HLEDÁM NAKLADATELE... Petra Benešová: Když ptáčka lapají...

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Když ptáčka lapají... 
 Autor Petra Benešová                               

 Žánr  Pro ženy  Formát publikace A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran 100 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky K vydání 
25.05.2010

 Stručný obsah
Román vypráví o mladé ženě, jejíž příběh začal stejně, jako mnoho jiných.
Jana si vzala muže, kterého milovala. Měli pěkný byt, Mirek dobrou práci a narodila se jim krásná holčička - tedy vše co potřebovali k úspěšnému startu do spokojeného manželství. A přesto – problémy na sebe nedaly dlouho čekat. Jana nechápala, proč s nimi Mirek tráví tak málo času a proč je tak často podrážděný.
Přesto stále doufala, že se časem vše obrátí k lepšímu. Až do chvíle, kdy její víra vzala kompletně za své. Tolik jí ublížil a ona věděla, že už to nikdy nemůže být takové, jak by si přála.
Jana se pouští do podnikání, kde může uplatnit své nadání. Veškerý čas věnuje své nové práci a dcerce. Zájem druhého pohlaví odmítá.
Dokáže ještě uvěřit v opravdový vztah mezi mužem a ženou – uvěřit v opravdovou lásku?

 Ukázka textu
Prásk! Mirek za sebou vztekle zabouchl vchodové dveře. Tenhle zvuk slyšela Jana v poslední době až příliš moc často. Všechny jejich hádky končily stejně – prudce zavřenými dveřmi. Zhroutila se na manželskou postel, ve které trávila poslední dobou většinu nocí sama. Kupovali ji před třemi lety, těsně před narozením jejich dcerky. Tehdy ji ani ve snu nenapadlo, že by se mohla s Mirkem někdy pohádat. Byl pořád s ní, ohleduplný, veselý, hodný, no prostě zamilovaný stejně jako ona. Ale brzy po narození Markétky se změnil.
Vzlyky naplnily prázdný byt a déšť slz smáčel čistě povlečený polštář s bleděmodrými kvítky pomněnek. Bezděky si vzpomněla, jak jí před svatbou Mirek přinesl přesně takovou kytičku pomněnek a nové slzy jí zaplnili krásné zelenošedé oči.
Pohledem zavadila o malý šedý budík v podobě slona, který dostala od Mirka k jejich prvním společným vánocům . Při pohledu na dvě malé ručičky, které neúprosně odměřovaly čas, se vyděsila. Pět hodin !!! Každou chvíli se vrátí babička s Markétkou. Vzala si ji dnes po obědě k sobě na zahradu, aby si malá pohrála na písku. Měla u babičky a u dědy na zahradě takové malé dětské hřiště , které speciálně pro ni udělal děda. Byl to truhlář a nejen tak ledajaký. Než se jeho pravnučka narodila, připravil pro ni nádhernou kolíbku, s barevnými kvítky a čtyřlístky pro štěstí. Když trochu povyrostla vyrobil pro ni houpacího koníka.
Jana rychle vyskočila z postele a běžela do koupelny opláchnout si obličej studenou vodou. Babička na ní nesmí nic poznat. Hned by se začala vyptávat a Jana neměla nejmenší chuť vyprávět jí o svých problémech s Mirkem. Styděla se za ně.
Utřela si obličej do bílé, aviváží provoněné osušky a podívala se do zrcadla. Červené skvrny na obličeji způsobené pláčem ještě úplně nezmizely, ale to se za chvilku spraví, uklidňovala se. Vzala hřeben a začala si česat rozcuchané vlasy. Chvátala a proto občas až zasykla bolestí. Když skončila pátravě se zadívala na svůj odraz v zrcadle. Stopy po pláči už zmizely a kaštanové dlouhé vlasy byly poslušně zapletené do copu, sahajícího jí až do půli zad. Jen se začervenalýma očima si nevěděla rady. No co, řeknu třeba, že jsem krájela cibuli, rozhodla se nakonec a vtom už zaslechla zvonek. Spěchala otevřít a snažila se změnit utrápený výraz ve svém obličeji na - o něco lepší.
„Ahoj mami !“, vykřikl její skoro tříletý poklad a skočil jí okolo krku.
„Ahoj miláčku .“, usmála se na svoji malou blondýnku a hned se jí zlepšila nálada.


„No to je dost !“ Mirek podrážděně vyskočil ze židle v kuchyni. „Můžeš mi říct, kde se flákáš!? Přídu utahanej z práce a ty nikde. Snad toho po tobě nechci moc, abys mi jednou za den udělala teplý jídlo.“, přecházel nervózně po kuchyni.
V Janě to vřelo vztekem, ale snažila se, aby to nebylo vidět. Zula dcerku, umyla jí ruce a poslala ji do jejího pokoje.
„Večeři máš uvařenou, stačí ji ohřát. To bys snad zvládnul, ne?“, vyhrkla zlostně. „Mimo to pochybuju, že seš tak utahanej z práce. Spíš tě unavila procházka s jistou slečnou.“, vmetla mu vztekle do tváře.
Zarazil se, ale hned vzápětí se začal bránit. „A tuhle kravinu ti namluvil kdo?“, tvářil se udiveně.
„Viděla jsem tě!“, vpálila mu. „Už tě mám dost! Mám plný zuby těch tvých špatných nálad, urážek a lží!“, dala důraz na poslední slovo. „Bůhví jak dlouho už mi lžeš. Jak dlouho už mi tvrdíš, že si v práci a přitom si někde úplně jinde?!“
„Sakra, náhodou jsem ji potkal, no! Ty toho naděláš.“
„Jo jasně. Náhodou ste se potkali a náhodou ste se objímali. To ti tak věřím. Kdy si naposled byl na procházce s námi? Už je to nejmíň půl roku. A to nemluvím o tom, kdy jsme byli naposled na dovolené nebo kdy jsme si někam vyšli. Buď se nevidíme, nebo se hádáme. Asi by bylo lepší kdyby jsme se neviděli vůbec!“, do očí se jí draly slzy a ona se jim jen stěží bránila.
Z Mirkových očí sršely blesky : „Jo tak rozvod bys chtěla ! No prosím, máš ho mít, ty krávo !“, zařval. Popadl bundu, rychle se obul a tradičním prásknutím dveří ukončil jejich „rozhovor“.
U kuchyňských dveří stála Markétka a hlasitě plakala. Jana se k ní rozběhla a vzala ji do náruče.
„Maminko, proč jste křičeli?“, ptala se škytavě.
„To nic. To bude dobrý.“, konejšila ji sama uplakaná. Teď už slzy nezadržovala.


TAM…TA..DAM..TA..DAM…TA…DAM ..TA…DAM…..
Probudila ji neustále se opakující melodie z Růžového pantera. Neochotně otevřela oči. Natáhla ruku vedle sebe na noční stolek, kde ležel a neustále se „bouřil“ vínový mobilní telefon. Jediným pohledem zjistila kdo měl to srdce tak nepříjemně ji vzbudit a s pohledem na budík zabručela rozespale do přístroje: „Co blázníš ?! Ještě není ani šest a já spím.“
„Tak promiň, ale pracující lidé jsou zvyklí vstávat brzy.“, ozval se svěží Jitčin hlásek.
„Pokud se nepletu – ty pracující člověče – tak máš dovolenou.“, stále ještě popuzeně hučela s hlavou zabořenou v měkkém voňavém polštáři.
„Jedeme se podívat na ten butik, ne? Když chceme podnikat, tak bychom se do toho měli vrhnout co nejdřív.“, vybafla a hned nato nadšeně zadeklamovala: „Co můžeš udělati dnes – neodkládej na zítřek.“
Jana se prudce posadila na posteli. „My chceme podnikat?“, rozevřela do široka oči – ospalost byla nenávratně pryč.
„Vždyť jsme o tom včera mluvily.“, připomněla nevinně.
„Říkala jsi, že je to pouze nápad.“
„Ale prosim tě, vždyť tě znám líp než svý boty. Neříkej mi, že ses už nerozhodla. Divila bych se, kdyby to nebylo kladně.“, prohlásila sebevědomě.
„No, podívat se můžem.“, nechtěla hned přiznat, že má pravdu. Skutečně se rozhodla vyzkoušet ten „bláznivý nápad na vlastní kůži“. „Kdy mě vyzvedneš?“, zeptala se ledabyle a zabořila se zpátky do polštáře, aby vzápětí vystartovala k oknu.
„No teď přece. Už jsem tady. Volám ti jenom proto, abych neburcovala celý dům. Hoď sebou a pojď mi otevřít.


„Hele tady to musí bejt ono. No to je senzace.“, okamžitě se nadchla a Jana jí musela chtě-nechtě dát za pravdu. Hleděly na prosklený objekt ve válcovém tvaru. Ani velký ani malý. Pro jejich účel skvěle vyhovoval – zkrátka tak akorát. Nad dveřmi svítil neonový nápis „Šaty dělaj člověka“. I když teď působil tento slogan poněkud podivně – butik byl momentálně bez jediného kousku oblečení, celkový dojem byl báječný.
„Promiňte, trochu jsem se opozdila.“, uslyšely za sebou udýchaný ženský hlas. Spěšnými kroky se k nim blížila plnoštíhlá žena. Mohlo jí být tak kolem čtyřicítky. Krátce střižené rezavé vlasy upravené do kudrn, černé kalhoty i sako, na krku jemný bílo-růžový šátek. Až na příliš výraznou barvu rtěnky jí nebylo co vytknout.
Usmála se na obě a podala jim ruku. „Já jsem Červená.“, představila se.
„Lasná.“, prozradila své příjmení také Jitka.
„Viková.“, následovala ji Jana.
„Tak se podíváme hned dovnitř, co říkáte?“, stále ještě udýchaným hlasem navrhla paní Červená a vytáhla objemný svazek klíčů.

Uvnitř toho k vidění vlastně ani moc nebylo : na podlaze natažený šedý koberec, pár stojanů na šaty, ramínka, jedna figurína a malý hnědý pultík. Působilo to skoro ponuře, ale Janina i Jitčina představivost pracovaly na plné obrátky. V duchu už rozvěšovaly šaty, vylepšovaly prostředí atd.
Zrzavá majitelka jim ukázala také malou šatnu s WC a malým umyvadlem. Potom se posadila na židli u pultu a nechala je v klidu se rozhlédnout.

„Potřebuješ se rozmyslet?“ mrkla Jitka na Janu.
„Ne.“, zavrtěla hlavou a blaženě se usmála. „Nevím čím to je, ale už mi to nepřipadá až tak ztřeštěný.“, dodala na vysvětlenou.
„Ne?“, protáhla na oko zklamaně Jitka. „Tak to bych k tomu honem měla něco ztřeštěnýho vymyslet.“, zubila se spokojeně.
„Myslím, že to pro tebe nebude problém“, zkonstatovala vědoucně Jana.


Prezentace autora 

 34 let, pracuji jako účetní. Ráda čtu romantické příběhy se šťastným koncem.
 Kontakty na autora:  e-mail  pet.ben@seznam.cz
 Kontakty na autora:  telefony 606 643 149 


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih