HLEDÁM NAKLADATELE.... Pavlína Víznerová: Stín

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Stín
 Autor Pavlína Víznerová                               

 Žánr  Fantasy-magický realismus  Formát publikace   x
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  220 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
25.06.09

 Stručný obsah
Shurwellvile se zdálo být obyčejným, přesto spokojeným městem, které přesně odpovídalo místu, kde chce Alyson Julls zestárnout. Klid byl přesně to, co pro své nepochopitelně splašené myšlenky potřebovala. S příchodem George Darfena, zarostlého a až příliš ironického muže, se však její život od základů změní, protože právě on přichází s odpovědí na otázku, co je vlastně Alyson zač. S odpovědí, která sahá do dob inkvizice, odpovědí, která ukáže pravou tvář vody. Odpovědí, jež vyjasní chvíle míru a vlny smrtelných nemocí. Nejen lidé mají totiž svůj stín. Když se bída začne rozpínat, narodí se Stín samotného zla.

 Ukázka textu
 „Ahoj Jarmile,“ vešla do městského muzea. „Je tu Darfen?“
Už jen při vyslovování toho prokletého jména se jí dělalo zle. Jarmil zvedl hlavu od rozdělané práce a nerudně kývnul ke dveřím, které vedly do místnosti, kde s Andym našli podezřelou knihu. Než ale stačila do místnosti vejít, objevil se George Darfen přímo před ní, s hustým plnovousem, dlouhými vlasy a zeleným kloboukem. O co mu jde, projela Alyson hlavou rýpavá myšlenka, chce vypadat jako myslivec?
„No, no, no…,“ protáhl, ale jeho kamenný výraz se nezměnil. „Sem návštěvníci muzea nesmí.“
„To je myslím správné,“ podotkla Alyson. „Dobře, že dbáte na pravidla, ale já návštěvník nejsem. Jdu si pro předmět, který jsem vám tu nechala a pro případné informace, pane Darfene.“
George Darfen se zatvářil naprosto zmateně.
„Vy jste mi tu něco nechala? Prosím vás, tohle není skladiště,“ řekl, obrátil se a zalezl zpět do místnosti.
Alyson zůstala stát mezi dveřmi. Nevěřila vlastním uším.
V hlavě se jí objevil seznam úkolů.
Za prvé, zavřít údivem pusu.
Za druhé, sehnat kladivo nebo něco ostrého a od plic si s Darfenem pohovořit.
A za třetí, za třetí…
„Včera jsme vás navštívili a nechali vám tu na prozkoumání jistý amulet, o jehož existenci jistě víte. Vraťte mi ho, prosím.“ Ještě chvíli zůstane zdvořilá. Ještě chvíli vydrží.
„Hm…,“ okatě se zamyslel. „Ne.“
„Ne?“ Nevycházela z údivu. „Takhle dohoda nezněla, pane Darfene.“
„Žádná dohoda není,“ řekl vážně. „Žádný amulet není, ale vy jste. Jste a obtěžujete mě.“
„To nemyslíte vážně!“ Šla mu rozzuřená v patách. Je to snad sklerotik? Je nějak duševně nemocný? Nebo je to obyčejný zloděj? Ne, takovému individuu svůj majetek nenechá.
„Bože, vy jste otravnější než svítiplyn,“ zastavil, když zjistil, že ho Alyson pronásleduje při každé pohybu. „To by stačilo!
Oceňuji, že jste pro něj přišla vy, ale obávám se, že jste tu zbytečná. Já vám ho nevrátím.“
Krve by se v Alyson nedořezal v tu chvíli ani hlavní záporák z filmů s motorovou pilou. Naneštěstí si plně uvědomovala, že proti Georgi Darfenovi sama nic nezmůže. Pokud ale přejde na jinou taktiku v jejich pomyslném boji.
„Dobře,“ přemohla v sobě spalující nenávist. „Jak myslíte.“ Otočila se na podpatku a až u prahu dveří se obrátila zpět. „Takže vaše číslo už Diane Jacobsová má a za…,“ pohlédla na ruční hodinky. „Za pět minut může být tady. Určitě umíte běhat rychle, ale vášni Diane neunikne ani ten nejsvatější muž. Jistě bude šťastná, že s vámi může sdílet vaše sladké tajemství. Nebo už jste se u Andyho doma ohlásil? Strýc přeci ke správné rodině patří…“
Úděsem o krok ustoupila. Jestli byla před pár vteřinami v šoku z rozčilení, nyní pocit běsu vystřídal nepříjemný záchvěv strachu.
George Darfen s pootevřenými ústy hleděl na Alyson a ruce držel podél těla sepnuté v pěst.
„To není tvá věc,“ promluvil klidně, z jeho hlasu bylo však znát, že se přemáhá.
„Není,“ uznala Alyson. „Ale nic jiného mi nezbývá.“
Darfen udělal pár kroků vpřed. Alyson se vyděšeně nadechla a instinktivně se rozhodla couvnout, aby vzdálenost mezi ní a vysokým mužem zůstala dostatečně velká. Zády narazila do zavřených dveří. Zděšeně se otočila.
Vždyť byly otevřené!
„Řekl jsem, že ti do toho nic není,“ promluvil George hlasitěji. „A co se týče onoho předmětu,“ provrtal ji pohledem. „Našel ho můj synovec, tudíž je jeho a nikomu jinému nepatří. Zapomeň na něj a vypadni.“
-
Kniha. Ne, kniha ne, tou by to nebolelo. Prkno z poličky. Dlouhá doba, než ho vyndá…Propisky!
„Andy měl něco na práci. Neřekl ti, že tu budu já? Zvláštní, vážně. Zvláštní,“ promnul si Phoenix černé vousy.
Kávové lžičky v zásuvce, dřevěné pravítko. I to CD by mu mohlo ublížit…
„Občas člověka překvapí, jak se věci nakonec vyvinou,“ řekl. „Ale v některých případech se s tím zkrátka musí smířit. I když nerad.“
Kávovar! Hodí po něm kávovar!
„Jak jsem řekl, někdy je cíl důležitější než názor jedince.“
Kávovar plný horké kapaliny…
„Jestli budeš ještě dlouho uvažovat nad tím, jak mě zneškodnit, tak mi to řekni rovnou. Počkám, až tě tyhle roupy opustí a pak si budeme moci rozumně promluvit,“ zvýšil unaveně hlas.
Jak to, kruci, ví?
„Rozumně promluvit,“ zopakovala Alyson. „Jde to vůbec? Jde si rozumně promluvit s člověkem, který vzývá smrtku?“
„Tomu nerozumíš.“
„S tím kupodivu souhlasím. Tak mě nechte žít jako předtím.“ Pustila se pultu.
Z George Darfena sálalo zvláštní teplo, pekelné…
„Vždyť to sama nechceš.“
„Chci! Chci žít jako dřív. Ale nemám klid. Povězte, vy víte, co se to tu děje, že ano? Od začátku to víte,“ vykročila levou nohou blíž k nepříteli.
Ne, ona se už zastrašit nenechá. To děsné čekání na odpověď už musí skončit. Musí!
„Co myslíš?“
„Vím, že jste to byl vy! V tom autobuse. Můžete se skrývat pod stovky klobouků, ale teď už vím, že jste tam byl taky. Všichni odešli! Co to znamená? Proč jste pak už nic neřekl? Jak to, že vás Trudo neviděl?“
„Tedy…,“ zakroutil nevěřícně hlavou. „Překvapuješ mě. Na to, že chceš, abych tě nechal normálně žít, máš dost zvláštních otázek, ne? Ale klidně ti povím, co jsem tam dělal.
Trudo je hlupák, ten večer otevřel při nástupu i zadní dveře. Proč zbytečně platit, když máš příležitost jet zdarma. Jeho chyba. Ale když jsem je tam uviděl, musel jsem zjistit, co tu dělají. Takhle skrytý cestuje jen královský rod. Zaslechla jsi část rozhovoru, to oni odešli. Víc ti k tomu zatím neřeknu. Kvůli bezpečí. Ale asi především proto, že sám nevím. Když mi jeden prozradil, že v autobuse je ještě někdo, kdo je vidí, musel jsem vystoupit.“
„Varovali vás a vy jste utekl? Přede mnou?“
„Ten, kdo je viděl, mohl být přítel i ten, se kterým se moc nekamarádíme. Myslel jsem, že v autobuse cestuje nepřítel. Vystoupil jsem, protože kdybys byla nepřítel, šla bys za mnou. A já bych tě mohl venku zabít. Bez přítomnosti civilistů.“
„A dost…,“ vyšlo z jejích vyschlých úst. To se nedalo poslouchat. Ona žádala o pravdu, ne o další výmysly.
„Ty jsi ale zůstala, zmatená z toho, co vidíš. Pomyslel jsem si, další, kdo to v sobě objevil a teď neví, co s tím. Teď už vše chápu. Mimochodem,“ předklonil se. „Neměl jsem nejmenší tušení, že jsi to byla ty. Neznali jsme se.“
„A tak to mělo zůstat!“
„I kdyby tě Andy do muzea nikdy nepřivedl, jistě bychom se jednoho dne potkali. Byla to jen otázka času.“
„Ne…Tohle ne…“
„Chtěla si přeci vědět, co se děje! Kam se najednou podělo tolik otázek? Víš, co jsi to toho úžasně vzrušujícího večera vůbec našla? Ten váš amulet Toltéků! Je to pečeť velmi váženého rodu. Pro některé může být pouhý dotek smrtelný. Není to, to co chceš? Odpovědi? Proč se odkláníš? Nesplňuje to tvé očekávání? A to ještě není všechno, dámo…“
Nervy v rukou sebou cukaly jako šílenec v bílé kazajce. Zakryj si uši, zakryj je…Radil rozum, ten, který by měl mít vždy pravdu. Přilož dlaně na uši, Alyson, a nic neuslyšíš. Darfen je blázen! Starý blázen, který…
Proč to dělá? Proč vykládá tak stupidní věci s takovým nátlakem? Najednou!
„Od chvíle, kdy jsi pečeť objevila, nemyslíš na nic jiného. Proč? Proč ty? Co se to s tebou děje? Máš divné sny, že? Nevíš, co si s nimi počít. A pak jsem tu já. Určitě s tím vším mám něco společného, nebo ne? Nemyslela jsi na to od té doby, co jsi přede mě položila ten slavný znak?“
„Už musím jít,“ řekla s těžkým srdcem. Ne! Ne! Ne…Reálnost v Darfenově hlase byla tak skutečná. Tolikrát si představovala, že se dozví pravdu. Že bude moc své myšlenky věnovat také něčemu jinému. Ale pravda měla být jiná! Ne tak zdrcující a fatální. Měla se dozvědět, že má schopnost vidět duchy, nebo že je součástí nějaké tajné akce na vypátrání zločince. Ne však tohle. Ne tohle!
Svěsila hlavu, rychlým krokem vyrazila k východu.
„Kampak jdeš, hm? Už tě to omrzelo? Alyson!“
Nezastavila.
„Můžeš utíkat přede mnou, ale před tím, co jsi zač, utéct nemůžeš!“
Vydechla, když se dveře do knihovny zavřely. V budově s knihami nechala nejen George Darfena, ale i vše, co chtěla vědět. Začne znovu žít jako dřív. Už nechce nic vědět, protože nic neobvyklého nezažila. Absolutně nic.
Pršet nepřestalo, přesto vykročila po schodech od knihovny. První krok zvládla bez problémů, ale když se chystala k druhému, něco jí bránilo. Neviditelné pařáty obemkly její kotníky a svíraly, jak nejpevněji to šlo. Co se děje? Znovu zasahuje podvědomí? Nebo je v tom tentokrát jiná síla?
Nebyla schopná udělat další krok. Čím dál víc ovšem cítila, že jí v odchodu zabraňuje její duše, mysl, vše, co sídlilo v její hlavě. Rozum svolával vojáky k útěku, ale tělo neposlouchalo. Nehnulo se ze schodů, rozhodnuto zůstat, jak dlouho bude třeba.
Obrátila směr, znovu s pokusem o chůzi. Za prvním krokem následoval druhý, třetí, čtvrtý…Až k vchodu do knihovny.
Před tím, co jsi zač, utéct nemůžeš!
„Nemohla jsem odejít…,“ přistoupila ke křeslu, v kterém s hlavou v dlaních seděl George Darfen. „Chtěla jsem, ale nemohla.“
Tmavovlasý muž v klobouku zvednul oči, které měl za její nepřítomnosti schované v rukou. Evidentně návrat nečekal. Alespoň ne tak brzký.
„Protože jsi to ty.“ řekl.
„Co jsem?“
„Stín. Stín všeho zla.“


Prezentace autora

                                                  

Autorka vystudovala Gymnázium Jiřího z Poděbrad v Poděbradech (překvapivě) a nyní studuje první ročník oboru Filosofie-Společenské vědy na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Toť vše k jejímu dosavadnímu vzdělání. Co se týče činnosti, která jí je nejmilejší, tedy psaní, má za sebou několikatýdenní praxi v jistém pražském deníku, posílá své příspěvky do webmagazinu a píše obyčejné povídky o neobyčejných lidech. A naneštěstí (i když možná naštěstí…) o sobě neumí příliš mluvit, takže by tímto svou prezentaci ukončila.
 Kontakty na autora:  e-mail PV.Erendil@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony +420 720 524 770
 Kontakty na autora:  adresa Dlouhá 121, Malé Žernoseky, 410 02 


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih