HLEDÁM NAKLADATELE... Lumír Hon: Povolání vychovatel

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Povolání vychovatel 
 Autor Lubomír Hon                                  

 Žánr  Povídky  Formát publikace  A4
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  54 stran
 Typ ilustrací  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
15.11.2009

 Stručný obsah
Sbírka dvanácti povídek vypovídajících o práci vychovatele v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody. 

 Ukázka textu
Profík

Ponuré, studené, uplakané říjnové ráno jako by odráželo náladu spěchajícího muže. Deštník s ním cloumal, poryvy větru mu do zamračené tváře vháněly přívaly padající vody.
„Doprdelepráce“, ulevoval si, když nabral vodu z kaluže do polobotek.
Prošedivělé vlasy už nestačily chránit začínající pleš, foukalo mu za límec saka.
„Doprdelepráce.“
Nikdy rád pěšky nechodil a vůbec ne v takovém nečase. Hromadnou dopravu nenáviděl, ani nepamatuje, kdy jel naposledy autobusem či trolejbusem.
Co začal dělat vychovatele ve věznici, byl zvyklý na vlastní auto. Posouvadlo, jak s oblibou říkal.
Každý den už pětadvacet let. Do zaměstnání a zpátky se „posouval“ Trabantem, pak škodovkami různých druhů, typů, stáří.
Bezmála před rokem mu Felicii někdo ukradl.
Od té doby chodí po svých a při každé příležitosti proklíná celý svět.

Týden před loňskými vánocemi manželka večer zaparkovala před barákem jejich už docela ojetou „Felinu“ a více ji neviděli.
Krádež nahlásil na policii, ale bylo mu jasné, jak to skončí. Docela byl i překvapený, když někdy počátkem dubna dostal zprávu, že policie zloděje chytila. Nějaký chlápek od Hodonína. Našli u něj ve stodole několik škodovek, povětšinou rozebraných, neúplných. Nakradená auta prodával na součástky. Tomu jeho autu zatím chyběl jen motor, převodovka, přístrojová deska, zadní maska, blatníky a baterka.
Kolikrát si říkal: Tebe tak, pacholku, dostat do rukou, ty by sis to v base užil! Ještě tě tak dostat na oddíl, to bych si tě vychutnal.

Možná po sté mu tyhle myšlenky prolétly hlavou, když oklepával nasáklý deštník v závětří chodby ke své kanceláři.
Vychovatel Pavel Tománek, promočený a navýsost „nakrknutý“, dorazil na další z řady běžných ranních služeb.

Normální rutina.
Připravit korespondenci vězňů k odeslání.
Z osobního plánu zkontrolovat, co má dopoledne s vězni dělat.
Zkontrolovat, jaké resty mu nechal kolega ze včerejška.
Udělat si horký čaj.

Na stole leží osobní karty dvou odsouzených, co přišli do kolektivu včera. Spolu se vzkazem kolegy, že přišli pozdě, stačil je jen ubytovat, ale už ne s nimi promluvit. A – prosím tě, udělej s nimi vstupní pohovor.
No jo. Láďa zase s odsouzenými poslouchal do večera muziku. Chlapi mají o jeho muzikoterapii docela zájem, často se stává, že se jejich sezení protáhne.
Tak jo, povzdechl si Tománek a vzal karty do rukou.

Marián Lacko. Mladý loupežník z Brna. Přepadával starší lidi po večerech, bral peněženky, ženám kabelky. Nemá dokončenou základní školu, procházel dětskými domovy, výchovnými ústavy. Ve vězení je podruhé.
Nic zajímavého.
Milan Troufal. Prdlice u Hodonína.
„Troufal, Troufal“, brumlal si a pozorně studoval údaje na kartě.
Krádeže, poškozování cizí věci. Vyučený automechanik. Ve výkonu trestu potřetí.
Prdlice u Hodonína!
Ježíšmarjá. To je ten zloděj aut! To snad není pravda. On mi ukrade auto a já ho dostanu, abych se o něj v base staral.
Doprdeledrát. Jakže je to s těmi božími mlýny!?

Musel se projít kolem stolu.
To je jako z nějakého rodokapsu či červené knihovny.
Je to jasné. Troufal, to je to jméno, co mu tehdy policisté oznámili. A že se má připojit k žalobě a žádat o náhradu škody.
Vykašlal se na to. Dobře znal, co je to „betonová čekárna“. Poškozených hodně, pachatel bez prostředků. Jen si počkej na nějakou náhradu škody!

Do dveří kanceláře bez zaklepání nakoukl psycholog Vaněk.
„Ty brďo, už to víš!?“
„Copak?“
„Máš tu toho chlapa, co ti šlohl posouvadlo. Díval jsem se do rozsudku. Je tam i tvoje jméno mezi asi deseti dalšími okradenými. Dobrý, ne!?“
Dobrý, nedobrý. Sakra!
Tak jsem si tolikrát přál ho dostat do rukou.
Teď nevím.
Dobrý?
Ach jo.
Nálada se mu od sychravého a nevlídného rána vůbec nezlepšila.

Do kanceláře vychovatele vstoupil sebevědomý pětatřicetiletý muž. Docela „udělaný“, ramenatý, pod košilí se jasně rýsovaly prsní svaly a bicepsy, ruce jako lopaty. Pozdravil.
„Posaďte se, pane Troufale“, pokynul vychovatel novému odsouzenému.
Koukali na sebe přes pracovní stůl.
„Zařadili vás do třetího oddílu odsouzených, vychovatelem jsem tu já. Moje jméno je Tománek. To – má – nek.“
Odsouzený pouze pokynul hlavou.
Tohle znal. Prošel takovými pohovory několikrát, nic nového. Nějaké kecy, co může, co ne, chovejte se slušně, budeme se chovat i my slušně k vám. Bla, bla, bla…Tenhle vychovatel není žádný vyjukaný mladík, vypadá, že by to s ním mohlo být v pohodě.
„Tománek“, zopakoval vychovatel, když si chlapíka naproti důkladně prohlédl.
„Bydlím tady ve městě. Dole na sídlišti v Hořínkách. Znáte to tam, ne?!
Odsouzený zpozorněl. Co mi to tu povídá? Proč by mě mělo zajímat, kde bydlí.
„Hm, byl jsem tady několikrát. Je možné, že i na sídlišti. Nevím.“ Trhni si nohou, pomyslel si.
„Takže. Ubytovaný jste na světnici 210“, pokračoval jako by nic vychovatel.
„Od pondělka budete zařazený do práce uvnitř věznice, pracoviště vám ukážu později. V pátek půjdete do zařazovací komise, tam se dozvíte podrobnosti. Důkladně si prostudujte vnitřní řád věznice, hlavně práva a povinnosti, ať jsou vám jasné mantinely, ve kterých se můžete pohybovat. Ale to pro vás nebude nic nového, své zkušenosti máte. Když se budete chovat slušně vy, můžete očekávat slušné jednání i od nás.“
A je to tady, ušklíbl se odsouzený.
„Hele, pane Troufale. Sídliště Hořínky, bílá Felície SPZ 1T0 3193.“
Díval se mu zarputile do očí. Dával si záležet, aby zapůsobila dramatická pauza.
„Pořád nic?“
I odsouzený se mu snažil dívat do očí. Úšklebek mu ale zvolna z tváře mizel.
A kurva! Tománek. Bílá Felície.
Došlo mu to zcela náhle a bez přípravy.

Vychovatel poposedl na židli. Úředním tónem pokračoval.
„Fungují nám tady diferenciační skupiny. Zásluhový systém. V první jsou ti odsouzení, co si plní všechny povinnosti, pracují, jsou bezproblémoví. Ti mají všechny výhody, co jim můžeme dát. Ve druhé jsou zařazeni ti, co nepracují, nebo mají drobné prohřešky. Tam už jsou nějaká omezení. Ve třetí jsou pak bordeláři a ti, co jsou kázeňsky trestáni. Ti pak dostávají jen to, co jim musíme poskytovat, nic víc. Takže omezení zásadní.“
Pomyslel si, že je na místě další dramatická pauza.
„Jak se vám v té Felině jelo?“

Odsouzený Troufal už zdaleka nevypadal sebevědomě. Seděl na židli nahrbený, kola potu pod pažemi se mu viditelně zvětšovala, krůpěje se objevily i na čele. Mezi koleny si nervozně třel palce zaťatých pěstí.
„Nechápu“, popotáhl nosem.
„Nechápete systém diferenciačních skupin?“
„Ne, ne, ne. Jenom nevím, co to na mě zkoušíte.“
„Ale to je přece jasné. Měl byste se snažit dostat do první diferenciační skupiny a prožívat trest v pohodě. To je, myslím, logické. To by mělo být cílem každého odsouzeného. V klidu si trest odpykat.“

Ty hajzle, lítalo hlavou odsouzenému, mluvíš o klidu, ale už se třeseš na to, jak mě zdeptáš. Jaký já tu s tebou budu mít klid? Budeš se mi mstít, to je mi jedině jasné. Za každý prd mě potrestáš, vždycky si najdeš nějakou záminku, abych byl ten nejhorší, necháš mi to pěkně vylízat…kurva, proč mě museli šoupnout zrovna sem, tady k tomu parchantovi, co se na mě teď tak přívětivě ušklebuje!

„Takže, pane Troufale, rozkoukejte se po oddíle, co nejdříve nabiflujte vnitřní řád, a kdyby byl nějaký problém, nestyďte se, přijďte. Jsem tu od toho, abych vám pomohl.“
Ještě jednu pauzičku si neodpustil.
„Můžem si třeba i popovídat o osudu té mojí škodovky. Nebo jen tak o životě.“
Se zalíbením sledoval Troufalovu propocenou košili.
Pak naprosto nevzrušeným tónem prohodil: „A nemějte obavy. Jsem profesionál, tohle je moje zaměstnání. Budu po vás vyžadovat jenom to, co vyžaduji po ostatních odsouzených. Nic víc, nic míň.“
„Toť vše. Můžete jít.“

Přestože ponuré, studené, uplakané říjnové ráno již pokročilo do ještě ponurejšího dne, zdálo se Pavlu Tománkovi, že za okny kanceláře vychovatele zpívají ptáci jarní písně a sluníčko hřeje a hřeje a hřeje… 
 


Prezentace autora                       

Lumír Hon, narozen 1948, žije v Opavě, psaní se začal věnovat v důchodovém věku
 Kontakty na autora:  e-mail honlumir@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony 608 759 406 
 Kontakty na autora:  adresa  Rolnická 13, Opava 5, 747 05


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih