HLEDÁM NAKLADATELE... Zdeněk Miška: Neviděné... leč prožité zkušenosti?!

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Neviděné... leč prožité zkušenosti?!
 Autor Zdeněk Miška                               

 Žánr Povídky   Formát publikace A5
 Ilustrace  vlastní  Odhadovaný počet stran 174 stran
 Typ ilustrací  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky K vydání 
15.05.2010

 Stručný obsah
Duchovní miniPříběhy, mikroPovídky a pidiPohádky

Třicet dva krátkých, ale výstižných Povídek, Příběhů a Pohádek s obyčejného života, jsou různých „povah“, proto jsou zařazeny do čtyřech části. První O „rybách“ - kdy o ryby ani tak nejde. Druhá O „životě“ - kdy jde i o smrt, což ŽIVOT je taky. Třetí O „s…e…xu“ - velmi intimní, něžné a originální. Čtvrtá O „zvířátkách“ – které jsou nám vždy pro ponaučení. Na závěr knihy jedenáct Duchovních úvah a Slova Moudrých.

Písmenka jsou psané Srdcem, …proto také Srdcem Čtěte* a a a proŽívejte* 
 

 Ukázka textu
O „rybách“

JAK SE „CHYTAJ“ RYBY

Byl jsem vášnivý rybář a můj syn Áda také. Já poseděl, on neposeděl. Já položil pruty do vidlí a on „tisíce náhozů“ prostě „vláčkář“ Fakt je, že za dva roky chytání – nachytal více ryb než já za celý život.

Čím více jsem „studoval“ mystiku a zákonitosti vesmíru a přírody – tím více mě na rybách bavilo jen být „tady a teď“. Čím dál více mi bylo líto těch „popíchanejch“ ryb.

Chodil jsem pravidelně na jedno místo a výhradně SÁM. Vždy jsem věděl, že rybu chytnu. To je CIT, kdy to prostě víte – nikdy to ovšem nefungovalo, když jsem to chtěl někomu ukázat. Chytil jsem tam všechny druhy ryb, které se tam vyskytovaly a zažíval nádherné nepopsatelné chvíle „BYTÍ“ a stavů, kterým se říká „TEĎ a TADY“. Cítil jsem je v tý vodě a připadalo mi, že jsme kamarádi. Oni tam, já tady a přesto není mezi námi rozdíl. Postupně se mi všechny ukazovaly v celé své kráse. První den, jakoby symbolicky propluly labutě tam a zpět a vždy se velmi významně koukaly a pokyvovaly hlavou. TAM jsem dokázal být naprosto nehybný, jako bych nebyl. Myšky mi chodily mezi nohama a ptáci doslova zobali z ruky. Takže nešlo o ryby, ale o souznění s přírodou.

Záběry ryb a jejich boj byl vždy mnohem intenzivnější než kdekoliv na „volné vodě“. Pamatuji jednou na večer …Pocukávání …napínání vlasce a pořád nic. „Von na tom snad leží“. Samozřejmě ležel, protože tak to dělá, je to „lenivec“, lehne a „cucá“, až zůstane prázdný háček. Je to mník – nádherné „zvíře“. Něco mezi obrovským mlokem a rybou. Nedá se skoro vytáhnout, páč je na svou velikost nesmírně těžký. Jakoby igelitový pytlík naplnění rtutí. Držíte to v ruce a nevěříte, že to tolik váží. A vzhled – nádhera – kdo neviděl – neuvěří. Oči nahoře, široká tlamička a „klape pusou“, že se leknete. Žlutočerné fleky jak mlok. Vždy jsem „dostal“ do páru, a tak vzápětí přišel i druhý. Pokud jsem to ještě neřekl, tak od začátku byla uzavřena dohoda. Všechny ryby jsem pouštěl a CÍTIL jsem, že to vědí, a proto jsem chytal, když jiní týden ani ťuk. Na „MLOKA“ jsem se nemohl vynadívat, to je Boží dílo a lituji ty, což znaj akorát kapra obaleného ve strouhance!

No to jsem ale trochu odběhl. Prostě jsem pořád „šel“ a jak říkám, ne dopředu (pokrok), ale vpřed dozadu (prapůvodnost) a začal víc a víc chápat Boží zákony.

Až přišel den na tý cestě zpět, kdy jsem neměl potřeby chytat dále. Jak říkám, přišlo mi hrozně líto to narušování, ty železné háčky – chlubení. Napadlo mě, co tak „krmit SUMCE“. Toho jsem ještě nechytil a vzdal se té „potřeby“. A tak jsem vyšel na „své“ (nic není naše) místo bez prutů, jen s krmením. Bylo to úžasné místo, kde ryby braly 30 cm od břehu, a vždy jsem si jen představoval tu hloubku pod břehem a často „býval rybou“ a projížděl to s nimi. Zkrátím to - POVEDLO SE!

Žral mi z ruky a dokonce se nechal pohladit a při odjezdu se celý vyvalil, aby se mi v celé kráse ukázal. V řece na 4. metry široké se vyvalil, měl skoro na 2. metry. Nemohl jsem v tu chvíli ani pochopit, jak se tam vůbec vleze.

Syn už se mi delší dobu „posmíval“, že nic nechytám. Mě však bylo tak krásně, jak nikdy – a těžko se to vysvětluje. Dával jsem mu to pomalu. Děti se nemají zatěžovat duchovními poznatky – oni žijí svůj život, kdy prvně zažívají hmotu a v ní SEBE, coby krále hmoty. Postupně a pomalu jsem ho vedl k vyššímu poznání. Už v té době se naučil souznít a měl velké úspěchy – profík - ve 14 letech ho obdivovali, protože vždy věděl, co má udělat. Dlouhé hodiny trávil u vody v samotě, sám se sebou. Vztekal se, trhal, nic nechytil a zrál. Sledoval jsem s dychtivostí jeho „pouť“ a zažíval nádherné chvíle jeho zrání. SÁM začal pouštět ryby, SÁM si s nimi začal povídat, SÁM je zdravil, SÁM na vše přicházel.

Přesto jsem neměl odvahu mu říct můj zážitek se SUMCEM. Až jednou večer u ohně – kdy do mě zase šťouchal. Tenkrát kupodivu poslouchal. Dlouho nic neříkal …tati, ty bys měl být spisovatel – to je fakt dobrý …ale měl v sobě mír – bral mě, přece jen jsme dobří kamarádi.

Na druhý večer hrozně pršelo a on se dlouho nevracel. Bylo normálně zvykem, že chytal v dešti za každého počasí - je to přeci profík - pak jen sděloval, kolik a jak probíhal boj a jak to udělá příště a kde našel nové místo. Prostě kulomet a já jako hodný táta zasypán kulkami informací, nedostaje se ke slovu, jen kýval.

Už byla tma a přece jen je to dítě a nám rodičům byl dán CIT, a tak jsem věděl, že bude v místě mého příběhu. Jdu se podívat, jdu ho pohlídat. Mírně foukalo a lilo jak z konve. Ač „starý“, zkusil jsem to bez deštníku, abych prožil, co prožívá on. Připlížil jsem se v nejvyšší tichosti a on tam fakt byl.

Prut na zemi a čupačky nad vodou. Divně se kýval tam a zpět, až jsem měl strach, že tam spadne. Srdce v krku, stál jsem opodál, zamaskovaný v křoví a koukal, co že to dělá. Že by byl až takový blázen, asi jsem mu to neměl přece jen říkat. Teď ho musím pohlídat. Najednou vyjela štika jak noha a „přistála“ vedle něj na břehu. Myslel jsem, že se ……. úlekem a on NIC. Pořád se jen houpal. Bez hnutí hlavy, jen položil ruku na štiku a přestal se houpat. Ona sama pomalu, po milimetrech zajížděla zpět do vody.

Nedýchal jsem, …zřejmě už dlouho neprší a vítr přestal foukat, ……a přesto mám mokré oči.

Vstal a s upřeným pohledem na vodu říká: … „Ahoj štiko“
…a bez otočení…. “Ahoj tati“.


O „zvířátkách“

Pohádka na bolavé Bříško*

Starý Žabák slupnul Mušku. Letěla si tak kolem v parném létě a chtěla se ochladit u vody. Ale pánem této kaluže byl veliký Žabák. Vyplázl jazýček a lepidýlko, které na něm má, si přilepilo Mušku a sssslup už ju měl v Bříšku.

Táááák celý spokojený, kvak, kvak, s dobré večeře, si zakváknul a vnořil se zpět do kaluže ...jen očíčka jak periskopy mu vyčnívaly(i).

Ale Muška se jen tak nedala a začala mu bzučet v Bříšku a lítala mu sem a tam až to Žabáka lechtalo ...ale i bolelo. Muška bzzzz vrzzzz v Bříšku, tak dlouho až to Žabáka prostě položilo na záda.

Bříško měl nafouklé jak balónek s pouti a plaval po vodě jak ztracený tenisák co padl do kaluže. Bolestí bušil blankotlapkama do Bříška jak na buben ...a tak vlastně nechtěně svolal tři Žáby rádkyně.

První zelená Rosnička malinká říká: „kuňk ...kuňk, hlaď si Bříško, máš v ručičce plamínek zelený a léčivý. Kruž ručičkou na Bříšku a plamínek uvnitř Bříška vše špatné spálí“.

Druhá ...hnědá Skokanka říká: „dej si trochu hnědé kávy pana Turka. Ta ti pročistí střívka“.

A ta třetí ...Ropuška Maruška neříkala nic a rovnou skočila na Žabákovo Bříško všemi čtyřmi.

A co se neeeestalo – stalóóó ...prrrrrddd hihihi ...až bublinky zabublinkovali celou kaluž a s prdélky Žabáka vyletěla Muška a bzzzz zmateně narazila tu do Skokanky ...tu do Rosničky a od Ropušky Marušky se odrazila naposled a odletěla proti zapadajícímu Sluníčku otravovat zase nějaké jiné Bříško hihihi.

Milé Děti ...s toho plyne ponaučení ...nejezte Mouchy hihi. Já vím že je nejíte, ale kdyby Vás někdy bolelo Bříško tak si vzpomeňte na tři Žabky rádkyně a jejich rady. Na Bříško si nenechejte nikoho skákat!!! ...ale udělejte pár dřepů a Žabích skoků a možná se ozve ono prrrrr…dddd a bude po bolesti. 
 


Prezentace autora

                                                  

Autor se ve svých 53 letech ocitl v těžké životní krizi. Říká se, že: „vše zlé je k něčemu dobré“, a tak pobyt v Azylovém domě ho „donutil“ k sepsáním této knihy. Autor sám se ani tak necítí býti spisovatelem, jako spíše vnitřním pozorovatelem a následně sepisovatelem těchto prožívaných skutečností?! 
 Kontakty na autora:  e-mail nevidene@seznam.cz  


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih