HLEDÁM NAKLADATELE.... Lumír Hon: 4 příběhy ze života Heleny H.

 Název díla

4 příběhy ze života Heleny H.               
 Autor Lumír Hon                               
 Žánr  Beletrie, povídky  Formát publikace A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran 90 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky x  Stav nabídky K vydání 
15.10.2009
 Stručný obsah
Jde o autobiografické příběhy ze života těžce nemocné ženy, kdy v každém z nich v hlavní roli úspěšně bojovala se smrtí, balancovala na hraně mezi životem a smrtí, kdy se ze zdravého a bezstarostného děvčátka tvarovala do role padesátileté invalidní důchodkyně. 
 Ukázka textu
4. Příběh neumírající naděje.

Jednou, kdysi dávno, když mu umírala žena na rakovinu, řekl mi soused Jirka:
„Víš, kamaráde, nejhorší na tom je, když vidíš, jak se ti ten člověk ztrácí před očima, jak neskutečně trpí, jak se trápí. Ty se trápíš s ním. Strašně rád bys udělal cokoliv, abys pomohl, ale nezmůžeš nic. Jen se koukat, jak ti žena pomalu odchází. To ti je tak hnusný pocit, to tě tak tlačí tady na prsou. Ta bezmocnost, když víš, že se blíží konec, to je na zbláznění… "

Teď po letech na ta jeho slova myslím. Je pátek večer. Sedím na balkoně a odpaluju jednu cigaretu od druhé. Odpoledne mi Helenku odvezli rychlou sanitkou do fakultky v Brně. Mercedesem. Po týdnu proleženém na jednotce intenzivní péče v naší okresní nemocnici, kdy se mi před očima měnila, pomalu ztrácela, kdy jsem pozvolna na vlastní kůži poznával váhu těch Jirkových slov. Je to rakovina, není to rakovina…? Bezmocnost, beznaděj, čekání na konec. Panebože!
Ne, čekání na konec ne. Pořád jsem věřil, že se něco přihodí, že doktoři na něco přijdou, co zabere a holka se zase postaví na nohy a začne se usmívat, přestane se svíjet bolestmi, nabere správnou barvu… Poslední přece umírá naděje!?

Ale pěkně popořádku.

Toho léta druhého roku třetího tisíciletí jsme vyrazili na dovolenou do rekreačního střediska ve Šlovicích. Taková osada asi dvacet kilometrů od Rakovníka, silnice tam končí. Dál se už dá jenom po lesní cestě pěkně z kopečka dojít k Berounce. Nádherná příroda, klídek, čistý vzdoušek, k dispozici bazének, tenisový kurt. Když máš auto, kolem dokola mnoho příležitostí k výletům. Užívali jsme si týden, přes víkend nastala parna, chystali jsme se oddat opalování a koupání.

V sobotu v poledne dostala Helenka záchvat. Mysleli jsme si, že se zase ozvala slinivka, ale bolesti byly jakési jinačí. Helča se svíjela, nepomáhaly léky, co měla s sebou, nepomáhal led na břicho, nepomáhalo nic. Volal jsem do Rakovníka na pohotovost, řekli, že tím směrem vyrazila doktorka k nějakým případům, že jí dají adresu, aby se stavila i k nám. Dvě hodiny se žena trápila, zkoušela všechno možné i nemožné, bolesti nepolevovaly, doktorka nikde. Zkoušel jsem Rakovník zburcovat znovu, ale prý máme počkat, lékařka je někde na cestě poblíž, určitě dorazí.

Po těch dvou hodinách se to přece jen začalo trochu obracet k lepšímu. Prášky už byla dokonale poblbnutá, začalo jí to být jedno, bolesti se otupily, přestala zvracet. Asi za tři hodiny po zavolání konečně doktorka z pohotovosti dorazila. Celá schvácená, upocená, prý se po cestě stavěla i k neohlášeným případům, kdy lidé kolabovali z parna, omlouvala se za pozdní příjezd. Přece jenom jste tady na takové samotě, na konci světa. Helenka jí pověděla, co se stalo, jak to probíhalo, dostala nějakou injekci a doktorka zase odfrčela.
Záchvat přešel, břicho přestalo bolet, vyspala se, bylo líp. Jenom druhý týden dovolené už za moc nestál. Musela hlídat stravu, byla ve střehu a sledovala se, měla strach udělat nějaký výlet – co kdyby…

Pomalu se na tu patálii zapomínalo, když kterousi neděli v říjnu přišel stejný záchvat znovu.
To už jsme neváhali, naložil jsem ji do auta a do nemocnice. Dali ji na chirurgii a uložili pod kapačky na JIP.

Už jsem se v předešlých příbězích zmiňoval o tom, že jednotky intenzivní péče jsou si v nemocnicích hodně podobné. Tehdy v naší okresní byla JIP ještě trošku zastaralá. Stísněné podmínky, zastaralé přístroje, sestry sice přes okénko do místnosti viděly, ale stejně, když do pokoje chtěly jít, musely to celé obcházet přes chodbu dvojími dveřmi. Tam mi ženu uložili, tam strávila skoro celý týden. A za celý týden nepřišli na to, co jí vlastně je.

Řeknu vám, vytrpěla své!
Vždycky odpoledne jsme za ní přišli, pokaždé vypadala hůř, před očima stárla, měnila se.
Kapačkami jí hned v pondělí rozpíchali ruce tak, že nebylo kam píchnout další injekci, museli jí zavést kanylu přímo do cévy pod klíční kost. Normálně jí rozřízli maso, ústí hadičky upevnili napevno, dovnitř proudil z kapaček potok oblbováků, výživy, dávali jí krev, plazmu.
Bolesti, i přes všechny ty léky, co do ní prali, nepolevovaly. Začala nad sebou ztrácet vládu, museli jí dát „pemprsky“, nebyla schopna sama se kontrolovat. Ven to šlo samo.
Od úterka začala žloutnout. Bylo to pozvolna, nejprve oční bělmo, nehty, pak pomalu kůže od krku po celé tělo. Ve čtvrtek byla žlutá tak, že by Číňan záviděl. To už jsme byli vyděšení všichni včetně Helenky. Jen primář chirurgie ne.

Silně arogantní chlap, všude byl, všechno znal, vždy měl pravdu. Šly o něm mezi občany dost brutální zprávy, o jeho neschopnosti, povýšenosti, lajdáctví. Pravda, byl se za Helenkou podívat, viděl, jak schází, muselo mu být jasné, že pacientku pomalu ztrácí. Jediné, na co se zmohl, bylo, že jí donesl své osobní bílé pláště, ať mu na ně vyšije jeho jméno. Aby se nenudila, aby zbytečně čas proležený na jipce neprolenošila. Zda to bral coby součást léčby, těžko posoudit. Zoufalá žena mu to jméno vyšívala a přitom ho drtila mezi zuby.

Ve čtvrtek přijel švagr z Chrudimi. Volali jsme mu, jak je na tom Hela špatně. Vlastně tušil, že to může být naposled, co ji uvidí. Při návštěvě se snažil situaci zlehčit, pokoušel se vtipkovat, ale neutajil, jak vnitřně trpí za svou sestru, jak jej trýzní pohled na ten choulící se žlutý svazeček bolestí. Chtěl si to vyříkat s primářem, ten nebyl přítomen. Večer švagr odjel s vědomím, že příští zpráva od nás může být zprávou nejhorší. Nikdo jsme už nedokázali odhadnout, jestli je ještě nějaká naděje. Jak dlouho se ještě Helenka vydrží takhle trápit. Její tělo přestalo přijímat výživu v jakékoli formě, uvnitř cítila Helenka rozžhavené olovo, kterým těžkly všechny orgány. Byla zesláblá, podvyživená, dehydrovaná. Celá žlutá a zoufalá.

Večer nastoupil směnu jeden z mladých doktorů, který přes týden primáři tak nějak přicmrndával, své názory si nechával pro sebe, svého nadřízeného uctíval a byl k němu „loajální“. Teprve ve čtvrtek večer  jedině tohoto mladého a nezkušeného doktůrka napadlo, aby se k pacientce posadil a nechal si od ní vyprávět, co všechno už má z neduhů a nemocí za sebou. Do té doby to z celého personálu JIP a chirurgického oddělení nenapadlo dočista nikoho. Skutečně. Do té doby neměli odborníci ponětí o tom, že má Helenka po plastice slinivky, že má dvě třetiny žaludku pryč, že její vnitřnosti jsou na rozpadnutí! Nebo se mýlím?!

Faktem je, že doktůrek pozorně poslouchal, pak si začal dělat poznámky o tom, že pacientka byla i v péči profesora Dítěte, že by se snad měli k ní přibrat i jiní, chytřejší, odbornější a zkušenější felčaři. A ráno to primáři přednesl.

Začaly se dít věci.
Arogantní a nasupený primář se Helenky při vizitě optal, zda je pravda, že se zná s profesorem Dítětem. Když mu řekla, že velice dobře, že se o ni staral jak při slinivce, tak při žaludku, primářův kohoutek splihnul. I s napojenými kapačkami, za podpory sester, ji nechal dopravit do své kanceláře hned vedle JIP, vytočil číslo interní kliniky ve fakultce v Brně a po několika minutách byl spojen s přednostou. Pak podal sluchátko Heleně a vybídnul k hovoru – se samotným Bohem mezi lékaři!

Jak byla ze svého pobytu na JIP Helenka oslabená a rozhozená, hlas profesora Dítěte ji naprosto složil. Rozplakala se a jen s obtížemi a mezi vzlyky mu sdělovala, co se to s ní vlastně děje. Profesor poslouchal, nepřerušoval její blábol. Nemohl z toho být chytrý, Helenka se těžce vyjadřovala, ztrácela souvislosti, šly na ni mrákoty. Promluvil, až když se natolik vyčerpala, že zmlkla. Převezeme vás k nám, oznámil suše a chtěl k uchu primáře.
Během hodiny byla přichystaná rychlá mercedeska s houkačkou, přichystána byla i Helenka.
Ještě mi stačila zavolat do práce, ale tam mě nemohli zastihnout. Jen mi kolega, co s ní mluvil, oznámil, že se asi něco děje, že byla celá roztřesená, uplakaná a že zavolá, až bude na místě.
Na jakém místě? Víc nevěděl.

U vedoucího jsem se dovolil a pelášil do nemocnice. Přítomen byl jenom ten mladý doktor, co si Helenku vyslechl, a spustil mechanizmus její záchrany. Ten mi o tom večeru pověděl, pověděl mi o telefonátu a nakonec o urychleném převozu Helenky do Brna. Poslouchal jsem a nevěděl, jak se zachovat.
Asi jsem mu nakonec poděkoval. Nevím.

Z nemocnice jsem odcházel a kolem žaludku a ve střevech jsem měl revoluci. Doktůrek se vyjádřil, že to bylo za minutu dvanáct. Kdože to umírá poslední?!

Teď je pátek večer a já na balkoně típám poslední cigaretu. Jdu spát. Jsem nervozní, neklidný, rozhozený. Už ať je zítra! Hned po ránu jedu do Brna.

Kolem desáté dopoledne vcházím do rozlehlých prostor centrální jednotky intenzivní péče fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích. Hned od dveří vidím Helenku. Kapačky napojeny do připravené kanyly pod klíční kostí, plno trubiček a drátů ze soustavy přístrojů kolem jejího lůžka.
Ale holka mě vítá úsměvem!
Nadzvedává se, aby mi dala hubičku na přivítanou. Před postelí na pojízdném stolku si všímám malého přenosného televizoru. Je natočený tak, aby mohla vleže televizi sledovat.
Koukám, nějak mi holka vybledla. Ta žlutá barva se ztrácí, pomalu už vypadá tak, jako vždycky.
Jsem z toho jelen.

Vedle její postele někdo umírá za plentou, jsou slyšet jenom slabounké vzdechy. Sestra postává a nakukuje za plentu. Čeká, kdy bude moci přístroje vypnout. Naproti chrčí z posledního postarší chlap, co se napil fridexu. V televizi běží nějaká telenovela, hádají se tam, kdo má právo vést rodinnou firmu. Helenka je v klidu, tiskne mi ruku a usmívá se.

„Já tomu ani nemůžu uvěřit, bobku, asi se z toho zblázním,“ říká hlasem sice slabým a unaveným, ale zní mi v něm docela jasně úleva a radost z toho, že je jí lépe.
„Když ti o tom budu vyprávět, taky nebudeš chtít věřit. Znovu jsem se narodila.“
„Tak povídej! Co se to vlastně stalo? Sem tě vezli na umření, ty jsi teď plná života."
Cítím, že mi nějak podezřele vlhnou oči.

„Představ si, než mě sem přivezli, stačil profesor Dítě svolat jakési kolegium. Tak tu na mě čekal chirurg, žílař, srdcař, neurolog, co já vím, kdo všechno. V jejich čele profesor. Já už byla hotová. Cestou jsem se normálně modlila, loučila se se životem. Opravdu. V duchu jsem rekapitulovala svůj život, přemýšlela, jak to sami beze mne potáhnete s Tomáškem a mamkou, jestli a nakolik vám budu chybět. Normálně jsem se viděla, že na tom světě tady končím. Byly chvíle, kdy jsem viděla svoji nebohou dušičku stoupat mimo moje tělo.“
Panebože!!

„V tom frmolu, který kolem mě nastal, hned co mě uložili do postele, jsem se pořád ztrácela. Ani ti nepovím, co se mnou všechno dělali. Nějaká sonda do žaludku, rentgen, do tunelu na magnetickou rezonanci, proklepávali mě, prohlíželi…Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale asi dost dlouho. Už byla za okny tma jako v pytli, když přišel profesor ještě se dvěma doktory, posadil se ke mně a říká: Paní Heleno, našli jsme to. Já byla už tak odevzdaná, že mě to v první chvíli ani nezajímalo. Ale on pokračoval a fakt nekecám, začalo se mi při těch jeho slovech dělat líp. Že ty moje problémy tentokrát dělá tromboza mezenterických cév. Prostě někde za operovaným žaludkem se mi ucpávají žíly, proto ty bolesti, proto ta žlutá barva, proto nic nezabíralo z těch léků, které mi doposud dávali. Ukázal na jednoho z těch dvou kolegů a říkal, že to je specialista na žíly a cévy, a že mě jemu plně předává k další starosti. Že do rána mi do kapaček budou dávat nějaké léky na rozehnání té trombozy. Když se to do rána uvolní, bude dobře. Když ne, tak budou přemýšlet s tím druhým kolegou, jak a kudy mě otevřít a vnitřek vyčistit.“

Ani jsem nedutal a jenom jí tiskl ruku. Až mě upozornila, že to bolí.
„No a představ si, ráno tu byl ten specialista na žíly, porovnával zápisy ze všech vyšetření a z přístrojů, co jsem na ně napojená a pak mi povídá: Ženská, máte štěstí. Je to průchodné, teď už se váš stav bude jenom zlepšovat!“
Slzičky, které jí začaly proudit z očí, nevadily. Už to nebylo z bolestí. Byly to slzičky radosti, úlevy. Kapičky naděje. 

Prezentace autora 

Lumír Hon, narozen 1948, žije v Opavě, psaní se začal věnovat v důchodovém věku 
 Kontakty na autora:  e-mail honlumir@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony 608 759 406 
 Kontakty na autora:  adresa Rolnická 13, Opava 5 74705 

Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu