HLEDÁM NAKLADATELE... Milan Kumpán: Gaminski

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Gaminski
 Autor Milan Kumpán                               

 Žánr  Beletrie  Formát publikace  A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  290 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky K vydání 
05.03.2010

 

 Stručný obsah
Pohledný mladý muž se setkává v restauraci druhé kategorie s dívkou svých snů. Ač jde o o několik let starší, vdanou ženu, je to láska na první pohled a z těch dvou se vzápětí stávají milenci.
„Zabijeme ho,“ odpoví jednou Gaminski milé, když ta už neví kudy kam, a zeptá se, jak by se Leoška, jejího manžela, mohli zbavit.
Samozřejmě, že paní Myrhová neměla na mysli fyzické odstranění svého muže. Zanedlouho je však Leoš nalezen, jí samotnou, s prostřelenou hlavou na zahradě, a Monika se v průběhu soudního líčení dovídá, že její milenec absolvoval kdysi v Izraeli výcvik bodyguardů, a že je znamenitým střelcem. Proč jí zamlčel, že prodělal školu přízraků, jak se výcvikovému táboru uprostřed pouště Negev přezdívalo, a že ještě donedávna spával s pistolí pod polštářem?
Silný příběh, s napínavým romantickým dějem, je dílem prokládán legrací, dílem tajemnem, ale i erotikou, a není jen pouhým románkem, nýbrž i kritikou dnešní společnosti.

 Ukázka textu
Ukázka 1

Podzim se přihnal jako zuřivý terorista. S krhavýma očima, vřískotem, kvílením, chladem a vlhkem, a zachvátil městečko jako přízrak. Vítr skučel, burácel, řval a z oblohy vrhal na zem proudy ledových vod. Stejně jako včera a předevčírem. Ale toho večera si dal obzvláště záležet.
Za rozzářeným oknem starého činžáku, kdy do okenního skla občas pleskl list, jenž vítr odnesl z nedalekého javoru, praštil mladý muž štětcem i paletou na stůl mezi tuby s barvami. Poslední tahy nepovažoval zrovna za nejzdařilejší. Zadíval se na téměř dokončený obraz, vytáhl z hliněného džbánu menší štětec a otřel ho o paletu v hnědožluté. Několika letmými tahy se pokusil vykouzlit na plátně dojem listí, padajícího ze starých buků, sklánějících se nad klidnou hladinou maličké říčky, protékající lužním lesem.
Z obrazu čišela podivuhodná lehkost a přirozenost perspektivy, ladící s volnou efektní kompozicí a sytou barevností. Je pravdou, že váhavost jeho prvních obrazů přímo bila do očí. Zejména krajinky, na kterých byly větvičky vykresleny ještě velmi úzkostlivě a takřka drobnopisně, působily dojmem přehnané snahy o zachycení skutečnosti. Jeho adaptace však byla neuvěřitelně rychlá a překvapil i sám sebe neobyčejnou jistotou, s jakou v současnosti dokázal malovat plátna větších rozměrů. Soukromé studium u mistra Kalivody se vyplatilo!
V současnosti již tvořil snadno a s entuziasmem. Byl to takový ten talent od boha, jenž vládne štětcem tak jako druhý rukou. Třebaže nenavštěvoval žádnou z renomovaných uměleckých škol maloval daleko lépe než mnozí z absolventů akademie, se kterými občas chtě nechtě přišel do styku, a kteří většinou neopomněli dát mu jeho uměleckou nevzdělanost najevo. To ho netrápilo. Soukromé studium kresby a malby u Mistra Bazny, které však úmyslně tajil, stačilo.
Byl to muž bez mindráků s vlažným vztahem k majetku a penězům, na nichž mu záleželo míň než na lidských vztazích a duchovních hodnotách. Žil si zajímavý život bez všech materiálních pastí, do nichž současného člověka hnal socialisticko-kapitalistický komercionalismus. Řídil se pravidlem, že prosperita člověka se měří tím, co si může dovolit nemít. Heslo – Být šťasten sám a jiné blažit – mu taktéž nebylo cizí. Nepotřeboval se s nikým srovnávat, nic nikomu dokazovat. Nemít zrovna hlad byl by i teď navýsost spokojen.

Ukázka 2

Myslel si, že se setká se změkčilou fňuknou. Přivítala jej však hrdá a odhodlaná dívka, jejíž okouzlující, bledá tvář, nenesla známky pražádného pokoření. Z podivuhodně smaragdově modrozelených očí vyzařovala rozhodnost a vůle.
Její krása ho udeřila s takovou důrazností, že musel prudce zatnout zuby, aby vzrušením hlasitě nezasténal. Maxim mněl pravdu. Tahle žena byla zhmotnělý sen! Už její pohled ho přiváděl k extázi! Oduševnělá tvář té bohyně dávala tušit, že je atraktivní nejen svým zevnějškem, ale i svou duševní výbavou.
„Dobrý večer pane! Jsem ráda, že jste neodmítl mé pozvání.“
„Dobrý večer,“ vypravil ze sebe zkoprněle Jirka a přijal podávanou pravici, jejíž stisk ho překvapil.
„Já jsem Monika Myrhová,“ pronesla něžně.
„Já Jiří… Jiří Gaminski.“
Pevný stisk dívčí dlaně jej utvrdil v původním předpokladu, že to nebude nějaký kus hadru, o který by si ten nabubřelý hňup mohl otírat své luxusní botičky. Nevypadala ani trošku jako domácí buchtička, která se točí výhradně kolem plotny.
„Nevykládejte si prosím to mé pozvání špatně. Nechci využít příležitosti a pohostit mně naprosto neznámé lidi, jenom proto, že to už můj choť,“ slovo choť vyslovila s náležitým opovržením, „zaplatil. Ani se tímto způsobem nemíním nijak bavit. Byl to takový momentální nápad. Abych pravdu řekla, domů mě to nijak ne-táhne, a pak...“
„Nemusíte nic vysvětlovat,“ přerušil ji Gaminski. „Je to vaše věc,“
„Dobře… promiňte.“
„Já to přeci nemyslel zle. Nezlobte se! Ať už jsou ty vaše důvody sebeušlechtilejší, či naopak zištné, je to vaše věc a nikomu do nich nic není. Nevylévejte však svou duši každému na potkání. Mohlo by se vám to vymstít,“ snažil se mluvit za každou cenu. Před tak nádherným stvořením se cítil dost nesvůj.
Poučování toho muže se Moniky zprvu poněkud dotklo. Nedala to ale nijak najevo. Významně povytáhla obočí nad smaragdově modrozelenýma očkama, a přijala jeho výtku jako doporučení, které by se mohlo jednou hodit. „Ó děkuji vám. Není nad dobré rady,“ dodala a pomyslela si: „Už asi ví své. Snad má i v tom mládí nažito.“
„Zvlášť, jsou-li míněny úpřimně,“ prohodil Gaminski, který se zklidnil a ostychu se začal pomalu zbavovat.

Ukázka 3

Pan Janota, který se s Jirkou znal už drahně let se postavil, a pociťuje potřebu nějakým způsobem vyjádřit vděk, Jirkovi zalichotil: „Člověče, ty seš snad čím dál tím mladší.“
„Není těžké být mladým, je-li vám osmadvacet,“ usmál se Gaminski a bezprostředně nato dodal: „A krom toho, mladým dokáže být každé tele, jak říkával Karel Čapek.“
„To je fakt. Já, čím jsem starší…“
„Tím je vám víc roků, že?“ neodpustil si Jirka dovětek.
„To taky, ale nejvíc ze všeho mě štve, že spousta věcí, které mě dřív dokázaly nadchnout, mě v poslední době nechává docela lhostejným, ba řekl bych, že více jak chladným,“ postěžoval si tento dobromyslný stařík.
„Co naděláte, tak už to holt na světě chodí.“
„Ty seš nějak znalej.“
„To víte, sem tam si člověk cos přečte, něco zažije, sem tam se k němu cos donese, a ták,“ pokrčil Gaminski rameny. „Já vím. Chcete říct – mládí je mládí.“
„Přesně tak. Pozor na to příteli! Nejkrásnější léta člověk prožívá v dobách, kdy si to ani neuvědomuje. Naneštěstí na to, že ty nejkrásnější roky už tady byly, přijdeš bohužel až na stará kolena. To máš tak, čím člověk zabloudí ve vzpomínkách hlouběji do minulosti, tím se mu zdá být jeho žití v současnosti chudší. Samozřejmě. Tehdy si člověk den více prožíval než nynčko. I těch prožitků bylo více a byly také intenzivnější. Já vím, co bych chtěl prožít u karet, televize anebo rádia, že jo?“
„S věkem nic nenaděláte, pane Janota.“
„Já vím. Kdybych věděl tehdy, co vím dnes… a kdybych mohl dnes, co jsem mohl tehdy. Ó, to by byla jiná. Co včiléjky, že ano? Než se tělo naučí , co všechno může dělat, tak už to dělat nemůže. Na to bacha, příteli! Nu což?V mládí pácháme hříchy a hovadiny, abychom měli ke stáru na co vzpomínat či co zapomínat. To vzpomínání je dobré, leč páchání lepší,“ vzdychl si filosof Janota.
„To znám, pane Janota.“
„Ále, di ty! Na tos příliš mlád,“ prohodil vzletně.
„Myslíte? Již v mládí počnete litovat chvil, které jsme si nechal proklouznout mezi prsty. Dešifrováním vět, skutků a událostí později člověk seznává, že jich nebylo málo, ba právě naopak. Čím jsme starší, tím těch nevyužitých momentů přibývá, a člověk potom většinou lituje toho co neudělal, než toho co kdy udělal a třeba udělal špatně. Jen vzpomeňte co jste mohl mít holek. Kolikrát by stačila jen věta, jedno jediný slovíčko či dokonce pouhé pokynutí hlavou a všechno mohlo být jinak.“
„Hergot, chlape… Na to, žes tak mladičký víš toho o životě už nějak mnoho,“ zasmál se pan Janota pobaveně.
„Upřímně… pane Janota. Ne vše je z mý hlavy. Já to někde vyčet’.“
„Já si to myslel. Znělo to místy školometsky. To však nic nemění na tom, že je to pravda. Škoda je taky, že čím má člověk víc let, tím je starší. Kruci, to je škoda.“
„Každý si přeje žít dlouho, ale nikdo nechce být starý. To jaksi nejde, uznejte.“ usmál se Jirka.
„To vím taky, že nejde. Mimo to, můj vnuk, si myslí, že stáří značí moudrost a že právě prozíravost věku je jeho výsada.“
„Můj kluk, a to mu je šedesát,“ přisadil si osmdesátiletý Truman, „má stejný názor. A přitom není přece už nejmladší a mohl by se pyšnit též tou stařeckou moudrostí, né?“
„To mohl. Ale je to hezký,“ podotkl Gaminski.
„Co je na tom hezkýho?“
„Ten váš šedesátiletý kluk.“
„Pročpak?“
„Váš pravnuk ho má také jistotně za moudrého dědečka,“ zasmál se Gaminski.
Truman se na chvíli zamyslel a pak se rozchechtal. „To je dobrý, vlastně máte pravdu. Měl by bejt moudrej.“
„Hovno moudrost. Je to pouhá opatrnost. Coby moudrost se to leda tváří.“
„Já bych ty mladý raději nechal přitom, že to moudrost je,“ zasmál se Jirka.
„Máš recht, chlapče,“ položil pan Janota Jirkovi ruku přátelsky na rameno a lehce stisknul. „Faktem zůstává, že konfrontace mého předkremačního věku s vnukovými léty nedopadá pro mě nijak pozitivně. Pokavaď jde o to moudro, budiž. Nu, nevyhnu...“
„Nepřehánějte!“ přerušil stesky postaršího muže Gaminski. Vy tady ještě pěknou řádku let pobudete. A pak… musíte uznat, že stáří je jisté privilegium.“
„Jak to myslíš?“
„Máte jistotu, že nezemřete mladý.“
„To je dobrý. Che, che. To máš pravdu.“

Ukázka 4

Jiří se vrátil k Monice docela nesvůj. Byl celý rozechvělý a bylo to na něm znát. Sedl si vedle ní a začal ji líbat na štíhlé hrdlo. Rozevřel jí župan a doslova lusknutím prstů jí sundal podprsenku. Ostýchavost jakoby z něj spadla. Vzápětí mu došlo, že to byla chyba, že se mněl s tím zapínáním chvilku hrát. Dát o sobě, hned na první schůzce vědět, že pozná druh zapínání jenom podle hmatu nebylo právě taktické.
„Hergot, tobě to de líp než mně,“ usmála se Monika.
„Náhoda,“ zašeptal přesvědčivě.
„A ty co?“ zeptala se tiše, stahujíc si nedočkavě, přesto pomaloučku, sněhobílé kalhotky. Odkrývala mu svůj klín, hustě porostlý černými chloupky, vědomě stydlivými pohyby.
Tahle záměrně hraná stydlivost působila provokativně nestydatě. I v tomhle byla Monika mistr. Zastíraná vyzývavost dráždila více, než bezostyšné nabízení se. O to více byla ta chvíle vzrušivější.
Nemusela mu říkat dvakrát. V cuku letu stál před ní nahý. Byl toho mínění, že svlékání chlapa nemůže být obřadem.
Ležela na pohovce nahá a bezbranná. Její štíhlé tělo mu připadalo strašně drobné a zranitelné. Velký černý klín pod plochým břichem vyzýval a lákal. Její pupík, to byla svislá štěrbina, elegantní, ženský, erotický, vzácný typ, málo viděný. Sametově hebká bílá kůže kontrastovala s jeho hnědými pažemi, které něžně bloudily kolem pružných tuhých prsů, obdařených ještě tužšími bradavkami.
Nabízela se mu zpočátku záměrně ostýchavě a dalo by se říci, že nemotorně. Jakoby skrývala svá ňadra i klín před jeho zraky, aby mu je vzápětí nabídla v celé jejich kráse a smyslnosti, která opanovala její nádherné tělo. Tělo i duši. Uměla se nabízet! Nádherně! Plaše!
Netušil, že ta ostýchavost pramení také z obavy, že by si mohl všimnout toho gelu. A to vzdor tomu, že ho použila poskrovnu. Co jí zbývalo? Jednoduše to riskla.
Přijala jej s chtivostí doslova zarážející a z úst jí bezděčně unikl slastný vzdech „Ach, bože!“
Jirku překvapila bleskurychlá a nadměrná vlhkost jejího klínu. Nepřemýšlel o tom. Milovali se tiše, beze slova. Dychtivě, takřka hladově, jako by chtěl jeden druhému ublížit. Když se do Jirkových zad zaryly její pěstěné nehty a tělo se ji napnulo v konečné křeči, znova se ubezpečil o tom, že pohled na dívčí obličej, který je ovládán extází je působivější a dráždivější než pohled mezi dívčí stehna.
Orgasmus zasáhl Moniku jako blesk z čistého nebe. Náhle a nečekaně. Po mnoha dlouhých měsících znovu zažila tu rozkoš skoro zapomenutou. Srdce jí radostí málem vyskočilo z hrudi.
„Takto se má prožívat milování,“ vytanulo mu na mysli, když ukazováčkem stíral slzu stékající Monice z koutku levého oka.
Chvíli tiše spočívala pod tím mohutným mužským a zadržovala vzlyky štěstí. Tohle milování připomínalo skok ze střechy mrakodrapu. Tak neskonalé a intenzivní blaho nezažila snad už léta.
Leželi podél sebe jako bronzové postavy bohů, naslouchajíce klokotání své rozvášněné krve. Ač zažité štěstí odšumělo, bylo je nutno vstřebat. Na Moničině straně doznívalo pozvolna. Dech žhnul, rty se dosud jemně zachvívaly. Nebylo jednoduché přesvědčit mozek, že už je konec.
„Skoč si dát sprchu Jiří,“ vybídla po chvíli rozpačitě Monika šeptem svého milence.
„Hm,“ broukl.
„Jestli chceš, vezmi si ten bílý koupací plášť, který visí za dveřmi. Nikdo ho ještě na sobě neměl.“
Poslechl. Ztěží do něj vměstnal svá široká ramena. Nabídka županu ho ubezpečovala o tom, že to nebylo vše. Dozajista i ona ví, že za tak dlouhé podzimní večery je nutno se milovat vícekrát. Nejlépe pokud možno v jednom kuse.
Věděla. Oddávala se, této, dlouhodobě jí tak opomíjené vášni s takovou vehemencí, že se toho Jirka málem zalekl. Milování, po sobě jdoucí v krátkých intervalech způsobilo, že nemusela lubrikační gel vůbec používat.
Její trable, v oblasti sexuální, mizely doslova kvapně, jako mávnutím kouzelného proutku. Zaskočilo ji to natolik, že tomu zprvu nemohla ani uvěřit.
„Bože, to snad ani není možné,“ zalykala se štěstím, když zjistila, že se její tělo, laská-li je milovaný muž, chová znova spontánně a vstřícně jako dřív. A že ho miluje, tím si byla jista.

Ukázka 5

Jirka reagoval bleskurychle. Šlápl na brzdu a stočil volant doprava, jenže srážce už zabránit nedokázal. Ve stokilometrové rychlosti to nebylo možné.
V první desetině vteřiny po nárazu do tahače se zbortila ozdobná maska chladiče a přední nárazník Felicie. Roztříštila se skla reflektorů a Jirkovi ruce bezděčně sevřely silně volant.
Ve druhé desetině vteřiny se zvedla kapota jeho auta a narazila do předního ochranného skla, zadní kola se zvedla nad vozovku a zběsile se v mrazivém zimním vzduchu točila naprázdno. Přední kola narazila na překážku. Jirkovo tělo se pohybovalo vpřed v kabině původní rychlostí vozu a kosti v kolenou mu začaly praskat.
Ve třetí desetině vteřiny se jeho nepřipoutané tělo zvedlo ze sedadla, horní část se vztyčila, kolena narazila na přístrojovou desku a obroučka volantu se pod tlakem rukou praskla. Do skřípění lámaných plechů zděšeně zakřičela vylekaná sojka.
Ve čtvrté desetině vteřiny byla již příď vozidla zdeformována do hloubky šedesáti centimetrů, záď se však stále pohybovala setrvačností vpřed rychlostí zhruba šedesáti kilometrů za hodinu. Klouby v kolenou se Jirkovi roztříštily o přístrojovou desku.
V páté desetině vteřiny, kdy byl sloupek volantu tlakem rukou ohnut téměř do svislé polohy, narazil Jirka hrudníkem na jeho zbytek, který pronikl do jeho těla. Vzápětí vdechl do plic krev.
V následujícím okamžiku se rám auta a karoserie zcela ohnula a zkroutila. Jirka narazil hlavou do předního skla. Zvednutá záď vozu opět dopadla na zem.

Pouze pár kilometrů odtud seděla za oknem Monika, přemítajíce o svém neskonalém štěstí.
„Kdyby tehdy, v onen sychravý a upršený podzimní večer, nepořádal ten nešťastník Myrha tu pitku zrovna u Maxima a nemít tenkrát Jirka hlad, nikdy bychom se třeba ani nesetkali,“ vzdychla a do očí ji vyhrkly slzy.
„Bože, žít je tak úžasné!“
O několik kilometrů dál byla karoserie vozu v němž byl její manžel již zcela zdeformována. Dveřní závěsy se právě odtrhly a dveře se prudce otevřely. Jirkovo tělo bylo naraženo na sloupek volantové tyče.
Organismus předvídaje svůj konec dává lidské bytosti, v okamžicích nejvyšší tělesné tísně, dává někdy možnost zažít maximální stupeň blaženosti, který je v této situaci schopen navodit. V těch posledních desetinách vteřiny nespatřil Jirka, v zákoutích jeho skomírajícího mozku celý svůj život, nýbrž tu nejmilo-vanější bytost pod sluncem. Pod sluncem které pro něj v následující vteřině zhaslo.
Řidič tahače, který šlápl na brzdy, tlačil před sebou zaklíněnou Felícii jen okamžik. Zastavil na několika met-rech, vypnul motor a zůstal nehybně sedět v kabině. Toho šílence, který se řítil proti němu viděl na poslední chvíli. Roztřepaly se mu ruce a nebyl schopen vylézt z kabiny a podívat se, cože se to stalo.
Na suchou větev, trčící nad silnicí se snesl velký havran, jehož peří probleskovalo kovově černou modří, a do nastalého ticha hlasitě zaskřehotal. Znovu začalo hustě sněžit.


Prezentace autora 

Doposud jsem publikoval sporadicky. Jednalo se zhruba o deset povídek, které byly využity v různých časopisech několika nakladatelství.
 Kontakty na autora:  e-mail  milankumpan@post.cz
 Kontakty na autora:  telefony 723 737 664


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih