Hledám nakladatele... Jana Benešová: Hra

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu

 Název díla

Hra
 Autor Jana Benešová                               

 Žánr  beletrie  Formát publikace A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran 200 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla Rozpracováno
na 80%
 Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  v příloze  Stav nabídky K vydání 
05.08.2010

 

 Stručný obsah
Na konci jednoho města existuje budova, kde jsou schováváni postižení lidé, aby nehyzdili svět. Lidé, kteří ztratili právo na normální život. Proto každý den hrají svou vlastní Hru, díky které se mohou dostat za zdi tohoto šedivého světa. Hru, která je úžasná, kouzelná, pohádková. Hru, která může být i nebezpečná...

 Ukázka textu
Na konci jednoho města se zlověstně tyčí vysoká šedivá budova.
Vysoká šedivá budova má oloupanou omítku a ledabyle zalátané díry ve střeše. Trávník okolo budovy je zažloutlý, ušlapaný a zablácený.
Budova má ve špinavých oknech pevné železné mřížoví a je obehnaná vysokou tmavou zdí.
Tahle zeď odděluje šedivý svět okolo budovy a barevný svět tam venku.
Lidé, kteří žijí venku, se téhle šedivé budově vyhýbají, připadá jim zlověstná, ponurá a strašidelná a s lidmi, co žijí uvnitř, nechtějí mít nic společného.
Pro lidi, kteří žijí uvnitř, je tohle často jediný domov, který mají.


V životě Johna Smithe není mnoho věcí, které by udělal jinak. Ve svém šestadvacetiletém životě toho dokázal už hodně a se vším byl velmi spokojený.
Pocházel z bohaté rodiny právníků. Nikdy v životě nepoznal nouzi ani bídu. Vystudoval dobrou školu, našel dobré zaměstnání v otcově právnické firmě, kterou měl jednoho dne jako jeho jediný syn i zdědit. Jeho pohodlný a bezstarostný život byl pevně nalajnovaný a jemu to ani v nejmenším nevadilo.
John Smith si do nejmenších detailů pamatoval na ten den, který mu změnil tenhle pohodlný a bezstarostný život. Pamatoval si přesně, co ten den ráno snídal, pamatoval si, jakou si oblékl košili. Pamatoval si na součastný výraz v pošťákově tváři, když mu podepisoval papír o převzetí dopisu. Pamatoval si na bolestné umírání naděje, kterou mu ten dopis vzal.
Ten dopis byl rozkaz a John Smith se měl společně s další tisícovkou stejných mladých mužů dostavit na frontu a bojovat ve válce.
John Smith celé ty roky doufal, že ho do války nepošlou – byl přece synem jednoho z nejbohatších občanů, který měl vážené jméno široko daleko. John Smith ale doufal marně. A když později toho dne seděl se svými starými rodiči u večeře a všichni tři přemítali, co dělat, aby John do války nemusel, rozhodl se tento mladý muž konečně jednou čelit vlastnímu osudu sám bez vyšlapané cestičky od jeho rodičů. Rozhodl se, že bude zodpovědný a cílevědomý a že do války půjde. A že se z války jednoho dne vrátí, aby mohl vést otcovu firmu.
Dnes si John Smith říká, že jedinou věcí, které ve svém životě lituje, bylo tohle rozhodnutí.
Poprvé si to uvědomil, když v nemocnici přišel k vědomí a dozvěděl se, že při výbuchu atomové bomby přišel o obě nohy a jednu ruku. Nikdo si nikdy nebude moci představit to neskonalé zoufalství, které Johna Smithe, zdravého a silného chlapa, sežehlo poté, co se dozvěděl, že z něj bude pouhý lidský pahýl s jedinou končetinou. Že z něj bude doživotní mrzák.
John Smith se z toho pahýlu snažil vyváznout jak jen to šlo. Zpřetrhal si všechny hadičky, které vedly k přístrojům, co mu pomáhaly zotavit se, v marné snaze skončit tak svůj smutný život. Nepomohlo to. Doktoři měli v popisu práce zachraňovat lidi za jakoukoliv cenu. John Smith si tedy slíbil, že si od toho utrpení pomůže, až se vrátí domů. Jenže tam to bylo ještě horší. Jeho rodiče ho hlídali na každém kroku. John Smith nikdy nezapomene na tu trapnost a ponížení, když mu každodenně vyměňovali pleny, když o myli a krmili, když si mysleli, že spí a plakali zoufalstvím u jeho lůžka. John Smith nikdy nezapomene na smutek, se kterým u okna, potajmu za záclonou, sledoval kolemjdoucí chodce a záviděl jim jejich životy.
A pak, jako dovršení všeho toho zlého, za ním přišel státní úředník a oznámil mu, že jako fyzicky postižený jedinec musí odejít na místo, které je pro podobné nestvůry jako jen vládou určeno. A tak se zhrzený a zapšklý John Smith ocitl před branami Lowoodského ústavu, té ponuré šedivé budovy, které se každý vyhýbal širokým obloukem. Místo z jeho nejčernějších snů se stalo skutečností. Myslel si, že tohle je jeho konec. Netušil však, že to bude jeho ZAČÁTEK.

První věc, na kterou si Amelie Goldbergová ze svého dětství vzpomíná, je starodávná zlacená hrací skříňka. Dostala ji od své matky k prvním narozeninám a písnička, kterou hrací skříňka hrála, se stala její nejzamilovanější uspávací ukolébavkou až do pubertálních let. Amelie Goldbergová si na tu skříňku pamatovala velmi přesně – byla to veliká, rozvitá kopretina, její nejoblíbenější květina. Když se otevřelo víčko, spustila se cinkavá melodie.
V té skříňce měla ukryté všechny své dětské poklady – stříbrnou minci, skákající míček, americkou žvýkačku, duhovou skleněnku, zlatý přívěšek od babičky, malý kamínek ve tvaru srdíčka. Byly to její poklady, které si pečlivě schraňovala a dávala na ně velký pozor.
Amelie Goldbergová si moc dobře pamatovala na tu skříňku. A také si velmi dobře vzpomínala, kdy jí slyšela hrát naposledy.
Jednoho večera před dvěma lety šla spát a znovu pustila svou oblíbenou uspávanku. Kolébavou melodii přehlušilo nečekané zabouchání na dveře. Domovní dveře otevřel její otec a Amelie Goldbergová pořád slyší ten nesmírně hlasitý výstřel, který se nesl celým domem. Vyděšeně vyskočila z postele a chtěla vyběhnout ze dveří dolů do předsíně. Ve dveřích ji se ale srazila s vyděšenou matkou, která ji chňapla a strčila zpátky do postele.
,,Ať se někde cokoliv,” zapřísahala jí, ,,dělej, že jsi nějak mentálně postižená, rozumíš? Hýbej rukama, slintej, cokoliv, jenom ať ti to uvěří! Nepošlou tě do koncentráku, ale do nějakého ústavu, tam to bude lepší než v táboře. Rozumíš mi?!”
A Amelie Goldbergová své matce slíbila, že udělá, co po ní chtěla. Když vojáci vtrhli do dětského pokoje, našli tu zoufalou matku, která prosila, aby do koncentračního tábora neposílali její postiženou dceru. Vojáci odvedli matku a dceru poslali do Lowoodského ústavu.
Poslední, na co si Amelie Goldbergová ze svého domova vzpomíná, je slábnoucí melodie její hrací skříňky.


Prezentace autora

                                                  

Studuji gymnázium v Sušici, 3. ročník. Zatím jsem žádnou knihu nevydala.
 Kontakty na autora:  e-mail foever@seznam.cz  
 Kontakty na autora:  web 739 663 344 
 Kontakty na autora:  telefony Hrádek u Sušice 175, 34201 Sušice 


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

ZPĚT na přehled nabízených knih