HLEDÁM NAKLADATELE... Erah Fielding: Kiera Storm – Krev válečnice

 

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Kiera Storm – Krev válečnice
 Autor Erah Fielding                                    
Spoluautoři Khalli Invictus, Barbora Kabelová

 Žánr  Fantasy  Formát publikace   x
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  x
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
25.02.09

 Stručný obsah
Výpravná fantasy, ve které se mladá vikinská dívka Jonna musí překonat a přes svou nevoli se stát válečnicí, aby zachránila svého milovaného Órona ze spárů zlé temné čarodějky. Čelí mezitím útokům nelítostných vlčích válečníků, setkává se se skupinou nejrůznějších hrdinů a na pomoc v boji proti zlu jí přichází legrační stařeček Aldar, tajemná elfka Elen i mocná armáda škorpioních válečníků…

 Ukázka textu
Tiše.
Zastavte se a zkuste chvíli naslouchat.
Slyšte výkřiky radosti i žalu.
Zpěv nočních ptáků a dětský pláč všude se rozléhají.
Řinčení zbraní i křik padlých.
Pozdraveni buďte, bratři a sestry ve zbrani! Nebojme se smrti a kráčejme po boku bohů vstříc novým dnům! A až překročíme duhový most a dojdeme hrdinského cíle, slavné síně Valhally, hojnost jest nám přislíbena, než Ragnarök udeří!

Obloha nad Sigurovým statkem byla hořícími šípy křižována jako rojením padajících hvězd. Každý z nich si našel své místo, společně však šípy dokonávaly své dílo a nechávaly dřevěný statek mizet v jednom obrovském ničivém živlu Ohně. Budovou nervózně pobíhaly vikinské ženy a pobízely své děti, aby se před venkovními běsy stihly ukrýt. Ve spěchu popadaly do rukou různé nádoby na nošení vody-živlu, jenž si se svým ohnivým protějškem umí patřičně zadat. Některé z žen se chopily zbraní a vyrazily v chystaném střetu podpořit muže, kteří se doposud snažili udržet hlavní bránu, než bude davy nepřátel proražena.
Nejlepší bojovníci statku samo sebou zajali svá místa v první z řad, které se za branou bleskurychle formovaly. Že brána už muži déle podpírána být nemůže a co nevidět se s tajuplnými, šelmám a zároveň lidem podobnými stvořeními s vlčími hlavami střetnou zbraň proti zbrani, věděl i Torr. Přestože se, se vší hrdostí a pýchou chlubil místem po pravici samotného Sigura, pána statku, a nepochybně i místem v první řadě mezi nejlepšími muži, jeho ruka, ve které držel svůj věrný meč se zmítala třasy jakési nejistoty.
Jen jednou o nich slyšel vyprávět. Starý Vegard, Sigurův vážený šaman, jednoho z vlčích lidí´nedávno zahlédl při svých toulkách lesem. Říkal, že se výškou příliš neliší od člověka, mohou měřit tak stosmdesát čísel, jako vyšší urostlý muž. Tělo prý mají stejné jako lidé, zato s vlčím ocasem a také jsou celkově mnohem chlupatější. Kromě toho Vegard postřehl, že jsou schopni pohybovat se po dvou jako člověk, ale také po všech čtyřech jako šelma a ani jedno je nečiní méně obratnějšími a pomalejšími.
Toho se Torr obával. Pozorujíc, jak silné dřevěné závory brány pomalu povolují, jak jeho muži z posledních sil podpírají bránu přemýšlel, zda sousední statek čelil válečníkům či útoku dravých přerostlých zvířat.
"Mí bratři ve zbrani!“ oslovil muže mohutným chraplavým křikem pán statku Sigur, nejlepší bojovník.
"Taste své meče ve jménu bohů! Bojujte za sousední statky, které už ty stvůry tam venku vyplenily! Chraňte své manželky, své syny a dcery, protože jenom ten, kdo ztratí svůj život v pořádném boji, jenom ten je hoden místa u stolu bohů a největších hrdinů v síni Valhally na věčné časy! Proto se nebojme, bojujme a z kůží těch štěňat si ušijeme kožichy!“ hecoval své vojsko Sigur a se zařváním tasil meč.
Ostatní muži, povzbuzení bojovnou řečí svého pána, rovněž tasili své zbraně na začátek nového boje. Boje, který jim, stejně jako ty ostatní, které už statečně vyhráli, může přinést smrt. Skon, který se však dávno stal snem každého bojovníka. Jen hrdinové se ctí a odvahou v srdcích, padlí v bojích, se dostanou do síně Valhally.
Zanedlouho už vlčí bojovníci prorazili hlavní bránu a vrhli se na Sigurovy muže. Někteří z nich stále ještě vystřelovali po nově příchozích nestvůrách z luku a některé z nich se, se strašným smrtelným zavytím zhroutily k zemi. Přesto se zdálo, že nepřátel vůbec neubývá…
Šedá vyjící masa se na statek linula neuvěřitelnou rychlostí a zaplavovala je jako mračna nebe.
"Kopí!“ křikl Sigur na muže a ti okamžitě napřímili zbraně proti nepříteli. Hned po proražení brány mnoho rychle běžících vlčích útočníků skončilo se zabodnutými hroty kopí ve svých osrstěných hrudích a s bolestným vytím klesali k zemi, jak umírali. Tam je pak Sigurovu muži ještě sekali svými meči a utínali jim končetiny, takže místo střetu bylo brzy zaplněno krví a zkrvavenými kusy vlčí srsti. Někteří z vlků, co se objevili za branou statku, se zakvílením padlo díky vikinským zapáleným šípům.
Krátce nato se muži ze statku střetli tváří v tvář se zbytkem vlků, kteří přežili útok šípů i kopí a v boji pořádně zařinčely meče. Vlci bojovali na dvou zadních nohách docela jako obyčejní lidé, uměli se nebezpečně ohánět meči a zároveň i obratně používat k obraně své dřevěné štíty. Až byl Sigur zaskočen jejich bojovými schopnostmi a technikou. Přesto dál povzbuzoval svým divokým řevem své vojsko a usekával nepřátelům hlavy tak vztekle, jak jen mohl. Nikdo z jeho družiny se nestačil divit tomu, kde v něm bere ta síla a že ho řev vůbec nevyčerpává, byli ovšem rádi za každé Sigorovo horoucné podporování a následně i za každého padlého nepřítele.
Zatímco byl venkovní prostor statku přenechán mužům a zbraním, uvnitř budovy stále běhaly vikinské ženy, které přinášely vodu ze studny za statkem a hasily menší požáry způsobené ohnivými šípy, které na ně posílali nepřátelé.
Mladá Jonna, Sigurova sestra, pomohl několika ženám uklidnit jejich děti a schovat je ve sklepení. Pak rychle vyběhla schody a chopila se vědra vody, které zde připravily ostatní vikinské dívky. Na cestě chodbou ven však narazila na ustrašenou plačící ženu. Nesla v náruči raněného chlapce. Zastavila se před ní,
"Jonno, pomoz nám!“
"Inno,“ oslovila ji Jonna, která v ženě rychle poznala svou služebnou. Při pohledu na chlapce v jejích rukách v ní tuhla všechna krev a skoro jí to vehnalo slzy do očí. Chlapec měl poraněný krk, ze kterého stříkaly proudy krve, byl ještě živ a Jonna viděla, že kdyby ze sebe mohl vydat jediné hlásky, k jeho vystrašeným očím plných bolesti by se přidal strašný křik a brekot, který by dokázal ohlušit.
"Můj syn vyběhl ven a tam ho pokousal jeden z vlčích lidí, ta stvůra,“ zalykala se Jonnina služebná.
"Naši muži ho dokázali rychle zabít, ale můj syn… Prosím, pomoz mu!“ rozplakala se a skoro se i s dítětem v náručí sesunula na zem.
Jonna neváhala a rychle ji podepřela v ramenech.
"Utíkej do sklepení k ostatním,“ řekla a podívala se jí do očí. Ráda by ji povzbudila účinněji, ale při opětovném pohledu na chlapce i ona téměř přestávala mluvit.
"Doběhnu pro Vegarda. Ten mu pomůže,“ řekla, i když tomu příliš nevěřila a bez ohlížení se ze sebe spěchala dál chodbou. Tušila, že její přítel, šaman Vegard, bude na dvoře bojovat s ostatními. Vegard je sice starý, ale zato čilý a obratný, jako kdejaký mnohem mladší muž, přestože se většinou opatrně drží blízko hlavních dveří do statku. V ruce pevně svírá svůj meč, kterému svěřuje válečné modlitby. A umí s ním skvěle zacházet.
Jonna se blížila k portálu, ale nedoběhla dál. Vegard jí k překvapení běžel naproti.
"Vegarde, ve sklepení je raněné dítě!“ křičela na něj už z několika stop, instinktivně, aby ušetřila čas.
"Musíš mu jít rychle na pomoc!“
"Má milá!“ řval na ni zdálky stařík a vytahoval meč z pochvy.
"Utíkej!“
Jonna nechápala nic. Netušila, proč na ni Vegard křičí, aby utekla a podívala se za sebe. Obrovský vlk, ne tak dokonale vyvinutý jako jeho druhové, více připomínající psovitou šelmu na ni cenil svou mordu plnou krve a kusů čerstvého lidského masa. Oči mu zářily jako dva plameny ohně. Jonna se nehýbala a nechala zvíře, aby ji z několika metrů jen pozorovalo, protože věděla, že začne-li teď znovu utíkat"zvíře ji za chvíli doběhne a nepochybně zabije.
Vegard se mezitím připlížil na kratší vzdálenost ke své přítelkyni a vlkovi. Zatímco v levé ruce držel velkou dýku, druhou rukou se své chráněnce chystal hodit meč.
"Chytej!“ křikl na ni a hodil jí meč. Jonna jej pevně sevřela, avšak nezkušenost se zbraněmi ji instinktivně donutila udělat krok vzad. Přitom si šlápla na svou dlouhou sukni a upadla na zem. Meč ale z ruky nepustila.
"Zabij ho!“ křičel Vegard, který zatím tasil dýku a přibližoval se ke zvířeti. Obrátil oči v sloup, když viděl Jonnu zakopnout a padat na zadek.
"Já… Já nemohu!“ plakala dívka a zakryla si strachy tvář, když se před ní zvíře postavilo na zadní a chystalo se jí zakousnout. To však překazil Vegard, když mu do zad vrazil dýku. Zvíře začalo bolestivě výt a odvrátilo pozornost od Jonny, aby Vegardovi zasadilo obrovskou prackou mocnou ránu do ramene, až se šaman ocitl o velký kus dál. Vlk šel rychle za ním. Stařec ležel na zemi a protože se neměl čím bránit, jen ochraptěle křičel na Jonnu:
"Jonno, zabij ho! Zabij ho!“
Jonna se ale nedokázala zvednout ze země. Z očí jí tekly slzy strachu a s otevřenými ústy hleděla na rozzuřeného vlka majestátně stojícího nad Vegardem. 


Prezentace autora

                                                  

Šíleně inteligentní? Sotva. Inteligentně šílená…
(Hana Křivánková, studentka anglického gymnázia v Pardubicích, autorka kreslených vtipů do místního Deníku, vítězka několika okresních soutěží…Ráda bych se pochlubila ještě s něčím, ale co se týče kariéry, jde to těžko. Snad jen fajnová maminka a spousta skvělých přátel, kterých si nesmírně vážím a jsou mi životní oporou, zdrojem legrace i inspirací…)
 Kontakty na autora:  e-mail  error.vol.666@seznam.cz
 Kontakty na autora:  web  http://liter.cz/Autori/55621-info.aspx
 Kontakty na autora:  telefony  732749180- mobil, 466264750- pevná linka
 Kontakty na autora:  adresa  Bezdíčkova 143, 530 03 Pardubice


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih