HLEDÁM NAKLADATELE.... Cateline WhiteHead: Příslib zapomnění

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Příslib zapomnění
 Autor Cateline WhiteHead                                     

 Žánr  Beletrie (zamýšlená trilogie)  Formát publikace  A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  300 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky x  Stav nabídky K vydání 
15.05.09

 Stručný obsah
Sedmnáctiletá Belinda Summersová má všechno, co by podle lidí měla bohatá dívka mít. Peníze, slávu, krásu...Navenek tak možná působí, ale nikdo už nevidí odvrácenou tvář jejího života.
Tyranie matky, která žije jen svou kariérou a svou dceru má jako pouhou ozdobu, bezchopný otec, který utápí deprese v alkoholu a hlavně svět plný bezcharakterných lidí, co se ženou jen za svým prospěchem.
Proto když jí unese záhadný Christopher Dalton, nesnaží se utéct a odříznutá od světa začne poznávat svého věznitele. V něm najde to, co už dlouho hledala a postrádala. Jenomže nic není natrvalo a ona se musí vrátit zpátky do své zlaté klece. Rozhodne se vymyslet plán a utéct. Pryč, za ním, za svobodou... Podaří se jí to?

 Ukázka textu

Ukázka citátu z prologu:

Ona byla krásná. On chtěl pouze žít.
Ona potřebovala zaplnit prázdnotu. On vnímat sílu touhy a citu.
Dvě naprosto odlišné bytosti a přece jen spjati poutem poznání.
Kde jsou teď?
Kam zmizeli?
Existovali?


13. Kapitola

Neustále jsem na to musela myslet. Pořád jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych se stala někým jiným. Na jednu stranu jsem říkala: Ano. Chci pryč. Ale na druhou stranu jsem si plně uvědomovala všechny problémy, které by s tím vytanuly na povrch.
Promnula jsem si spánky.
„Je vám něco slečno?” Zeptal se Tom vedle mě.
S velkým přemáháním jsem se pousmála. „Je mi dobře.”
„Jestli chcete, necháme ten rozhovor s novinářkou posunout na příští týden,” nabídla se starostlivá Amanda.
Vyhlédla jsem z temného neprůstřelného okna limuzíny na míhající se vozovku. „Ne. Raději bych to chtěla mít za sebou.”
Matka opět vyhrála. Domluvila mi rozhovor s jednou ženou od nějakého zámožného časopisu a vlastně se mě ani nezeptala jestli chci nebo nechci tuhle akci absolvovat. Prostě mi nechala jako vždy připravit šaty a všem kolem mě dala instrukce, jak se mnou zacházet. Měla štěstí. Ani jsem neprotestovala. Byla jsem úplně potichu a hrála si na věšák.
A zase do mě hlodaly otázky. Jestli opustím tuhle etapu svého života, budu šťastná? Kdo mi to zaručí? Kdo mi poví, jestli udělám dobrou věc? Co když se rozhodnu špatně? Mohla bych být s Chrisem až do konce svých dnů? Děsilo mě to, ale zrovna na tohle jsem si nedokázala odpovědět. Chris je pro mě vším. Jediným dobrým, co mě kdy v životě potkalo. Tak proč si nedokážu představit, že bych s ním mohla žít? Má místo v mé budoucnosti? Bože.
„Jsme na místě,” oznámila Amanda a vystoupila z vozu. Mně samozřejmě přišel otevřít dveře šofér a venku se na mě ihned přihnala smršť v podobě nadšených obdivovatelů. Co jsem komu udělala? Jsem jenom člověk. Jenom pitomá dcera marnivé celebrity.
Když jsem se konečně ocitla uprostřed budovy, kde sídlilo nakladatelství, okamžitě mě začali postrkovat do jedné místnosti. Ani jsem se jim nesnažila vymanit.
Přistrčili mi křeslo a já se jako na povel posadila. Osaměla jsem.
Za chvíli přiletěla asi třicetiletá blonďatá novinářka v hrůzostrašném růžovém kostýmku. Jako by jí nevadilo, že se jí v každé záhybu tvoří obrovské tukové polštáře. Ale možná, že jenom já magořím ze všech těch diet a ideálů o štíhlé postavě.
Sedla si naprosti mě a na malý stolek položila diktafon. „Promiňtě, asi jdu trochu pozdě.”
„Ne. Vůbec ne. Já jsem také přišla teprve před chvíli,” pokusila jsem se o vlídný ton.
Podala mi ruku. „Sofie.”
Napodobila jsem jí. „Belinda.”
„Tak začneme,” zapnula tu černou věcičku. „Byla jste obětí únosu. To se nepoštěstí jen tak někomu. Jak se cítíte?”
Proč se mě každý ptá, jak se cítím? „Myslím, že jsem to přežila ve zdraví.”
„Ano. Fyzicky jste na tom jistě výborně. Ale nesou se zprávy o vašich nervových zhrouceních. Jak je to tedy doopravdy?”
Kde tohle vyšťourali? „Pravda je, že toho na mě poslední dobou je nějak hodně a někdy mi prostě ujedou nervy. O zhrouceních tady nemůže být řeč.”
„Tak to naše čtenáře určitě velmi potěší.”
Bylo mi z ní špatně. Ten medový hlas a zákeřné otázky mě nesmírně vytáčely. Takhle totiž se mnou jedná každý. Na povrchu mírumilovný tvoreček, uvnitř krvelačné zvíře, které si jde za svým přes mrtvoly. Ale takový je svět. Co neurveš, nemáš.
„Vaše matka je vám velkou oporu, nemám pravdu?”
Musela jsem se držet, abych nevyskočila ze židle a neuškrtila jí. „Je to moje matka. Chová se ke mně tak, jak uzná za vhodné.”
Sevřela rty a vyloudila si na ústech neupřímný úsměv. „To není odpověď na mou otázku.”
„Protože jsem neměla v úmyslu na ní odpovědět,” setřela jsem jí.
Musela jsem se tvářit, jako by se nic nedělo. Absolvovala jsem přece kurzy etikety. To je už sice hodně dávno, ale kdybych rozhovory takového typu něčím pokazila, celý svět se o tom dozví. Stejně vidím, jak vyjde obrovský titulek na titulní straně: Belinda v ohrožení! Potýká se s hlubokými depresemi.
„Dobře tedy. A co váš otec? Poslední dobou myslím nic nenapsal. Dělá na něčem?”
Přehodila jsem nohu přes nohu a sebevědomě na ní pohlédla. V takovýhle chvílích nikdy nesmím projevit slabost nebo nejistotu. Rozcupovali by mě na kousky.
„Pokud vím, tak prozatím jen pracuje na svých nápadech. Má jich tolik. Sám mi je každý večer vypráví a chce vědět, co si o nich myslím,” zalhala jsem.
„To je skvělé. Všichni se už těšíme na jeho novou novelu. Jen pro zajímavost, jak se jmenovala ta poslední? Nemůžu si vzpomenout.”
Zeptala se schválně mrcha jedna. Chtěla poukázat na to, že můj táta není nijak významný spisovatel. Jen se divím, že se jí ještě nedonesla jeho vášeň pro láhev whisky.
„Nesla název: Přístav v ohrožení.”
„Aha. Vidíte. Úplně mi to vypadlo,” plácla se do čela a zakoulela očima. Měla jsem chuť s ní zatřást a říct jí, že tohle není televizní show.
„A co váš osobní život? Každého čtenáře tahle informace bude zajímat. Co váš vztah s Justinem DiAngelem?”
„Tak to musím asi všechny zklamat. S Justinem jsem se rozešla.”
„Proč. Stalo se něco závratného?”
„Nevyhovovalo to ani jednomu z nás.”
„Má to něco společného s vaším únosem?”
A zase navázala na můj únos. „Ne, to ne. Rozhodla jsme se z jiných důvodů.”
„Z jakých?”
„To si nechám pro sebe.”
Opět se usmála. Jako kdyby říkala: Stejně si to zjistím. Počkej na ten článěk, to budeš koukat.
Najednou vykoukla ze dveří Amanda. „Už budeme muset končit.” Zaťukala si na hodinky. „Máme jiný program.”
Sofie vypadala zklamaně. „To jsme toho moc nestihli, že?”
„Nemůžu si stěžovat,” pověděla jsem po pravdě.
„Ale ještě jedno mi povězte. Co by jste vzkázala lidem, kteří se podobně jako vy, stali obětmi únosu?”
Hlavně se nezamilujte. „Vzkazuji jim. Aby se hlavně nevzdávali a věřili, že všechno bude dobré. Naděje je v těhle chvílích nejdůležitější.” Aspoň takhle se to říká ve filmech, nebo ne?
„To je nádherné. Můžeme vás ještě poprosit o jedno foto?” Přitočil se ke mně fotograf a zmáčkl spoušť ještě dříve, než jsem stačila odpovědět.
„Ano. Jistě,” povzdechla jsem si už sama pro sebe, protože už Sofie dávno odcupitala.
Vyčerpaně jsem se znovu posadila a podepřela si rukou hlavu. Měla jsem pocit, že zase vybuchnu.
Někdo mi poklepal na rameno. „Slečno Belindo. Teď není čas na odpočívání.”
Vzhlédla jsem a zpozorovala Amandu. Kdy ta mi dá pokoj?
„Jenom chvilinku,” zaprosila jsem.
Nekompromisně zavrtěla hlavou. „Je mi líto.”
Postavila jsem se a poslušně za ní odešla.
Má tohle někde konec? Mám vůbec naději, že někdy budu žít? Že někdy poznám život i z jiné stránky, než z té odvrácené?
„Kam to vlastně jedeme?” Zeptala jsem se Amandy v limuzíně.
Důležitě zalistovala ve svém diáři. „Ano. Tady to mám. Máte velmi neodkladnou schůzku s jedním fotografem. Už měsíce čeká na vaše focení.”
Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem měla opět pocit, že padám z obrovské skály do propasti. Má moje osobnost nějaký smysl? Nějakou budoucnost?
„Proč nic neříkáte, slečno?”
„A co bych tak ještě měla povídat? Chcete vyprávět pohádku?” Vyjela jsem ostře.
Nepatrně ucukla. „Promiňte slečno.”
„Ne, vy promiňte. To jsem neměla,” uvědomila jsem si svou chybu a zmlkla.

„Belindo!” Uvítal mě fotograf Hugo Martinez. Samozřejmě gay. O tom svědčí už jenom jeho zářivě žluté oblečení, blonďaté kudrlinky na hlavě a ladné pohyby.
„Taky tě ráda vidím.” Vůbec jsem na něj neměla náladu. On je jenom předzvěstí toho, že mě navléknou do nějakého oblečku a budou hodnotit mojí postavu.
Trochu si poodstoupil a zkoumavě si mě prohlížel.
„Lindo Lindo Lindo.” Promnul si bradu. „Co se to s tebou děje? Na fotkách tě nemůžu mít flustrovanou.”
„To jako budeme fotit teď?”
Přikývl.
„Jako tady?” Otráveně jsem pronesla.
„A kde jinde? Tvoje matka volala, že to vyhovuje. Tak šup šup. Ať už si na place,” a odcupital jako Barbie.

Ne. Já jsem vypadala jako Barbie, když jsem vylezla z maskérny. Měla jsem vlasy nastříkané nějakým růžovým sprejem, řasy tak dlouhé, že jsem nemohla ani zvednout oční víčka a ještě k tomu všemu mě navlékli do příšerně úzkého korzetu ve kterém jsem nemohla skoro dýchat.
„Tak zlatíčko. Stoupni si sem,” poručil a ukázal na bílý stupínek na kterém se všude povalovaly hedvábné šátky a stálo historické křeslo jako z nějakého zámku. „Sedni si. A ukaž co umíš holka.”
Udělala jsem přesně, jak řekl. Sedla jsem si a začala pozovat. Byla jsem ale naprosto bez zájmu. Jako bych tam nebyla já, ale jen můj duch.
Po chvíli to už Hugo nevydržel a naštvaně odhodil fotoaparát. „Co to s tebou je Belindo? Vypadáš jako leklá ryba.”
„Já jsem leklá ryba,” odpověděla jsem naprosto bez života.
„Nevypadáš na to, že bys někde měla šupiny,” ironicky odpověděl. „Tvoje oči jsou naprosto mrtvé. Máš jen příšerně strnulý unavený obličej.”
„Jsem unavená.”
„No a? Kdo není? Chceš být modelka, tak pro to něco musíš udělat.”
Nehádala jsem se s ním, že o modelingu opravdu nesním a kdyby nebylo mé matky, tak do téhle branže ani nestrčím špičku nosu.
„Stoupni si,” znechuceně pronesl.
Stoupla jsem si.
Odvrátil hlavu. „Dítě. Ty jsi ztloustla.”
„Cože?” Nevěřícně jsem řekla a podívala se na svou bezchybnou štíhlou postavu.
„Tady,” přistoupil ke mně a zalomcoval mým pasem. „Ten korzet na tobě neměl tolik překypovat.”
„Tak se opravdu omlouvám, že vám kazím plány.”
„To si teda piš. Tvoje matka mě neustále přemlouvala. Mám pro ní slabost. Je tak dokonalá.”
Měla jsem pocit, že omdlím. Dokonalá?
„A já teď mám nafotit úžasné veselé fotky a ty mi tady usínáš.”
„Tak promiňte, že jsem vás zklamala.”
„To si toho koupím. Touhle dobou jsem mohl mít nafocené další tři modelky. Zkus to ještě jednou,” mávl rukou.
Zaťala jsem pěsti a sedla si do křesla. Všechno začalo nanovo.
„Buď smyslná,” řekl. „Usměj se,” poručil jindy. „Tu ruku polož na opěradlo. Ano přesně tak.”
Mohl mě navigovat, jak chtěl, ale stejně jsem to nebyla já. Moje osobnost se s každým záběrem vytrácela a vytrácela.
„Tohle nemá cenu,” vzdal to.
„Taky si myslím.”
„Jak mi Camilla mohla udělat něco takového? Proč mi neřekla, že máš dneska tak špatný den? Vždyť minule to bylo tak skvělé.”
Podali mi župan a já si ho oblékla. Přešla jsem k Hugovi. „Nemůže vědět, jaký mám den, protože se mnou dnes nemluvila. Neví jak se cítím. Neví kdo jsem. Nezná mě. A já bych už konečně ocenila, kdyby jste mi jí pořád nepředhazovali.”
Zatvářil se ublíženě a zalapal po dechu. „Ooo. Takový přístup. To nestrpím. Odejdi a přijď jindy Lindo. Dostanu z tebe infarkt. Kdo mi udělá masáž?” Odvrátil se ode mě a zahalekal na celou místnost.
Dala jsem si vlasy za uši a odešla do maskérny, aby to ze mě všechno sundali. Už mě totiž pálili oči.
Jsem opravdu zvědavá, co na tuhle estrádu řekne máti. Asi si najme vraha, aby mě zprovodil ze světa.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, cos to dneska prováděla. Právě mi volal rozrušený Hugo a vzal si mě na kobereček kvůli tvému chování,” vyštěkla samozřejmě hned jak jsem za sebou zavřela dveře.
„Nevím o čem to mluvíš.”
„Tak mladá dáma neví,” zvolala ironicky. „Tak já to asi budu muset připomenout. Ty jsi...”
Najednou do místnosti vstoupil táta. Odvrátila jsem hlavu. V ruce držel svou nejlepší přítelkyni. Láhev whisky.
„Co řvete!” Zahuhlal a zapotácel se až málem spadl.
„No fuj,” odfrkla si máti. „Okamžitě vypadni.”
Pozvedl prst. „Ty nebudeš na moji holčičku křičet rozumíš?”
To, že se vzepřel matce a něco jí vytkl, bylo hodně neobvyklé.
„Kolik jsi toho vypil?” Šla jsem rovnou k věci.
Na tváři si vytvořil opilý škleb a pomalu ke mně přešel. „Lindičko, zlatíčko,” chytnul mě za bradu a šišlal na mě, jako na malé dítě.
Vysmekla jsem se mu a vzala ho za ruku. „Pojď tati. Půjdeme si lehnout.”
Upustil lahev a ta se s velkým řinkotem rozbila a na podlahu se rozlil její obsah.
„Bum,” zasmál se.
„Ty idiote,” řekla máti a odešla hledat někoho, kdo by to uklidil. Vlastně, šla někoho seřvat.
„Pšššššt. Maminka nás uslyší.”
„Ano tati. Tak půjdeme spát. Souhlasíš?”
Pokýval hlavou na souhlas a kýval ještě celou dobu, co jsem ho vedla do jeho ložnice. Už dávno nespí s matkou v jedné posteli. Má vymezenou část domu a v té smí pobývat. S lahvinkami alkoholu.
„Stejně tě mám rád. Seš moje jednička, víš?”
Bodlo mě u srdce. „Já to vím tati. Já tě mám taky ráda.” Rozestlala jsem mu postel.
„Když ses narodila... Vyprávěl jsem ti to?” Začal.
„Ne. Nikdy jsi neměl tu možnost,” pravila jsem skoro neslyšně.
Posadil se a já si sedla vedle něj.
„Bylas tak krásná. Vážně. Nevěřil jsem, že můžeš být moje. Ty malinké ručičky a nožičky. Byl jsem strašně pyšný.”
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. V duchu jsem ho prosila, aby přestal. Aby mě už netýral.
„A máma?” Jenom jsem prohodila. „Měla radost?”
Povzdechl si. Z nějakého důvodu mi připadalo, že odpověď nebude přesně podle mého očekávání.
„Tvoje matka...” Odmlčel se.
„Ano?”
„Tvoje matka začala vyvádět, žes jí zničila postavu.”
Sevřelo se mi hrdlo. „To vážně dělala?”
Neozýval se.
„Tati?” Otočila jsem hlavu. Usnul.
Svalila jsem ho na postel a přehodila přes něj deku.
„Dobrou noc,” popřála jsem mu a odešla.


Prezentace autora         

Kateřina Bělohlávková *1992
studentka gymnázia
 Kontakty na autora:  e-mail  kbelohlavkova@yahoo.com


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih