HLEDÁM NAKLADATELE... Michal Klimek: Adlerberg

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Adlerberg
 Autor Michal Klimek                               

 Žánr  Beletrie  Formát publikace   x
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran  stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla Hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky Obrázek vrcholku Adlerberg – podle popisu v knize.  Stav nabídky K vydání 
25.06.2010

 Stručný obsah
Příběh nás zavádí do rodiny, ve které kromě manželů a jejich syna žijí dvojčata – chlapec a dívka. Ačkoliv jsou oba chytří a na svůj věk vyspělí, jsou každý trochu jiný – JIRKA je ten rozumný, zachovávající si chladnou hlavu. Naopak MONIKA řeší věci rázně a takřka rebelsky.
Přestože by každý očekával, že sourozenci opačného pohlaví se nebudou mít zrovna v lásce, u Chytilových je to jinak. Krize mezi jejich rodiči je spojuje a navzájem se drží „nad vodou“.
Samotný děj začíná okamžikem, který oběma dvojčatům naprosto změní život – přijdou na to, že jejich otec, tyran a agresor, pochází z dětského domova, a o svých pravých ordičích nikdy nemluví. Sourozenci se tak rozhodnou své prarodiče najít a seznámit se s nimi. Vidí v tom způsob, jak svého otce uklidnit a usmířit tak znovu své rodiče.
To, co ale odhalí, si nedokázali představit ani v těch nejpodivnějších snech – jejich prarodiče žijí, spolu se svou další dcerou MARTINOU, na zámku a seznámí svá vnoučata se situací; jsou potomci velmi bohaté rodiny, která vybudovala lázně, zajišťující jim již po mnoho let vysoké příjmy.
S majetkem rodiny souvisí také záhada, jak se otec dvojčat, RADIM, do dětského domova dostal. Dvojčata přicházejí na to, že v domě nedaleko od zámku kdysi žila rodina VOGELOVÝCH, prahnoucí po bohatství svých sousedů. A jak už to chodí, nezůstalo pouze u závisti.
JOSEF a ANNA Vogelovi nabádali Radima, aby své rodiče chladnokrevně zabil; ten souhlasil, avšak plán mu zmařila jeho mladší sestra Martina, která dům Vogelových zapálila a nechala tak oba jeho dospělé majitele uhořet.
Se seznámením dvojčat s rodinou znovu vyvstává na povrch mnoho vzpomínek, na hořící dům nebo falešné přátelství Vogelových, po kterých zůstaly jako sirotci dvě děti; RICHARD a RENEA, kteří jsou připraveni smrt svých rodičů pomstit.
A tak se hrdinové příběhu, dvojčata Jirka a Monika, společně se svou tetou Martinou a celou rodinou, dostávají do několika situací, ve kterých jde doslova o holý život. Jednou z mnoha ran, které jim osud uštědří, je to, když se dozvídají, že se jejich otec Radim rozvádí se svou dosavadní manželkou, matkou dvojčat, a žení se s Reneou, potomkem Vogelových.
Celým příběhem nás provází zoufalé hledání pravdy a štěstí, které všem hrdinům už mnoho let tak moc chybí, ať už v lásce partnerské, v sourozeneckých vztazích nebo v komplikovaném vztahu otce a syna, jež se už oběma aktérům zdá zatracený, avšak na poslední chvíli se objeví něco, co jednoho z nich skoro přesvědčuje o opaku.
Konec příbehu nám ukazuje hlavního hrdinu Jirku v docela jiném světle, než na začátku. Sám se postaral o to, aby se nepřítel jejich rodiny Richard Vogel ztratil ze světa. Všichni jsou omámeni pocitem úlevy, která tak dlouho nepřicházela, až zapomínají na to, že má Richard ještě sestru, která pravděpodobně uděla vše pro to, aby smrt svých rodičů a bratra pomstila.

Právě pracuji na druhém díle knihy, jejíž konec by měl být definitivní a zodpovědět všechny „naťuknuté“ otázky.

 Ukázka textu
Ukázka – poslední kapitola

V zahradní restauraci, před jedinou hospodou ve vesnici, sedělo několik zdejších obyvatel, a když Jirka procházel kolem nich (což byla nutnost, pokud se k zámku nechtěl škrábat přes příkrý svah), bedlivě si ho prohlíželi, jako vězně právě propuštěného z vězení. Přemýšlel, jestli snad vědí o tom, co se stalo, jestli je vůbec napadlo, že kolem nich právě prochází někdo, kdo o několik desítek metrů dál zastřelil bratra starostky. Těžko říct, zda si něco z toho uvědomovali, jisté bylo jen to, že Jirkovi věnovali mnohem vězší pozornost než turistovi na kole, který profičel neskutečnou rychlostí kolem a zmizel za zatáčkou silnice vedoucí do hor.
Snažil se něvěnovat zvědavcům pozornost a nechal je dál klebetit.
‚Zachránil jsem někoho, na kom mi záleží. Možná, že mě to neomlouvá, možná, že ano, ale určitě je to pro mě něco, na co se můžu ve skrytu duše sám sobě zbaběle vymluvit a pokusit se tím omluvit svůj čin.‘
Stál na vrcholu pahorku, přímo před bránou zámku; celý park byl osvětlen jasným sluncem, poletovalo po něm několik ptáků a záhony pod schodištěm na nádvoří zářily různobarevnými květinami.
Jedinou jizvou na tváři celého zámku byla – nebo spíše nebyla – střecha jednoho z jeho křídel; trosky trámoví byly dávno odklizeny, kamenný strop velkého sálu byl překrytý nevzhlednými igelitovým plachtami vzdouvajícími se při každém mírném poryvu větru.
Jirka zabral za kliku a prošel bránou až na štěrkem sypanou příjezdovou cestu. Po několika krocích si všiml, že na pečlivě upraveném trávníku napravo od něj sedí Martina; s nohama zkříženýma do sedu na turka a rukama složenýma v klíně koukala na zámek; ani vrznutí brány ji nepřimělo se otočit.
Zamířil k ní. Bez jediného slova kteréhokoliv z nich se posadil vedle ní a pohled zabodl do jasně zelené trávy.
Hledal vhodná slova pro to, co chtěl říct a nad čím přemýšlel celou cestu sem. V mysli si nechál znovu přehrát vzpomínky na onu noc, znovu se pohroužil do onoho zvláštního pocitu – pocitu viny a zároveň jistoty něčeho správného.
„Je dobře, že jsem to udělal,“ promluvil po chvíli.
Martina nereagovala, jen se kousla do spodního rtu.
„Je to dobře, že ano?“ ujistil se Jirka a pocítil, že se ho začíná zmocňovat mírná vnitřní panika.
„Děkuju ti,“ hlesla Martina jemným hlasem. „Děkuju za všechno. A hlavně za to, že… že jsi mi zachránil život. A zároveň se ti chci omluvit.“
„Omluvit? Za co?“
„Za to, jak ti komplikuju život. Vám všem. Nikdy bych neřekla, že to všechno způsobí tohle. Vaše máma má pravdu, já… jsem nezodpovědná a když jsem to tehdy udělala, přemýšlela jsem jako úplný pitomec.“
„Byla jsi dítě,“ namítl Jirka.
„Podle všech jsem byla nesmírně vyspělá, a pokud to byla pravda, nemělo se to stát. Neměla jsem dovolit srdci, aby zatemnilo moje myšlení.“
Zhluboka se nadechla.
„Ale potřebuji ti říct jednu věc… I přesto, že jsem v tu chvíli neuvažovala racionálně, dělala jsem to pro dobro svých rodičů. Vždycky jsem se snažila myslet na ostatní. Jen bych ráda, abys to věděl,“ pohodila ledabyle rukama.
„Vždyť…“ usmál se Jirka, „Já to přece vím. A přesně takhle jsem to řekl i mamce.“
„Víš, když jsem byla malá,“ uculila se také Martina, „vždycky jsem přemýšlela o tom, jaké to bude být tetou… a bála jsem se, aby nebyly Radimovy děti stejné, jako on. Jsem ráda, že nejsou.“
„Když už jsme u tvého dětství, ten sen, na který ses mě tehdy na věži ptala – zdálo se mi o tobě. Řekla jsi mi, že… že jediné východisko z téhle situace je použít nejmocnější dětskou zbraň. Lásku.“
Martinin úsměv se přeměnil ve zvědavý výraz dítěte.
„Jen škoda,“ hlesl Jirka, „že jsi neměla pravdu.“
„Třeba jsem měla a ani o tom nevíš. Zkus o tom popřemýšlet. Sny nám často říkají věci, které si my sami neuvědomíme.“
„No… možná by tady byla jedna věc.,“ napadlo Jirku. „To taťka mě navedl k tomu, kde s Richardem jste.“
„Nazýváš to, že tě za námi poslal, láskou? Jednou jsi mi řekl, že ho nenávidíš, a já ti řekla, že k němu v tom případě pořád něco cítíš, protože opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.“
„Nevím, proč mě napadlo zrovna tohle… možná, že mě tam neposlal schválně, možná si ani neuvědomil, že mi to naznačuje… nebo se možná chtěl Richarda zbavit.“
„Myslíš, že by využil vlastního syna jako nástroj ke zbavení se ho?“
„Nejsem pro něj jeho syn,“ zavrtěl Jirka hlavou. „A on pro mě není můj otec. Nenávidí mě a já zase jeho – takže ano, pořád k němu něco cítím. Ale je to oboustranné a… já jsem za to rád.“

Parkem adlerbergského zámku se neproháněl vítr; jen občas mírný vánek čechrající listí na stromech a květiny v záhonech, stejně jako ty na hrobkách obou rodin; jedna stála na místním hřbitově, z mramoru černého jako uhel, se sochami dvou holubic, přestože v ní odpočívali tři lidé – ke svým rodičům se po dvaceti šesti letech přidal také syn.
Druhá stála blízko jezírka za zámkem – ve svitu dopoledního slunce zářila mezi stromy jasným světlem a její odraz se vlnil na vodní hladině. Ve váze, vytesané z jasně bílého kamene, přibývaly každý den čerstvé květiny, které sem nosili obyvatelé zámku jako své díky.
Poděkování za to, že bez těch, kteří v hrobce odpočívají, by teď oni sami neměli žádný život.
Poděkování za to, že smrt jejich blízkých nebyla zbytečná a dala jim něco, co má nesmírnou hodnotu – dala jim budoucnost. Budoucnost, ve které mohli změnit život sobě, nebo svým blízkým. Budoucnost, kterou budou utvářet podle své svobodné vůle, tak, jak říká vytesaný nápis o několik desítek metrů dál.

Každý strůjcem svého štěstí. 


Prezentace autora  

Student Obchodní akademie, 17 let. Zkušenosti s publikováním žádné.
Zájmy: četba, psaní, kreslení.
 Kontakty na autora:  e-mail Michal.Klimek@seznam.cz
 Kontakty na autora:  telefony 737711525, 591123014 
 Kontakty na autora:  adresa Karvinská 1206/22, 736 01 Havířov-Město 


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih