HLEDÁM NAKLADATELE... …A slunce zas vyjde - Záblesk světla

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

…A slunce zas vyjde - Díl druhý - Záblesk světla 
 Autor Violet Jorková (umělecké jméno)                               

 Žánr  Beletrie  Formát publikace   x
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran 250 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
25.09.09

 Stručný obsah
„…A slunce zas vyjde“ je čtyřdílný román.

„Záblesk světla“ – Druhý díl tetralogie „…A slunce zas vyjde“

Ačkoli začíná spíš smutně, pokračování Sylviina příběhu je již o poznání optimističtěji laděné než díl první. Hrdinka naznačuje (aniž se zatím pouští do podrobného rozboru zjištěných skutečností), že prošla částečnou introspekcí, a osamělé sebezpytování hojně doplňované četbou odborné psychologické, ale i mystické a náboženské literatury obohatila o práci ve skupinách podobně zaměřených lidí. Změny jejího vnitřního nastavení se odrážejí ve stylu vyprávění a v dojmu, jakým knížka působí na čtenáře. Blýská se na lepší časy, světlo na konci tunelu je čím dál jasnější, víra a naděje, jakož i hrdinka sama, jsou stále silnější, a to je v textu znát.

Ve druhém díle se Sylvie ještě vrací k některým důležitým milníkům svého života, ale mnohem víc než v předchozí části, která je spíš popisem událostí, pocitů a rozpoložení, hledá řešení. Cestu ven z bludného kruhu vidí v sebepoznání a v uplatňování lidem dobře známých, leč málo pochopených a tudíž jen liknavě praktikovaných tzv. „věčných“ pravd a pravidel lidského soužití. Tyto pravdy a pravidla se snaží Pavlovi přiblížit, vysvětlit, proč jsou tak důležitá, a proč zásadní odklon od nich může napáchat tolik obtížně napravitelných škod.

Druhý díl je pokračováním upřímného vyznání z vlastních chyb a omylů a z chyb a omylů předchozích generací, zejména rodičů. Zde si Sylva – jako před tím matku – bere pod drobnohled otce, pro nějž má ale podstatně méně porozumění než pro mámu. V závěru však začíná chápat, že – navzdory dvouleté systematické a trpělivé práci na sobě – není ani zdaleka na konci cesty a připouští, že její pohled na tátu je stále ještě zkreslený bolestí a zklamáním z celoživotních citových nezdarů.

Čas plyne svým tempem a Sylvie začíná tušit, že vlastní emocionální proměnu nedokáže zvládnout tak rychle, aby byla schopná Pavla účinně a hlavně „včas“ ovlivnit. Její láska k němu však neslábne, spíš naopak. Lpění, závislosti a některých škodlivých programů a emočních zranění zbavená, jeví se tato láska čistší a hlubší než kdy dřív.

Jak to s nimi dopadne? 

 Ukázka textu
 ****
Tak a to je přesný. Úplně přesný. Mám trému, protože jsem tady naposled. Když popisuji někdejší city a pocity, někdejší Sylvii, zároveň jí jsem. Naposledy jsem. Je to moje derniéra. Poslední výstup nedospělého, tápajícího, dezorientovaného Sylvíka… a pak už jen…

Zavřete oči, odcházím…

Nowhere Girl (1)
Opouštím své zakletí a chci Tě vzít s sebou, Pavlušo… vím, že to nezáleží na mě. Můžu Tě vzít jen, pokud sám budeš chtít… Kohokoliv můžu vzít, ale jenom tehdy, bude-li chtít…
Netrvám na tom, ani nemohu, ale ráda bych Tě vzala s sebou. Protože Ty jsi to byl, kdo mi dal ten ohromující impuls, sílu a odvahu k tomu, abych se osvobodila. A abych se pokusila osvobodit i celé království.
Nebudu předstírat. Už nechci a nebudu předstírat. Nebudu se schovávat. Nebudu lhát.

Nemíním zachránit jenom sebe, totiž. Toužím zachránit celé království… kdyby to bylo možné, ráda bych je zachránila všechna. Všechna království, co jich jenom na světě je, včetně té veliké, nabubřelé, chamtivé a prolhané „demokracie“ za velkou louží. Tuhle „demokracii“ totiž miluju. Odjakživa. Vždycky mě přitahovala. Vždycky mě lákala. Proč? Protože přesně odrážela, přesně zrcadlila… mě. Amerika, její životní způsob a styl jsou přesným obrazem Sylvy, která živořila kdesi na druhé straně obrovského, nespoutaného oceánu, v maličké komunistickou mocí porobené zemi od roku 1965 cca do roku 2005.
Povrchní, zmanipulovaná, do sebe zahleděná, na špičku nosu si nevidící Amerika. To jsem byla já. Člověk tisíce tváří, z nichž ani jedna není pravá. Člověk tisíců masek, škrabošek a převleků. Přesně tak a podle toho, co je potřeba udělat. Abych se zalíbila. Abych se zavděčila. Aby mě ostatní přijímali. Abych byla úspěšná.
Smutnou realitou mého života je, že jsem neměla tvář. Žádnou tvář. A ještě smutnější skutečností je, že mě k tomu vychovali ti, kteří mě nejvíc milovali. Ti, a nikdo jiný, mi nevědomky, ale účinně, bránili vyrůst… protože nechtěli přijímat a vidět cokoliv, co neodpovídalo jejich představám… jelikož byli strašně, strašlivě zahledění sami do sebe. Sami do sebe a svého neštěstí byli zahleděni mí rodiče. Mí rodiče byli oba zakletí… ve strachu, ukřivděnosti a sebelítosti…
Pokud se mě týče, byla jsem na tom ještě mnohem hůř, než líčí jedna Tvá píseň, Pavle. Po světě jsem chodila, nemaje tváře. Vzpomínáš na příhodu desetiletého Sylvíka, který neměl žádný názor na to, jestli jsou kalhoty za výlohou hezké nebo ošklivé? To jsem byla já. Taková jsem byla.
Nemohla jsem být jiná. Nemohla. Tolik jsem se bála něco udělat, něco projevit, něco cítit, dát něco najevo… nemohla jsem být jiná. Nezbývalo mi než být Holčičkou Nikdo. Holčičkou Nula. Holčičkou Nic.

She´a real Nowhere Girl
Sitting in her Nowhere Land
Singing oh her Nowhere Song for Nobody

Nic, a naprosto nic, tiché, neobtěžující a neviditelné, obrovské, věčně nafouklé, přejedené a přecpané Nic jsem byla. Jedině takové Nic totiž mělo v naší rodině šanci přežít.
Už jsi přečetl dost, abys byl schopen udělat si obrázek. Neklidná, nešťastná, nervózní až hysterická matka, kterou jsem k smrti milovala. A zpočátku celkem klidný a veselý, postupně však ukřivděnosti propadající a posléze zcela rezignující otec.
Křik, lamentování, obviňování, pohrdání a shazování, prokládané působivými výstupy dramaticky prožívaného neštěstí na straně matky. Nejprve trpný, posléze zarputilý odpor projevující se nepříjemným, křivdy plným vzezřením, jízlivými poznámkami a časem též křikem na straně otce… v tom jsem žila.
Mámu jsem milovala, strašně milovala. Cit k mámě je nejsilnějším citem, který si pamatuji. Pamatovala jsem si ho i tehdy, když už jsem si začala uvědomovat, že cítit přestávám, tedy asi před pěti, šesti lety… Cit k mámě byl nejsilnějším citem, jaký jsem kdy prožila. A jediným citem, který jsem si byla schopná vybavit, když už jsem se začínala hrozit, že jsem cítit úplně přestala.
Stejně silné city mě stravovaly, jenom když jsem se platonicky nebo nešťastně zamilovala. Pak to bylo podobné. Rozdíl spočíval pouze v tom, že cit k matce byl opětovaný. Kdežto cit k platonickým láskám nenacházel odezvu. A díky tomu sílil. A měnil se, proměňoval, v hnusnou posedlost a umíněné lpění.

****
Pravá tvář (1)
Rozuzlení se blíží. Černá věž se s lomozem zřítila. Je po ní veta. Už jenom uklízím a rovnám zborcené kamení. To je tahle knížka. Velkej úklid. Vánoční gruntování… to je moje knížka.
Věděla jsem, že mi psaní pomůže. Ale takové efekty jsem nečekala. Opravdu ne. Knížka mě změnila a mění. Už se nebojím. Ani Tebe, ani ostatních mužů. A už se nebojím odmítnutí… Zkouška odvahy a „pravdy“, to je tahle knížka. Jaká je moje pravda, teď, dnes? Jsem už připravená? Jsem připravená ukázat Ti, kdo jsem, kam jdu a co chci? Jsem už připravená ukázat Ti svou pravou tvář? Nevím, nejsem si zcela jistá, ale zkusím to.
Chtěla bych být s Tebou. Být s TEBOU… Proč zrovna s Tebou? Nevím… neptej se, nevím. Pro tohle nemám žádné racionální vysvětlení, i když řada logických argumentů by se našla… ale tohle nemá s racionální argumentací nic společného, tohle mi nediktuje rozum, tohle je srdce nebo intuice, je to něco hluboko ve mně, něco, co jsem cítila už tenkrát, před dvaceti lety… A co jsem se bála říct nahlas, právě proto, že to odporovalo rozumu.
Být s Tebou… SKUTEČNĚ s Tebou, to znamená znát Tě, do hloubi duše Tě znát… a naopak… Víš, Pavlušo, tohle „Být s tebou“ má pramálo společného se sexem, jakkoliv je s Tebou krásnej… tohle „Být s Tebou“ je jiné… je to nějaký hluboký spojení… chci Tě poznat v tom nejlepším i nejhorším světle, a chci být na Tvé straně, ať se stane cokoliv… nemá to nic společného se sexem, ani se zamilovaností, ty nás jenom svedly dohromady… nevím, možná se mýlím, ale mám pocit, že Tebe znám lepe, než jsem koho kdy znala. Mám pocit, že dokážu nahlédnout za Tvou masku, nakouknout do Tvé černé věže… a kdykoliv se tam podívám - o to neusiluji, o to se nesnažím, spíš se tomu bráním - a přesto … najednou jako bych tam BYLA… a kdykoliv tam JSEM, nestačím se divit, protože tam nacházím cosi, co by mě bylo ve snu nenapadlo… nacházím tam… Jestlipak uhodneš, co tam ke svému nemalému překvapení nacházím, Pavlušo?

****
Intimní vztahy (1)
VZTAHY. Vztahy a jedině vztahy. Vztahy jsou tím, co nám nikdy nikdo nemůže vzít. Vztahy jsou tím, co můžeme v životě aktivně ovlivnit. Vztahy, mezilidské vztahy, soukromé i pracovní, to je, oč tu běží, vztahy jsou tím, o co mi jde. Za vším, co chci dělat, je snaha – a teď se, Pavle, podrž a neupadni! – snaha přispět ke zlepšení vztahů. Nejen mých vlastních vztahů, ale když to půjde, tak vztahů jaksi v globále. Protože bez hlubokých, intimních, otevřených vztahů jsme… NIČÍM.
Opouštím své zakletí a chci Tě vzít s sebou, Pavlušo… vím, že to nezáleží na mně. Můžu Tě vzít jen, pokud sám budeš chtít. Ráda bych Tě vzala s sebou, ale netrvám na tom. Ani nemůžu. Protože člověk nemůže nikoho osvobodit, nikomu pomoct… jenom sám sobě. A pak ještě může druhému nabídnout… lásku.

Bezpodmínečná láska (1)
Láska. Láska, to je to kouzlo. To je ten zázrak. Nejen partnerská láska, ale láska jako filosofie, láska jako princip, láska jako primární lidská hodnota. Jako hodnota, která hýbe světem. Láska je základ. Láska je to, co drží všechno pohromadě. A nedostatek lásky je tím, co působí rozklad, boření a ničení… Nedostatek lásky vzniká ze strachu. Nedostatek lásky je vyjádřením strachu. Ale láska, láska… Láska, laskavost, náklonnost, soucit, pochopení, porozumění, účast - to je to, co mění nepřízeň osudu v příležitost. Láska, laskavost, soucit - to je, to jsou, ta KOUZLA.

Člověk nemůže osvobodit nikoho jiného než sebe sama. Ani pomoct nemůžeme tomu, kdo nechce. Ale vždycky můžeme druhému nabídnout lásku. To je to, co dělám. Nenabízím Ti sebe, Pavlušo, ale svou lásku. V jakékoliv formě a se vším, co k tomu patří… Ber to jenom jako nabídku. Nemusíš přijmout. Není to nic než nabídka. Nabízím Ti lásku, prostou lidskou náklonnost, pochopení, porozumění, účast… nabízím Ti svou lásku, ne partnerskou lásku, ale lásku jako takovou, nabízím Ti ji proto, že Tě mám ráda a také proto, že Ti za mnohé vděčím.
Ty jsi to byl. To Ty jsi mi dal ten obrovský popud, sílu a odvahu vymanit se z okovů strachu. Ty jsi to byl. Láska k Tobě to byla. Láska, která obsahovala i veliký kus závislosti, lpění a umanuté chtivosti… ale pod tím vším byla láska. Hluboká, čistá láska. Láska ženy k muži…
Nevím, jestli se mi to daří, ale chtěla jsem, po celý ten čas, co píšu, chci VYJÁDŘIT TU LÁSKU. Chci, abys pocítil její sílu… Víš Pavlušo, lidi tomu nevěří a smějí se a ušklíbají, ale pravda je, že všichni trpíme nedostatkem lásky. Nejen partnerské lásky, ale lásky jako takové.
Chci, celou tu dobu, co píšu, chci vyjádřit tu lásku. Nevím, jestli Ti to je k něčemu dnes, teď, ale možná, že jednou Ti to k něčemu bude… Vidět, číst a cítit, skoro bych řekla HMATAT, zkrátka VĚDĚT, že Tě někdo měl, že Tě někdo má, rád. Bez požadavků a bez podmínek. Prostě rád.
Teď už nepochybuji o tom, že jsem ji našla. Teď to vím. Tak konečně! Konečně jsem ji našla. Tak dlouho jsem hledala, až jsem našla, přesně jak slibovala jedna moje dobrá víla, víš která, ta, co dávala vášnivý srdce…
Tak konečně! Konečně jsem ji našla. Tak dlouho jsem hledala, až jsem našla…
Našla jsem hlubokou, čistou, bezpodmínečnou lásku. Nejen k Tobě, ale ke všemu a ke všem.

****
Moc nevědomí (2) Stereotypy
„Kvůli tomu to celé dělám, milá moje. Ne, aby se někdo trápil, ale aby lidi pochopili, že se dá vystoupit, že lze sesednout z toho šíleného kolotoče, z těch šílených kolotočů, na které jsme nastoupili, protože nám nic jiného nezbylo, protože nás tam výchova a společnost a tak podobně prostě posadily a zaplatily za nás cikáněti vstupné až do konce života.“
„Chceš ukázat, jak z toho ven…“
„Ano, přesně. Ale dřív než můžu ukázat jak z toho ven, musím ukázat, že je to opravdu začarovaný kruh, co většina lidí žije, aniž si to uvědomujou, a že pokud nevstoupí do vlastního nitra, nemají nad svými životy de facto žádnou moc, protože je ovládá něco silnějšího, něco, nad čím nemají, nemáme z úrovně rozumu žádnou kontrolu – podvědomí, nevědomí, neviditelné rodinné vazby a solidarita s rodiči i předky a bůhví co ještě. “, nadechnu se a dodám: „A vůbec, ale vůbec nic nechci vyčítat svým rodičům. Ani náhodou, ani náznakem. Na příkladu naší rodiny chci jenom ukázat, že je to pravda."
„Co je pravda?“
„No přece to, že nás výchova a rodinné prostředí programuje, sakra! Ne ovlivňuje, ale programuje, PROGRAMUJE, chápeš ten rozdíl?!“, rozhazuji vzrušeně rukama a nakláním se blíž k Pavlíně, „a že jako rodiče máme obrovskou zodpovědnost, pro Boha!“, pokračuju: „Zodpovědnost, jejíž dosah si vůbec neuvědomujeme! A že naše chování na všech frontách, tedy nejen vůči dětem, ale i vůči sobě navzájem, doslova a do písmene formuje naše děti!“, jsem tak rozrušená, že mi přeskakuje hlas. Pavlína teď mlčí a jenom zírá.
„Že to není jenom „napůl“ nebo „trošku“ nebo tak něco. Ale že je to skutečné programování! Fatální programování! Že záleží doslova na každém slově, které dítěti řekneme! A na každém slově, gestu, pohledu, způsobu, jakým se chlap a ženská chovají k sobě vzájemně, do prdele!“, musím se napít, abych mohla pokračovat.
„Na všem, co děláme jako rodiče, strašně záleží! Všechno, doslova všechno naše děti ovlivňuje a programuje. I to, co se nevyřkne…“, úplně mě tato plamenná promluva unavila, ale přece jenom se ještě zmůžu na jakési shrnutí: „Jde mi o to ukázat, že jsme sami naprogramovaní, a na základě těchto programů dále programujeme své děti, a dokud z toho nevystoupíme, žijeme v podstatě životy svých rodičů a předků obecně… a díky tomu více méně nemáme možnost jednak jinak. Dokud si neuvědomíme, že nějaké programy máme, pohybujeme se životem jak loutky. Nejsme to my sami, kdo rozhoduje a jedná. Je to rodina a společnost, co nás vede, co nás ovládá. Absolutně.“

„Takže, jestli tomu dobře rozumím, tak když je dítě nešťastné, nebo bere drogy nebo chlastá, měli by si šišku drbat především rodiče?“, ptá se Pavlína.
„Jo, tak nějak. Čím je dítě mladší, tím víc jde jeho destruktivní nebo nepatřičné chování za rodiči, nebo obecněji za rodinou."
„To teda znamená, že dítě nemá žádnou zodpovědnost?“
„Malé dítě zodpovědnost nemá – ani nemůže. Nejdřív musíme vyrůst, to dá rozum, Pavlíno! Jak bys mohla mít zodpovědnost jako tříleté dítě? Ale jako dítě desetileté už nějakou tu zodpovědnost máš, pochopitelně. A čím jsi starší, tím je tvá zodpovědnost větší.“
„Tomu moc nerozumím, řekla jsi, že všichni jednají pod tlakem rodinných programů, a dokud je mají, neexistuje skutečná možnost chovat se jinak."
„Ano, to jsem řekla. Ale čím jsi starší, tím víc máš rozumu, nebo ne? Už nejsi bezbranná, už se umíš o sebe postarat, a tím pádem se můžeš začít nad věcmi zamýšlet. Můžeš začít věci řešit, a když vidíš, že něco nefunguje, můžeš se začít rozhlížet, co udělat, aby to fungovat začalo.“ Zamyslím se a dodám: „Připouštím, že tohle je zapeklitý paradox. Na jednu stranu jsi naprogramovaná, a tudíž je strašně těžké cokoli změnit."

Začínat od sebe (1)
„Ale na druhou stranu jedinej, kdo to změnit může, jsi potom už jenom ty sama!“, vmísí se Pavlína energicky. „Jo, myslím, že rozumím. Já jsem taky byla naprogramovaná k tomu, abych svými dětmi manipulovala, abych je „vychovala“ rovná se naprogramovala k obrazu svýmu, tedy rodiny. A taky jsem to léta dělala."
„Přesně! Ale jednoho dne sis uvědomila..."
„Ano, jednoho dne jsem si uvědomila, protože jsem to už dýl nemohla přehlížet, že moje děti, teda přesněji Martin, mají problémy. Martin byl hodně nejistej."
„A ty jsi pochopila, a přiznala si, že ta nejistota..."
„Souvisí s tím, jak se ho pořád snažím vecpat do nějakých škatulek a šablon.“
„Tak jsi to přestala dělat!“
„No, nebylo to tak jednoduchý, Sylvi. Šlo to strašně ztuha."
„Já vím! Vo tom mi něco vykládej! To já přece dobře vím!“, začínám se ne smát, ale řehtat: „Ten tvůj pokoj, Martine, to nesnesu, to mi jde na nervy. Jestli ho hned neuklidíš, budu si muset vzít prášek…“, vidím Pavlínu před svým vnitřním zrakem a vzpomínám na ty doby, kdy jsem se jí i já sama raději klidila z cesty, abych taky neslízla nějakou tu výčitku.
„Jo!“, i Pavlína se směje. „Ale Sylvo, mně to opravdu šlo na nervy, já jsem se fakt třásla jak osika, a musela si brát prášky.“
„Já vím.“, dodám o poznání vážněji, „ale přesto jsi to dokázala změnit…“
„Jo. A to je to, o čem mluvíš – člověk je sice nějak naprogramovanej, ale přesto má zodpovědnost. Můžeme se změnit, všichni. Ale musíme proto něco obětovat.“
„Zadrž, kamarádko!“, dělám, jako že se hroutím. „Jak začneš s obraty jako „něco obětovat“ a tak podobně, většina lidí přestane poslouchat, tím spíš číst!“
„Hmm, to máš asi pravdu.“
„Moralizování nefunguje. Co se mezi lidmi ve vztazích děje, nemá nic společného s morálkou. Morálka je na to krátká, naprosto a absolutně. K tomu se v knížce hodlám taky vyjádřit…“

****
Ve třiceti a dokonce i v pětadvaceti jsem byla mnohem starší, než jsem teď. Byla jsem rozhozená, ustaraná a smutná, strašně, strašlivě smutná. Musela jsem čelit hoře problémů, hoře, která mě přerůstala, hoře, jejíhož vrcholu jsem nedohlédla a vedle níž jsem si připadala děsně malá, nepatrná, neviditelná a hlavně absolutně, totálně, naprosto bezmocná. V pětadvaceti a ve třiceti jsem byla ve světě úplně ztracená, problémy a starosti (ve spolupráci s mými postoji) ze mě udělaly atraktivně vyhlížející, ale v podstatě stařenu.
Dneska jsem mladší, než jsem kdy byla. Věřím si, vím, kdo jsem (přibližně) a kým chci být (celkem dost přesně). Nepochybuji už o tom, že mohu být, kýmkoli si zamanu. A jestliže se rozhodnu, že budu vyrovnaný, laskavý, veselý a života plnými doušky užívající člověk, pak jím také budu. Možná to ještě chvilku potrvá, ale jestliže se pro to rozhodnu, jestliže to doopravdy budu chtít, pak se to taky tak bude dít.
To je ta svobodná volba, o které hovoří všichni staří mistři. TO je ona.

Svobodná volba (2)
Nezáleží tolik na tom, co život přinese. Okolnosti nejsou tak důležité, opravdu ne. Rozhodně nejsou TAK důležité, jak všeobecně věříme.
Důležité je, jak se člověk k okolnostem postaví. Náš postoj je důležitý.
To, jak se k okolnostem postavíme, jak na ně reagujeme, jak je řešíme… to je ona svobodná volba, o které hovoří všichni staří mistři.
Život není mariáš. Nezáleží zas tolik na tom, jakej Ti přišel list. Jak s ním hraješ, jak si s ním poradíš – na tom záleží. Okolnosti nemají zas takovou váhu, jakou jsme zvyklí jim všeobecně přikládat. Náš postoj je tím, co z okolnosti vytváří, buď příležitost nebo prohru. Postoje rozhodují o tom, co se z okolnosti vyklube. Zda zisk nebo ztráta. Zda vítězství nebo porážka. Volba postoje, TO je naše SVOBODNÁ VOLBA.
Škoda, že jsem tohle vzala, SKUTEČNĚ VZALA, na vědomí až asi tak před pěti roky. A dvojnásobná škoda, že jsem to plně pochopila a důsledně se tím začala řídit teprve cirka dvě léta nazpátek. Protože jsem o tom věděla už dávno…
Zápas nedospělého Sylvíka a Sylvíčka, který jsem, jak doufám barvitě popsala, a ještě dokreslím, má ukázat právě tohle. Jak se starý postoj, starý způsob navyklého jednání, projevuje. Jak úporně bojuje… jak se nechce vzdát vlády… a jak obtížné může být nahradit ho jiným, dospělejším chováním.
A tahle knížka má ukázat, že se to může podařit. Že člověk má, skutečně má, svobodnou volbu. Že může vyrůst. Přestože to někdy dlouho trvá, můžeme vyrůst. Může se to podařit. Každému. I obyčejnému smrtelníkovi jako jsem já. I tlusťochovi, chameleónovi, vochlastovi a workholikovi se to může podařit. I malej, nezodpovědnej, zbědovanej, vystrašenej, odmítanej, nerespektovanej Sylvík to může dokázat… ne žádnej moudrej svatej. Ale malej, ubohej, prolhanej, tlustej, nešikovnej, línej Sylvík to může dokázat. Pokud je však tohle pravda, pokud je tohle fakt, pak už to ale přece…může dokázat každej, nebo ne?

****

Jestliže rezignujeme na něco, co tvoří důležitou součást života a co je zdrojem spokojenosti a štěstí, utrpíme nevyčíslitelné ztráty. A nejen my, ale všichni lidé, se kterými přicházíme do styku. A nejen v té oblasti, o kterou konkrétně kráčí, ale ve VŠECH oblastech života. O tom jsem přesvědčená. Tak třeba mé četné profese. To bylo jenom hledání a tápání, snaha najít něco, co jsem nenašla tady, někde jinde. Což je – opět od počátku – odsouzeno k neúspěchu, protože ať jdu, kam jdu, vždycky tam v první řadě najdu… Koho? No KOHO? SEBE, přece… A tak se taky nemůže nic, ale vůbec nic změnit, dokud se nezměním JÁ SAMA.
Jakákoliv změna, je-li změnou k lepšímu, má význam. Ale změny, kterých člověk dosahuje, aniž se dotkl kořenů svých problémů, aniž rozpoznal, prohlédl si a přijal své slabé stránky, tedy svůj stín, jsou buď jenom zdánlivé anebo částečné. To podstatné zůstává. A udává tón našemu životu. To je moje zkušenost.

****
Má katastrofální, stereotypní, nudná a bolestná nesvoboda spočívala v tom, že jsem vůbec nerozhodovala o tom, kdo ve mně roznítí milostný oheň. Rozhodovalo za mě to, co se dnes a denně dělo u nás doma. To, a nic jiného, zásadním způsobem utvořilo mou základní představu o povaze vztahů mezi ženami a muži. Jednání mých rodičů zapsalo do mého podvědomí dosti hnusný program týkající se vzájemného soužití mužů a žen, a ten mě řídil. Čtyřicet let mě řídil. Jinými slovy - řídilo mě ONO. Ono a nikdo jiný. Mé vlastní podvědomí mě do té situace nejdřív natlačilo, nechalo mě jednat, a pak mě za mé jednání potrestalo.
A tak to chodí s námi všemi. O nejdůležitějších věcech života vůbec nerozhodujeme. Tedy ne vědomě. Nejdůležitější věci jdou z ne(pod)vědomí. A nejsou, vůbec, ale vůbec nejsou naše. Jsou převzaté. Nejvíc toho přebíráme od rodičů, ale později i z širšího okolí.
O nejdůležitějších věcech života vůbec nerozhodujeme, tedy dokud si to neuvědomíme a nezačneme se tím zabývat.
O nejdůležitějších věcech svého života vůbec, ale vůbec nerozhodujeme. V nejdůležitějších věcech jednáme na základě diktátu okolí, především rodičů a předků. Nejdůležitější věci jdou z podvědomí a nejsou naše. Jsou převzaté, kompletně převzaté.
O nejdůležitějších věcech svého života, jako jsou partnerské vztahy, vztahy k dětem a obecně, o záležitostech jako je vztah k práci, k penězům a nakládání s nimi, vztah k vlastnímu tělu, sexualitě, zdraví, autoritám a tak dále, vůbec nerozhodujeme. Ať se to komu líbí nebo ne, nejdůležitější rozhodnutí jdou z pod(ne)vědomí a jsou kompletně převzatá.


Prezentace autora

                                                  

Mgr. Yveta Rychtaříková, nar. 1960, vystudovala PF UK Praha, pracovala cca 10 let ve vrcholovém managementu – nejprve oblast obchodu, následně řízení lidských zdrojů.
V současné době působí jako lektor, konzultant a kouč v oblasti manažerských dovedností, komunikace, osobního rozvoje a personalistiky.
Prošla řadou sebepoznávacích aktivit – veřejných workshopů, kurzů, seminářů apod.
Absolvovala výcvik rodinných konstelací a Kurs neurolinvistického programování u Bhagata J. Zeilhofera.
 Dosud vydané knihy autora
 nakladatelství, rok vydání
Kritikou a pochvalou k vyšší motivaci zaměstnanců (odborná publikace)
Vydala Grada Publishing, a.s., v r. 2008  
 Kontakty na autora:  e-mail R.Yveta@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony 739 323 213 
 Kontakty na autora:  adresa Psohlavců 1499/55, 147 00 Praha 4 


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih