HLEDÁM NAKLADATELE... Jana Žouželková: Poučné příběhy o dětech

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Poučné příběhy o dětech
 Autor Jana Žouželková                               

 Žánr  Pohádky  Formát publikace   x
 Ilustrace  Hledám ilustrátora  Odhadovaný počet stran  50 stran
 Typ ilustrací  Bohaté barevné kresby,
text včleněn různě mezi ně.
 Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
15.12.09

 Stručný obsah
Kniha obsahuje 10 poučných příběhů týkajících se běžných dětských zlozvyků a neřestí - O nepořádné holčičce; O chlapečkovi, který si pořád strkal prsty do nosu; O chlapečkovi, který se choval nepěkně ke svým hračkám; O holčičce, která si nechtěla česat vlásky; O chlapečkovi, který si nechtěl čistit zoubky; O holčičce, která chtěla být pořád dospělá; O chlapečkovi, který říkal ošklivá slova; O holčičce, která si nechtěla umývat ruce; O tlustém chlapečkovi; O holčičce, která nechtěla nosit brýle.
V závěru u každého chlapečka či holčičky dojde různým způsobem k uvědomění si vlastní chyby, k ponaučení a nápravě. V některých příbězích je tohoto dosaženo pomocí nadpřirozených bytostí a kouzel. Kniha je určena pro děti 3-6 let. 
 

 Ukázka textu
O nepořádné holčičce

Eliška Vágnerová byla moc nepořádná holčička. Vůbec si nechtěla uklízet ve svém pokojíčku. Všude se válely poházené hračky, oblečení, ale také zbytky jídla, papírky, drobky. Maminka ji každý den kárala a prosila ji, aby si uklidila. Ale Elišce se nechtělo. Raději si s něčím hrála, dováděla venku s kamarády nebo se dívala na televizi.
Jeden večer se stal pro Elišku výjimečným. Až se ráno probudí, půjde poprvé do školky. Už se moc těší, jak ve školce pozná nové kamarády, budou si hrát se spoustou hraček, hodné paní učitelky je naučí mnohé zajímavé věci. Eliška už už chtěla hupsnout do postýlky, aby se na zítřejší den pěkně vyspala. Maminka ji však zadržela a důrazně ji upozorňovala: „Eliško, zítra jdeš poprvé do školky, jsi už velká holka. A přesto máš v pokojíčku takový nepořádek, že se tu nedá skoro hnout. Pojď, společně tady uklidíme.“ Ale Eliška se začala vztekat: „Jsem už příliš unavená, abych tady teď uklízela. Někdy jindy. A nebo mi tady, mamko, ukliď sama, já se na tebe budu koukat z postýlky.“ „Tak to tedy ne, Eliško! Nepořádek sis v pokoji udělala sama a já ti ho přeci nebudu uklízet. Když nestojíš o to, abych si s úklidem pomohla, necháme to tady jako v chlívku. Však brzy určitě poznáš, proč je dobré si svoje věci uklízet.“ Maminka zhasla světlo a odešla z pokojíčku.
Ráno vyskočila Eliška z postýlky jako střela, tak moc se těšila do školky. Ale co to? Nemohla v tom množství poházených věcí po celém pokoji najít žádné čisté tričko, dvě stejné ponožky, dokonce ani kalhotky a hřebínek. Maminka Elišku popoháněla, že musí spěchat, jinak přijdou hned první den pozdě. Eliška si tedy oblékla špinavé triko, které leželo na židli. Na jednu nohu si navlékla červenou ponožku, na druhou bílou. Kalhotky nenašla vůbec. Řekla si, že pod sukýnku se jí stejně nikdo nebude dívat, tak to až tak vadit nebude. Hřeben taky nikde neobjevila, stáhla si tedy neučesané vlásky jen tak gumičkou. A hurá do školky!
Jakmile vstoupila Eliška do třídy, ostatní děti na ni začaly zvláštně koukat. Cosi si mezi sebou šeptaly, ukazovaly si na Elišku, pak se smály: „Podívejte se na její ušmudlané tričko. Copak nemají doma pračku? Hele a každou ponožku má jinou, jako šašek. A její vlasy dnes hřeben určitě neviděly, vypadá, jako by prošla roštím.“ A vrchol nastal, když se Eliška shýbla pro panenku a jeden chlapeček si všimnul, že nemá kalhotky. Smál se jí na celé kolo.
Eliška z toho byla moc smutná, i pár slziček jí ukáplo. Takhle si první den ve školce nepředstavovala. Už aby tu byla maminka a mohla jít domů. Když si pro ni maminka odpoledne konečně přišla, Eliška jí vyprávěla, jak se k ní děti nepěkně chovaly. Zítra už do školky nepůjde! Maminka Elišku utěšovala a slíbila jí, že k tomu, aby se jí děti nesmály a ve školce se jí líbilo, stačí jen jedna věc. Eliška tušila, o co půjde.
Když přišly s maminkou domů, hned se daly do úklidu celého pokojíčku. Špinavé prádlo naházely do pračky, čisté urovnaly do skříně, hračky poskládaly do krabic, poliček a šuplíků, zbytky jídla a papírky vyhodily do koše, vysály koberec. Nakonec si Eliška na židličku pěkně nachystala všechno oblečení, které si ráno do školky obleče.
Druhý den už přišla Eliška do školky tak, jak se na pořádnou holčičku sluší. V čistém oblečení, s kalhotkami, stejnými ponožkami a pěkně učesanými culíčky. Děti ji málem ani nepoznaly. Dnes už se jí nikdo nesmál a Eliška uznala, že mít v pokojíčku pořádek a dávat si věci na své místo je moc užitečné.

O chlapečkovi, který si pořád strkal prsty do nosu

Jiříček Vejrosta měl jeden ošklivý zlozvyk. Pořád si strkal prstíky do nosu. Maminka, tatínek, starší sestřička, babičky, dědečci, tetičky a strýčkové, kamarádi, paní učitelka ve školce, zkrátka všichni mu neustále opakovali, jak je to ošklivá, neslušná věc a jak moc se jim to nelíbí. Jenže Jiříček si z toho moc nedělal, prstíky v nose ho lákaly dál.
Jednou odpoledne Jiříček doma vyráběl přání pro maminku, která měla mít narozeniny. Rozhodl se, že na bílý papír nalepí vystřiženou vázičku a do ní vlepí pestrobarevné kytičky. Když byl hotov, spokojeně se díval na svůj výtvor. Přáníčko se mu moc povedlo. Maminka bude mít určitě radost. Odložil přání na skříňku a už měl zase ruce volné na to, aby je mohl strčit do nosu. Když si však chtěl prsty z nosu vytáhnout, zděsil se. Jak měl prsty umazané od lepidla a neumyl si je, jednoduše se mu v nose přilepily. Jiříček škubal rukama vší silou, ale lepidlo to bylo kvalitní a drželo pevně. Chudák Jiříček běžel žádat o pomoc maminku a tatínka, ti však jen pokrčili rameny a omluvili se Jiříčkovi, že nemají tušení, jak by mohli přilepené prstíky dostat z nosu ven.
A tak musel Jiřík chodit s prsty v nose. Brzy poznal, jak moc je to nepříjemné, otravné a nevýhodné. Nemohl se sám najíst, napít, s ničím si hrát. Zkoušel si aspoň zakopat s kluky s míčem. Říkal si, že u fotbalu ruce přeci nepotřebuje, tam mu stačí nohy. Ale zkuste si utíkat s prsty v nose! Vůbec to není lehké a už vůbec se přitom nedá soustředit na střílení gólu. Jiříček byl nešťastný.
Večer seděl smutně na své postýlce a přemýšlel, co už nikdy nebude moci dělat, když má prsty vlepené do nosu. Kreslit si, hrát na klavír, skákat přes švihadlo, jezdit na kole, plavat, stavět sněhuláka, pouštět draka… Napadlo ho toho spoustu. Po tvářičkách se mu kutálely slzičky. Vtom do pokoje vstoupili maminka s tatínkem a pravili: „Myslíme, že už jsi vytrestaný dost a pochopil jsi, že prsty se do nosu prostě nestrkají. Přišli jsme přeci jen na jeden způsob, jak by mohly prsty v nose povolit.“ Odvedli Jiříčka do koupelny, posadili ho do vany a tam mu nos a ruce sprchovali teplou vodu tak dlouho, až se lepidlo rozmočilo. Jiříček konečně mohl vytáhnout prstíky z nosu ven. To byla úleva! Slíbil si, že už nikdy nebude strkat prsty do nosu, protože ruce jsou přeci potřeba na úplně jiné věci. A na nos patří kapesník.

O holčičce, která nechtěla nosit brýle

Anička Sládková byla holčička zdravá jako rybička. Až na jednu maličkost. Její oči úplně v pořádku nebyly, Anička špatně viděla. Pan doktor jí předepsal brýle. V optice – obchodě, kde se brýle prodávají, maminka Aničce vybrala pěkné bílé brejličky s červenými proužky. Což o to, Aničce se brýle líbily, ale přesto se v nich hrozně moc styděla chodit. Bála se, že se jí děti budou smát. Ráno, když maminka vedla Aničku do školky, tak měla brýle nasazené. Jakmile se ale maminka s Aničkou v šatně rozloučila, Anička si před tím, než vstoupila do třídy, brejličky rychle sundala a strčila si je do kapsičky u zástěrky. Nasadila si je opět na nos, až když odcházela ze školky.
Postupně ale Anička poznávala, že život se špatným viděním není úplně jednoduchý. Před Vánocemi děti ve školce vymalovávaly vánoční stromeček, který jim paní učitelka rozdala nakreslený na papíře. Pak měly z barevných papírů vystříhat různé ozdoby a na stromeček je nalepit. Aničce se ale vůbec nedařilo. Viděla rozmazaně, takže nedokázala stromeček pěkně vymalovat, často zelenou pastelkou přesahovala obrys stromečku. Její vystřižené ozdoby byly taky prapodivné – šišaté, křivé, nalepené mimo stromek. Ostatním dětem se obrázky povedly mnohem lépe, takže Anička nedostala ani pochvalu, ani její obrázek paní učitelka nepověsila na nástěnku.
Aničce se špatně hrálo s různými hračkami. Nešly jí skládat stavebnice, puzzlíky, navlíkat korálky, hledat pexeso a další věci. Ne že by Anička nebyla šikovná a chytrá, ale prostě na hračky špatně viděla, všechno se jí zdálo rozmazané.
Jednou se děti na Aničku zlobily. V tělocviku totiž hrály vybíjenou, dvě družstva se do sebe trefovala míčkem. Jak Anička dobře neviděla, nikdy nedokázala míček chytit či se mu vyhnout, vždycky ji děti z druhého družstva vybily. Takže její družstvo pokaždé prohrálo. Anička byla moc smutná, do očí se jí draly slzičky. Jak má dětem vysvětlit, že není tak nešikovná, že prostě jen špatně vidí.
Naštěstí měla Anička ve školce hodnou a všímavou paní učitelku. Ta Aničku už delší dobu pozorovala a poznala, že s Aničkou není něco v pořádku. Paní učitelka se rozhodla, že si promluví s Aniččinou maminkou. Mamince vypověděla o všech potížích, které Anička při činnostech ve školce má. Mamince bylo okamžitě jasné, co se s Aničkou děje.
Tentokrát nešla maminka s Aničkou ze školky rovnou domů. Maminka zavedla Aničku na náměstí, kde chodilo spoustu lidí, a tam si sedly na lavičku. „Mamko, proč tady sedíme?“ tázala se Anička nechápavě maminky. Maminka odvětila: „Budeme tady počítat. Pozorně se dívej a počítej všechny lidi, kteří kolem nás projdou a budou mít nasazené brýle.“ Anička udiveně koukala, co to maminka vymyslela za novou hru. A začala tedy počítat. Jenže těch lidí s brýlemi bylo za chvilku tolik, že jí na to nestačily prsty obou ruček a dál už Anička počítat neuměla. A chodili další a další – mladí, staří, muži, ženy i děti.
Maminka se podívala Aničce upřeně do očí: „Aničko,vidíš, kolik lidí používá brýle?! A vůbec se za to nestydí. Všichni ví, že brýle jsou moc užitečné. Ne každý má zdravé oči. Někdo vidí špatně to, co je blízko, jiný zase věci daleko. Brýle mají zvláštní skla a ta lidem pomáhají vidět ostře, nerozmazaně. A když dobře vidíš, odpadne ti tím spoustu potíží a trápení a život je hned veselejší.“
Anička maminku pozorně poslouchala a musela uznat, že brýle jsou pro lidi opravdu velkým pomocníkem a není žádnou ostudou mít je na nose. A kdyby se jí kvůli brýlím náhodou někdo smál? Tak je to veliký hlupák. Od té chvíle Anička brýle poctivě nosila a radovala se z toho, jak se jí díky dobrému vidění všechno pěkně daří.


Prezentace autora

                                                  

Jana Žouželková – nar. 1977 v Zábřeze, vystudovala Pedagogickou fakultu UP v Olomouci, obor český jazyk - speciální pedagogika. Po ukončení vysoké školy rok pracovala jako učitelka, následně vykonávala povolání kurátorky pro mládež. Od r. 2006 na mateřské dovolené.
 Kontakty na autora:  e-mail vdana@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony 607 610 231 
 Kontakty na autora:  adresa Na Lužích 651, 789 69 Postřelmov 


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih