HLEDÁM NAKLADATELE... …A slunce zas vyjde - Zaživa zazděná

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

…A slunce zas vyjde  - Díl první - Zaživa zazděná
 Autor Violet Jorková (umělecké jméno)                               

 Žánr  Beletrie  Formát publikace  x
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran 250 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky K vydání 
05.09.09

 Stručný obsah
„…A slunce zas vyjde“ je čtyřdílný román. Je to otevřená zpověď ženy, která přes úspěchy v kariéře a přiměřené hmotné i rodinné zázemí trpěla celý život pocity osamělosti a strádala palčivou citovou prázdnotou. Krátký nevydařený milostný vztah - vztah, do kterého vkládala veliké naděje – vyústil ve čtyřiačtyřiceti letech v hlubokou existenciální krizi. Tato krize ji postavila tváří v tvář zásadnímu rozhodnutí – zavděčovat se dál rodině a společnosti, předstírat neexistující spokojenost, setrvat u konvenčního způsobu života bez skutečné budoucnosti a mizivé šance na naplnění – nebo se pustit po stopách „zločinu“, podívat se pravdě do očí, vypátrat příčiny nenaplněného života a pokusit se zvrátit běh (nejen) osobních dějin?

Hrdinka románu se – plná pochybností a strachu, ale přesto bez nejmenšího zaváhání – vydává méně pohodlnou cestou. Ačkoli tuší, že ji čeká řada dalších bolestných zkušeností, podvoluje se hluboké introspekci, niternému, otevřenému a chvílemi až nemilosrdnému sebezkoumání. V průběhu čtyř let krok za krokem odhaluje kořeny svých problémů, odkrývá nejen vlastní, ale zejména rodinná tabu a tajemství, učí se chápat souvislosti, porozumět lidské psychice a jejím projevům ve vnějším světě; s nebývalou trpělivostí a vytrvalostí takřka buldočí se snaží vymanit z rodového předurčení, vybřednout z role oběti a přetvořit sebe sama v člověka, který s plným vědomím a odpovědností řídí svůj život.

Na své cestě se samozřejmě nevyhne dalším omylům i dočasným selháním, postupně se však zbavuje řady omezujících vlivů, emočních traumat, nezdravých vazeb rodinného systému, stereotypů, předsudků a škodlivých návyků až dospěje k metě, kterou si předsevzala.

„…A slunce zas vyjde“ je o každém z nás. Všichni se dnes a denně rozhodujeme, dnes a denně řešíme problémy a otázky, které jsou ústředními tématy této knížky. Autorka věří, že její knížka uzdravuje, že je v ní návod, klíč i lék. Lék pro jednotlivce i pro celou společnost.

„Zaživa zazděná“ – První díl tetralogie „…A slunce zas vyjde“

První díl líčí zoufalý pokus ústřední hrdinky – čtyřicetileté Silvie, úspěšné manažerky a matky dospělé dcery – zachránit vyhaslý milostný vztah. Sylvie začíná tušit souvislosti a vlastní podíl na katastrofálním průběhu svého partnerského života. Po půl roce mlčení se rozhodne napsat svému - nyní již bývalému - milenci dopis, jehož cílem je vysvětlit pozadí a příčiny milostného nezdaru a vyprovokovat oba hlavní aktéry ke společné cestě za emocionálním uzdravením.

Dopis se však Sylvii záhy „vymkne“ z rukou, a stává se bolestnou výpravou do minulosti. Ve vzpomínkách se vrací nejprve do dětství, které náhle vidí jinýma očima – očima zbavenýma růžových brýlí. Začíná chápat, jak neblaze ovlivnily rodinné stereotypy její schopnost milovat a vytvářet partnerské vztahy, ale také vnímání světa a života jako celku. Nyní si jasně uvědomuje, jak pokřivený pohled má nejen na sebe, ale i na své okolí, a zejména na mužskou část populace. Zároveň poznává, jak zásadní – a ne vždy právě kladnou – roli sehrála v utváření její osobnosti a následně i životních osudů matka. To však její lásku k ní nijak neoslabuje. Nezničitelným, hlubokým citovým poutem k mámě je prodchnuta snad každá věta knížky.

V prvním díle se střídají vjemy a obrázky z dětství se současností dospělé ženy stojící na křižovatce, s příběhem krátkého a po všech stránkách nevydařeného manželství. Tento díl je též smutným svědectvím četných Sylviiných selhání v podobě krátkodobých milostných vztahů, ale i závislého chování (cigarety, alkohol, práce) a častých projevů sobectví ve vztahu k dceři.

Hlavní mužskou postavou celé tetralogie, a tedy i prvního dílu, je Pavel, vysoce nadaný, svůdný, jemný a něžný, avšak citově nevyzrálý, v partnerských vztazích nezodpovědný až zbabělý muž středního věku. Přes všechny nedostatky této své životní lásky však Sylva věří, že porozumění, pochopení a bezpodmínečná láska dokáže jim oběma otevřít oči a pomůže jim nalézt sílu k absolutní proměně napůl promarněných životů.

Bude Sylviina upřímná snaha korunována úspěchem? 
 

 Ukázka textu
Pročpak ta láska bláznivá? (1)

Pár ona a on / Zní orchestrion
Dívám se za nima / Smutnejma vočima / Mám ke smutku sklon
Pročpak ta láska bláznivá / Proč se mi léta vyhýbá…

Tuhle slavnou píseň Karla Gotta jsem jako malá baštila se vším všudy. Moc se mi líbila. Pouštěla jsem si ji na našem starém gramofonu, který měl kromě čtyřiačtyřicítky rychlost též pro 78 otáček, od rána do večera. Vášnivě bolestná kantiléna refrénu mě dojímala i vzrušovala zároveň. Už tehdy, a to mi bylo asi deset let, jsem cítila jakousi sladkou tíhu na prsou a nejasný závan čehosi vzdáleně známého. A také soucit. Už tehdy mi bylo líto všech osamělých lidí. Ne tak normálně líto, ale spíš drásavě, dramaticky líto… Přestože jsem byla ve věku, pro který je partnerská láska něco jako legrační a trochu lechtivé, tajemstvím opředené tabu, při poslechu té písně se mě zmocňovala lítost, hluboká, niterná lítost, podobná zoufalému žalu. A navzdory kaskádě ne zrovna příjemných pocitů mě cosi pudilo přehrávat si ji stále dokola, zas a znova, znova a zas brát do ruky rameno jehly a pomalu je spouštět na ošoupané drážky černé SP desky…
Jako bych nejasně tušila, kdesi daleko, v nejzazším koutu duše, mozku nebo srdce, že se ze mě, tak trochu neohrabané, ale jinak snaživé, mírné a chytré holčičky, stane časem docela hezká, výkonná, sebevědomá a… opuštěná žena.

Bylo symbolické, tohle mé zalíbení v písni o nenaplněné touze.
A byla až věštecká, ta smutná a takřka divoká vášeň, kterou ve mně probouzela ona sladkobolná melodie ve spojení s tesknou rezignací vynikajícího textu…


Když žena miluje muže (1)
Prvního ledna letošního roku (2005) jsem si do deníku napsala:

Díky, Bože
Tobě za vše…
Poslouchej
Má soukromá mše…

Kňouráš.
Kňourám.
Kolíbej mě.
Chci tě taky kolíbat.
Ale to není ono…proč? Proč je to tak?
Protože muž kolíbá ženu.
A žena dítě…

Jsem tak unaveně šťastná… poslední tóny nejkrásnější symfonie světa dozněly, vznešený majestát Věčného Neuchopitelného zaplnil místnost, rozhostilo se ticho, a v něm Ty…, a já… a tikot hodin z růžového porcelánu. Ty hodiny jsem dostala před pár lety od sestry k promoci… Jsem tak unaveně šťastná, zvuk Věčného Neuchopitelného pomalu zaniká, jsme tu jen Ty a já, náš dech a tikot porcelánových hodin. Jsem tak unaveně šťastná! Nejkrásnější symfonie ze všech dospěla ke svému konci, už nic neslyším, ale ještě ji cítím, doznívá do ticha, vznáší se v prostoru, je jí plná místnost, vnímám vibrace všech tónů, nejen těch posledních, dravých a divokých… Jsem tak unaveně šťastná, probouzím se, přicházím odnikud, Velké Neuchopitelné v sobě, prostoupilo každou buňku mého těla, proniklo do nejskrytějších zákoutí mé duše, a teď se pomalu vytrácí a já se vracím… přicházím k sobě, odnikud, vracím se k Tobě, odnikud, lásko má… ticho, ach ticho, jen Ty a já, tikot hodin, a neviditelné vibrace, konejšivé pulzování… Přicházím k sobě, zvolna a klidně… Jsem unavená, ale šťastná, štěstí je bezbřehé a únava komplexní, skoro se nemohu pohnout, uvolnila jsem se až do absolutní tíže, té tíže, která tělu brání v sebemenším pohybu…

****
Bylo, myslím, už hodně napsáno o tom, jaké to je, když muž miluje ženu…Ale vylíčil už někdy někdo, jaké je TO, když žena miluje muže? Podala už nějaká příslušnice mého pohlaví zprávu o tomto procesu? O procesu lásky. Skutečné, drsné lásky, ne nějaké stupidní zamilovanosti…?
Napsala už nějaká ženská bez obalu, jaké to je, když miluje? Když miluje MUŽE? Pokusila se vůbec někdy nějaká žena vyjádřit, co cítí, když miluje? Když miluje každou pihu, jizvu, znaménko, každý kaz na JEHO kůži? Když miluje každý chloupek jeho úžasně zarostlýho zálesáckýho těla? Když miluje jeho křivý nohy, šilhavý oči, přeraženej nos, odstávající uši a třeba i žalostně mrňavej či nesmyslně velkej penis?
Mám jedno tajné přání, lásko… vím, že tě trochu trápí tvoje kůže, protože už není tak hladká jako bývala za mlada. Je do ní vepsán tvůj život, léta, kterými jsi prošel… beze mě… jsou na ní známky tvých zkušeností, stopy zašlých časů, je to tabule cti a slávy, i plátno lidských omylů, je to kůže chlapa, se kterým se život nemazlil a který se nemazlil se životem, je to kůže chlapa, který prostě ŽIL.
Mám jedno tajné přání, lásko, a doufám, že se mi brzy splní… Chci, aby ses obrátil na břicho, a nechal mě prohlížet si tvoje záda, procházet se po nich špičkami prstů, hroty ňader, rty i jazykem… Svěř mi svá záda, ta záda, která tě tak trápí, miláčku… Nech mě uzdravit tvá záda, lásko má, nech mě prozkoumat tu krajinu, nech mě pohladit, políbit, ochutnat každý milimetr tvé drahé kůže, nech mě laskat tvá záda, miláčku… Nech mě šeptat ti všechny nejsladší nesmysly, které mě napadnou, nech mě oslavovat tvoje záda, dovol mi milovat je, ať jsou jaká jsou… Tím mi, lásko má, dáváš svolení, abych milovala Tebe, ať jsi jaký jsi, abych každou Tvoji chybu povýšila na ctnost a se všemi stíny Tvé osobnosti si to milostně rozdala…, abych se jim přiblížila tak, že víc už nelze… a abych se jich víc už nemusela bát, s vědomím, že jsou Tebou stejně jako nejcennější poklady Tvého mozku, Tvého srdce a Tvé vzácné duše…
Jo, holky, takhle miluje žena, když je to doopravdy! Běhá mi z toho mráz po zádech, ačkoliv to asi nijak zvlášť dobře napsaný není. Ale přísahám, že je to pravda - tohle bych fakt CHTĚLA… A když jsem to psala, tak kromě toho, že mě to dojímalo (to já umím, dojmout sama sebe!), kromě toho mě to taky vzrušovalo. AMEN. (A i teď vzrušuje, když to čtu znova a kopíruju sem, do sešitku pro Tebe).

Ty a já (1)
To jsem napsala, sama pro sebe, prvního ledna 2005. A někdy 22. února téhož roku bylo po všem.
Tak jsem na Tebe byla nažhavená, a troufám si říct, že Ty jsi na tom nebyl o moc líp, a přesto: dvaadvacátého února, nebo kdy, jsi u mě byl naposledy. Dvaadvacátého února bylo po všem.
Proč? Proč se to stalo? Na to chci najít odpověď, a tak Ti v srpnu 2005 začínám psát dlouhý, dlouhatánský dopis.

****
Probudit se k životu (1)
Naše setkání mi převrátilo život naruby, Pavle. Nebyla a není to žádná červená knihovna. Nejde o tuctově stupidní příběh Casanovy a jeho naivní oběti. Jde o mnohem víc. Jde o to pochopit, proč je Casanova Casanovou a proč oběť bez protestů pokládá hlavu na špalek. Avšak především se jedná o akt totálního obratu.
Probudit oběť k životu – o to jde, o to se jedná. Zbavit ji fatálního předurčení. Změnit „osud“ oběti, učinit z ní svéprávnou bytost, bytost, která řídí svůj život, o to jde. A co se týká oběti, týká se i Casanovy.

Neboť oběť i její vrah jsou spojené nádoby.

****
Moc nevědomí (1)
Za to, že to mezi námi nedopadlo, jsi nemohl o nic víc než já, Pavle. Bylo to moje jho, moje prokletí, které mi některá, asi dost nakrknutá, sudička dala do vínku.
Úplně je vidím, holky, jak si dělej role: „Dávám Ti pevné zdraví, schopnost prosadit se, fyzickou kondici, dobrou vejšku, která časem přestane být na překážku, postavu, která se postupně vysoustruží, takže ti ji budou mnohé závidět. A krásu, kterou zpočátku málokdo uvidí, ale která se projeví, až přijde čas…“, pronesla první vlídná.
„Já ti zas dávám laskavou a milou povahu, schopnost soucitu, otevřenost a smysl pro spolupráci. Taky Ti dávám velkorysé, tolerantní a vášnivé srdce, které ti pomůže překonávat překážky a sem tam i nějakou tu horu přenést“, usmívá se druhá víla, když…
Když vtom - burácí hrom – z oken se sype s řinkotem sklo, zavane chlad, světlo svící zabliká a zhasne. Do ztmavlé místnosti osvětlované už jen blesky zuřící bouře vtrhne ta frustrovaná. Královna věčné noci a temna.
„A já ti dávám do vínku“, zasměje se, až v žilách stydne krev, „Já ti dávám do vínku, krasavice, já ti dávám…“, zalyká se ďábelským chechotem, „Samotu. SAMOTU, rozumíš?“, děsivý smích se proměňuje v řehot, „Partnerskou samotu, smutek a bloudění. Nikdo tě nebude milovat a ani ty nebudeš“, místností se rozléhá zběsilý křik. „Samotu ti dávám, a k tomu ještě nízké sebevědomí a strach… strach a hrůzu a pocit viny. Bloudit budeš a štěstí neprožiješ. Tvůj život bude utkán ze strachu a z pocitů viny…“, šílený jekot postupně slábne, okna se s třeskotem zavřou… Duchapřítomná sudička, ta, co dávala vášnivý srdce, rychle přispěchá, aby zlou kletbu aspoň zmírnila. Druhá přívrženkyně se už taky vzpamatovala a horlivě zapaluje svíce. Za chvíli je místnost zase teplá, přívětivá a projasněná.
„A já ti dávám ještě odvahu hledat pravdu, schopnost dotknout se lidských srdcí, vést a ukazovat směr“, udělá dítku křížek na čelo, odmlčí se a pokračuje: „A úspěch v práci, trochu tvůrčího talentu… a velikou lásku k hudbě, umění a všemu krásnému. A schopnost vhledu. Budeš-li se snažit, opravdu snažit pochopit, co je člověk a láska, nakonec ji najdeš“, usmívá se srdcová víla a houpá kolébkou ze strany na stranu.
„A já ti k tomu všemu přidám ještě zdravej rozum, úsudek a logiku. Aby ses z těch vhledů nezbláznila“, mrkne ta realističtější na svoji idealistickou kamarádku, a i ona přistoupí ke kolébce. Obě dobré víly teď kolébají nemluvně v konejšivě pomalém rytmu, šibalský úsměv v éterických tvářích.
„A ještě ti dáváme, milá naše, ještě ti dáváme smysl pro humor, hodně velký smysl pro humor. Ten tě uchrání od všeho zlého“, dobré, předobré sestry se vezmou za ruce, naposledy se nakloní nad novorozeňátkem, lehce je políbí na čelo a s rozpustilým smíchem se rozplynou v mlze.

***
Křižovatka (2)
Jak jsem už někde napsala, vzpomínka na dětství pro mě byla ještě donedávna totéž co vstupenka do ráje. Báječní rodiče. Fantastická ségra. Houf kamarádek. Úspěchy ve škole. Spousta kroužků… … Zřídkakdy jsem měla volné odpoledne. A když přece, buď jsme řádily s holkama od baráku, nebo jsem nasedla na kolo a jezdila a jezdila a jezdila.
Dlouho mi trvalo, než jsem se naučila jezdit na kole. Jízda na kole mi nešla. Nevěděla jsem, jak koordinovat pohyby, jak udržet rovnováhu. Když jsem to ale pochopila, stal se ze mě maniak. Jezdila jsem jak s větrem o závod. Jezdila jsem pořád. Jezdila jsem denně. Jezdila jsem a jezdila…Až jsem jednoho letního odpoledne dojezdila.
Mám svátek, hudebku a … svou první autonehodu.

****
Sbírám se ze země a pomalu mi začíná spínat. „To je průšvih! Kam se schovat, kam zalézt... Utéct není kam, řidič vyděšenější než já mě bere za ruku a ptá se: „Nestalo se ti nic? Jsi v pořádku?“. Kývám a fňukám a bojím se na něho znovu podívat. To mi ještě tak scházelo. Toho chlapa znám. Ten nám vopravuje věčně porouchaného Warťase… No to bude průšvih! Dvojnásobnej.
„Jak se jmenuješ?“, ptá se pan Hofman, to bych se teda mohla ještě hádat vo to, kdo je tady nepozornej….. nepamatuje si mě, ten vůl, jen počkej zajíci, vona ti čelist ještě trochu víc spadne, až se dozvíš, čí dceru jsi málem zabil…
„Jak se jmenuješ?“, ozve se vedle mě znovu, já reaguji pláčem, a něco přitom nesouvisle drmolím.
„Co je s tebou? Jsi v pořádku?“
„Jo, nic mi není, ale strašně se bojím“, brečím a brečím.
„Už se neboj, nemáš čeho. Dobře to dopadlo“, snaží se mě uklidnit nejdřív řidič, potom policista.
„Jak se jmenuješ?“
„Já se bojím, já se bojím“, ječím a brečím.
„Tak jak se jmenuješ?“
„Já se bojím“, melu pořád dokola.
„Čeho se bojíš?“, chlapi si už nevědí rady. Své jméno zjevně nehodlám prozradit. A to je blbý. Do protokolu moje jméno potřebujou.
„Já se bojím …. táty“, vysoukám ze sebe.
„Táty! Vona se bojí táty!“, Hofman je už na mrtvici. „A jakého táty, prosím tě, řekni, JAKÉHO táty?“
„No našeho táty“, nemíním se dát jen tak lacino.
„A kdo je to, váš táta“, zkouší to ještě jednou pan Hofman, v hlase patrnou rezignaci.
Je mi jasný, že dál to nemá smysl protahovat. „Pan Landa“, vykoktám a pro jistotu přidám pár vzlyků.
„Kriste Ježíši“, Hofman skládá hlavu do dlaní a pak už to jede jak po másle.

****
Otevřít se
Včera jsem oslavila své první narozeniny. Vlastně své narození jsem oslavila. Protože teprve teď, ve čtyřiceti letech, začínám žít. Doopravdy ŽÍT. Je to smutný, ale je to tak. Až ve čtyřiceti začínám žít.

****
A tak jsem tady. Stojím před vámi úplně vysvlečená, až na kůži odstrojená, nahá. Protože věřím, že to má smysl, že si z toho můžete něco vzít. Že nebudete muset tolik tápat jako já. Že si skrz můj příběh a díky němu uvědomíte své vlastní stereotypy, a stereotypy rodin, ze kterých jste vzešli a kterým nevědomě podléháte. A že se je třeba i rozhodnete změnit. Čímž pomůžete nejen sobě, ale i svým blízkým.
Za chvíli tady budu stát úplně nahá… já, pětačtyřicetiletá, zralá ženská, žádnej zajíc.
Nebude to zrovna krásnej pohled. Kdyby mi bylo o dvacet míň, koukalo by se na to líp.
Je mi líto, že nemůžu nabídnout lepší podívanou. V pětadvaceti jsem se svlíkat neuměla. V pětadvaceti bych k tomu nesebrala odvahu, ani kdybych měla co vysvlíknout, jako že jsem neměla. Protože to jsem ještě nebyla já. To byl ještě někdo jinej. Někdo, kdo nevěděl, kým je, co chce, kam jde a proč dělá, co právě dělá.
V pětadvaceti jsem byla někdo, kdo vůbec neví, co tady dělá, proč žije, proč tu je. Bloudila jsem jak ten nešťastnej Ahasver, a možná hůř.
V pětadvaceti jsem se nemohla svlíknout, protože nebylo co ukázat…
A tak… Nebude to zrovna krásnej pohled. Kdyby mi bylo o dvacet míň, koukalo by se na to líp.
Je mi, kolik mi je. A jsem šťastná, že konečně mám co ukázat, vážení.
A vy… berte nebo nechte být. To už je na vás. 
 


Prezentace autora

                                                  

 Mgr. Yveta Rychtaříková, nar. 1960, vystudovala PF UK Praha, pracovala cca 10 let ve vrcholovém managementu – nejprve oblast obchodu, následně řízení lidských zdrojů.
V současné době působí jako lektor, konzultant a kouč v oblasti manažerských dovedností, komunikace, osobního rozvoje a personalistiky.
Prošla řadou sebepoznávacích aktivit – veřejných workshopů, kurzů, seminářů apod.
Absolvovala výcvik rodinných konstelací a Kurs neurolinvistického programování u Bhagata J. Zeilhofera.
 Dosud vydané knihy autora
 nakladatelství, rok vydání
Kritikou a pochvalou k vyšší motivaci zaměstnanců (odborná publikace)
Vydala Grada Publishing, a.s., v r. 2008
 Kontakty na autora:  e-mail R.Yveta@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony 739 323 213 
 Kontakty na autora:  adresa Psohlavců 1499/55, 147 00 Praha 4 


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih