HLEDÁM NAKLADATELE.... Aleš Rezek: Jablkem i stromem

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Jablkem i stromem
 Autor  Aleš Rezek                                         

 Žánr  Beletrie  Formát publikace   A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  120 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
15.01.09

 Recenze
Zajímavé, nikoli nenáročné čtení, ovšem bez hlubších metafor či skrytých významů… i tak by se dal hodnotit román Aleše Rezka. Aby však byl obraz úplný, je na místě dodat, že po bližším prostudování nikoli příběhu, nýbrž textu jako takového, jde o jasný záměr autora.
Daleko víc než na uzavřený, stmelený příběh se autor soustředí na styl a na formu popisu jednotlivostí. A zde vyniká jeho schopnost sdělit těžko sdělitelné, přiblížit diskutované, představit diskutující a třeba i donutit čtenáře k zamyšlení nad zdánlivě všedními… jednotlivostmi.
A třebaže výhradně formou dialogů, přesto dokázal autor srozumitelně zdokumentovat nevšední svět nejen dospívajícího hlavního hrdiny románu Jakuba, ale i nehezkých let sedmdesátých a osmdesátých minulého století, s krátkým přesahem do let devadesátých.


 Stručný obsah
Pouze formou dialogů popsané dospívání hlavního hrdiny v rodině, kde sice chybí autorita otce, toho však suplují m.j. starší rodinní přátelé a příbuzní. Jakub tak nechtěně žije poněkud rozpolcený život: na jedné straně přehnaná starostlivost záhy ovdovělé matky, na straně druhé jisté vědomí výjimečnosti, kdy je již ve velice mladém věku konfrontován s názory a životními postoji převážně starších přátel/kamarádů.
Takových přátel, kteří nejen trpělivě vyslechnou syna tragicky zahynuvšího kamaráda, ale kteří jej bez nebezpečného sentimentu a falešné kolegiality dokážou (samozřejmě s výjimkami) v pravou chvíli jak usměrnit, tak i potrestat; ovšem bez oné zrádné rodičovské hysterie... jak mimo jiné glosuje budoucí Jakubova manželka uvnitř románu.

 Ukázka textu
“Arto. Belgie...”
“Hm. Když zůstaneš tady, Katko, pomlouvat tě nebudu, že jste si nevrzli v dalším státě. Ale Kubu bysme měli vzbudit, ne? Aby z tý Evropy něco měl.”
“Ten o žádnou Evropu z auta nestojí. Kdyby, tak jedině hory, a nebo nějaký kytky. Ty ovšem zblízka. Nebo lidi, ty by chtěl - někde v hos podě a nebo tu s nima dělat. Teď je spokojenej; on si ohlídá, aby o něco nepřišel! Navíc má určitě parádně vyschlo v puse, stejně by ani nemohl žvanit.”
“No to já už taky, podej prosím tě to pití. Víš co mi ale nejde do hlavy?”
“Ne.”
“Ten Jirka. A Jakub vedle něho, taky už pěkně dlouho. Z kapely - a vůbec z hraní - odešel Kuba prej kvůli takový ňáký jinakosti lidí, jak tomu říkal. A přitom tohodle Jirku má jak za bráchu… tohodle absolutně jinýho člověka! Takovýho divně se bavícího člověka; a to už byl i tehdy, když s náma po vojně párkrát tancoval.”
“He, jestli se právě tomuhle neříká láska...”
“To jako jak, proboha?!”
“Ale žádná gay láska, he he. Spíš takovej ten racionálně nevysvětlitelnej vztah. Navzájem se uznávaj, částečně se respektujou, trochu se i tolerujou; něco, co se mezi klukem a holkou povede málo kdy.”
“Vám se to ale povedlo, viď?”
“Hm, snad jo. Možná to je tím, že Kuba vyrůstal bez táty. Ovšem na druhou stranu mu pomohlo, že pár jejich kamarádů, ve věku jeho maminky, ho sem tam někam postrči li, k něčemu ho vyprovokovali. Ale i seřvali, když moc blbnul; ale bez tý rodičovský hysterie, bez tý alergie! Neříkám, že mu tyhle lidi nahradili tá tu, to určitě ne, ale určitou autoritu měli, a zároveň to byli kamarádi! Navíc to jsou dost dobrý lidi, a nejen vzděláním. On si jich strašně vá ží, plus maminky, a ta si s ním užila pěkně! Takže ani moc nekecá, když mluví o vděčnosti, že nespadl do nějakého většího průšvihu. Nakročeno určitě měl! A o pokoře taky rád mluví, o titěrnosti člověka. Když si ale vezmeš jak umřel pan Hampl...”
“To nevím, o tom Jakub nikdy nemluvil.”
“Hm... pokousal ho pes. Ovšem v Indii, byl tam na nějakým výzkumu. No a kolegové našli jeho denník, kde popisoval, jak si to skoro měsíc sám léčil, to pokousání. Včetně toho, že si to nějak vypaloval, nebo co. A to už zní troch ji nak, viď? Kuba hodně přemejšlí, o tomhle všem; i když to většinou tak nevypadá.”
“Hm. A... jak to vidíš ty, Kačko - svět a lidi v něm?”
“Jak… Bych řekla, že dost podobně jako on. Samozřejmě s nějakejma - prej ženskejma - malejma rozdílama. On teď děsně hlásá takový to ´nelhat si´ a ´vědomí malosti´... ale né připosraženosti! To jo, to beru; až na to, že je Kuba – nebo se tak staví – na můj vkus zbytečně moc radikální. Jenomže já teď všechno beru přes malýho, přes Nikolu. A to je asi ten rozdíl, kterej chlap může jen těžko pochopit. Mně by bohatě stačilo, kdyby se lidi tak moc nepřetvařovali a nehráli si na něco, co nejsou. Takže to je dost podobný, si myslím.”
“No a kdybys náhodou zjistila - což se stalo mně - že žiješ kravinu, blbě... Co s tím?”
“Ty Oldo... já ti mám radit? Vždyť seš víc než o deset let starší... Proč zrovna já?”
“Ták, mě to zajímá.”
“Nejdřív jak Kuba, jo? ´Kašlu na to´, by řekl, a možná i trochu jinej ma slovama, ´jdu od toho!´ To ale asi kecá, si myslím. Lže si, že jo, he he! Já ne, já tomu radši předcházím.”
“Děláš ústupky?”
“No jestli…!”
“I jemu?”
“Oba je děláme, to je jasný.”
“Hm. A jaký děláš ty? Konkrétně.”
“Ježiš, to je fakt jak manželská poradna, tohleto! Ty já nevím Ol do... no třeba že ho teď nechávám spát!”
“A tobě se chce taky?”
“Tobě snad ne?!”
“Vlastně jo, asi chce.”
“Tak vidíš!”
...
“Francie! Tak teď ho ale už vzbudíme, že jo Oldo?”
“To bude unešenej, Káčo, z týhle placky placatý. Hory budou až večer!”
“Jdem spát my! Kuba přece tohle auto řídit může, ne?!”
“Jednou stejně bude muset! Ale já jsem teď v cajku, jsem se z toho dos tal. Když jedu sám, to bych to nejradši zalomil hned za Želez nou Rudou. Teď ale ne.”
“Fakt ne?”
“Vážně. Pojď, vydržíme do Paříže. A jeho teda vzbuď, aby na nás potom nevrčel, že jsme barbaři.”

“A jdem na Pigalle! Vokouknout štětky!”
“To je bezvadný, Kubíčku! A co - můžu jít s váma, nebo mě zas pošleš do obchoďáku?!”
“Hezky mi to vracíš, he he... No jasně že pojď s náma, si je ku povat nebudu. Jdu jen vomrknout, co se tady nabízí.”
“Černý a červený krajky. Čím míň těch hadýrků, tím jsou dražší. To je všech no.”
“Jó, fakt Oldo? S´tam už byl, že jo?!”
“No comment.”
“A?”
“Jaký a…?! Nic. To fakt asi musíš vidět sám.”

“... ale no né, takovej barbar zas nejsem, že by mě Paříž, a nebo Francie a vlastně celá Evropa vůbec nezajímala! Jenže já bych z tohodle všeho něco měl, leda kdybych tu dělal! Třeba rozvážel mlíko... a po šichtě šel s někým místním do hospody! Do Tater jsem jezdil bůhvíjak dlouho na skály, a lyžovat a na vodu - ovšem nej víc jsem je viděl, a vstřebal, až když jsem tam dvakrát o prázd ninách dělal sena. To jsem si ty kopce konečně uvědomoval; když vodjel platňák s balíkama a já sebou na čtvrt hodiny seknul na zem, čmuchal ňákej divokej kmín a koukal vokolo! Nebo vobrazy, že jo. Já už v galérii párkrát byl, si nemyslete - čuměl jsem na nahatou holku vod Cézana, za deset minut zas na krajinku vod ňákýho jinýho malíře... pokojů, he he, pak zas na Zátiší s chlebem a cibulí... a přitom jsem podvě domě přemejšlel komu zavolat, co zařídit a kam pudu večer!
Ovšem když sedím u Dědka v ateliéru Pístině... to jsem v tom!
A to tam má přitom už jen věci, který nedostal do světa, mezi lidi, který neprodal! Houby výstavy - žít v tom, to je vono! Tohle je dekadence: půl dne lítat po Paříži, půl dne si schovat na Louvre a druhej den za půl českýho platu vyjet někde ve Švajcu lanovkou na Monte Rózu! He he he, vy jste to včera neslyšeli, co, jak vyprávěl Jirka, jak byl ve Vídni?! Na zájezdě toho je jich těátra.
Protože to je kulturní člověk, že jo, tak si taky zašel do National Galery. Prej to vypadá asi jako naše Národní Muzeum, ale takový jakoby zdvojený: jedna novorene sance vlevo a hned vedle, jak v zrcadle odražená, druhej ten barák. No a von šel za ňákejma obrazama a jiným takovým výtvarným umě ním, ale že se splet - jak je ostatně u něho zvykem - dvě hodiny lez mezi broukama, a rybíma fosíliema, a různejma motejlama a špekuloval, co že je prej tohle za nejnovější umění, tyhle vitrínky s přírodou, he he he!”
“A dál?”
“Co dál?! Dvě hodiny tam chodil - a byl spokojenej! Ňák mu ty Cé zanové nechyběli.”
“Hm.”
“Hm... Nic nechápete!”
“A nejsi náhodou trochu nervózní, Kubo? Třeba z přespání!”
“Á... jsem vás chtěl pobavit! Ne, já jsem spokojenej, paráda! Ty Oldo ale, představ si: tohle jsme mohli vidět už před šesti ro kama, kdyby to natáčení v Holandsku vyšlo. Kdybysme to s Vaškem a s Micha lem tenkrát tak nepodělali.”
“Což o to, já tu byl, i před těma šesti rokama.”
“A co, baví tě to ještě: trajdat západní Evropou?”
“Jsem to už Kačce říkal - moc ne.”
“Tak jsi mě měl vzbudit, bych to vodkočíroval!”
“My se nenudili, jsme kecali.”
“Takže fifty fifty, jo?”
“Ne, vedeš - ty sis dovolil prospat půl Evropy!”
“Hm… A dál tedy jak?”
“No jak, jsem to už vymyslela: Olda půjde zejtra po ránu do práce, aby vydělal ňáký korunky, no a pak vyrazíme po Rhóně do Marseille, dolů přes Toulon, St. Tropez a Cannes do Monaka...”
“To čteš, že jo, Kačko?!”
“No samozřejmě. Protože já jsem navigátorka!”
“Uf uf.”
“Co je, Olouši? Sám jsi mě tím jmenoval!”
“To jsem ale doufal, že tu okružní jízdu trochu zkrátíš!”
“Měla bych? Můžeš z toho něco mít, je to o průšvih?”
“A to ne, já mám tohle auto v pronájmu, mně tachometr nikdo nekontroluje. Ani kudy jedu.”
“Ale moc se ti nechce.”
“Hergot... právě že chce! Jenomže mě furt, když teda chvíli mlčíme, napadá, proč se tohle někdy nepovedlo nám! Mně se Sylvou.”
“Ty vole - s letuškou! Tu Evropa už vůbec nezajímá!”
“Nó, na rozdíl od tebe, spáči! He he!”
“A ty jsi se ženou někdy letěl, Oldo?”
“Ale jó, mockrát. Už i tenkrát. Jenže tohle je něco jinýho, Katko. Že jo, že to vidíš taky?”
“...”
“...”
“Tak né, počkejte! Katy, půjč mi tu mapu! … No jasně, jasně! Kačenko, pojď, vybodnem se na Marseille a na ty pitomosti dole, a vezmem to přes pořádný hory rovnou do Itálie! Ale ještě z Lyonu - až bude Olda vydělávat franky na tenhle náš vejlet - zavoláme Rudo vi ať vezme toho svýho ipřeslétogarážovanýho Favorita a dáme si s ním, a třeba i s jeho bráchou, rande u Jardy v Lugánu! To je dobrý, ne, to hle?!”
“Nó, moc! Ty jsi střelenej, Kubo! Oni se určitě celý žhavý pože nou na mejdan do Itálie. Na den na dva; v pátek bysme totiž měli být do ma, jestli jsi nezapomněl!”
“Ale jó, to stihnem, neboj! Nebo aby ses netrápila, že se sem ty chudin ky potáhnou na tak krátkou dobu, můžete jet pro Nikiho vy s Oldou - že jo, Olouši? - a já jim tu klidně budu dělat společnost třeba ještě tejden. Já se obětuju.”
“To určitě. Prosím tě Oldo, řekni mu něco.”
“Když já nevím co.”
“Hm!”
“Tak... tak třeba že s tím telefonováním nemusíte čekat až na zejtřek a můžete to zkusit hned. Tady, přece.”
“Aha, ty tu máš vlastně i telefon, jsem zapomněla! Teda, já nejsem zas tak úplně proti, to né. Samozřejmě mimo oddělenejch návratů, to snad byla jen sranda, že jo Kubo. Jenomže to vidím jako nerealizo vatelný. A blbý - tahat Rudu od rodiny.”
“Jaký tahat?! Já mu to jenom navrhnu. Přece jezdit nemusí, he he! A že bych ho haněl - že se bojí starý, kdyby nejel - z toho strach mít nemusí, Kačenek se moc nerodí. Že je ale Ruda víc v práci než kde jin de, to je vylízanost, a to jsem mu už řekl minule! Já myslím, že to bez něho Mončinka pár dní přežije.”
“Za pěknej dáreček...”
“No to nevim, Oldo, von na ňáký rozhazování neni... To je vůl, he he he, jeho bych chtěl mít doma! Tak mi podejte ten telefon, Kačko.”
...
“...nekecej, fakt?! Fakt přijedeš?! Von přijede, Káčo Oldo, co jsem vám říkal! Co Rudlo? No vodkuď asi telefonuju, když je takovej dobrej příjem… z auta, vole! Pežó štyrystapět kombi! Si polehávám vzadu v ložnici a někde támhle, jak ukazuju, probleskuje letiště ve Vichy! Hele ale, já to už radši utnu, ať Oloušovi nepřijde moc velkej účet! Tak zejtra navečír, jo? A celej čtvrtek... no a v pátek můžeš ject rov nou na noční, ty pitomče! Monču pozdrav... teda jen tak maličko, aby jí nenapadlo, že jsem to vymyslel já a aby to nebrala jako ňákou mojí devót ní omluvu. No a zkus teda i toho bráchu, čau! Co to? Jó, budu, čau! Tak hotovo, zdraví vás!”
“Hm. Ale stejně seš… tó... děvka.”
“Teda... Kam na to chodíš, na takovýhle výrazy, Kačenko?”
“Kam, kam... ty furt chceš pojmenovávat věci pravými jmény! Tak to dělám!”
“Ne, to teď vůbec nechci; chci, aby se Ruda dostal do světa a aby nehnil doma. Nebo v práci, to je jedno!”
“Vždyť jsi říkal, že u toho vašeho emigrovanýho Jardy byl už aspoň třikrát!”
“To jo, Kačenko. Ale bez nás, tatar jeden!”
“Teda - vy k sobě asi moc lidi nepotřebujete, co?!”
“Potřebujem Olouši - pak nás to víc baví, když jsme sami!”


Prezentace autora

                                                  

Aleš Rezek: Absolvent FFUK v Praze, ale i s výučním listem a maturitou z průmyslovky, zaměstnání nepočítaně od všech možných profesí na několika horských boudách až třeba po ředitele regionálního muzea… Ne vše, co jsem dělal, jsem dělal rád. Jinak amatérsky muziku, divadlo, ženy, víno, sport. Místa působiště Praha, Krkonoše, Český ráj.
 Kontakty na autora:  e-mail  ARLNL@centrum.cz
 Kontakty na autora:  telefony  737 413 136
 Kontakty na autora:  adresa  Jiráskova 217, Rovensko pod Troskami, 512 63


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih