HLEDÁM NAKLADATELE... Aleš Rezek: Koření chudých

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Koření chudých                                 
 Autor          Aleš Rezek               

 Žánr  Beletrie  Formát publikace  A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran 250 stran
 Typ ilustrací  x   Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání
15.03.09 

 Recenze
Román Aleše Rezka nabízí připomenutí atmosféry sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Přes veškerou svízelnost té doby nesklouzl autor do levného a tedy klišovitého popisu oněch normalizačních let a třebaže v jistém ohledu působí text místy až depresivně, citlivý a vždy patrný satirický nadhled činí z této obsáhlé generační výpovědi velice čtivý příběh.
V románu je použito seriálového způsobu výstavby textu, přičemž těžiště výpovědi je položeno na více či méně gradující akci, a na neustálém hledání a zákonité proměně vztahů mezi postavami různých sociálních typů. Nemalé množství postav v románu sice poněkud snižuje orientaci v textu, na dynamice to však v žádném případě neubírá. A třebaže autorovi poněkud schází širší literární rozlet, jeho fabulační vynalézavost a velmi dobrá vnímavost prostředí a neotřelý způsob vyprávění tento nedostatek bohatě eliminuje, ba navyšuje.


 Stručný obsah
Obsahem této autorovy prvotiny je především hledání a budování kvalitních vztahů, jejichž absenci si jedna z ústředních postav románu, dospívající Nikola, uvědomuje již delší dobu. Po letech angažovanou rodinou pokřiveného dětství a mládí odhaluje nejen generační rozpor s vlastním otcem, a hledá tedy cit a porozumění jinde než v denodenní lží vyplněném životě.
K definitivnímu jeho prohlédnutí dochází díky vážnému úrazu při pádu na rogalle, po němž je několik měsíců upoután na nemocničním lůžku. Následně opouští jak dosavadní omezený svět vrcholového sportu, tak i školu a rodiče a odchází coby pošťák na hory. V případě Nikoly se však nejedná ani o slabošský útěk od lidí, ani o romantický návrat k přírodě; jestliže má Nikola poměrně blízko k idealizování si okolního světa, není ani typem romantického snílka, ale ani slabochem neschopným vypořádávat se s vlastními problémy. Naopak, díky věčným rozporům s otcem si už dávno musel hledat svoji vlastní cestu a díky jisté velkorysosti převážně starších kamarádů (a to i z okruhu rodinných přátel) má laťku vlastního žití posazenou poměrně vysoko; s ohledem na jeho věk a sportovní minulost jsou mu tedy hory jen nejbližším místem, kde může bez zpovídání se komukoliv žít co možná nejvíc po svém. Někdejší vize titulu doktora tělocviku (Nikolův ironický, celý příběh dokreslující terminus technicus) je pochopitelně s opovržením definitivně zamítnuta; o to víc se hlavní hrdina věnuje – nijak okázale však – svojí dlouholeté zálibě i radosti, totiž fotografii a malování.
Protipólem, v jistém ohledu však i souputníkem Nikoly je o deset let starší, pragmatický Petr, druhá hlavní postava románu. Skrz filigránsky popsaný narodivší se vztah je možno nahlédnout do nitra obou těchto hrdinů, kdy se vedle nich v pulsujícím ději zobrazí charaktery mnoha dalších postav, v neposlední řadě i jejich budoucích partnerek. 
 

 Ukázka textu
“A co tedy vůbec chceš?” zeptal se Petr a rychle dodal: “Jako dělat.”
“Aha, dělat,”odpověděl Nikola a pohodil hlavou směrem ke stolku v rohu lokálu, u něhož seděla a cosi sepisovala paní vedoucí. “Bych ti jinak řek´, co chci.”
Přestože pozdě nebylo, nějak kolem osmé a sobota k tomu, sedělo ve formance jen asi patnáct lidí. Vesměs umírajících. Tedy pohoda, hlavně pro ně. Nikola byl ale nesvůj.
“Víš co bych chtěl dělat?,” přemýšlel nahlas. “Nic - hrát kulábr a sem tam něco namalovat. To by mě bavilo.”
“A co rodina? Jednou budeš muset živit rodinu, pane. Co potom?”
“No co, malovat. Kulábrem asi nezbohatnu, že jo.”
“Hm, malovat... A jak maluješ? Dobře?”
“Jasně že dobře.”
“Ne vážně, jak?”
“Bys viděl,” holedbal se Nikola.
“To jsi říkal už i minule,” řekl Petr. “A že dovezeš něco ukázat, dobrý den.”
“Sakra, neříkej mi Dobrý den!”
“To byl povzdech, přece.”
“Aha. No jo, no, a vidíš, já nic nepřivezl. Ti holt musím nakreslit něco tady, he he. Z fleku!”
“Jo? A co?”
Nikola se zaklonil a palcem ukázal šikmo za sebe. “Kdybych jí zkazil, můžu to zachránit tím stromem.” Nad hlavou krásné paní vedoucí, která seděla natočená tak, že nešlo nevidět její nádherný profil - celý profil! -, se rozevírala koruna ohromné pokojové palmy se zvláštně zelenými, dlouhými listy s lehce nažloutlými okraji. “Lepší by sice byla pořádná agáve,” pokračoval Nikola procítěně... ale falešně; názvem znal jen jedinou pokojovou květinu, a sice agáve. Jednu dostal před lety od svojí první Michaely, když se stěhoval na Hájenku, a měl ji dodnes. “Jenomže pak by nevynikla krása tý ženský,” řekl a vzápětí se opravil: “Vlastně ne, ta je krásná fakt děsně. Já jí namaluju, jo? Hned teď!”
“A na co, pane? Na ubrousek?”
“Á… Na ubrus!”
“Cože?!
“Na ubrus snad máš, ne?! Jí ho zaplatíme.”
On se snad zbláznil, napadlo Petra, a já asi taky! Přesto se ale nabídl, že paní Martě, vedoucí, řekne; nejspíš ale proto, aby předešel Nikolu, v rozhodování měl rád svobodu. Nikola však zavrtěl hlavou a zašeptal:
“To nesmí vědět, vole. Uvidíš, jak bude čumět pak!”
“Jen jestli nás spíš nevyhodí.”
“Ále, máš strachu. Nevyhodí, uvidíš! Pusť mě tam, přesedni si!”
“No, teď jsme nenápadní. A... čím ji budeš malovat?”
“Uhlem! Na červenou uhel jde, podej mi ho, ho mám v kapse, v bundě. Ale nejdřív si musím objednat pivo, aby tu potom nestrašila. Máš na ten ubrus?”
Petr přikývl.
“Uvidíš,” připravoval ho Nikola, “že až to bude hotový, a my si objednáme další pivo, že si ničeho nevšimne. Až tak napodruhý, a to ještě kdoví jestli.”
“Protože ji budeš kreslit pod tácek.”
“Jsem praštěnej?! Já maluju jenom velký plátna, pane, tohle bude výjimečně podměrečný! Tak jdi už za ní…. aby to náhodou nedopsala, bych pak moh kreslit leda tu vrbu!”
Paní vedoucí dopsala, sklapla desky a vstala od stolu.
“No...!” Nikola zavrtěl nevěřícně hlavou. “To snad neni pravda, to mi udělala naschvál!”
Petr se zasmál a poťukal si palcem na prsa. “Ne, to kvůli mně. Ušetřím za ubrus.”
“Nic neušetříš, do pytle! I kdybych jí měl malovat popaměti! A nebo... víš co, běž si tam sednout, vona za tebou přijde! Je to přece tvoje známá, ne?! Jo, díky paní vedoucí, jedno si dám.” Nikola poděkoval za pivo a jen co odešla vedoucí zpět do lokálu, znovu se naklonil k Petrovi. “Vem si k ní víno a chvíli si s ní povídej. Čtvrt hodiny stačí, dvacet minut. A bacha, ať si sedne na tu samou židli, jo?!”
“Ne.”
“Hm…!? Tě mám prosit? Já bych jí ukecal, aby mi seděla, jenže to bysme přišli o ten efekt, jak si toho tady nevšimne!”
No schopný toho je, napadlo Petra, takže asi jedno jaká ostuda. Ovšem s tím ubrusem... Ale snad se Martička moc zlobit nebude. Petr se zvedl a odešel k znovu už pod palmou usazené paní vedoucí.
Dvacet minut mu dám, přesvědčoval se o chvíli později a podíval se na hodinky. To jsem teda zvědavý! A i na reakci tady Marty; nevěřím, že si ničeho nevšimne, to přehnal, Pražáček! Petr zvedl ruku, poťukal na ciferník hodinek, řekl dvě tři slova k paní Martě a vrátil se ke stolu.
“Tohle odečteš!” hučel na něho Nikola skrz sklenici, za kterou se schovával. “Jsem viděl, jak jsi čuměl na ty hodinky!”
“Jo, odečtu,” slíbil Petr a v duchu si pomyslel, že už v tom jede, jako malej kluk! Ale bavím se, tak co! “Musím si vzít diář,” řekl na vysvětlenou, “zdržovat jsem tě nechtěl, to bych si netroufnul.”
“Tak už tam di, sakra!”
Než se Petr usadil a nalistoval co potřeboval, načrtl si Nikola - pohár piva v jedné a uhel ve druhé ruce - stůl, palmu, židli paní Marty i ji samotnou. Potom už jenom stavěl pohár vždy mezi svoji pravou ruku a tři čtyři metry vzdálené ty dva. A nenápadně, jako roztěkaný nervózní člověk, hledající odpovědi na cosi svého na stropě, na zdech, na palmě, na paní vedoucí i na krabičce cigaret před sebou, provedl vždy několik čar uhlem, které vzápětí rozmazával palcem levé ruky. Za chvíli přeskakovaly Marsky z jedné ruky do druhé tak rychle, a s takovou frekvencí, až Petr nabyl dojmu, že se Dobrý den přecenil a teď už jen vymýšlí něco, co by ho alespoň pobavilo, když ne přesvědčilo. Soucitně tedy přihodil několik minut navrch, rozloučil se s paní Martou a šel ukončit jeho trápení.
“Tak si sedni, sakra!” hudral Nikola. “ Dyk tě uvidí, jak to vočumuješ!”
A dobrý den, slyšel se Petr, tohle snad není pravda! To je něco jako... Ondříčkova kamera, nebo Kachyňa kdysi! Nebo něco takového, to jsem v životě neviděl! Je to vůbec možné, tohleto?! Mlčky strčil do Nikoly a usedl na svoji židli. Nikola se přesouval s výčitkami o zbytečné dřině a pokaženém překvapení, Petr ho ale neposlouchal.
“Smekám, pane,” řekl po chvíli. “To je teda něco! Nevím jestli dokonalé... ale asi jo, asi ano. Musí být! A za půl hodiny...”
“Za necelou! Bych si s tím jinak vyhrál líp, sem to už jenom šolíchal. Tobě to trvalo dýl. Cos tam do ní hučel?”
“Musel jsem s ní něco domluvit, když už jsem si přisedl. Kluci se sice budou asi vztekat, ale tohle za to stojí.”
Nikola nevěděl co za co stojí, měl jinou starost. Byl zvědavý na reakci paní vedoucí. Neprozradil Petrovi, že tahle hra není žádný experiment, že to je už vyzkoušené. S poměrně vysokým procentem úspěšnosti; přesto byl zvědavý na další oběť.
“Poslouchej, Dobrý den...” Petr nikdy nedokázal nikoho dlouho poplácávat po ramenou, “můžeš ty být vůbec šťastný? Víš jak to myslím?”
“Ne, to teda nevím.”
“To musí dát ohromnou dřinu, vyrovnat se s takovým nadáním.”
“To bych neřekl,” odpověděl Nikola bez přemýšlení. “Asi proto, že jde právě jen o nadání.”
“A ty bys raději dřinu?”
“Brr! Ale šťastnej teda ňáko moc nejsem, to vopravdu ne.”
“Hm. Asi ani nemůžeš.” Petr ukázal na stůl. “Skrz tohle.”
“Á, to ti namaluje každej druhej.”
“Nenamaluje, z toho se žádnou falešnou skromností nevylžeš.” Petr se zasmál. “Ale nespletl jsem se - ke štěstí ti něco chybí.”
“Jo! Nesmrtelnost. A támhleta krásná ženská. Tak přijde už do pytle, to mám už půl hodiny prázdný?! Ti ještě někdy něco nakreslím, abys mě pak nervoval jestli jsem šťastnej nebo nic!”
“Ale nakreslíš,” pokyvoval hlavou Petr. “Nakreslíš. Pro kapelu.”
Nikola se zhoupl v židli a prstem ukazoval střídavě na Petra a na sebe. “Ale - že by kšeft? Jako že ty... necháš malovat mě... pro tebe? A zaplatíš mi za to? To ty takhle často... sponzoruješ mladé, začínající umělce?”
Než stačil Petr odpovědět, přistoupila k jejich stolu paní Marta. “Dvojku vína a jednu dvanáctku, že?” řekla, a aniž by čekala na odpověď, odešla k pípě.
Petr nejdřív nechápal co se stalo... když viděl Nikolu jak se naklonil a tlumeně zabušil pěstí do stolu.
“Já-ha-há, se z toho poseru!” hučel polohlasně. “Naběhla si!” Nikola zvedl hlavu a řehtal se na Petra. “To je nádhera, co?!”
Cvok, opakoval si znovu Petr. A pak že není šťastný! Ten opravdu peníze nepotřebuje - kdyby se se mnou vsadil, šel bych s ním třeba o tisícovku. Tomu bych prostě nevěřil. Ovšem teď už jo, tohle přehlédnout jde. Vždyť on tam udělal i rámeček! Ano... a všechno vystínoval tak, že to vypadá jako nenápadný, decentní potisk vkusného, tmavě rudého ubrusu. Petr znovu zavrtěl hlavou.


Prezentace autora

                                                  

Absolvent FFUK v Praze s výučním listem a maturitou z průmyslovky, zaměstnání nepočítaně od všech možných profesí na několika horských boudách až třeba po ředitele regionálního muzea… ne vše, co jsem dělal, jsem dělal rád. Amatérsky muziku, divadlo, ženy, víno, sport. Místa působiště Praha, Krkonoše, Český ráj.
 Kontakty na autora:  e-mail ARLNL@centrum.cz  
 Kontakty na autora:  telefony 737 413 136 
 Kontakty na autora:  adresa Jiráskova 217, Rovensko pod Troskami, 512 63 


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih