HLEDÁM NAKLADATELE .... Michaela Jeřábková: Černí andělé

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Černí Andělé
 Autor  Michaela Jeřábková                          

 Žánr  Beletrie  Formát publikace  x
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  x
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky x  Stav nabídky K vydání 
15.07.09

 Stručný obsah
Ve dvaceti kapitolách spadnete rovnýma nohama do řeky plné cizích bytů, sexu, alkoholu, nekončících večírků, plochých vztahů i těch hlubokých. Proletíte životem osmnáctileté studentky, plného opovrhování, lehkomyslnosti i hledání vlastní cesty, kterou ne každý dospívající najde. Sebevraždu u nás spáchá ročně sedmdesát teenagerů, pokusů je až stokrát víc, nahlédněte tedy do příběhu jednoho z nich.

 Ukázka textu

1. KAPITOLA

Snad nechtěně jsme se pod stolem dotkli prsty. Stejný pocit, jako bych si je naslinila a strčila do zásuvky! Mrkneme po sobě, jen tak letmo, periferně. Zatraceně, tohle nedopadne dobře! Hovor se chvílemi ztrácí v hukotu hospody, začínám být přiopilá a zdá se mi, že Ema s Hannym mizí v kouři. Hmátnu po další cigaretě a on mi připálí. Hodím po něm úsměvem a maskuji se v šedavé cloně.
Číšník se blíží s dalším pivem, doplní čtyři laťky na našem pečlivě stavěném plotu, konstatuje, že dnes jsme se teda pořádně rozjeli a zase zmizí. Cinkot skla, pěna se rozšplíchne na zelený ubrus.
Má horký dlaně, když sjedou po vnitřní straně mého stehna, naskočí mi husí kůže! V očích se mu roztodivně blýská, šibalský úsměv mluví za něj.
„Já nevím jak vy, ale já bych už šel. Je tu příšerně nahuleno!“ řekne za chvilku. Ema přiznává, že na nás skrz ten kouř sotva vidí. Proto asi visí pohledem na Hannym. Sebrala mu kšiltovku a teď se o ni kočkují.
„No jo, ale kam?“ zeptám se a dodám, že ve dvě ráno na nás sotva kdo bude čekat s otevřenou náručí a naraženou bečkou. Dan vytáhne z kapsy klíče a zacinká s nimi před našima vytřeštěnýma očima.
„Ty chceš jít na firmu?!“ vyjekne Ema. Není divu, protože ta firma patří jejímu otci a představa, že tam uspořádáme party, ještě k tomu s fotříkovými zaměstnanci, jí lehce vyvolává infarktové stavy!
Dan pokrčí rameny.
„Můžeme pokračovat a nebýt omezení zavírací dobou.“ Blýskne po mně očima, začíná mi to docházet. „Neboj se, tatínek na to nepřijde!“ nakloní se k Emoušovi, zatímco ona do mě nenápadně, byť se spolehlivou intenzitou, kope zpod stolu! A on mi pro změnu významně mačká ruku! Zachvátí mě rozpolcenost!
Dan mi sundává rozmazanou řasenku palcem, dívá se mi do očí. Uhýbám pohledem, slyším jak šeptá, že chce jít odtud pryč, chce být se mnou sám, někde v tichu, teple… jen tak. Odstrčím ho a raději zabořím nos do nadýchané pěny.
Nerušeně konverzujeme dál, dokud mě Ema neodvleče na záchod, kde se mnou zacloumá!
„Uvědomuješ si, co mají v plánu?!“ Odstrčím ji.
„Jasně, že vím, co mají v plánu. Ale vyvrať mi, že po Hannym nejedeš! Nemusíš přede mnou hrát, že je ti volnej, já vážně nejsem slepá."
„Já to nepopírám, ale nezdá se mi, že by to byl nejlepší nápad, jít k fotrovi do firmy.“
„Ten je přece na služebce, ne?“
„Ten je každopádně se svojí asistentkou na služebce.“ Zamručí vražedně.
„No asi tak stejně jako můj otec, akorát tomu neříká služební cesta.“

S hlubokým nádechem se dívá do zrcadla. Vyloví z kabelky řasenku a už asi po sté ten den obtáhne dlouhé řasy nově vyvinutým kartáčkem.
„Má holku.“ Prohlíží se v zrcadle. Pročechrá si krátce střižené černé vlasy, rozepne si knoflíček na kárované košili. Je vysoká a souměrná, nedivím se, že po ní chlapi šílí.
„Vážně? Já si nevšimla, že by ji sem někdy v životě vzal.“ Opřu se o futra.
„Dan je ženatej.“
„Tvrdila jsi, že, chudák malý, nešťastně.“
„Tomu snad nevěříš.“
„Ne, ale nevím, proč mi ho teda tak vytrvale dohazuješ.“
„Protože je z tebe vytrvale na větvi!“
Uculím se.
„Nino, jsi děsná!“
„Já vím, ale ty jsi horší!“ uculím se.
„Bude to průser!“
„Bude. Ale něco mi říká, že za to bude stát!“

Sjede po šedivých kachličkách na podlahu. Zírá před sebe. Netrvá ale dlouho, zvedne hlavu, na tváři jí rozkvete pomstychtivý výraz.
„To mám souložit na otcově exkluzivním kanapi za třicet hadrů?!“
„Božínku, ten by se zbláznil!“ vypískne rozdováděně!

Vypotácíme se z hospody a míříme sněhovou vánicí kamsi do temnot. Tlapeme s Emou vedle sebe, funíme do šál, kluci celou dobu jen žvaní a klapačky nezavřou. O pár minut později sedíme ve skladu, načneme láhev Tequilly, jako by toho chlastu nebylo dost. Ema chodí sem a tam, až ji Hanny stáhne k sobě na klín.
„Jsi nervózní jak sáňky v létě! Sedni si!" Přes dno skleničky zaznamenám její rozmazaný, ale lehce vyplašený pohled. Je rozhozená, protože, kdyby sem přišel její otec, zabije nejdřív ty dva a hned po nich svou jedinou dceru. Dan si přisedl blíž, zase mi nalívá a omlouvá se, že citrón nikde nenašel. Dýchá mi sladce do ucha.

Pak otevřu oči, ležím na gauči, prakticky nahá, pořád přisátá k jeho rtům… A znovu je tu ten fantastickej pocit, přílivová vlna narážející do zásad. Ale kde jsou teď zásady, že se takhle hopem nesvoluje? Světlo se rozprskne chladnou kanceláří.
„Chci se na tebe dívat.“ Spustím řasy dolů a cudně se usměju. Cudně? Ještě to pořád umím. Mám studený ruce, když ho hladím v kraťoučkých vlasech. Přimyká se ke mně, co nejvíc to jde, prsty se zatnou do vypracovaných zad s čínským drakem a na jeho hřbetě odlétáme kamsi do daleka…

A jak rychle se to seběhlo, ještě rychleji to skončilo. Zhasnu světlo. Sedím zabořená v koženým křesle, který mě studeně objímá, ale pořád hřeje víc, než ten pocit uvnitř. A možná i víc než Dan. Zapálí si cigáro a nabízí mi. Místnost ozařuje jen akvárium v rohu místnosti. Pozoruju závojnatky, jak vyplašeně plují sem a tam.

Spokojeně kouříme, povídáme si. Ptá se na číslo mobilu. Kromě plamínků cigaret se rozsvítí telefony. Klasický stav post coitum, napadne mě. Proboha, proč je to vždycky obráceně?! Neměli jsme si čísla mobilu vyměnit už v té zakouřené hospodě?!
„Pojď ještě ke mně.“ Šeptá, zase mě tiskne k sobě, zpocená kůže se mi lepí na břicho.
„Neměl bys spěchat domů?“ špitnu skoro na vrcholu. Místo odpovědi se ruce zatnou do klouzavých zad. Zalapám po vzduchu a napadne mě, že tohle se bez modřin neobejde. Cuchá mi vlasy, jazykem klouže po těle.
„Dane, počkej, počkej…“ Mozek začíná střízlivět, ale tělo podléhá instinktům mnohem silnějším, než je rozum. Tma před očima, cosi se nezadržitelně valí celým organismem, na okraji pak vybuchne a zachvátí každičkou buňku do jejího jádra. Odmítá mě pustit, zůstává se mnou, ve mně.

Chlapi při sexu na okamžik zmagoří a v takovým stavu jsou ochotni slíbit prakticky cokoli. Po něm už jen potřebují slyšet, jak nepřekonatelní jsou, zkrátka nejlepší! A pokud nejsou dostatečně vychváleni, nebojí se zeptat se na svůj výkon a trpělivě čekají na oslňující hodnocení.
„Hm, bylo to úžasný.“ Mručí jako medvěd, horký ruce počítají žebra. Přepadá mě spaní, utíkám mu z klína a hledám svoje svršky. Aby se mi prý lépe hledalo, rozsvítí. Zůstává zabořený v gauči a pozoruje mě.
„Měli bychom jít.“ Usměje se tím nepřítomným výrazem a pohladí mě po tváři.
„Půl roku jsem čekal, že tě takhle uvidím.“
„Takhle?“ stoupnu si teď už v kalhotkách před něj.
„I bez nich.“ Konstatuje.
„Tak se oblíkej, musíme vypadnout.“ Otočím se k němu zády, natáhnu na sebe džíny, zapnu podprsenku.
„Ty jsi to věděla?“
„Co jako?“
„Že z tebe šílím už takovou dobu, když jsi mě vždycky přehlížela jako lány…“
„Obvykle se nesnažím svádět cizí a především ženatý chlapy.“
Moje poznámka ho konečně zvedne z gauče. „A ty nikoho nemáš?“ Dobrá otázka, ale jaksi jsem ji čekala o pár hodin dříve.
„Ne.“ Vklouznu do trička s provokativním výstřihem.
„Takový krásný koťátko je samotný?“
Stojí naproti mně jen v džínách, vlasy rozcuchaný, toužebně zírám na strniště jeho tváře, co mě ještě před chvílí lechtalo. Jsem už naprosto střízlivá, tíha svědomí neodmyslitelně doléhá do alkoholem vymetené hlavy. Pak se ale podívá na hodinky na ruce.
„Do háje, už jsou čtyři! To bude doma rachot!“ Někde u žaludku mě píchne. Co to říkal na začátku? Uhnu před jeho pohlazením, před rukou s prstýnkem. Návrat do reality. Stáhnu tmavé vlasy do neposlušného drdolu a obmotám si šálu kolem krku.
„Co je ti?“ zamračeně mě pozoruje.
„Nic. Už je hodně hodin. Pojď.“ Držím pevně kliku, když zhasíná a ještě mě chvíli líbá. Jenže to se už odtáhnu a proklouznu mezerou mezi dveřmi. Snažím se uhasit oheň uvnitř, zadupat jakoukoli jiskřičku, v krku mi vyschlo a slovo ze mě nevypáčí.

Na chodbě zabořím ruce do kapes a ťukneme na Emu a Hannyho, kteří zůstali sami ve skladu. Ema má rudý tváře, rozmazanou rtěnku a v očích plamínky. Venku sněží. Couráme se až ke křižovatce, kde se naše cesty rozchází.
„Zítra ti zavolám.“ Říká a já jen poslušně kývám. Poslední pusa na rozloučenou a už mi vysoká postava s kšiltovkou nenávratně mizí v sněhové vánici. O minutu později mě míjí Hanny a se spikleneckým úsměvem mi přeje dobrou noc. Ema se rozplývá nad proběhlou nocí. Kráčíme domů, sníh křupe pod botama.

Podaří se mi zahnat chmury, smějeme se, zase o zážitek víc. Ani ve snu nás nenapadlo, že to nevinné setkání takhle bouřlivě skončí. Původně jsme vyrazily, jako každý pátek, na naši dámskou jízdu za účelem lovu. Do deseti se nedělo prakticky nic. Pak ale Ema odešla na záchod. Jakmile se za ní zaklaply dveře, seděli v našem boxu zaměstnanci jejího tatíka a spustili, že nás přece znají. Po jejím příchodu vyšlo najevo, že si vlastně s Hannym napsali pár zpráv a domluvili se, že se k nám přidají.
„Takže nakonec sis na fotříkově kanapi užila ty, hade!“ Zapálíme si. „A já, chudinka, zůstala ve skladu! Když jste se tak strašně nenápadně vypařili, my tam seděli jako péra, dali jsme ještě dva panáky, blbě na sebe koukáme a on pořád nic! Říkala jsem si, jestli není nějakej divnej, protože jste byli pryč už docela dlouho,“ vypráví. Ema není na odmítnutí či frigidnost chlapů zvyklá, je přesvědčená, že proti jejímu neodolatelnému kouzlu neexistuje imunní muž! „No a tak jsem popadla ten jeho kšilt a začala ho líbat! A měla jsi vidět, jak po mně okamžitě vyjel!“
Mezitím jsme došly k jejich domu, Ema odemyká branku a pokračuje v líčení. „Chvíli jsme se obírali a pak jsme to dělali na sudech od piva! Pane bože, to byl rachot!“ zvedne oči k nebi a hned se dívá zpátky na mě: „Neslyšeli jste to?!“ Se smíchem vrtím hlavou. „Ale nejlepší bylo, že se na mě vylila jakási konvice s vodou!“ Sedáme si na namrzlé schody a nezadržitelně se chechtáme!
„Konvice? Myslíš jako varná?!“
„Jo! Však si sáhni, mám ještě mokrý vlasy i svetr!“ Zkřehlýma rukama jí zajíždím do krátkých černých vlasů.
„To snad není možný! A co Hanny na to?“
„Prosím tě, ten měl problémy sám se sebou! Ještě abych ho rozptylovala, že jsem mokrá úplně někde jinde než bych měla být!“
„Emouši, ty jsi neuvěřitelná!“ A ona se hájí, že když už se tak usilovně snaží, přece nebude odvádět pozornost na probíhající detaily, třeba na to, že se na ni převrhla varná konvice!?

S tlumeným smíchem vpadneme do domu Eminých rodičů. Hodiny na dvd přehrávači září přes celou místnost. 5:03.


Prezentace autora

Narozená roku 1984, pracující jako zdravotní sestra,
 Kontakty na autora:  e-mail echelli@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony +420 723 887 432
 Kontakty na autora:  adresa Lipová lázně 340 790 63  


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih