HLEDÁM NAKLADATELE.... Walliant: Země královny Maud

 Název díla

Kosmické děti                                          
 Autor Walliant                                          
 Žánr  Beletrie, povídky  Formát publikace A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran 240 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky K vydání 
15.08.09
 Stručný obsah
 Kniha zhruba s osmi románovými povídkami.
 Ukázka textu

Po nekončících válkách zbyla v letech 2871-2872 z původní Zeměkoule malá planeta. Byla tak malinkatá, že se ztratila ve Vesmíru. Zbytek této Země se skládal z nížin v bažinách a z výšin v oblacích. Přežilo jen málo původního obyvatelstva, řádově několik tisíc. V nížinách žili lidé z nejchudších vrstev a náhodou zřejmě nebylo ani to, že byli všichni cikáni. Ve výšinách daleko na obloze kralovali potomci světlé pleti, jež trůnili v nebeských palácích posázených zlatem a brilianty. Jejich lesk odrážel sluneční paprsky a osvětloval temné šero v nížinách, kam jen ztěží pronikalo denní světlo.
Já jsem miloval odjakživa cestování, a proto nebylo divné, že jsem jednoho dne dorazil se svým doprovodem do těchto ztrouchnivělých bažin, kam normální smrtelník nezavítal. Mou profesí bylo psaní a mým úkolem se nyní staly právě nížiny a jejich zmapování. Mým doprovodem se rozuměl v prvé řadě můj věrný přítel a ochránce, vysoký plukovník – Xeirp, a potom zde byl Leino Pupo, jenž nás provázel po opuštěných cestách dlouhé měsíce a obdařoval naše cesty štědrým a nefalšovaným humorem.
V této chvíli jsme přijeli na rozlehlou louku dlouhou pár mil, a na ní jsme spatřili nespočet stanů, které obývali cikáni. Pojem cikán se všeobecně používá jako souhrnné označení různých větví národa, pocházejícího původně z Indie. Nejznámějšími představiteli jsou Romové a Sinti. Šaty cikánů sestávají vesměs z velkého šátku, opasku, sandálů, klobouku a deky, do které se halí. Hlavními zbraněmi jsou vrhací nože, velké a malé nože, dlouhé nože a kulaté nože. Barva pleti kolísá od světlé hnědi až po hlubokou čerň. Veškeré domácí práce připadají ženám. Muži jsou odvážní, výbušní a milující svobodu, ale jsou zákeřní a mstiví.
Sesedneme z koní a pozorně sledujeme místní obyvatelstvo, jež nás zvědavě okukuje. Nestává se často, že by je někdo navštívil, a tak tito živořící lidé zapomínají na civilizaci. Sotva tříleté dítě přicupitá ke mně, rukou zaplácá na mou naditou kapsu, z které vykukují banány, a křičí:
„Ven! Ven! Ven!“
Vytáhnu banán a vložím jej do dětských dlaní. Sotva se ocitne v malých prstíkách, přiskočí matka dítěte a vyrve mu ho z rukou. Zastrčí si ho do úst pyšnícími se zažloutlými zuby a žvýkaje sem a tam, na mě vykřikne:
„Co je! Co!“
„Banán!“ odpovídám.
Celá banda se na mě rázem přitiskne a každý překřikuje každého:
„Banán! Banán! Banán!“
Zásoba rychle mizí, tedy vytahuji rajčata. Všichni však touží po banánech a odhazují rajčata za sebe. Přiřítí se smečka hladových psů, kteří rajčata hladově spolykají. Vedle mě stojí vysoký plukovník Xeirp. Stará cikánka mu důvěrně poklepe na rameno a volá:
„O paňi, e cigareťia! O paňi, e cigareťia!“
Nechápavě na mě pohlédne a já mu vysvětluji, že chce cigarety. Vytáhne krabičku, aby jí jednu podal, ale ona mu ji vyrve z ruky, vysype celý obsah a krabičku vrátí majiteli. Několik cigaret rozdá mužům za sebou.
„O paňi, e cigareťia! O paňi, e cigareťia!“ řvou teď všichni; vzápětí kouří tucet lidí a přes vzniklý kouř není vidět.
Dítě nyní pozorně prohlíží tlustého přítele Leina Pupa, načež vykročí vpřed a zvolá se vztahujícími rukama:
„Zlato! Zlato!“
Leino vytřeští zrak, potom se nadechne a šáhne do kapsy. Podá dítěti zrnko zlata, ale to s ním mrskne o zem a volá:
„Málo! Málo!“
Tlusťoch zafuní jak pára a podá dítěti kus zlata.
„Dobře! Víc! Víc!“
Jakmile mu dá druhý, začne celá tlupa křičet kouzelné slovo a společně se prodírají davem. Hodím mezi ně pár kamenů zlata, abych odvedl jejich pozornost od nás. Co následuje, si nelze představit ani v nejbarvitější fantazii. Přítomní se plazí po zemi a snaží se urvat co nejvíce pro sebe. Trhají si vlasy, plivou na sebe, křičí z plných plic a nadávají, až smečka psů bere nohy na ramena. Ó, jak nadávají! Člověk civilizovaný by při tom rámusu zacpal své uši, odhodil měšec a utíkal, co by mu síly stačily. My jsme se odsunuli stranou, dokud bitva neskončila a vše neutichlo. Potom k nám přistoupil statný cikán s krkavčím pohledem, který bych označil za chamtivý a lstivý. Šibalsky si prohlíží naše ušlechtilé koně, ostatní soukmenovci ho následují, a tak obcházejí naše zvířata, kouří a cosi si pobrukují. Po chvíli se mě šibalsky tvářící chlap ptá:
„Co chtít za toho starého zmrzačeného koně?“
„Není zmrzačený!“ odpovídám.
„Je starý a za chvíli chcípne! Já se v koních vyznám!“
Málem vyprsknu smíchy, ale vší silou se ovládnu. Považovat nejušlechtilejšího plnokrevníka v mladistvém věku za chcípáka, to mi ještě nikdo neřekl. Odvětil jsem:
„Není na prodej.“
„Nemluvíš vážně! Co s tou zdechlinou? Nabízím za něj tisíckrát cennější věc!“
„Děkuji, ale nemám zájem!“
„Nevíš, co říkáš! Koukni za mě!“
Hledím tedy za něj, ale kromě několika straších žen nikoho nevidím. Nechápavě pokrčím rameny, tedy muž vysvětluje:
„Tohle je moje manželka!“ ukazuje hrdě na stařenu.
„Moc mě těší!“ pokyvuji jejím směrem nevinně a usmívám se.
„Líbí se ti?“ ptá se hrdě muž. „Je tvoje a ty mi dej koně!“
Vytřeštím zrak a zapomenu zavřít ústa, přátelé jsou na tom stejně. Ženy začínají nevrle křičet, ale chlap jen mávne rukou, aniž by na ně pohlédl. Naštěstí mě zachraňuje tlustý přítel slovy:
„Ceníme si vaší nabídky, ale všichni už máme manželky. Nemůžeme proto přijmout!“
„Och, to je škoda! Veliká škoda!“ chraptí cikán a dál chtivě prohlíží koně. V té chvíli však na jeho hlavě přistává koště, jež drží manželka. S hroznými kletbami jej mlátí hlava nehlava, až chlapovi padá cigareta z pusy. Musí utíkat, aby se uchránil od prudkých ran.
Všichni se smějeme, smějí se dospělí a chichotají se malé děti. Kochám se tím obrazem – na západě mizející slunce, před námi hlučící obyvatelstvo z nejchudších vrstev, jehož je mi v duchu líto. Vidím smích na jejich tvářích, jinak všude špína, hladomor, bída a utrpení.
Náhle se na západě zableskne a ozve se mohutná rána. Následuje po ní třesk a pak další a další. Zavládá panika a místní obyvatelstvo se běží ukrýt do stanů. Od východu se k nám blíží naši velitelé a za okamžik staví před námi. Zasalutují plukovníku Xeirpovi, přičemž jeden promluví:
„Pane, napadli nás predátoři z Vesmíru - lovci duší!“
„Kolik jich je?“
„Mnoho korábů, pane! Zastínili celou oblohu a zdá se, že si odnášejí každého.“
„Dobře! Dej nastoupit armádu!“
„Budeme bojovat, pane? Prohrajeme!“
„Musíme bojovat za každou cenu! Predátoři musí pochopit, že i zkažené duše lze vyléčit! Pokusím se o to za cenu své smrti!“
„Jdeme s tebou, příteli!“ zvolám rozhodně.
Leino Pupo zamručí zlobně:
„Ano, i já budu stát po vašem boku až do konce!“
„Pak tedy vzhůru!“ vykřikne Xeirp a vyskočí s hřebcem na zadní, načež vyrazí tryskem k východu v zádech s námi.

* * *

Krátce předtím se ve výšinách odvíjí podivný příběh. Při vyučovací hodině v monumentálním paláci učitel oslovuje žáka:
„Jeho lordstvo Tatar je spokojen s výhledem?“
Jmenovaný sebou trhne a zvolna odvětí:
„Promiňte, vážený kantore, ale tam venku je tak krásně!“ pohlédne přitom zpět ven. Celá třída se rázem rozchechtá a všichni přistoupí k oknům. Nalézají se na útesu, stovky metrů nad nížinami na východě a mořem na západě, jehož zrcadlová hladina odráží střípky slunečních pavučin. Jakmile žáci zjistí, že venku není nic neobvyklého, zklamaně se vrátí na svá místa – do masivních křesel posázených zlatem.
„Ale to nic, vaše lordstvo!“ odpoví učitel. „Poníženě se omlouvám za vyrušení, ale tato fráze je natolik důležitá, že ji nesmíte opomenout!“
„Och, děkuji, pane! Jste milý, a proto doporučím královi, aby vám dal menší odměnu.“
„Óooch, děkuji, vaše milosti! A jestli dovolíte...“
S těmi slovy kantor přiskočí k žákovi a obratně mu otře ústa, neboť studenti mají před sebou tácy s jídlem.
Znenadání jakýsi chlapec vykřikne a zdvihne ruku nad hlavu. Rázem přiskočí dva sluhové stojící u dveří, aby byli nápomocni. Kantor se přidá a vzápětí uslyší dotyčného žáka naříkat:
„Mám zranění! Můj prst! Ach au!“
Všichni prohlížejí prst a vidí menší záděr na nehtu. Učitel však hrozivě volá:
„Rychle lékaře! Lékaře!“
Sám po těch slovech padá do mdlob. Pět šest žáků ho následuje, takže sluhové mají plné ruce práce a přibíhající lékař nápodobně. V okamžiku je vyhlášen poplach a probouzí se celé království. Sbíhá se personál ze všech pater, učitelé z jiných tříd, i žáci a všichni obyvatelé. Několik lidí křičí:
„Je zraněn! Velmi zraněn!“
Přibíhají další a další, kteří opakují:
„Je zraněn! Krvácí a umírá! Umírá!“
Ostatní v hořejších patrech křičí dál:
„Umírají! Oni umírají!“
A vysoko v paláci mezitím křičí ostatní:
„Umřeli! Umřeli! Umřeli! Zavolejte hrobaře! Hrobaře!“
A křik se nese zpět po patrech dolů:
„Hrobaře! Hrobaře! Hrobaře!“
Přibíhá po chvíli hrobař a s ním četa pomocníků. Šest žáků ležících v bezvědomí nakládají na pojízdné rakve, když je lékař zastavuje výkřikem:
„Ty ne! Ty ne! Jsou jen v bezvědomí!“
„Tak koho! Koho?“
Nastává nepopsatelný zmatek. Hrobaři lamentují rukama a křičí společně s lékařem a personálem. Všichni lomí rukama nad hlavou a kroutí nechápavě hlavou. Trvá dobrou hodinu, než hluk utichá a všichni se vracejí do svých křesel posázených zlatem. Šest žáků je převezeno do nemocnice a kantor s tváří zeleniny zaujímá své místo. Poté promlouvá k ostatním:
„Myslím, že bychom potřebovali rozptýlení po tak hrozné události...“
Náhle se jeho zrak zastaví na Tatarovi, jenž opět hledí z okna. Praví k němu:
„Smím vyrušit jeho milost - Tatara?“
„Jistě! Co si ráčíte přát?“
„Vy jste takový melancholik a snílek. Jistě z vás bude jednou básník nebo spisovatel.“
„Ehm, no, já jsem už cosi napsal..“
Ozývá se rázem šelest udivených hlasů:
„On něco napsal! Napsal! Napsal svou rukou!?“
„Co! Co! Co!“ podivuje se kantor. „Vaše lordstvo namáhalo své prstíky na psaní? To je nebezpečné! Musíme rychle zavolat lékaře!“
„Není nutné!“ zarazí ho Tatar rukou. „Nic mi není!“
„Ale – ale – ale co zranění?“
„Žádné nemám! Jen jsem vám řekl, že jsem něco napsal.“
Již omdlévající učitel se podpírá o stůl a s nádechem se táže:
„Copak napsalo vaše lordstvo?“
„No, ehm, malou báseň.“
Jeho slova střídá okamžitý smích žáků. Polovina třídy je doslova šokována, druhá polovina pobavena. Kantor pokračuje:
„Přečte vaše milost svou báseň? Velmi rádi bychom ji slyšeli!“
„Slyšeli! Slyšeli! Slyšeli!“ volá sborově třída.
„No, tak tedy, ehm, začíná takto:

Zarudlé smaragdy
Třpyt a hvězdy obuté
V kabátu něžných mračen

Pod tímto deštníkem
Nejvyšší hora
Co pěje do ztracena
A na její špici
Trůní palác pohádek

Vládne mu královna
Jež líbeznou podstatou
Naším podnětem
K píli ve škole
A k učení v životě

Naše obloha rudá
Zář blyštivá spadá
Je periodou v sečtení
Příběhů dochovaných

A kdykoli bude třeba
Pro lidskost povstaneme!
Říši svou podpoříme!
A nikdy před ničím nepodlehneme!“


„Krásné! Krásné! Krásné!“ tleskají všichni překotně. Kantor se táže udiven:
„Vaše lordstvo jaksi, ehm, bylo donedávna jiných názorů, ale najednou napsalo takovou báseň? Co jeho excelenci vedlo k těmto myšlenkám?“
„Povím vám to! Můj dědeček – král této země – je už velmi starý, vždyť mu je 95 let. A před dvěma měsíci velmi onemocněl. Lékař mu nedával šanci na vyléčení, prý jeho čas nadešel. Já se s tím nechtěl smířit, mám ho rád! Jednoho dne jsem kráčel ze školy, když jsem zastavil u knihovny. Nějaká síla mě táhla dovnitř, tedy jsem poslechl. Směřoval jsem k regálu a uchopil do rukou jedinou knihu, která se jmenovala ‚Andělé‘. Bylo tam všechno o andělích, kteří jsou kolem nás bez ohledu na to, jací jsme. Kteří nás neustále ochraňují. Když jsem knihu přečetl celou a později večer usínal, věřil jsem na anděly a jejich království. Hned druhého dne se dědečkovi udělalo lépe. Dalšího dne ještě lépe a potom se zcela uzdravil. Teď vím, že jsou kolem nás a neustále nad námi bdí.“
„Máš pravdu!“ ozve se hlas ode dveří, jenž patří učitelce Gabriele. „Andělé jsou všude kolem nás, putují s námi na životní cestě a jsou svědky našich skutků. Na věčnosti jsou našimi soudci, kteří převážně rozhodují, zdali poputujeme do ráje či do pekla.“
„Proč je nemůžeme vidět?“ táže se dychtivě Tatar.
„Ale ty je můžeš vidět! Všichni je můžete vidět!“
„A kde! Kde! Kde!“ vykřikují ostatní.
Učitelka přistoupí k Tataru, položí mu dlaň na rameno a odpoví:
„Tady, tady, nebo tady,“ přistupuje jednotlivě ke každému, „tady, a tady, a zde..“
„Tomu nerozumíme! Nerozumíme! Nerozumíme!“ volají všichni.
„Je to prosté!“ usmívá se šibalsky. „Každý z vás se může stát andělem. Každý může udělat dobrý skutek. Prostě jít a někomu pomoci bezdůvodně. Stát se andělem druhých. To je tak snadné a není nic jednodušší. Chápete?“
Ozývá se smích, pouze jediný ve třídě se nesměje. Je jím Tatar, jenž horečnatě přemýšlí o slovech zde pronesených.
V tom okamžiku jsou všichni vyrušeni otřesem paláce a následným výbuchem v horách. Dovnitř vbíhají stráže a křičí z plna hrdla:
„Jsme napadeni predátory z Vesmíru! Lovci duší! Všichni do sklepů! Všichni dolů!“
„Lovci duší! Lovci duší!“ volá jeden přes druhého a zuby jim drkotají. Během chvíle poletují všude kolem démoni a unášejí jednoho studenta za druhým. Učitelka popadá Tatara a utíká s ním do západního křídla, kde ji vítají strážci, jež bojují z posledních sil.
„Kam jdeme?“ volá Tatar.
„Musíme rychle do neviditelného letadla! Jedině tak se zachráníme!“
„A co ostatní?“
„Nemůžeme jim pomoci, ale ty jsi priorita! Rychle! Rychle!“
Vzápětí se za nimi zavírají dveře a oni se přerývavě vydýchávají na palubě kosmické lodě.
„Kam teď, madam?“ táže se pilot napjatě.
„Rychle do nížin! Tam budeme bezpečnější než tady.“
„Proč tam budeme bezpečnější?“ zajímá se chlapec.
Učitelka na něj smutně pohlíží se slovy:
„Protože zde nahoře je tak málo lidí s duší. Lovci duší se tedy zaměří na výšiny.“
Následně koráb startuje a po chvíli klesá do propasti, na jejímž dně se nalézají nížiny. O půl hodiny později prolétají kolem cikánské vesnice, když Tatar zahlédne z okna několik uvázaných dětí u kůlu. Volá rozechvěle:
„Stát! Musím vystoupit!“
„To nemůžeme!“ odvětí Gabriela.
„Má pravdu!“ doplňuje pilot. Když otevřeme dveře, přerušíme neviditelnost a budeme napadnutelní.“
Současně s lodí zpomaluje, takže se Tatarovi naskýtá pohled na spoutané děti. Znenadání vyskakuje z místa a nouzovou pákou otvírá dveře. Loď rázem klesá k zemi. Aniž se chlapec ohlíží, vyskakuje z lodě a běží ke spoutaným. Rychle odvazuje malou holčičku a chystá se osvobodit další, ale učitelka jej uchopí a táhne násilím k lodi. Tatar drží dívku pevně, když tu se nad nimi zjeví obrovský démon a popadá učitelku do svých pařátů. Unáší ji k obloze a hned za nimi putuje pilot s jiným predátorem.
Náhle nad dvojící dětí cosi zašustí. Vzhlédnou vzhůru a vidí snášející se ohnivé koule. Některé dopadají na palác a proměňují ho v ničivé plameny, poté zachvacují celou zem. Cikánská dívka pohlédne na soukmenovce, kteří jsou podobně unášeni k obloze a promluví k Tatarovi:
„Zachránil jsi mě a chtěl jsi zachránit mé bratry. Proto teď zachráním já tebe! Rychle za mnou!“
Běží vpřed s chlapcem v zádech, když náhle zastavuje u většího skaliska obrostlého křovinami. Prodírají se dál a otvorem ve skále vlézají do jeskyně, načež pokračují nekonečnou chodbou. Po chvíli zastavují, neboť dál nevidí na cestu. V tom okamžiku se země otřásá a jeden výbuch následuje za druhým.
Čekají dobrou hodinu, než vše utichá a oni se pomalu sunou zpět k východu. Sotva vylézají na louku, spatřují ohromné spáleniště táhnoucí se do nedohledna. Utíkají společně k vesnici, když spatřují mnoho mluvících dětí všech odstínů pleti. Tatar poznává svého spolužáka a překotně se ho táže:
„Co se tu děje? Co se stalo?“
„To učitelka Gabriela! Zjevila se nám jako anděl. Měla velká bílá křídla a řekla nám, abychom nezapomněli, co nás učila o andělích a duši, lidské dobrotě. Že jedině tak se můžeme zachránit. A ti, kteří ji pochopili, již měli jiskru naděje ve své duši, ti utíkali do nížin a zachraňovali jejich obyvatele. Pokaždé přiletěl lovec duší, zařval vztekem a odtáhl s nepořízenou...“
Nyní se chlapec zamyslel a pokračoval:
„Teprve teď jsem pochopil, co nám učitelka Gabriela chtěla říct. Teď vidím jasně a vím, že jsme zapomněli dávno, co znamená být ušlechtilý a dobrosrdečný.“
„Pravda!“ ozve se libý a zvučný hlas z oblohy. Všichni pohlédnou vzhůru a spatří siluetu tváře učitelky Gabriely s nádhernými křídly. S úsměvem pokračuje slovy:
„Tohle je jiskra v tomto světě, která může lidskou populaci oživit! Copak sis myslel, milý Tatare, že bych ti bránila zachránit ty děti? Kdepak! Byl to jediný způsob, jak zachránit aspoň vás, kteří tu stojíte. Zabránila jsem ti zachránit druhé dítě, abych byla unesena predátory, avšak ti, když zjistili, že to byl úmysl pro lepší věc, mi ihned museli darovat svobodu ve věčnosti. Tušila jsem to, a proto jsem mohla promluvit k ostatním, abych je zachránila. To se nakonec podařilo..“
V té chvíli přistoupila ke Gabriele silueta muže, jenž nyní pohlédl z oblohy na zachráněné děti. Za ním se objevili ještě další dva muži. Nebyl jimi nikdo jiný, než vysoký plukovník Xeirp a Leino Pupo. Jméno třetího muže - tedy jméno mé - dosud nebylo vysloveno.
Gabriela se usmála a zvonivým hlasem pravila:
„Tito válečníci za vás obětovali život, přestože věděli, že kráčejí vstříc záhubě. Avšak tím vykonali dobrý skutek, čímž si zajistili místo po mém boku na věky. A teď předávám slovo svému příteli a ochránci..
„Děkuji!“ ujímám se nyní slova:
„Pamatujte, že každý člověk je jedinečný! Každý má různé báječné talenty, jejichž rozvíjení představuje radost pro všechny. Uvědomte si, že to platí i pro tebe! Pro tebe a pro tebe také! Ať jsi kdokoli a pocházíš odkudkoliv, máš jakékoliv vzdělání, a jsi jakkoliv starý bez ohledu na to, jak vypadáš; dostal jsi do života možnost dokázat neuvěřitelné věci, které nikdo jiný vykonat nemůže. Učiň ze svého života umělecké dílo, když prožiješ to, co jsi. Když to dokážeš, nebudeš se už muset přetvařovat. Bude k tobě proudit nekonečná síla, která byla předtím spoutána ve tvých různých maskách, s nimiž jsi sobě a svému okolí předstíral , že jsi někdo jiný. Někdo, kdo je takový, jakého sis myslel, že mají ostatní rádi. A nevěřte lidem, kteří tvrdí, že naše cíle by nás neměly uvádět v každodenní boj, protože ve skutečnosti dosáhnout zdánlivě nepřekonatelných překážek vyžaduje více než boj - vyžaduje sebeobětování celou svou existencí. Pokud tací budete, slibuji vám, že lovce duší už nikdy nespatříte! A to říkám já - romanopisec, který za vás bojoval a který byl kdysi stejně zaslepený. Jste Kosmické děti! Jste naděje lidstva! Nikdy nezapomeňte na dnešní den!“
„Usmějte se,“ chopí se slova spanilá tvář Gabriely, „teď jste Kosmické děti, budoucnost lidstva..“
O chvíli později kráčí skupina dětí v čele s Tatarem a cikánskou dívkou. Míří ruku v ruce k měsíci, ve stínu Venuše a komet. Tichý plášť Vesmíru zdobí oblohu miliardami hvězd, odkud je sledují přátelské duše..

Prezentace autora

 Věk 30 let, zaměstnanec soukromé firmy, ukončena střední škola.
 Dosud vydané knihy autora
 nakladatelství, rok vydání
 Sextus Pompeius (na vlastní náklady)
 Kontakty na autora:  e-mail Tomas.walliant@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony 608 338 128 

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu