HLEDÁM NAKLADATELE .... Aleš Rezek: Sobělživci

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Sobělživci  
 Autor Aleš Rezek                                     

 Žánr  Beletrie  Formát publikace A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran cca 80 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky x  Stav nabídky K vydání 
05.12.08

 Recenze
Nepříliš obsáhlý román s krátkým výletem do detektivního žánru, ve kterém autor zcela záměrně podrobil většinu zúčastněných jakési kulturně-sociální studii. Ostatně doba, do níž je příběh zasazen (jedná se o osmdesátá a devadesátá léta minulého století), takové pozorování charakterů přímo evokovala, a s časem stále intenzivněji. V díle Aleše Rezka však nejde o nijak mravokárné či odsuzující doporučení, jde o výpověď. A ta se autorovi daří, o to víc, když si třeba na pár stránek vezme ku pomoci nikdy nezrazující žánr zmíněné detektivky.


 Stručný obsah
Román Sobělživci ústy svých dvou hlavních hrdinek odkrývá nitra někdejších spolužaček a velkých kamarádek v období, kdy většina mladých lidí staví kamarádství a přátelství nade vše. Tak je tomu i u všestranně nadané Zuzany, která však jakoby si svých kvalit nebyla ani vědoma a celou svou duší tíhne jen a jen k naplnění oné až dětsky romantické vizi, kdy se svojí odvěkou kamarádkou Lenkou budou jedno tělo i jedna duše. Ovšem zatímco pokorná a naivní Zuzana neustále hledá kvalitní vztahy, pragmatická Lenka naopak veškeré vztahy využívá až zneužívá.
V cyklicky střídaném převyprávění vlastních osudů od školních let do věku, kdy jedna i druhá žijí vlastním rodinným životem, nahlédne čtenář do nitra obou hrdinek, prožije s nimi léta dospívání se všemi radostmi i bolestmi mládí prožívaném s rodiči s jejich leckdy nepochopitelnými nároky, v pochopitelně různorodém společenství kamarádů a přátel, s prvními láskami... Zároveň se skrz jejich osudy vrátí na přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století se vším, co bylo pro tuto dobu příznačné – zdánlivě nekončící nadšení z nově nabyté svobody, ale i tušení nekonečných možností (ovšemže také jen zdánlivé). Vystřízlivění, ba až jakási kocovina, bylo zákonité; a stejně tak bylo nutné se s nově nabytým stavem věcí vypořádat. Cesty Zuzany a Lenky se na čas rozešly, aby se obě potkaly za velice zvláštních okolností. Příběh vrcholí malou detektivní zápletkou, dokreslující charaktery většiny postav celého příběhu.

 Ukázka textu
S Timem to samé. S Timem, trenérem kluků a tak trochu už i mým. Byl asi o třináct let starší, doktor filosofie (plus angličtina a španělština), roky jezdil na lyžích a ještě než měl úraz, po kterém doteď kulhal, dovezl si ze Států perfektně zpracovaný výukový program country tanců. S tím se tu hned po návratu z USA začal profesionálně živit. Ták, zkraje jako předtančení na různých plesech a podobně, po úraze založil pod lidovou konzervatoří něco jako taneční školu. A jak to šlo, začal tancovat znovu. A že to šlo!
Jak jsem na všelijaká ta srovnání, nemohu ani v jeho případě jinak: Tyhle country tance, původem ze Skotska, byly do té překrásné podoby dotažené v Americe, tuším. A kým, no? Osadníky. Té divoké Ameriky, toho Divokého Západu... kde se to co? Pořád mlelo! S trochou nadsázky tedy tvrdím, že všichni tam - v těch barech s rozviklanejma lítačkama, s podladěným piánem do kterého tříská černoch s doutníkem v hubě a jehož doprovází namazaný houslisti a banjisti - tedy že všichni tam byli ňáko postižený. Třeba - že kulhali! No přece díky těm věčnejm melám! Ty tance jsou pro kulhavý; protože Timo byl absolutně nejlepší a nenapodobitelný...
... jak si tak lehce nahrbený, s mohutným tělem a dlouhými pažemi podupával na vypracovaných nohách a proplétal se mezi tančícími páry při Do si dó… To bylo něco!
Když Jirka prvně odjel na moře, právě Timo mě ukecal a já s nimi začala trénovat v tělocvičně v Praze, a v létě i na Slapech. To jsem si tehdy opravdu užívala, dokonce i přes to, že jsem si mezi těma klukama připadala víceméně jako na návštěvě. Jak jsem se ale snažila být snad až neviditelná, o to víc se snažili oni. Né o mě, naopak: všechno pro mě! Hm, možná i z toho jsem byla nervózní. Jen vedle Tima jsem byla úplně v pohodě… no a zrovna spolu jsme nakonec v té posteli skončili. Ale toho jsem nikdy nelitovala. Protože jsem v ní žádnou útěchu nebo zapomnění nehledala… spíš jako bych umocňovala to hezké a opravdu kvalitní mezi námi.
Třeba to, že si mne občas vzal coby partnerku ke svým vystoupením. Tu na předtančení na ples, tu na country zábavu, později dokonce i do taneční školy, s níž začal postupně dělat i svoje vlastní akce. Pro ty jsem mu navíc i navrhovala scénu, sháněla kostýmy, zařizovala sály a tak podobně, až jsem to dotáhla na jakéhosi jeho managera. Smlouvu se mnou sice žádnou nesepsal, ale platil mne. Za práci kterou jsem udělala, nebyly to tedy žádné milodary; i tak jsem si ale připadala jako nějaký jeho fetiš. Jako by měl pro mne nějakou nedefinovatelnou slabost. Já toho nijak nezneužívala, vůbec: i dál jsem byla víc vzadu, sama ho zbytečně nesháněla a jestli sem tam s problémy, vždycky jsem dotáhla do konce všechno, co po mně chtěl.
Zvláštní bylo - a teď vím, že i dost ojedinělé -, že ta postel mezi námi nic nenarušila. Prvně se to přihodilo po nějaké vernisáži, kde jsme spolu tancovali. Tamodtud jsme šli k němu do bytu na Klárov a se samozřejmostí, jako by to byl dávno zažitý zvyk, i do postele. Nakonec, byly asi tři ráno, možná půl čtvrté. A já vím… Každopádně dokud jsem tenkrát nestála ve vypůjčené noční košili v koupelně před zrcadlem, vůbec mne nenapadlo, že by se něco takového mohlo přihodit! Výčitky jsem neměla, víc než co jiného jsem byla tehdy přesvědčená, že se Jirka z moře patrně už nevrátí.
Ráno udělal Timo snídani, doprovodil mne ke škole a bez dojemného polibku na rozloučenou si šel po svém. Následovalo odpoledne s ním a s pár lidmi v ateliéru a večer mne dovezl do chaty na Slapy, kde jsem tehdy bydlela. Hned po kafi jel zpátky. Pak dva týdny nic, ani narážka na tu noc. Jen se mě jednou nebo dvakrát zeptal, jestli hodlám někdy vůbec stárnout! Tehdy na letišti u toho nebyl, když mě při odletu podobně chválil Jirka, ale asi to byl nějaký jejich oblíbený bonmot. Trochu mě tím sice zaskočil, ale odpověděla jsem mu stejně jako Jirkovi: že nehodlám!
Tedy dva týdny nic, až v pátek před horami jsem u něho přespala. Pak následovalo krásných deset dní na soustředění na Šerlichu, jeho nijak mne neurážející nezájem o postel se mnou (ovšem ani s žádnou jinou; na rozdíl od rozdivočelých kluků, vesměs ženatých), zato však převeliká péče o moje pohodlí a spokojenost. To spolu s ostatními. Já si všeho užívala jak rozmazlený jedináček, jak hýčkaná hvězdička. Jen platit jsem za sebe nenechala. Nad tím však Timo zvedl mravokárně svůj ukazovák.
“A proč ne, Timo?” vrtěla jsem nechápavě hlavou. “Co je na tom špatného, nenechat za sebe platit?”
“Tobě to nedošlo, Zuzko? Jsou to frajeři, děvečko. Teda v tom lepším, mám na mysli. A peněz mají dost. No a jestli si hrajou na lyžích, tak i všude jinde. Neber jim tu radost.”
“No počkej! To jako že jsem pro ně něco jako mrkací panenka? Obložit peřinkama a přikrýt až po bradu?”
“Když víc mít nemůžou.”
“Hm. A ty?”
“Já nemluvím o sobě, Zuzko. O nich mluvím.”
“To jo. Řekni ale ty - co jsem pro tebe?”
Timo se usmál; ale tak nějak omluvně. Jako by ho mrzelo, že mi bude lhát. Nebo...
“Nevím. Abych totiž nelhal. Možná sen, který neumím vysvětlit. Ty sem prostě nepatříš.”
“Kam jako?”
“Do tohodle světa. Maličká...”
“Stoosmasedmdesát!”
“Hloupoučká...”
“Hmmm.”
“Naivka.”
“Nó, to je bezvadný! Tak to mockrát díky, Tímo!”
“Zlobíš se?”
“Za tohle?” Teď jsem se zasmála já. “Ne, s tím asi nic nenadělám. Jen se s tím už nějakou dobu vypořádávám. Vzpomínáš?”
“To víš že jo. Teď ale radu mám, na rozdíl od toho Špindlu.”
“Hm?”
“Nesmíš být protivná, ani trochu. Ani zdání! Radši si hraj bezbrannou - když kluci nemůžou brát, chtěj aspoň dávat. Nech jim ten pocit, nech je dávat. Ty si nic dokazovat nemusíš.”
Byl až neskutečně ohleduplný, v podstatě ke každému! Tím mi dost připomínal Rudu. Ovšem nikdy by neřekl, že to s holkou umí bezvadně. A ta že bez něho tedy nemůže žít.
Úcta. Možná to byla vzájemná úcta, co z nás neudělalo jen milence. Já se mu obdivovala a radovala se ze všech akcí s ním. A on, co se týče mne? Nevím - mimo toho, že byl vždycky ohromně překvapený, snad až zaskočený, že všechno, co jsme spolu domlouvali už kdovíkdy, je hotové. Přitom mě nikým nesuploval, beze mne by to prostě nebylo. V tu chvíli, samozřejmě. Znám lidi, které by tohle uráželo - mě to těšilo.


Prezentace autora

                                                  

Aleš Rezek
Absolvent FFUK v Praze, ale i s výučním listem a maturitou z průmyslovky, zaměstnání nepočítaně od všech možných profesí na několika horských boudách až třeba po ředitele regionálního muzea… ne vše, co jsem dělal, jsem dělal rád. Amatérsky muziku, divadlo, ženy, víno, sport. Místa působiště Praha, Krkonoše, Český ráj.
 Kontakty na autora:  e-mail  ARLNL@centrum.cz
 Kontakty na autora:  web  
 Kontakty na autora:  telefony  737 413 136
 Kontakty na autora:  adresa  Jiráskova 217, Rovensko pod Troskami, 512 63


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih