HLEDÁM NAKLADATELE... Svatopluk Votruba: Dětský domov – záchrana i prokletí

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Dětský domov – záchrana i prokletí 
 Autor Svatopluk Votruba                               

 Žánr Beletrie   Formát publikace A5
 Ilustrace vlastní   Odhadovaný počet stran 112 stran
 Typ ilustrací počítačová grafika   Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla hotovo k vydání  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky K vydání 
05.07.2010

 Stručný obsah
Píše se 6. duben, rok 1956. Vaškovy třetí narozeniny.
Pro obyčejného vesnického chlapce je toto výročí životním mezníkem, od kterého se začíná jeho život odvíjet tak, jak si nepředstavoval a hlavně, nepřál.
Úřady ho v tento den odebírají rodičům a umísťují do Dětského domova pro děti předškolního věku.
Pro Vaška nastává období, které především vytěsňuje obraz jeho maminky, obraz domova a rodinného prostředí.
Období vyvolává sny v podobě rozhovorů dospělých, které chlapci odůvodňují, proč byl rodičům odebrán.
Školní věk ho zastihuje v druhém dětském domově, učí se žít a přežít ve velkém kolektivu dětí ve světle doby, probíhající v padesátých a šedesátých letech.
Zde pozná pravou tvář kamarádství a přátelství, ale taky zášť a nenávist k chovancům dětského domova ze strany vesnických dětí, i některých dospělých.
Utíká se svým ruským kamarádem Váňou z dětského domova, z nejasné touhy nalézt hodnoty, o kterých čte v knížkách.
Setkání s lidmi tam venku ho ovšem přesvědčuje o tom, že je jiný než tito lidé, bojí se jich, věří, že tato odlišnost ho vlastně do dětského domova právem zařazuje, podvědomě na sebe bere vinu za tuto odlišnost, za to, že musel být od rodičů odebrán.
Zkušební doba, strávená u rodičů, kdy se po dlouhé době setkává s rodiči a sourozenci, velmi rychle nabourá jeho představy o rodině, dostaví se zklamání a podvědomě touží po návratu do prostředí, které tolik nenáviděl.
Prostředí, které se pro něho stává záchranou.
To se mu také splňuje, v době, kdy k němu vrcholí nenávist jeho bratra Kamila, kdy se na něho ze strany jeho otce rozbíhá řada nespravedlivých obvinění a fyzických útoků, je úřady znovu rodičům odebrán i s jeho bratrem Kamilem, a odjíždí do třetího Dětského domova.

 Ukázka textu
Vrátil jsem se domů. Nikdo mi nenadával, kromě neomluvených hodin ve škole, jakoby se nic nestalo.
Táta a Kamil si mě nevšímali, máma jen vzdychala.
Jen Péťa mě někdy slovem a rukou pohladil.
Dny ubíhaly, nastala zima.
Ten rok napadla spousta sněhu.
Bavilo mě ráno prohazovat cestičku od vrátek k silnici. Když otec nebyl doma, pouštěl jsem Renu z řetězu a v nahrabaném sněhu jsme si hráli.
Někdy jsem kvůli tomu zmeškal autobus.
Následoval přespolní běh do školy.
Ve škole jsme se připravovali na vánoce.
Protože jsem hezky maloval, učitelka mě poprosila o výrobu kulis na vánoční besídku.
Důležitě jsem souhlasil, bylo příjemné být potřebný. Týden před Vánocemi jsem chodil do sousední třídy, protože naše třída byla na lyžařském výcviku v Beskydech.
Ten den, když skončila škola a já spěchal na autobus, přidala se ke mně Anina, holka ze třídy.
"Svaťo, proč jsi nejel s vaší třídou na lyžák?" zeptala se.
"No, jak jsem říkal ve třídě, kvůli noze, lyžák mně zakázala doktorka." odvětil jsem.
"Ale vždyť chodíš normálně," pokračovala Anina.
"Kluci ve třídě říkali, že to je proto, že jste chudí."
Zastavil jsem se, přestože byl autobus už na zastávce.
Pohlédl jsem na Aninu.
"Doktorka říkala, že nesmím nohu namáhat, jinak o ni přijdu, a dej mi laskavě pokoj, slyšíš?"
To víš, budu ti vyprávět, co mi otec řekl, když jsem ho o peníze na hory poprosil, pomyslel jsem si.
Jak snadné je lhát.
Autobus mi ujel.

*

Do štědrého dne chybělo několik dní. Celý dům voněl rozemletým anýzem.
Máma pekla perníčky, a mně dovolila, abych je zdobil cukrovou pěnou.
Když jsem zdobil třetí plech, najednou se tiše zeptala: "Svaťo, máš mě rád?"
Ruce se mi zastavily.
Tuto otázku jsem čekal, četl jsem o tom, lidi se na to ptají.
Často jsem si představoval, jak bych odpovídal.
Ale teď jsem žádná slova najít nemohl.
Cítil jsem lítost, respekt, úctu, kterou si jistě všechny maminky zaslouží, ale lásku jsem necítil.
Lásku v takové podobě, jak jsem o ní tak rád četl v knížkách paní Kutinové.(Amálie Kutinová, poznámka autora)
Ticho bylo dlouhé.
Kdysi jsem četl: Lidé potřebují lásku obzvlášť, když si ji nezaslouží.
Chytla mě za ruku, cítil jsem, jak se třese.
"Bože, odpusť mi," zašeptala a prudce mě přitiskla k sobě.
Srdce jí rychle tlouklo, přerývaně dýchala.
Rychle mě pustila a vyběhla z kuchyně ven.
Zamyšleně jsem dokončoval cukroví.

*

Ten večer jsem nemohl usnout. Venku zuřila vichřice. Převalování sem a tam nebralo konce.
Spánek nepřicházel. Cosi mě přimělo, abych vstal z postele.
Roztřásla mě zima a taky strach.
"Venku je asi padesát pod nulou," pomyslel jsem si.
Za dveřmi tiše kňučela Rena.
Je jí zima, vezmu si ji k sobě, pomyslel jsem si.
Ledový vzduch, mě udeřil do tváře.
Pes se mi okamžitě přimknul k nohám.
Najednou ke mně závan vichru donesl pláč.
Přicházel od sklepa.
Kdo to tam…
Znovu jsem se zaposlouchal.
Nebylo pochyb, ve sklepě někdo plakal.
Že by máma?
Sklep, sudy s vínem…
Dostal jsem zlé tušení. Přitiskl jsem si košili pevněji k tělu a opatrně se vydal ke sklepu. Sestoupil jsem po schodech dolů.
Ve sklepě, slabě ozářeném žárovkou u stropu, seděla opravdu máma.
Zády ke mně, na malé trojnožce, kývala se dopředu a dozadu.
Naříkala a něco plačtivým hlasem povídala.
Ze sudu visela gumová hadička, všude bylo cítit víno.
"Proč ses jen narodil, já jsem to takhle nechtěla."
Opřel jsem se zády o zeď.
"Ani, mám tě rád, říct neumí, chudáček."
"Ty pořád, nech si to, nech si to. Vidíš, jak to dopadlo, hajzle jeden, hlavně že sis užil, co?" z pláče přešla do smíchu.
"Všichni jste stejný, pořádně si zašukat, vyklepat se, co?" Ve sklepě nikdo jiný nebyl, máma blouznila.
Kdo se neměl narodit?
Usilovně jsem přemýšlel.
Najednou na mě dolehlo strašlivé podezření.
Sesunul jsem se po zdi dolů.
Já jsem se neměl narodit.
Všechno ve mně, se bránilo tomu uvěřit.
Neměl jsem se narodit, jsem nechtěný, jsem navíc, jsem zrůda.
Bez hnutí, jsem civěl do zdi přede mnou.
Najednou se mi vybavil den v dětském domově, kdy za některými dětmi přijeli rodiče.
Ostatní děti měly tváře přitisknuté k mřížím okna a hltaly každičký detail těchto návštěv.
Tehdy jsem, jako malé dítě, nechtěně a náhodou slyšel starou kuchařku, jak se slzami v očích, při pohledu na děti za mřížemi řekla:
"Kdyby se ty děti nenarodily, bylo by jim lépe."
Tuto noc jsem už neusnul. 
 


Prezentace autora

                                                  

Kniha je autorova prvotina, doposud publikoval jen na NETu.
Glosy, úvahy, fejetony a povídky.(blog.idnes.cz; blaablaablog.cz; piste-povidky.cz; atd.)  
 Kontakty na autora:  e-mail Svatopluk.votruba@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  telefony 773 116 904 
 Kontakty na autora:  adresa  V Jezírkách 1542, Praha 4, 14900


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih