HLEDÁM NAKLADATELE... Marta Urbanová: Deník pro jiný svět

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Deník pro jiný svět
 Autor Marta Urbanová                             

 Žánr  Beletrie  Formát publikace  A5
 Ilustrace x  Odhadovaný počet stran 200 stran 
 Typ ilustrací  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
05.11.2009

 Stručný obsah
Hlavní postava knížky vypráví dceři Adélce svůj život od dětství, přes všechny peripetie své babičky, maminky, emigraci strýce, své lásky, studia na lékařské fakultě, nástup do zaměstnání, své manželství až k navenek nešťastnému, ale vcelku šťastnému konci. Jako červená, místy se ztrácející, nit se táhne příběhem její láska.

 Ukázka textu
Sedíš vedle mne jako kdysi, hladím tvé vlásky. Jemné blonďaté živé pramínky. Zlatý vodopád. Není to v tomto domě, je to v protější stráni u našeho starého bytu Pod Svatým Martinem. Je slunečný den a sedíme v parčíku uprostřed činžáků. Kolem poskakují děti. Smějí se. Některé jsou s tebou staré. Ty docela malé si hrají na písku, ty větší mají už své starosti, vozí kočárky, v nich své panenky a hovoří s nimi jako jejich maminky. Dívám se na ten obrázek, otvírám ho a pomalu ti dávám do něho nahlédnout. Připadá mi, jako by se mezi nás vklínil větší časový prostor, než tomu ve skutečnosti je. Jako by to nebylo v tomto životě, jako by se to událo v dávných dobách, ve světlých okrových barvách, v krajině štěstí. Máš na sobě světlé šaty, ty které máš nejraději. Ty, které ti koupila teta v Americe, když jsme byli u ní na návštěvě. Když jsme společně vstupovaly do obchodního centra, do oddělení, které by obléklo všechny děti našeho města, měla jsem obavu, že budeš vybírat celé odpoledne, ale ty jsi měla vybráno hned. Jak jsi je spatřila na ramínku, jak ses v nich otočila v zrcadle, už jsi je nesundala. Slušely ti.

Škoda, že se už nemůžeme spolu vrátit do té vesnice, do mého rodného domu. Všechno bych ti teprve teď ukázala, to o čem ti hodlám vyprávět. Prolezly bychom spolu každý kout, ukázala bych ti tajemství staré truhly, té kterou si moje prababička vysloužila u pánů na zámku. Byla to velmi stará truhla. Říkalo se o ní, že si ji na zdejší zámek přinesla maminka pana barona odněkud ze severních Čech. Ale kdo ví. Neustále bychom byly spolu, všechno bych ti vysvětlila. Věnovala bych se ti daleko víc než dřív, kdy jsem na tebe neměla čas. Musela jsem chodit do práce, abych udělala atestaci, abych neztratila praxi. Teď by šla veškerá má práce stranou, teď bych se věnovala jen tobě. Obě by nás to obohatilo. Z tebe by už teď byla slečna, chlapci by se za tebou otáčeli a ty by ses mi se svěřovala svými láskami. I já bych se ti svěřovala. Jinak než takhle. Držela bych tě kolem ramen a co chvíli bych cítila vůni tvých vlasů. Vyšly bychom si tam u nás doma nahoru do verpánků, ke kapličce. Trávy by byly vysoké a včely a čmeláci by se snažili, sedali z květu na květ. Těžkými vůněmi by se nesl jejich bzukot a čas by tekl líně a nikam by nás nehonil. Ale teď už to nejde. Je promarněno. Je příliš pozdě. Byt Pod Svatým Martinem už není náš, je prodaný a ty jsi daleko. Takhle si to můžeš jen představovat a já vím, že tvoje představivost je barevná, živá, nezná mezí. Ale přece jen, kdybych tě tam ještě jednou mohla vzít, do kraje mého mládí, bylo by to pro nás obě velké štěstí.

Cos dělal o hodině přírodopisu? popichovala jsem ho.
Díval jsem se na tebe.
S tebou není rozumná řeč, sklapla jsem knížku a jen tak lehce jsem ho s ní klepla do hlavy. Ale zároveň jsem si uvědomila, že mohl mít pravdu. Seděl přes uličku pár lavic za mnou. Neměla jsem ho na mušce, zato on mě ano.
Zachytil knížku a vytrhl mi ji z ruky. Čekal, že s ním o ni budu zápasit. Že se budu o ni přetahovat. Ale já jsem zůstala na dece a čekala jsem, až mi ji vrátí. Čekala jsem, že ji otevře, že mi z ní přečte pár řádků. Ale on nebyl napojený na frekvenci vzdělávání. On se nenamáhal. On nechtěl knihu, ale mne. A nevěděl, jak rozrazit ledy.
Naklonil se ke mně, vážky našeho vztahu se zváhly v jeho prospěch a mně náhle bylo lhostejné, že jsem doktorka, že stojím na společenském žebříčku nad ním. Ani jsem se nestarala, kde stojí on, kde pracuje, co vlastně dělá. Jeho život mne v podstatě nezajímal. V tu chvíli to pro mne nebylo podstatné. V tu chvíli nebylo pro mne podstatných víc věcí. Náhle stačilo, že slunce stojí v zenitu, včely a čmeláci zabodávají sosáky do květů, že se listy v parném dusnu nepohnou a louky těžkou vůní zahlcují krajinu.
V tu chvíli jeho kudrnaté vlasy v mém chřípí vzplály ohněm. Jeho tělo zalil bronz a on se celý proměnil v boha v říši plamenů. Žádné pihy na tváři, přivřené oči, žádná slepá gesta, slova ani myšlenky. Odlepil se od země a stoupal do výše.
Chvíle napětí gradovala. Dvě rozdílné elektrody se k sobě navzájem přibližovaly.
Pohlédla jsem mu do očí. Zažehla jsem v sobě plamínek, dala mu příslib. Vybídla jsem ho.
Všiml si a nevyužil toho.
Pojď do vody, řekl náhle a vstal.
Jako v zajetí jeho moci jsem vstala také a následovala ho. Voda už nebyla tak studená jako prve. Nabral do hrstí a sprška zasáhla mou paži. Otočila jsem se k němu. Šla jsem mu vstříc. Začal na mě cákat a já jsem se rychle potopila. Mezitím co jsem udělala pár pomalých temp, on plaval jako štika. Nad vodou, pod vodou a lákal mě na hloubku. Strhnul mě s sebou do proudu a já jsem s hrůzou zalapala po dechu. Cítila jsem, že mně proud podráží nohy, že si se mnou zahrává. Vykřikla jsem a on mě chytil do náručí, plaval se mnou a u blízkého brodu mě vyhodil na mělčinu. Bylo to opojné a krátké.
Podívala jsem se mu znovu do očí. Byla v nich síla. Chtěla jsem tu slast okusit ještě jednou. Vrátili jsme se k mostku a vklouzli jsme do vody znovu. Tentokrát hned do proudu. Plaval vedle mne a v tom nejsilnějším proudu se ke mně přitiskl. Celým mým tělem projel náboj a zatemnil mi mozek. Poddala jsem se a padala ke dnu. Byla v tom závrať. On mne přitiskl pevněji a já cítila jen jeho tělo. Plavali jsme tak v objetí hezký kus. Proud nás nesl korytem úzké meandrové řeky. Unášel nás kolem podemletých příkrých břehů, kolem spleti kořenů do rozlehlých luk, do krajiny lásky. Temná zákoutí mého mozku mě nabádala plout dál, daleko, až k moři. Ale při brodu mě Vojta vynesl na břeh.
Vraceli jsme se bosí a mokří. Rozesmátí. Vraceli jsme se lehcí a průzračně čistí. Drželi jsme se za ruce.
Když jsme přišli na palouček a já se posadila na deku, kouzlo naráz pominulo. Na trávě ležely věci všedních dnů. Věci, které nás k sobě nepoutaly, které nám svazovaly ruce. Které nás rozdělovaly. Zabalila jsem se do ručníku a vlasy mého boha už nehořely, byly jen do zrz a na tváři se mu objevily pihy. Bylo to tím, že jsem se cítila být v jeho společnosti v jiné rovině. Někde výš.

Za dva roky jsem si zvykla na svůj bílý plášť, na svůj respekt u pacientů i na malé město. Z jednotvárných dní by se dal utkat koberec. Dlouhý šedivý běhoun od jednoho konce roku ke druhému. Běžel rovně až ke dni, kdy do mého života vstoupila láska. Tvůj otec. Tím se, Adélko, změnilo celé město, nemocnice, můj život, všechno. Z šedivého ospalého městečka se vyklubal ráj. Oživly historické domy, fasády změnily barvu. Změnil se i čas, nevlekl se líně, ale přidal do kroku. Stalo se to v jednom dni, v jednom jediném okamžiku. V jednom pohledu.
Na podzim jsem šla do kina. S časem jsem nebyla na štíru, proto jsem nešla zkratkou, ale loudala jsem se přes město. Obchody byly zavřené a ulice prázdné. Doháněla mě skupina mladíků. Smáli se tak, že jejich smích zahltil celou ulici. Když mě míjeli, jeden po druhém se po mně otočili. Nepřerušili krok ani smích. Byl to naštěstí jen smích, ne výsměch. Zčeřili jen letargii chvíle a zmizeli.
Měla jsem na sobě nový kabát od tety z Ameriky. Lehký a teplý. Z velbloudí srsti. Byl to už na první pohled nevšední kabát. Slušivý. V něm mé sebevědomí vzrostlo, bylo povznesené nad nějaké mladíky a jejich smích.
Když jsem si po skončení filmu brala kabát ze šatny, někdo mi ho vzal z ruky a pomohl mi při oblékání. Naše oči se setkaly.
Líbil se mi, proto jsem se podvolila. Zaujal mě dřív než promluvil. Než se zeptal, zda nemáme společnou cestu, zda mě může doprovodit, než se vnutil otřelými frázemi a octl se po mém boku. Než mě vyvedl do noci.
Pouliční lampy, vykrajovaly ze tmy bílé kužele. Rezavé listí ze stromů rozmetával slabý vítr. Věže kostela a Mydlářův dům položily černé siluety na nebeskou báň.
A já jsem náhle ten obraz města spatřila poprvé. Řeka voněla podzimem, odnášela spadané listí. Tajil se mi dech nad tou proměnou.
Šli jsme vedle sebe a nepoznávala jsem cestu. Nepoznávala jsem ulice, kterými jsem denně chodila ani nábřeží. Ten muž mě vedl jinými chodníky, jinými uličkami, podloubím starých měšťanských domů. Vedl mě bizarními obrazy, které mě uchvacovaly. Město v nich prosvítalo přes temnou modř oblohy. Bylo syté a barevné.
To je tím filmem, pomyslela jsem si.
Ale nebylo to filmem, bylo to jeho přítomností. Už nevím, nač se mě vyptával, o čem jsme hovořili. Na které stránce otvíral svůj životopis. Měl optimismus v hlase, chvílemi si pobrukoval a dokonce se nezřízeně smál. Až později se mi svěřil, že šel do kina s tou partou mladíků, která mne v ulici předešla a měla na mě vtipné poznámky.
Já bych řekla, že nemístné. Sarkastické.
Ne, to ne, dušoval se.
Ale věř mu.
Když jsme minuli divadlo a zamířili k muzeu, řekl:
Zvu vás na dvě deci. Vzal mě přitom pod paží. Zachvěla jsem se.
Všude je už zavřeno, upozornila jsem ho. Domnívala jsem se, že ztratil pojem o čase.
Znám jednu vinárnu, kde není.
Ale já víno nepiju.
Zasmál se. Nesmál se chvíli, ale věčnost. Brodil se listím jako malý kluk a nabíral ho na špičky bot.
To se časem spraví.

Za velkou louži, jak se tehdy u nás říkalo, do zaslíbené země jsme tě, Adélko, vzali s sebou. Slavila jsi tam jedenácté narozeniny. Vzpomínáš? Teta pekla celých šest hodin obrovskou krůtu, koupila velkolepý dort. Všechno se nám tam jevilo snadné, nádherné. Jako by jim padaly pečení holubi přímo na stůl. Ze všech koutů země dýchalo bohatství.
Když strýc zastavil auto před svým domem a řekl, jsme doma, zůstali jsme sedět v autě.
Nevěřili jsme svým očím. Strýcův dům byl pro nás reklamním obrázkem. Decentní, svátečně učesaný na pěšinku. Ve tváři spokojenost, uvnitř vlídný, bezvadně zařízený. Dvě garáže, dva luxusní bouráky, před domem žádný plot, jen trávník. Vzadu okrasná zahrada.
Nikdy v životě jsem nedošel až na její konec, pravil strýc, abychom si udělali o její velikosti představu. Abychom si udělali představu, kam až to dotáhl vesnický kluk odněkud z Tramtárie s jedním niklákem v kapse.
Stále přednáším, ale už také pomýšlím na penzi, řekl mezi řečí strýc. Kdy do ní půjdu, nevím. Nedovedu se rozhodnout.
Když něco řekl, zdálo se mi, že to má předem promyšlené. Nikdy nepřišel s návrhem oklikou, vždycky šel přímo. Jako by můj život byl spjatý s jeho, jako by měl něco společné s mou matkou. Tu vůli a povinnost organizovat život jiným.
Adélce je třeba zajistit vzdělání, řekl jednou po večeři. Vezmu si ji sem k sobě a dám jí potřebné školy.
Jeho myšlenka mě ohromila. Na jedné straně mě vynesla k výšinám a na druhé mě přibila k zemi.
To bych tě, Adélko, ztratila, napadlo mě.
Podívala jsem se na Bruna a viděla jsem, že i jeho ta věta zaskočila.
Neřekli jsme tak ani tak, ale já jsem se tou myšlenkou stále zaobírala. Zvykala jsem si na ni, až jsem se rozhodla dát strýci za pravdu. Přece jen život v Americe skýtá jiné možnosti než u nás. Chtěla jsem pro tebe to nejlepší.
Všechny zbývající dny v Americe, ač jsme se spolu držely za ruce a rozhlížely se z Empire State Building nebo jsme vstoupily do průsvitné tříště a hluku Niagarských vodopádů, jsem promlouvala ke svému srdci a chlácholila ho, neboť jsem věděla, že strýcovi tuhle nabídku nebudeme moci odmítnout. Ač jsem na tobě velice lpěla, v skrytu duše jsem se s tebou začínala loučit. Pro tvou budoucnost, pro tvé dobro. Nevím, jestli mě za to Bůh nakonec nepotrestal.
Před odjezdem nám dal strýček obálku.
Na zakoupení zdravotního střediska, řekl Brunovi, ale obálku předal mně.
Byl v ní štos dolarů.
Ušetříte na daních, ještě dodal.
Tenkrát jsem to cenila jako výhodu.

Vrátili jsme se domů. Unavení a šťastní.
Čeká nás život nahoře, liboval si Bruno, když ukládal peníze.
Podíval se na mě a mně nebylo třeba víc vysvětlovat. Usrkávali jsme značkové červené víno, přičemž si Bruno zapálil sváteční doutník. Moje chřípí nasálo lehký odér, zvrátila jsem se do křesla a vnímala jako z dálky ležérní atmosféru dané chvíle. Světlo lampičky tlumené barevným skleněným stínidlem prýštilo na koberec a vytvářelo kompozici Velázquezova obrazu. Brunova tvář v něm dostávala důstojnou podobu muže nové doby. Zeptala jsem se, zdali tak vidí i on mne. Zasmál se a přikývl. Jak by ne.
Pluli jsme na stejné lodi, byli jsme naladěni na stejnou notu a já věřila, že to tak bude napořád.


Prezentace autora                       

Moji prezentaci je možno shlédnout na mé webové stránce: www.martaurban.cz

Dosud vydané knihy

Vysoký kámen na Pepereku, pověsti, 1995, vlastní vydání
Vizitka nepokoje, poezie, 2000, Studio Press, Čáslav
Pod křídly snu, poezie, 2001, Studio Press, Čáslav
Poezie měst, poezie, 2001, Studio Press Čáslav
Okamžik štěstí, próza, 2001,
Příslib, próza, 2002, Studio Press Čáslav
Souhvězdí lásek, povídky, 2002, Astera G Jihlava
Rozpomněnky, poezie, 2005, Balt-East Praha
Toulavé naděje, poezie, 2006, Balt-East Praha
Pověsti Železných hor, pověsti, 2007,
Veronika Reynková Literární čajovna Suzanne Renaud Havlíčkův Brod
Medonosky, povídky, 2008, Balt-East Praha
Měsíční hory, povídky, 2008. Balt-East Praha
Jak připlavali kapříci do Chotěboře, pohádka, 2009, Město Chotěboř
Pražské motivy, 2009, Alfa-Omega
Vteřinová noc, 2009, Oftis Ústí nad Orlicí

 Kontakty na autora:  e-mail Marta.urban@seznam.cz

 Kontakty na autora:  telefony

569 624 172, 606 600 835

 Kontakty na autora:  adresa

Marta Urbanová, Theerova 756, 583 01 Chotěboř


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih