HLEDÁM NAKLADATELE .... Jiří Převorovský: Čekání na kometu

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Čekání na kometu 
 Autor Jiří Převorovský                                              

 Žánr  Sci-fi  Formát publikace  A5
 Ilustrace  Pracuje se na nich (Roman Kýbus)  Odhadovaný počet stran 100 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
1.500 ks
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
100-150 Kč 
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
15.12.08

 Stručný obsah
Kniha není a ani se nesnaží být klasickým sci-fi, plným mimozemských klišé, a ačkoliv se odehrává na plně civilizovaném Měsíci, je spíše sondou do lidské duše, srovnáním neslavné minulosti a budoucnosti člověka, než hrdinským eposem o vymícení monster z vesmíru. Kniha je složena z krátkých, datovaných částí, které popisují postupnou kolonizaci Měsíce, život na něm a jeho následný úpadek.

 Ukázka textu
ČERVEN 2008

Červnové noci

„Přemýšlelas někdy o tom, proč tu jsi?“
„Já? Promiň, ale – já tu jsem přeci pořád. To ty jsi přišel, nikdo tě nezval, nikdo tě neočekával…“
„A teď jsem tady.“
Odmlčel se.
„Jsi tu čtyřicet let.“
„Ano. A mě pořád přijde, jako by to bylo včera.“
„Co myslíš?“
„Když odletěla moje raketa a nechala mě tady, pamatuju si každou vteřinu… A jak jsem padal…“
„A jak jsme tě chytili.“
„Jak jste mě chytili. Asi jsem vám ještě nepoděkoval, takže – díky.“
„Nemáš zač, Hale, jen musíš pochopit, že dříve nebo později budeš muset odejít. Tvoji bratři se nevzdají, nikdy tě nepřestanou hledat…“
„Nikdy mě hledat nezačali…“
„Jistě, ale na Lúnen se vrátí. Je jedno jestli pro tebe nebo jen proto, aby se znovu přesvědčili, že je tu nic dobrého nečeká. Vrátí se a bude jich víc, mnohem víc. Cítím to. Cítíme to všichni, dokážeme vytušit ze vzduchu, že přijdou. Napadnou nás. Budeme se bránit a snad se tentokrát i ubráníme, ale oni přijdou znovu a znovu a budou do nás bušit svými technologiemi tak dlouho, dokud nezemřeme nebo se nepodřídíme. To je náš osud.“
Hal Pensdor se podrbal na zarostlé bradě, a potom se obrátil zpátky na Měsíčňanku, která seděla na větvi vedle něj. Byla krásná, jako modrý opar tetelící se v povětří, neurčitých, ale krásných tvarů, s velikýma očima, černýma jako uhel. Jemné stříbrné vlasy jí čechral vítr, teplý, měsíční vítr, který přinášel vůni neznámých dálek.
„Říkalas, že budu muset odejít.“
„Ano.“
„Ale proč? Byl jsem tu čtyřicet let a čtyřicet let se nic nestalo. Změnilo se teď něco?“
„Ne. To celou dobu to bylo špatně. Nikdy jsi sem neměl přijít, celá tvoje raketa, vaše průzkumné vrtání naší země – to všechno nás poškodilo a poškodilo to naši planetu. Copak nechápeš? Měsíc se rozpadá. Možná, že to bude trvat stovky nebo tisíce let, než bude docela zničen, ale čím více lidí sem přijde, tím dříve se to stane.“
„Pořád nechápu…“
„Tak poslouchej. Jediný důvod, proč jsme tě zachránili byl, abychom si tě mohli prohlédnout. Cítili jsme k tobě sice nevyslovitelnou nenávist, ale to neměnilo nic na tom, že jsme měli zájem poznat vás – pozemšťany – i váš život a vaši kulturu. To se povedlo a naši představení mají teď spoustu informací, které nám mohou dobře posloužit při obraně. Před vámi, samozřejmě. Tebe už ale nepotřebujeme – abych se vyjádřila přesně, víc se s tebou nesmíme zaobírat. Musíš pryč, kamkoliv, jen daleko, předaleko od naší planety. Musíš se stát hvězdným prachem a nechat se v milionu kousíčků rozprášit do vesmíru. Kdybys zůstal, zahubíš nás. Posloužil bys lidem jako záminka, jako důvod, proč vyhladit celou měsíční civilizaci. Shazovali by vinu na nás a ospravedlňovali ten masakr tím, že jsme zahubili tvého přítele a tebe unesli, abychom tě mohli mučit a udělat si z tebe otroka. Už rozumíš? Nemůžeš tu zůstat a musíš odejít. Hned teď. Svoje věci nech tady, nebyly by ti k ničemu. Tam, kam jdeš, je nebudeš potřebovat. No tak? Běž nebo tě zabiju. Myslím to vážně.“
Hal Pensdor se roztřásl, vlasy na zátylku se mu zježily. Ruce s husí kůži skryl za záda. Pozoroval tu nádhernou, éterickou bytost jak na něj mrká velikýma očima, jak vydechuje šedivé obláčky dýmu vonící po jasmínech – jestli si ještě pamatoval, jak voní jasmíny. Nevěděl, co říct, nemohl se pohnout. Byl bezradný, úplně bezradný.
Měsíčňanka, Lúnen, která dostala své jméno podle Měsíce, která sama byla Měsícem, stejně jako všichni její bratři a sestry byli Měsícem, smutně pokývala hlavou a pozvedla dlouhou, útlou paži, pokrytou hebkou modrou kůží.
„Je mi to líto,“ zašeptala a Hal se ani nepohnul.
Z prstu se jí začala plazit nitka šedivé mlhy, rozvětvovala se jako koruna stromu a obsypávala se stříbrnými lístečky a zlatými jablíčky, rostla a rostla, až byla větší než oni dva, byla i větší než celý měděný strom, na kterém seděli, a když se zastavila, svírala celý Měsíc, celou stříbrnou planetu, ve svých jemných dlaních. Jedna větev se oddělila a vstoupila do pozemšťana. Hal otevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Oči mu pohasly, ruce klesly dolů a hlavu měl zvrácenou dozadu, jako kdyby byl znovu tím malým chlapcem a s otevřenou pusou čekal na první kapky deště, na to, až si čerstvou, nezkalenou vodou svlaží hrdlo, rozpálené po dlouhém dni her a radovánek. Byl zpátky v Boise, u své ženy, obědval krocana, přitom kouřil dýmku a četl včerejší noviny, divil se, jak to, že se všechny ceny na burze tak propadly a proč že je počasí tak pěkné a není zataženo, jak tomu bylo poslední týden. Byl rozzuřeným mladým mužem, nastupujícím do třpytivé rakety, stoupal vzhůru k výšinám, se smíchem se vznášel ve stavu beztíže a zvracel, když pominul, přistával na křehkém povrchu Měsíce, Lúnen, a jako komár znovu a znovu zabodával obrovský vrták do jeho vrásčité kůže, do toho starého dobráka Měsíce, který mu měl vydělat majland. Jenže potom se země rozdělila a on už jen padal, minuty, hodiny, dny, měsíce a roky, staletí a milénia vznášel se v temnotě a děsil se toho, co ho čeká na konci, cítil, jak se něco vznáší kolem něj, jak ho to obemyká jemnými, studenými pažemi a když otevřel oči, zahlédl modrá těla zářící do tmy, stříbrné vlasy třepetající se v hlubině toho nekonečného pádu, viděl skleněné oči, třpytící se jako rubíny. Viděl, jak sedí na měděném stromě a Měsíčňanka Lúnen z něj vysává vzpomínky, zbavuje ho duše a přijímá ji za svou, stává se jím a přeci jím není, protože on je on, i když bez vzpomínek. Avšak bez vzpomínek člověk ztrácí jsoucnost, stává se jen bezduchou medúzou, vpíjející se za úděsného úpění do vrásčitého povrchu Měsíce, mizející v propadlinách vesmíru a připojující se ke všem ostatním, kteří tu byli před ním.
Lúnen zatřásla rukou a mlžné nitky se rozplynuly v povětří. Stříbrné lístky uvadly, zlatá jablíčka shnila a ztratila se. Lúnen si načechrala třpytivé vlasy a seskočila se stromu. Naposledy se ohlédla, a potom už vyrazila pryč, kamkoliv, protože ona byla Lúnen, ona byla Měsícem. A Měsíc byl jí.
-
Schylovalo se k tomu už dlouho, ale nikdo přesně nevěděl, kdy to přijde. Rakety byly připravené, prsty na tlačítkách startérů – jediný pokyn shora mohl zažehnout trysky pěti desítek strojů a vyslat je na dobyvatelskou misi, nazvanou příhodně „Conquistador“.
Neměla to být objevná expedice, neměl to být dokonce ani pokus o navázání kontaktu s Měsícem a tím, co na něm žije. Byla to válka a ať tam nahoře bylo cokoliv, tyhle rakety to měly zničit. Byly vybaveny nejmodernějšími zbraněmi, jaké americká armáda mohla poskytnout, lidé na palubě byli rekrutování z řad mariňáků, leteckých sil i vysloužilců z Iráku. „Nejlepší muži Ameriky,“ hlásal prezident před slavným odletem. „Vy jste ti, kdo budou psát novou americkou historii! Vzhůru do výšin!“
Rakety odstartovaly 31. června 2008 v 18.00 z raketového centra na Floridě. Byla to velká sláva a živý přenos byl přenášen všemi světovými televizemi vyjma Al Jazeery, která tou dobou uveřejňovala záběry z teroristického doupěte, kde byl nalezen Ayman al-Zawahiri, dohlížející na konstruování atomové bomby.
31. června 2008 v 18.00 Irák oficiálně kapituloval a válka v Iráku tedy skončila. Nikoho to ale nezajímalo, protože v tu chvíli padesát raket vystartovalo na cestu do vesmíru, na cestu mlhovinami a temnou hmotou, aby přistály na povrchu Měsíce a zajistily na něm prostor pro spokojené žití dvou set tisíc prvních osadníků.
Byla horká noc posledního června a celý svět hleděl k zrudlé obloze. Měsíc té noci plakal. 
 


Prezentace autora    

Mladý, dosud nepříliš zkušený autor,
zabývající se převážně sci-fi a fantasy tvorbou.
 Kontakty na autora:  e-mail Dr.t@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony  731 967 435
 Kontakty na autora:  adresa  Nad Vinicemi 491, Roztoky 252 63


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih