HLEDÁM NAKLADATELE... De Fobbin: Němý svědek mezi řečmi

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

 Němý svědek mezi řečmi
 Autor  De Fobbin                                      

 Žánr  Beletrie  Formát publikace  A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran 280  stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky K vydání 
20.3.2010

 Stručný obsah
Kniha je psána v 1, osobě formou deníku, kdy pisatel-zpovědník, končí na konci románu k překvapení čtenáře v sanatoriu pro duševně choré, poté co se v šíleném snu promění v lišaje Smrtihlava, v jehož podobě sleduje lidské osudy. Osudy, se kterými má- jak ke konci zjistí, negativní zadostiučinění…Smrt sama děj knihy neustále glosuje jejími postřehy ve formě aforismů jaké jsou uvedeny kurzívou v závorkách. Ta má na konci románu i poslední slovo. Kniha je psána jak spisovnou mateřštinou, tak i nespisovnou, aby tak jazyk dodal knize na autentičnosti. Román zabírá široké spektrum negací dnešního světa: vraždy, prostituce, drogy atd. A nechodí pro realitu nikam moc daleko a leckoho může i šokovat. Je tvořen klasickou hyperbolou děje. Kniha má ještě další 3 díly.

 Ukázka textu
….Prodělával jsem bolest vyvěrající kdesi vespod mého těla. Brala se odněkud z mého tělesného, fyzického sejfu. Sejfu, do něhož se každý den chlípně vloupávají tisíce jiných sejfů. Jiných sejfů se svými příslušnými, všetečnými a mrštnými pilníčky - jazýčky.

***
Zaslechl jsem nějaké podprahové šumění:
„…Tuto odyseu poznání vytesal do duše jednoho z vás osud můj, jenž jsem mu na….“
Stále jsem si opakoval a snažil se podprahové šumění nevnímat:
„Achich! Optimismus chlapče. Chce to optimismus.“ teda spíše jsem to skučel v jatečním UNISOMU společně s mou věrnou přítelkyní, v níž jsem se nacházel - ovšem ne, tak jak bych chtěl.
Bolest ve mně povstávala s prodlevami dokola toliko mi připomínaje Fénix z popela. (A kór u mne doma, kde to smrdělo spáleninou po předchozích 25 nájemnících co byt 1 plus 1 obývali přede mnou a topili parketami a později i dětmi) Pravděpodobně ten bol také mával křídly, co mu zapůjčil můj bezcitný strážný anděl, a rozdmýchával tím ten rozžhavený kus, mi známě neznámé pulsující taveniny, zaražený ze spodu do mne. Snad mu ty jeho křídla za trest vzplála poté také…
Zase ten šelest. Bylo to jako šumivý bzukot:
„…..Jednoho rádoby Moral insanity - z něhož jste vy samy svojí přirozeností a bezprostředností téměř ukuly…..“

***
„Co to tady šumí?!“ polekal jsem se toho opětovně meluzínového šepotu, ale dál jsem koumal mou bolest a vzlykal jsem nad ní: „Co mám dělat? Ou! Vydávám zatykač na mého strážného anděla!! Za zločiny proti lidskosti!!… Oujéééé!! Snědl jsem snad drátěnku?!!“ vřeštěl jsem tehdy.

To pálení a bolest se nedali odvrátit ani zažehnat. Na nějakou formu interrupce bylo pozdě. Bolení mně svým sadistickým dechem protínalo a nabourávalo pomalu plápolající plameny myšlení a obrazových, pošmourných a nezmapovaných výjevů zavřenými kdesi v mozku za petlicí.

***
„…Uzřel DANSE MACABRE - tanec ….…“
***
„A dost!!“ nemám náladu mít do té bolesti ještě slyšiny!! Slyšíte!!“ zavolal jsem a opravdu to již ustalo….

„Ach jo….Pozitivum na tom je, že trpím jenom zadkem! A z toho plyne ponaučení: vítej do světlých zítřků!!“ syčím bolestí a dál hledám pozitiva co to jde: „Oúúúú, takhle umí trpět jen pár lidí ve vesmíru. Nemají asi tu správnou inspiraci!!“
Bolení mi protínalo plameny myšlení a výjevy zavřené za petlicí v mozku, kterou jsem se ukňouraně a monomaniakálně snažil odstranit. Chtěl jsem poodhalit tajemství těch hloupých scén, jak k tomu všemu došlo. Hloupých scén ztracených v zákoutích, průrvách, roklích, převisech a proláklinách paměti. A kam až to vše došlo či nedošlo.
„Ó tvůj bože to je smrad, ale nedá se nic dělat, když jsem rajský plyn objednal až za 14 dní… Obdivuji TO, jak tu cestu - ono mé TO - může zvládnout bez mapy zažívacího traktu?! Je TO hold po mně….“podivil jsem se a pak se chválil: „Wow! A to stejný mám i s krví!! Taky všemi těmi stovkami řečišť sviští jakoby nic. Jsem genius nejvyššího řádu se vším všudy a basta fidli!!“
Nicméně i přes tu petlici co mi to vše brzdila jsem se snažil rozvzpomenout a vsoukat malými mezerami na tu plantáž prozatím němé vědomosti.
A u toho jsem řval jak tur, jak kráva:
„No vida!! Výtečné emise aromatických uhlovodíků…..Hmmm….Nevím, nevím na tlusté střevo je to asi moc tenký….“ poté jsem si uvědomil, že má úvaha postrádá smyslu a tak se opravil: „ Co to melu, pro boha?!… Na tenký střevo je to asi moc tlustý. A na slepý to moc špatně vidím. Co to ksakru je?!!“
Ty scény byly jako by zasuté v dávno zapomenutém snu a nikde žádný zesilovač snů co by je zesílil…

…Včerejší noc. Hvězdička, která mi na krátký časový horizont pohasla. Noc nová a přitom stejná. Noc podobná líbezným a chladivým oceánům jiných nocí. Noc nová a přitom stejná- červivý, ztrouchnivělý a černý pařez. Ten pařez byl tím opětovně černým, lepkavě roztékajícím se rubáškem, v němž byla ukryta ten den naše polokoule. Polozemě. Nic víc nic míň. Mlhavé, zpomalené a opicí udusané obrazy mé vlastní zkázy se mi střídavě promítaly před zrakem různě na přeskáčku. HOP…HOP…HOP a TLESK…TLESK…TLESK- to když sebou mydlily o betonovou zem. Mé zkázy nové a na první pohled jiné, a přitom tolik podobné těm předchozím. Podobné i zkázám jiných většinou sebemrskačských sejfů a různých jiných obalů. Obalů či sejfů podle lidské uzavřenosti či otevřenosti vůči okolnímu světu. Světu, nyní již rozplizlému marastu plnému podměrečných ryb, jehož obal jsme už téměř zničili. Zkázy se dějí bez přerušení. Jak vnitřní, tak stejnou měrou i vnější. Buď vlastní vinou nebo cizí. Povětšinou však vlastní, jakou jsme přejmenovali díky našemu inventáři všemohoucnosti na cizí. Člověk si neumí přiznat pravdu - má potenciál vytvořit si vlastní. Ta je na straně poražených i vítězů. Ale ví se většinou jen o té vítězů. Také sedí, že stokrát opakovaná lež se stává na celosvětové parcele dávícího pokání pravdou.

Oddechoval jsem a vnímal dál a dál v bolu se čvachtající stahy v oblasti mého pasu, co se plazily obskurně možná až do kostní dřeně kostrče. Klátilo se nade mnou tušení coby tklivý stínek, že to snad nikdy neskončí.
Snažil jsem se tak jaksi utišit:
„Hlavně, že se alespoň nerozmnožuji pomocí těchto výtrusů….Beztak jsem starý hypochondr – Sestro, DALŠÍ PROSÍM!!!“ a volal neúnavně dál.
Stahy to byly krajně jiné, než když mi žaludek po ránu koleny kope do hrtanu a tančí kankán a já tak platím daň z předcházející noci. Z předchozího večírku, v němž jsem se čvachtal v oceánech chlastu. Nepřirozeně či nadpřirozeně to pálilo a bolelo. Bylo to jak láva škvařící arkádu mého těla - mého bitevního vozu snad i bitevního pole.
„Auuuu! Tak strašně to pálí, ale budu mít rád ten svůj výtvor zrozený z lůna lásky a náklonnosti k mému tekutému pánu.“ cedil jsem s bolestným úšklebkem mezi zuby: „Dobrý. Bude to dobrý….Bude to dobrý jako vždycky!!…Jako….“ zasekl jsem se nad nesmyslem útěchy: „Dobrý? Dobrý jako vždycky?!!! Asi zemřu stejně tak jako jsem i žil!!“ 

Vracím se znovu k předchozí noci. Ležím na tramvajových kolejích. Chladné koleje ve třpytu pouličních lamp vytvářely dojem dvou zlatých a jemných dlouhých řetízků na černém suknu, do něhož je podle mého uvážení oděná zeměkoule. Do černé látky symbolizující stav věcí jak se mají. Z úst mi visí pro změnu nitě stříbrné a splývají do hutného stínu pode mnou, který chce do sebe pohltit mne samého.
*….Jen do toho ty mlsálku, opakuji si v hlavě. Jinak nijak dál nevnímám svět kolem. Dělám, že neexistuje…. Snad ani není, uvažuji. Ale co ty hlasy? Co vystupují ke mně z mléčné mlhy co mne nyní opředla? Z mlhy jakou se prokousává jako slívák ten černý močál noci?... Umřel jsem- vemlouvá se vysvětlení. NE!! Pociťuji vlastně chlad a závan větru. Oči se mi nanovo noří do tmy za mými víčky….*
„Vstávej!...Vstávej jede tramvaj.“ tahá mě něčí pro mne neviditelná ruka pryč. Neviditelná, leč i přesto očividná. Jako výhybka v hlavě co mne opětovně hodila na další (špatnou ?) kolej.
Otvírám oči. Jsou ulepeny. Dva cizí pánové se mi snaží pomoci. Neznám je.
„Už zdrhl, ale dal jsi mu.“ říká jeden z nich a já se s námahou zvedám ze svého ústí do temnoty- stínu, který se ihned na to uzavírá a mizí nebo si jej už zkrátka a dobře nevšímám. Slyším tramvaj: „CINK!…CINK!“
*….Komu zvoní hrana, přichází mi na mysl, a poté jestli to tak vždy vypadá, když někomu dám….*
„Odtáhněte si to ožralý prase. Odtáhněte si ho!!“ječí na mne bělovlasý řidič tramvaje s bělovousem.
„Necinkej. Slyším! Už jdu. Zkoumal jsem strukturu kolejnic.“ ječím, a pak už jen mumlám: „ Ještěže mám tu mou drahou polovičku, která mi vždy pomůže z každého průseru do ještě většího.“ a nadrátovaným jazykem kontroluji stav zubů. Kvituji to s tím, že je všecičko až na to že se mi pohupují jako na drátcích bez závad. A že se mi ani kupodivu žádné nové zoubky neprořezávají.
„Kam jedete, pane řidiči? Do centra?“ volám znovu na řidiče.
„Jo! Do centra!! Vypadni!!“
„Centrum koordinace pohybu? Vemte mě!!“
Pokračuji pak směrem k čumilům a dělám si životní prostor- lebensraum:
„Co civíte!!! Černá a krev mi sluší, víc než žlutý z uší!!! No, tak co? Žádný další zázrak se nekoná!! Rozchod!!!“ závěrem si šahám do rozkroku:
„ Jsem v klidu a on taky! Jo, oba dva jsme pěkně v klidu! Mám na předkožce řasy. Mám na vás mrkat nebo co???! Vy jste nikdy neprohráli se svou vlastní slabostí?! Tak neprohráli?! Nevíte, že život se nedá přežít?!!!“

Dav kolem mne se mlčky rozestupuje a já doufám, že to nedělá proto, aby nabral sílu a stiskl mě mnohem více ve svých proslulých dubohlavých kalených kleštích.
Volám do toho chumlu:
„Nuže, byl to krásný zážitek, což o to! Ale vnímám ho jako hrozný zážitek. Je někdo proti? Je někdo pro a zdržel se někdo snad v hlasování?“

Pozoruji všechny ty tváře a čtu v nich a v nich nic. Žádné linie, žádné výrazy jen rozmazané přísvity světel - ožužlané skice. Podivné črty. Jsou v mlze a já matně rozeznávám každý vlas na jejich hlavách v odrazu pouličních světel, ale tváře pořád nikde.
*…..Kam se poděly ty tváře? Bojí se na mne pohlédnout? Jedině dobře….*
Přistupuje ke mně sličná mladá dívka. Začínám vidět. Právě v pravý okamžik! Ona ukradla linie ve tvářích všem ostatním. Ano, to ona vzala tváře zbytku lidstva.
**…..Stojí to za to, uvažuji a usmívám se. Dám jí i svou tvář jestli ji mám. Nebo snad ne. Každá špatnost a s ní spojená vlastnost jde vidět ve tváři. Má totiž svou vlastní „tvářičku“. Všechny se snoubí s mým původním dětským obličejem, který zestárl jen díky nim. Vytvořil si je však sám na venkovní podměty.…*
„Máš to pěkně odraný.“ květovaným, bílím kapesníčkem mi čistí tvář.
„Pěkně odraný? To je asi takový druh…. Tak co, kdy ten souboj začne?“ blbnu.
Ona šeptá:
„ To ten betonový květináč jak ses do něj bouch jak na tebe zezadu skočil.“
„Kdo by to byl řekl, že prohraju s květináčem. Počítačová simulace byla jiná…..Nestál mi za nakládačku. Stál mi asi až za vraždu. Jo, za vraždu jinak to nevidím…“ usmívám se a hledám úctu.
*…..Uvažuji, že na mě možná zezadu skočily kurděje: Slabost, krvácivost a uvolnění zubů s následným vypadáváním….*
Civím na květovaný bílý kapesníček. Chci se zakousnout do jeho květů a získat tak do těla nějaký vitamíny nebo nějaký další sračky.
„Mám tedy v boji kalený ksicht, ale odřízli mi přístupový cesty! Neboj se, najdu řešení! To, že mi odřízli přístupový cesty přece nic neznamená!! Jo!! Jsem opravdu dobrej!!“ marně hledám pozdě taktiku a ptám se: „ Proč skočil zezadu na mě? Proč radši neskočil zezadu na tebe?“
„Vole.“chichotá se děvče a její hlas zní jako zvonkohra. Jako sprška cinkavých perel, samozřejmě ne z jejích úst na chladnost chodníku.
„Vole? On mě i vykastroval?“uvědomuji si polekaně co řekla: „ Kdyby skočil zezadu na tebe, tak bych to tam pak upaloval očuchat. Případně pokropit…“
„Pokropit, očuchat…Hmm. Máš asi otřes mozku.“
„Cože někdo pustil televizi?“
„Co, prosím?“
„Ale…. To byl jen takový šifrovací algoritmus- mám to rád. Teda je: Ty algoritmy! Má je rád, protože neztrácím už čas hledáním pravdy, poněvadž mi ji vždy někdo vysvětlí….“ konstatuji při divné hře se jménem udržet se na nohách.
„Jsi asi blázínek. Víš to?“ uculuje se na mě.
„Konečně, konečně jsem si dal život do pořádku. Už vím, že vítězství spočívá ve snězení protihráčových hracích kostek a figurek!“
Okem si měřím dramatem pokřtěný a zákeřný květináč, jež mi něco- co nevím, způsobil. Masitý, šedý a tvarem mi připomíná (a netuším z jakého důvodu) nočník.
„Tak teď nevím…Teď nevím, jestli ten květináč byl šokový nebo antišokový nárazník?!“ mluvím spíš k němu a uchechtávám se místy na ni:
„Vypadá jak nočník….Zase hlavou ve sračkách. Ty máš kotě krásnou papulku.“
„Na dva. Chichi.“usmála se.
„Na dvě. Na dvě vojenský divize. Mohl bych tě ke mně pozvat? Bydlím tady kousek.“
„Jo? A kde nebo v čem bydlíš? Vypadáš zvláštně.“
„56 + 1!! 56 větviček a jeden kmen.“
„Samo.“ uculila se: „ Na to jsem čekala celý život, aby mě objevil někdo jako ty a ojel mě někde v parku. Ty teda pěkně vypadáš…..“
„Vypadám pěkně? To jsem rád, že vypadám pěkně. Víš, vždy mi naši říkali ať se slušně oblíkám…..Uff. Jsem z toho skákání na mě tak zadýchanej, že snad ani nebudu moci našim dětem podepisovat dnes loni úkoly.“
„Úkoly….Chichi…. Loni!! Chi Chi!“

Kráčíme dovnitř světlem a kouřem zaneřáděného baru. Kouř mne navíc svazuje a táhne mě jako na přitroublém vodítku dovnitř. Všichni na mně čtou, či se aspoň snaží číst, cože jsem to zač.
Sám nevím, proto neodpovídám a jen se slečny ptám:
„Kde ses tady vzala?“
„Kde jsem se tu vzala? Pracuji tady. Jsem tady tanečnice.“
„Cože palečnice?“
„GO-GO tanečnice.“
„To je něco jako hula hula?“
„Hula hula? CHA CHA! No skoro. Hula hula…Pche.“
„Vyhula? Vyhula!! Tvé rty jsou jako červené rozbuškové bužírky bleskovice. Mám tady nálož, dynamit něhy, který můžeš odpálit jen ty.“
„Promiň, ale pravděpodobně nechtěně mě obtěžuješ.“
„Promiň, ale pravděpodobně nechtěně nevíš, že to sama chceš.“
Slečna mizí se smutkem v očích. Klasika. Volám na ni ještě:
„Budeš mi chybět lástičko…..SOTVA…. Nejsem špatnej jak vidíš!! Nejsem špatnej a daruji i krev!! Všichni mi ji sají!!!“
Objednávám panáky a mžourám na sklenici FEFERONEK na stole. Beru si jednu. Pak další a další.
„Jsou hodně silný. Jak to můžeš takhle žrát?“ říká kdosi u stolu.
Necítil jsem nic. Vůbec nic.
„Asi mám plechovou hubu.“odpovídám a marně hledám jazykem ostří co by mi ten plech nastřihlo a zapíjím to kořalkami:
„Konečně!! Zase nejradostnější období v životě trosky- příliv!“
Všichni jen kroutí hlavou a já švitořím:
„Pojďte do mě!!......a pak….JEŠTĚ DO MĚ!!!“ volám šílený závěrem.
Okem pokradmu sleduji ty mé dva dobrovolné nohsledy co mě zvedli z chladné země. Země, jakou jsem olizoval společně s doposud malým ohmatávajícím jazýčkem mlhy.
„Přicházíte v míru?“ táži se jich.
„Jo…“souhlasně odvětili: „Ano, lze říci, že - ANO.“
„Tak to je smůla….Naději jste mi zničili. Co uděláte teď?“
Oba dva zakroutili jen hlavou.
Oba dva jsou v černém a jeden štíhlý a vysoký a druhý je jeho opozitum. Jen ve tvářích jsou si velice podobní. Někdo, bůh ví kdo, jakýmsi zázrakem roztáhl hlavu tomu vyššímu, okopíroval ji a upevnil ji na krk tomu menšímu. Zkoumám je a nenacházím řešení. Další pro mne matová situace.
„Ty máš hlavu jako pštrosí ovulát.“ mluvím k menšímu a větší se ho zastává:
„Nech mýho přítele na pokoji.“
„Přítele? Neblbni, já se tvýho péra ani nedotkl. A nech si prosím kalamity, seismické vlny a hořící nebesa na zítra nebo na loni.“ukončuji při.

Načež stojíme před mým domem postaveným dříve snad na šibeničním kopci odříznutým od světa kolem. Já a ti dva pštrosí ovuláti co mě křísili na kolejích- těch dvou zlatavých řetízcích, jež jsem si od osudu či noci nechtěně zakoupil.
Ta děvka s rozbuškovou hubou a společně s ní i orgie nikde…a tak se s otazníky v mých očích, i v očích těch dvou, hrabu ve svých kapsách a hledám klíčky.
Těm dvěma se snažím pomocí dalšího šifrovacího algoritmu osvětlit po svém situaci:
„Je to zvláštní…Opravdu je to zvláštní! Stojíme před mým prahem a popeláři mají jezdit až ve čtvrtek. No, vy to snad chápete?!….Vím, co jsou klíče!!“ a pak koukám do oken mého domu: „Vím, co jsou klíče!! Kdo tvrdí, že ne?!! Vrrrr!!“
Nenalézám je ani nic jiného. Tedy jen turbulence, v níž se propadají mé dlaně i mozek. Hromosvod v rámci rekonstrukce kamsi zmizel. Zmizel,tak jako v rámci rekonstrukce i některé věci přibývají.
„Dobře.“ hovořím a šifruji dál: „Dobře. Odhalím nyní, kde mám klíče….Měl jsem tento týden buchty?....NE!!“
„Klíče?…Aha…Teda cože?!“nechápali mne zrovna ti dva moji nový přátelé.
„Neměl jsem buchty, takže je mám doma! Mám je doma, což mi z nějakého důvodu nedává smysl…“ a pak se naoko zlobím: „Všechny mé já se teď ve mně pěkně zklamaly!! Jak já si je zase usmířím!!“


Prezentace autora

                                                  

Muž, 30 let, student VŠ (fakulta SMK), občasný hledač: tužky, papíru a sebe sama :-) s přesvědčením, že populární spisovatel píše o tom, o čem se ostatní bojí jen přemýšlet.
 Kontakty na autora:  e-mail davidfridrich79@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony 737 418 846 


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih