HLEDÁM NAKLADATELE... Tomáš Jankaj: Kouření povoleno

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Kouření povoleno
 Autor Tomáš Jankaj                               

 Žánr Pobuřující povídky s prvky surrealismu   Formát publikace A4
 Ilustrace  Odhadovaný počet stran  x
 Typ ilustrací  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky x  Stav nabídky K vydání 
05.05.2010


 Stručný obsah
Příběh o bezejmenném vrahovi, kterého si lidé najímají, když chtějí beze strachu a zcela náhodně zemřít. Jejich důvody jsou různé - nevyléčitelná nemoc či nechuť a touha nesdílet tento svět.
Jediným smyslem jeho bytí je oddávání se tělesnému hříchu s promiskuitní dívkou jménem Kamila společně s nadměrnou konzumací omamných a psychotropních látek. Pod slupkou bezpáteřního gentlemana se skrývá racionálně uvažující bytost, která většinu svého času tráví filosofickou dedukcí svého života a nabízí nám ucelenou, ale černobílou představu o nitru ztraceného a hříšného člověka. Jeho život se začíná měnit s příchodem mladé dívky a on tušit zásadní změnu nejen v životních prioritách, ale v životě jako takovém. 
 

 Ukázka textu
Píchej!
Píchám.
Chceš si napudrovat nos?
Proč by ne, procedím mezi vzdechy.
Pravidlo první: Při souloži nikdy neberte drogy. Tos uhod. Pravidlo druhé: Když je berete, zpomalte. Kdo tyhle pravidla vymýšlel? Sexuálně frustrovaný narcista hřející se na výsluní své impotence?
Píchej, píchej!, ozývá se z úst poko(u)řitelky.
Pravidlo třetí, jestli jste si je vzali, nezaklánějte se.
A já se zaklonil, hlava mi ztěžkla, klesla dolů a tělo se svalilo na dřevěnou podlahu hned vedle postele. Obrátil jsem oči ve sloup, hlasitě a s úlevou jsem vydechl.
Není ti nic?, slečna „ráda to zezadu“ se ozvala. Myslím, že ne. Jsem v pořádku, podívám se její pevná ňadra přes špičku „Juniora“.
Víš…Nevím, jestli je právě tohle to, co hledám, vypověděl přísný muž.
Já vím...Ale ty hledáš něco, co nikdy nenajdeš.
Tak to aspoň zkusím, řekl jsem.
Zkus, už oblečená a s polibkem mě povzbudí, ukloní se, já zatleskám a ona zmizí ve dveřích. Konec vnitřní destrukce, jsem osvobozen.

Kamila odešla. To chtivé, do morku kostí šukatelné děvče, které své tělo propůjčuje ďáblovi-mně, samolibému przniteli. Kamila je krásná. Dlouhé, plavé vlasy. Byl to opět jen nevinný pohled, teplý dotek a už jsem ležel na zádech, ona na mně a její prsty se obtáčely kolem Floridy, penisu Ameriky. Bránit se? Zkusím to příště. Kamila. Ten bohulibý blázínek toužící zničit plemeno mužství a přefackovat svět do plakátové podoby ženského klína odešel, opustil mě. Je čas vzpřímit své tělo, nadechnout se čerstvého vzduchu a vystoupit ze společenského útlaku.
Za prvé: Oblečení. Pomalu se přesouvám k šatní skříni a s pečlivostí vybírám dnešní oděv. Kouřově modré pánské prádlo značky Steve Men, černá, italská košile Camicie Nere vyrobena ze stoprocentní bavlny, neprodyšné kalhoty Vinkler a hodinky Swatch, páni mého času.
Za druhé: Snídaně. Vysoce výživné celozrnné chlebíčky určeny pro mikrovlnné trouby s doporučenou konzumací do dvaceti čtyř hodin.
Za třetí: Balíček prezervativů s vibračním kroužkem, moje záchrana.
Poslední překotné přípravy – je čas odejít. Poslední úsměv – pokrytecké polichocení. Poslední pohled na tvář, na jizvu a modré oči. Poslední sbohem, zamknu a opustím úkryt. Dveře mě dělí od bytu, který dobře znám, od světa, kterého se bojím. Došli jsem až tak daleko, vidíš? A nezáleží na tom, jestli to bylo dobře nebo špatně, žili jsme. Nemůžu se dočkat příští soboty, Kamilo.
Jsem pracovitý člověk. Platím daně a třikrát denně chodím běhat do parku. Jsem nevinný vrah, kterého si lidé najímají, když se rozhodnout vydechnout a nežít. Jsem otrok smrti. Jsem tvůj poslední polibek od Boha. Spolu zaklepe na nebeskou bránu. Ťuky, ťuk…
Výtah je tu. Tlusté, ocelové dveře se otevřou, vejdu a zapálím si hned vedle cedule s nápisem „Zákaz kouření“. Ta cigareta mě neznepokojuje.Vždyť já (si) přece nekouřím. Ani bych to nesvedl, pomyslím si nahlas a zmáčknu přízemí. Kolos oceli se pohne.
Třetí patro, tam bydlím jen já a stará padesátnice – sexuální mašina z 60. let. Bývala pornorádobyherečka, která uvedla do praxe pojem SM-dráždivý film pro dospělé.
Druhé patro. Šestnáctiletá Kristýna. Rozkvetlé ženství, poupě vonící po kokosu a mandlích. Miluje bílé růže, belgickou čokoládu, Indie Rock a černobílé filmy. Nikdy bych se jí nedotkl, ta si zaslouží lepšího.
První patro, sexem znaveno, láskou zapovězeno. Bydlí tam Kamila, protiklad anděla. Ten hříšný požírač duší.
Jsem v přízemí. Proč jsem nikdy nezmáčkl druhé patro? Odhodil jsem nedopalek, pomalím krokem se blížím k východu. Je krásná. Pootevřu dveře a vykouknu na ulici. Je nádherná, tak proč..Můj život mohl být o tolik lepší. Jen stačilo žít podle pravidel světa a neoddávat se tělesnému hříchu, který mám tak rád. Stačilo tak málo – jen zmáčknout druhé patro.
Dnes musím do práce, jsem přece pracovitý člověk. Dnes jdu zabíjet. Na ulicích se to hemžilo davem lidí. Rychlým krokem jsem zahájil svoji pouť. Proplétal jsem se mezi nimi a vybíral vhodnou oběť, terč mého násilí. Dostal jsem nabídku od svého zaměstnavatele. Pro tentokrát to byla mladá dívka. Připomínala mi Kamilu, hnědookou cudnou mrchu s bujným poprsím a jizvou na hranici studu a chlípnosti. Ale tahle dívka byla nevinná, nezasloužila si zemřít, ale i přes tu touhu žít, přes touhu, kterou jsem viděl v jejích očích, chtěla naposledy vydechnout a vidět moji tvář – poslední vzpomínka na pozemský život. To je moje práce.

Pomalu, ale jistě jsem se blížil ke konci jejího života. Osud chtěl jinak, ale ona byla neoblomná. Možná si to rozmyslím a vrátím ji peníze. Možná. Ale možná vytáhnu „Pana spravedlivého“, který ji vyměří devítimilimetrový otvor doprostřed čela, průchod do neznáma. Možná. Ale možná si to nerozmyslím, dodržím plán. Ani neznám její jméno, pracuje v květinářství na druhém konci ulice. Neznám její věk, ale více než dvaadvacet ji nebude. Neznám ani to, proč si vybrala právě mě. Nikdy se nedozvím před čím vlastně utíkala.
Pomalým a nicotným krokem jsem se vydal do kamenného stánku na rohu ulic. Dřevěná klenba obepínala celý dům a vytvářela kruhovitou bránu. Do dřeva byly vyryty obrysy květin. Na chvíli jsem se zastavil a v tichu pozoroval ručně vyřezávané květy růží a tulipánů. V ranním šeru jsem slyšel bušit své srdce. Našeptávalo mi: „Vejdi, neboj se. Zabij ji, udělej to. Už tolikrát si to udělal.“ A já poslechl, jsem přece hodný chlapec.
Dobrý den, bílou růži, prosím, takhle Tě uvítá vrah.
Pro koho ji máte, smím-li se zeptat.
Pro Vás, a takhle ti odpoví a střelí na srdce. Bude to jen vteřina. Cukneš s sebou a ucítíš pichlavou bolest na hrudi. Tisíce malých, rozžhavených jehel směřují k tvému srdci. Mají jasný úkol – zabít tě. Srdce zpomaluje a vyhasíná. Skočím za pult a podepřu tě, nebudeš umírat sama. Ruce tě obepnou a ty zemřeš.
A ani dnešek nebyl výjimkou. Svalila se, dočista krvácela. Její červeňka se rozlévala po podlaze a špinila mi ruce. Střelil jsem ji podruhé. Hlava ji klesla a spánek udeřil do kamenné dlaždice. Uslyšel jsem slabé prasknutí. To si asi prorazila kost, pomyslel jsem si v duchu. V paměti mi utkvěl pouze její poslední výdech. Vydala ze sebe jen smrtelné chroptění a já věděl, že musím pryč. Nezůstávej, prorokuje hlas přítele, srdce, které volá na poplach, buší a vybízí mě k útěku. Utíkej, zbav se přítomnosti, spas se. Utíkej dokud budeš moci a až se zastavíš, nezapomeň se ohlédnout, jestli tě pronásledujou. Budou tě nazývat vrahem, ničitelem. Budou tě proklínat a pronásledovat, ale nikdo už neuvidí, že ty jsi jí život musel vzít. Tak utíkej! A já utíkal. Utíkal jsem ulicí, okolo cihlových domů, utíkal jsem parkem kolem rozkvetlých růží, utíkal jsem korytem vyschlé řeky a voda postupně ustupovala, osud se mi vzdaloval. Utíkal jsem a myslel jsem na všechny ty hněvem pohřbené spory a prachem pokryté police, kam jsem odkládal požitkářské vzpomínky. Myslel jsem na Kamilu, pánským sekretem nasáklou dí(ě)vku. Uvědomuji si, že ona je přesně to, co jsem nikdy nehledal.


Prezentace autora

                                                  

Snad (jen) literární snílek, který si už stihl napsat vlastní epitaf, snad jen buřič knižního trhu, který touží po jediném - milovat a stvořit dokonalost...
 Kontakty na autora:  e-mail jankyc.tomik@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony 721 533 970 
 Kontakty na autora:  adresa Palackého 46, Jablonec nad Nisou, 466 04 


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih