HLEDÁM NAKLADATELE... Lumír Hon - Vlkovy mírně erotické úlety

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Vlkovy mírně erotické úlety
 Autor Lumír Hon                                      

 Žánr  Beletrie  Formát publikace  A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  138 stran
 Typ ilustrací  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky K vydání 
25.11.2009

 Stručný obsah
Úsměvné morality ze života nesmělého, mírně zakomplexovaného outsidera, obyčejného človíčka – jednoho z nás.

 Ukázka textu
Mezi všemi těmi mindráky, kterými byl vždycky přeplněn, vynikaly dvě věci, které jej vyloženě štvaly.
Nesnášel vedro, dusné počasí. Hrozně se potil a věděl, že ani sebedokonalejší deodorant jeho pižmo nepřelstí.
I když mu známí a přátelé říkali, že si to jen namlouvá, že to není nic hrozného, on sám sebe cítil a strašně se tím vždycky trápil.
Odmalička měl a má ještě jiný problém, druhá věc k naštvání. Jméno.
Rodičové se při jeho narození asi zbláznili.
Magdalén!
Kde k takovému jménu přišli!? Naprostý nesmysl!
Magdalén Volf.
Když mu kamarádi kdysi začali říkat „Vlku“, vzal to s ohromnou úlevou. Hrozně své křestní jméno nenáviděl.
A teď má první rande. Potí se, že se mu dělají vlhká kola pod pažemi, cítí pach svého potu. Je z toho silně nervózní.
A bude se muset představit.
Magdalén Volf!
K posrání.
Že by na to rande nešel? Vždyť holku ani nezná. Dohodili je kolegové a kamarádi a je docela dobře možné, že to udělali jen z plezíru, pro své pobavení.
Kolega Honza Vítek (Bože, jak krásné jméno!) mu ji popsal. Nakrátko osekaná brunetka s tmavýma očima, sportovní postava, trojky prsa, veselá, ráda má společnost, výlety, kino. ‚Budeš jí tak po oči‘, povídal.
Při svých třiadvaceti letech, stopětasedmdesáti výšky, pětaosmdesáti váhy, třídioptrických brýlkách, rezavých vlasech, naducaných tváříčkách a celkově vzhledu Olivera Hardyho v mladším vydání… Upocený, upachtěný, nerozhodný mladík. Čím by jí mohl zaimponovat?
Prodavačka Radka.
Magdalén nakupovat chodí, po smrti matky hodně často. S nějakými prodavačkami se zná. Dobrý den, ano, dnes máme pěkně, prosil bych deset deka pravé svíčkové na tataráček. Děkuji, nashledanou, přeji hezký den…
Letmé, nic neříkající úsměvy přes pult.
Ani neví, co a kde Radka prodává.
V kanceláři je dennodenně se třemi zkušenými chlapy. Každý má nějakou ženskou, plné huby erotických zážitků, lechtivé řeči. Často si jej dobírají. Prý – nebolí tě, hochu, ruka, když jsi tak po večerech sám… máš aspoň video s nějakými „péčky“…pojď večer s námi, jdeme balit buchty…
Ty jejich poťouchlé úsměvy jim nikdy neměl za zlé.
Pak přišel Honza s tím nápadem, že známá jeho přítelkyně je volná, nemá žádného kluka, ráda by si s někým dala rande, někam si vyšla a tak.
Dělal cavyky. Ale ne dlouho. Lákalo jej to. Ve třiadvaceti by snad už nějakou holku mít mohl! Co s ní bude dělat? Snažil se na to nemyslet. Maminka mu v pubertě často říkala – chlapče nespěchej, ta pravá se objeví sama. Že by!?
Je desátého července. Urputně dusná devatenáctá hodina pátečního odpoledne. Poznávací znamení: on s kyticí pěti bílých růží, ona ve žlutých letních šatech. Místo setkání zahradní restaurace U Veselků.
Málo uvěřitelný úkaz se stává skutečností. Třiadvacetiletý nábytkový designer Magdalén „Vlk“ Volf jde na své první rande v životě.

Ony maminky mají přečasto pravdu, když se snaží svým náctiletým synkům ukázat cestu do života, když se snaží poradit kudy tudy, jak a proč. V dobré vůli cokoli. Stejně tak přečasto jen hází hrách na zeď, nabízí perly sviním. Většina puberťáků to nebere vážně.
Ne tak Magdalén Volf.
Svou maminku miloval bezmezně, viděl v ní svého anděla strážného, byla pro něj ztělesněním všeho dobra a moudra. Jedině své jméno jí neodpustil. Všechno ostatní na mamince bylo pro něj posvátné.
Když řekla, že ta pravá se objeví sama, vzal to jako životní pravdu. A čekal.
Maminka dlouho a těžce marodovala. Otec si našel mladší a zdravou, odešel od nich.
Když mu matka zemřela, Magdalén zjistil, že mu je dvacet a o životě neví nic. O ženských pak ani zbla. Kazily se mu oči, dioptrie přibývaly. Se štiplavým pocením nepomohli ani doktoři. Přestal růst.
Začal být vděčný za každé vlídné slovo, za chvilku pozornosti, za přívětivé chování. Podvědomě se připravoval na život starého mládence. Pozvolna v něm bujely obavy z nějakého bližšího vztahu s ženou.
Však ta pravá se objeví sama. Možná. Snad.

To vše mu probíhalo hlavou, když v to parné odpoledne šel do květinářství a kupoval pět bílých růží.
Pořád ještě nebyl přesvědčený, že dělá dobře.
Prodavačka Radka.
Ani se Honzy nezeptal, kde pracuje, co prodává. Bezelstně přistoupil na jeho naléhání – ty potřebuješ buchtu, ona potřebuje kolíka, dejte to dohromady, je to tvoje šance…
Šance!?
Potřebuje nějakou holku?
Ale jo, asi ano, potřebuje.
Je ti, chlape, třiadvacet, tak se vzpamatuj a jdi do toho. Zapomeň na to své přiblblé jméno, zapomeň na pižmo, kterým se otravuješ, jdi do té šance. Co když je to právě ta pravá, o které mluvila maminka?
Vykročil s pugétem růží k restauraci U Veselků.
Vypadám jako švihák lázeňský ze starého filmu, napadlo ho. Schoval kytičku za zády. Stejně ho ale dráždily pohledy kolemjdoucích, které se mu zdály být pořád víc posměšné.
Krucinál, proč jsem se nechal tak blbě ukecat. Dělám Honzovi a ostatním jenom kašpara. Ještě, aby tak tam někde v koutku seděli a bavili se tím, jak se ztrapňuju.
Ta myšlenka ho zastavila pár kroků před vchodem do zahradní restaurace. Zarazil se tak prudce, že do něj zezadu vrazila žena. Žluté letní šaty! V obou rukou plné nákupní tašky. Zralá čtyřicítka! Uff.
V první chvíli se chtělo Magdalénovi zavýt jako vlk. Roztřásla se mu kolena. Omluvil se, žena se omluvila. Šla dál. Uklidnil se. Tohle nebyla prodavačka Radka. Přece jenom na ní byl ten věk už trochu vidět. O té, se kterou se měl setkat, hovořil Honza Vítek jako o mladé holce. Mladá holka! Kolik jí je? Ani to neví.
Do čeho se to hrnu!? Do čeho se to tak nějak seru!? Je mi to zapotřebí!?
Ne. Takhle teda ne!
Tři kroky od něj stály popelnice připravené pro chlapy od kuka vozu. Šup, a pětice bílých růží doplnila obsah jedné z nich.
Zaklapl víko, strčil ruce do kapes kalhot a pohvízdávaje si vešel do prostorné zahrady s ratanovými stoly a židlemi pod rozprostřenými slunečníky.
Najednou se cítil uvolněně, snažil se tvářit sebevědomě. Usadil se hned zkraje k prvnímu stolu a jal se pozorovat osazenstvo zahradní hospody, které dorazilo před ním a obsadilo strategický prostor tak s bídou pětinově. Párek starších chlápků o cosi se zavile dohadujících hned u stolu vedle něj. Manželé, či snad milenci, ale už ve věku, držící se za ruce a nevnímající okolí. Partička tří kluků opálených do černa, probírajících možnosti nadcházejícího víkendu. Úplně vzadu dvě maminy i s haranty, které musely neustále napomínat a přetrhávaly tak nit svých drbů.
Mladá holka ve žlutých letních šatech tu žádná nebyla.
Príma, ulevil si. A u poněkud korpulentnější servírky si objednal malé pivo.

Pozorněji si jí začal prohlížet, když mu pivečko přinášela. Nebyla tlustá, to ne, jenom takové ty „slovanské“ tvary. Široký zadek, veliká prsa, bytelně stavěná, krev a mlíko. V obličeji celkem pohledná. Upravené blonďaté vlasy. Docela dobrá, napadlo Magdaléna, když mu postavila pivo na stůl.
„Tak tady máme to pivečko“, usmála se, „ještě nějaké přání, pane Vlku?“
Přestože to „Vlku“ pronesla velmi tiše, zaznamenal to. Byl by reagoval, podivil se, odkud zná jeho přezdívku. Ale v tom okamžiku jeho pozornost upoutalo něco úplně jiného. Vchodem do zahrady vplula nakrátko zastřižená brunetka sportovní postavy v lehkých letních žlutých šatech. Pevně zaklesnutá pod paží atleta v kraťasech a nátělníku, z něhož na všechny strany překypovaly mohutné svaly. Na okamžik zabrzdili, rozhlíželi se. Pak borec svalnatou rukou ukázal přes Magdalénův stůl.
„Hele, Raďulko, tam je volno.“
Podívala se tím směrem, Magdalén zachytil její pohled. Projela jím skrz něj bez jakékoli známky pozornosti.
Prošli kolem něj a usadili se hodně těsně k sobě u volného stolu asi patnáct metrů dále.
Magdalén je měl přímo před svými třemi dioptriemi.
Raďulka! Radka.
A je to.
Tak. Tak se věci mají. Magdalén se pohodlně rozvalil na ratanové židli, sundal si brýle a kapesníčkem je začal pečlivě pulírovat.
Tak přece jenom jsem jim za blázna. Vítek určitě ví, že holka tady do hospody chodí. Tak si ze mne pěkně vystřelil a poslal mě sem s kyticí. Ještě, že mě Pánbůh oslovil a růžičky jsem uklidil.
Nasadil si opět brýle na nos a pozorně prozkoumával všechny prostory zahradní restaurace, zda někde neuvidí smíchy rozšklebenou tvář svého kolegy.
Servírka před něj postavila druhé pivo.
Vzpamatoval se.
„Poslyšte, slečno, před chvílí, jestli se nemýlím, řekla jste mi nějak, jakoby jménem, nebo tak nějak“, soukal ze sebe a prohlížel si dívčin obličej.
„Říká se vám tak, ne?“, zasmála se servírka.
„Jo, to jo, říkají mi Vlku. Ale kde jste k tomu přišla vy? Známe se, nebo tak?“ Magdalén byl značně rozpačitý a pro servírku to muselo být docela komické. Smála se na celé kolo, ubrouskem utírala Magdalénův stůl a ani ji nenapadlo něco vysvětlovat.
„Ani nevím. Někdo mi to prostě říkal, že se vám tak říká, tak jsem to řekla taky. Vadí vám to?“
„Ne, ne, to ne. Jenom jste mě překvapila, tak nějak“, zabrumlal Magdalén a bylo mu trapně. Opět se začal silně potit a očekával, kdy to jeho zatracené pižmo holku odradí s ním rozprávět.
„Nebuďte z toho přepadlý, lidé z hospody znají spousty lidí i jmény, i přezdívkami. Třeba tam tomu svalovci se říká Arni, jako Arnold. Jeho kočka se jmenuje Radka, tam v rohu sedí Jitka s…“
„Vy je znáte, tak nějak, dobře, ty dva tam?“, vyhrkl Magdalén.
„Ježíš, vždyť říkám, že hospodští znají spousty lidí. Většinou štamgastům dělá dobře, když personál zná jejich jména. Stejně, jako když oni můžou obsluhu oslovovat jmény.“
„Stejně by mě ale zajímalo, kde jste k tomu přišla vy. Vlku mi říká jenom pár lidí. A nejsem tady štamgast, tedy, už jsem tu u vás byl, ale, ale, ani neznám vaše jméno“, nakonec vysoukal ze sebe Magdalén.
Servírka se opět rozesmála. Slušelo jí to.
„Hana. Hanka. A dejte si něco na kuráž. Je takový pěkný podvečer. Já…“, chvíli váhala, „já musím běžet, támhle mají dopito. Stavím se za chviličku, něco si určitě vyberte. Doporučuju slivovičku, máme tady domácí z Valašska.“
Odběhla, proplétala se mezi stoly, sbírala prázdné skleničky a přijímala nové objednávky.
Magdalén se cítil nesvůj. Jako ostatně pokaždé, když jednal s osobami opačného pohlaví. Tentokrát byl ale ten pocit jaksi intenzivnější. Mravenci mu běhali po chodidlech, svíral se mu důležitý sval v pozadí, přestal cítit svůj pot…
Ježíšmarjá, vyjelo mu bezděky z úst. Bez ohledů na bonton se očichával. V podpaží – nic. Nadzvedl tričko – nic. Potil se o překot a své pižmo necítil! Pravda, než šel na rande vytřel si gelovým anti perspirantem všechna zákoutí svého těla. Ale ještě před chvílí se cítil. A teď nic! Že by ztratil čich? Bože, to ne. Do nosu mu proudil pach guláše, co si dal jeden z chlápků vedle u stolu.
Neskutečné blaho cítil Magdalén po vnitřnostech se rozlévat. To by byl snad zázrak, tetelil se. Co za tím jen může být? To přece není jen tak. Celý život se trápí smrdutým pižmem a z ničeho nic je po problému!?
„Tak co to bude, vážený hoste“, vytrhla jej z líbezného rozjímání servírka Hanka.
„Tak nějak, chrr, hm, no nevím… je dost dusno na alkohol, nevím, hm, co myslíte, chrr, hm, Hanko.“ Magdalén roztával a měnil se v pytlíček nejistoty.
Opět se na něj mile usmála. Slušelo jí to čím dál víc.
„Tak to nechte na mně“, řekla vesele a odběhla. Magdalén se přistihl, že se zalíbením sleduje její vlnící se pozadí. Zavrněl jako mlsný kocour. Tolik příjemných prožitků najednou! A to si už myslel, že je celý páteční večer v háji. Bezděky mu pohled zabloudil těch asi patnáct metrů dále do zahrady, kde ještě před chvíli seděla prodavačka Radka v letních žlutých šatech s tím svým kulturistou. Stůl byl prázdný. Magdalén si ani nestačil povšimnout, kdy ti dva odešli.
Další dobrá zpráva, rozlilo se mu v nitru.
Setmělo se, v zahradě svítily lampičky, kolem kterých se začala rojit hejna večerního hmyzu. Trošku se osvěžil i vzduch, lépe se dýchalo. Magdalén si najednou uvědomoval, že tak uvolněný a spokojený dlouho nebyl. Že by tak vypadalo štěstí? Ale, nejanči, vole! Prostě máš něco upito, je tu příjemné prostředí, unikl jsi trapasu…hele, je tu příjemná obsluha, něco ti nese…
„Táák“, s rozzářeným úsměvem postavila servírka Hanka před něj skleničku s obsahem okrovo zelené barvy a s brčkem.
„Mojito. To vás osvěží.“
„Když já, tak nějak, nevím. Už mám v sobě nějaká piva, teď tady tohle. Co v tom je?“
„Hlavně hodně ledu, ledová tříšť. Trochu třtinového cukru, rozdrcená máta a malinko Havana rumu. Jen ochutnejte. Dávám si to v takovém počasí taky, opravdu to osvěží.“
Magdalén usrkl. Chutnalo mu to. Další příjemnost, prolétlo mu hlavou.
„Jestli by, teda jako, hm, kdyby to šlo, tak nějak, že by jste si dala se mnou taky, tak nějak, na mne. Tak jako na osvěžení, chrr, hm.“
„No to ráda, děkuju. Já za hodinku končím, jestli byste, jestli by vás to tu bavilo a počkal na mě, tak bych si pak s vámi Mojito dala“, skoro se tetelila servírka Hanka a mimovolně dělala uzel na útěrce.
„To jo, tak nějak, jo, jo, budu tady čekat. Taky si s váma rád dám to, to…“
„Mojito, Vlku. Mojito se tomu říká“, a zase odběhla, aby kasírovala pomalu se odporoučející hosty. Ostatně v zahradě už bylo skoro prázdno. Chlápci od vedle chtěli platit, uprostřed zahrady ještě dopíjel manželský či milenecký párek. Jinak prázdno.
Magdalén dosrkal osvěžující nápoj, dopil pivo. Myšlenky nechal volně proudit z hlavy. Cítil, že mu brní nohy, světla v lampičkách se mihotala, když se ještě více uvolnil, viděl je dvojmo.
Začínal být opilý.

Po třetím Mojitu a sedmém pivu si k Magdalénovi přisedla Hanka. Už ne servírka Hanka, ale do žlutých letních šatů oblečená blondýnka „slovanských“ tvarů. Měla po službě. Dala si své Mojito a s Magdalénem seděli sami v osiřelé zahradní restauraci.
Zábava za moc nestála, ale přesto se zdála být dívka ve skvělém rozpoložení. Magdalén se vyjadřoval svým „tak nějak, jako, a tak…“ – ale v podstatě jí vyznával lásku. Asi jsem se tak nějak zamiloval, škyt, víš jako, se mi zdáš krásná a tak, fajn a asi jako, škyt, tě mám rád. Opakoval to v různých obměnách několikrát, pokoušel se Hance hladit ruce. I v sedě ztrácel koordinaci pohybů. Dovolila mu, aby jí dal pusu na paži. Tvář měla rozsvícenou úsměvem, který se jen měnil z pobaveného, upřímného, v zádumčivý.
Pak dosrkla svůj nápoj, vstala a rázně zavelela.
„Táák, končíme a jdeme domů. Máš toho akorát. Pojď, odvedu si tě a postarám se o tebe, neboj.“
Pevně Magdaléna uchopila pod paži a odtáhla si ho domů. Bydlela hned za rohem, moc se s ním nenadřela.

A tak se stalo, že v tuto noc přišel třiadvacetiletý Magdalén „Vlk“ Volf o panictví. Nebylo to s nakrátko ostříhanou brunetkou sportovní postavy. Poprvé to byla blondýnka docela kyprých tvarů. A ač si z té noci Magdalén moc nepamatoval, mohl se po ránu dívat světu směle do tváře. Nezklamal. Neutekl z boje. Jeho vítězná trofej přišla nakonec opravdu sama.
A co víc. Vůbec jí nevadilo, že se klučina potí, vůbec mu nevyčetla, že třeba páchne potním pižmem. Vůbec se nepozastavila nad jeho pitomým jménem!
Říkala mu Dalíku, udělala lehkou pozdní snídani a šla do práce. ‚Až budeš schopný jít domů, jenom přibouchni dveře‘, povídala. Kde mě najdeš, víš. Budu se na tebe těšit. Pusu na čelíčko a pápá.
Přestože ho bolela hlava, těžký balvan mu ležel v žaludku a celkově mu nebylo dobře, mysl měl veselou. To budou chlapi v pondělí v kanceláři koukat, až jim bude všechno líčit, těšil se, když na odchodu z Hančina bytu přibouchával dveře.
Celý víkend měl na to, aby si svůj životní úspěch vychutnal.

Po víkendu zůstali v kanceláři jen s Honzou Vítkem, další dva kolegové začali čerpat řádnou dovolenou..
Nevadí, řekl si Magdalén, aspoň Honzu si vychutnám v klidu. Pečlivě si připravil řeč, kde chtěl nejdříve Honzu pokárat, že si z něj vystřelil s nějakou brunetkou, pak by to zahrál, jako že se nic nestalo, že je takový machr, že se z trapasu vyvlékl a navíc, a to měl být bonbónek na dortu, si nabalil jinou. Pěknou, milou, které nevadí jeho pižmo ani hloupé jméno, a se kterou se víkendem promiloval. Honza musí čumět!
Uvařil si kafe a napjatě čekal, až se rozrazí dveře a Honza, jak je jeho zvykem, vlítne do práce na poslední chvíli.
Dveře se skutečně rozlétly, Honza Vítek vešel.
A pak už čuměl jenom Magdalén.
„Čau Vlku. Ty kaňoure! Tak sis o víkendu užil, co!? Hele, aby bylo jasno.“ Honza se postavil Magdalénovi před stůl a pěstmi se o něj opíral.
„Ségru jsem ti dohodil, protože si myslím, že by vám to mohlo klapat. Jen ty růže jsi nemusel vyhazovat, mohl jsi je dát nakonec Hance. No, nevadí. Stejně jste takoví podobní pošukové a to by mohlo být dobré. Jen jedno ti říkám dopředu. Ségru mám rád. Zatím měla na chlapy smůlu, všechno takoví šmejdi podrazáčtí. Jestli ty na ni uděláš nějaký podraz, tak to si mě nepřej. Přisámpánbů, to by se ti hrozně nevyplatilo! Jen buď na Haničku hodný a milý a máte moje požehnání. Jenom, kruci, nezklamej.“
„A nečum tak vyjeveně a udělej mi taky kafe. Prosím.“


Prezentace autora

Lumír Hon, narozen 1948, žije v Opavě, psaní se začal věnovat v důchodovém věku
 Kontakty na autora:  e-mail honlumir@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony 608 759 406 
 Kontakty na autora:  adresa Rolnická 13, Opava 5, 747 05 


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih