ani ten sebelehčeji vypadající úkol….~
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se chlapce, který před jejím pohledem pomalu couval ze dveří.
„Šimon.“
„Jdeš také k jezeru?“
„Máma říkala, že jsem na lovení příšery moc hloupej…“odpověděl smutně a při myšlence na matku mu zjevně bylo úzko. Pak se mu ale obličej rozzářil, „protože ale už umřelo tolik chlapů, pan Lysák mi dovolil jít.“


Prezentace autora

                                                  

Autorka vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu v Praze obor malba a Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze obor Výtvarná výchova.
Několikrát publikovala ilustrace v Hospodářských novinách a vytvořila ilustraci na obálku časopisu s fantasy tematikou Dech draka.Je redaktorkou on-line magazínu s fantasy povídkami MFantasy.
V roce 2005 se v prestižní soutěži se sci-fi a fantasy tematikou Cena Karla Čapka umístila na 22 místě v kategorii povídka.
 
 Kontakty na autora:  e-mail  dvorak.katerina@seznam.cz


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih