Hledám nakladatele... Vít Matěja: "Prokletí: Láska i nenávist"

HLEDÁM NAKLADATELE ... titulní strana s prezentací projektu


 Název díla

Prokletí: Láska i nenávist
 Autor Vít Matěja                                         

 Žánr  Fantasy romance  Formát publikace A5
 Ilustrace  x  Odhadovaný počet stran 250 stran
 Typ ilustrací  x  Vaše představa
 nákladu  knihy
 x
 Stav díla  Rozpracováno na 50 %  Vaše představa
 ceny knihy
 x
 Návrh obálky  x  Stav nabídky  K vydání

 Stručný obsah
Druhý díl fantasy trilogie Prokletí, který se odehrává rok po událostech v prvním díle. Christopher Warren se vrací zpět do svého rodného města, přičemž se mu do cesty staví další a další otázky ohledně jeho života a dokonce i ohledně života lidí z daleké minulosti, kteří s ním na první pohled vůbec nesouvisí. Bude se muset rozhodnout, na čí stranu se přidá, bez ohledu na dobro či zlo. Opět vidí, že svět není jen černý nebo bílý, ale má spoustu odstínů šedi, a že mezi nenávistí a láskou je jen velmi úzká dělicí čára. Rozhodnout se mu pomůže dávná minulost, na kterou si dosud nevzpomněl a která se pomalu vrací ve snech jako kousky skládačky. Proč vypadá jako člověk, který je už téměř čtyři sta let po smrti?

 Ukázka textu

„Pospěšte si!“ okřikla nás Kasandra, když nás hnala hlavními dveřmi do černého auta stojícího na příjezdové cestě. Pořád do nás zezadu strkala a Destiny měla už párkrát co dělat, aby si nerozbila hlavu o chodník.
„Co se děje?“ zeptal jsem se značně nervózní Kasandry, která se neustále nejistě rozhlížela kolem sebe. „Kasandro!“ zvýšil jsem hlas.
„Jo,“ zareagovala konečně. „Nic se neděje, neboj.“ Ani se nesnažila znít nijak zvlášť přesvědčivě. „Uvidíme se v Deathrays.“ Řekla, nastrkala nás rychle do vozu a pak za námi přibouchla dvířka. Než jsme si stačili s Destiny vyměnit zmatené pohledy, auto se potichu rozjelo a Kasandra se ztratila v dáli. Podíval jsem se, kdo seděl za volantem a uviděl Evelyn.
„Eve?!“ oslovil jsem ji a naklonil se dopředu. „Co se děje?“
„Nic hrozného.“ Odpověděla klidně. „Kasandra přehání.“
„A o co jde?“ přidala se ke mně Destiny a také se naklonila o něco blíž. Byli jsme tak od sebe pouhých pár centimetrů. Koutkem oka jsem se podíval na Catherine, která mlčky seděla v rohu, a cítil se trochu provinile. Ani jsem nevěděl proč přesně, ale pocit viny zde určitě byl.
„Prý někdo vyzradil Koncilu, že se vy dva vracíte do Deathrays.“ Pozvedla obočí Evelyn.
„Jak to myslíš?“ nechápala Destiny. „Jako že někdo od nás donáší druhé straně? Jen Společnost ví, že mám nové tělo a jsem s vámi.“
„Popravdě nevím, co si mám o tom myslet.“ Odpověděla jí zdráhavě. Zabořil jsem se zpět do sedadla a přemýšlel. Že by někdo ze Společnosti pracoval pro Velkou rodinu? Tomu se mi nechtělo moc věřit. Znal jsem osobně snad každou členku. Nedokázal jsem si představit, že by kdokoli z nich mohl přenášet informace.
„Pokud tedy Koncil ví, že se vracíme,“ podíval jsem se před sebe a díval se Evelyn do očí přes zpětné zrcátko. „Co přesně to pro nás znamená?“
„Asi nic vážného.“ Odvětila okamžitě. „Pokud někdo od nás opravdu sděluje informace Koncilu, už bychom byli všichni dávno mrtví. Buď jsou to jen žvásty, nebo má s námi Velká rodina jiné plány.“ Pozvedla jedno obočí a významně se na mě podívala.
„Čekají, až je dovedeme ke klíči.“
„Také mě to napadlo.“ Souhlasila s mojí domněnkou. „Budeme muset být opatrní. Velmi opatrní.“ Zdůraznila. „Raději to teď moc neřešte a domluvte se na nějaké historce, kterou povyprávíte těm chudáčkům staříčkům.“ Uchechtla se, zapnula rádio a začala si pro sebe potichu broukat. „Má pravdu.“ Přikývla Destiny. Měli bychom si něco nacvičit, abychom pak každý neříkali něco jiného.“ Začala se přehrabovat v cestovní tašce, kterou si vzala s sebou.“
„Co to hledáš?“
„Chtěla jsem ti něco ukázat. Vlastně vám.“ Přelétla pohledem místnost, aby tak Catherine naznačila, že o ní všichni víme. „Tady!“ vytáhla malý průhledný sáček s jakýmsi zvláštně se lesknoucím práškem a já si zpočátku skoro myslel, že je to nějaká droga. Pak jsem si však všiml těch barev, které jednotlivá zrnka prášku odrážela, a uvědomil si, že to musí být něco magického. „Je to krásné.“ Hlesl jsem. „Na co to máme s sebou?“ zeptal jsem se podezíravě a dál nespouštěl oči ze sáčku před sebou. Krátce jsem se podíval na Catherine, ta se však tvářila nanejvýš opatrně.
„No, myslela jsem, že by se to mohlo možná hodit.“ Pokrčila rameny Destiny a trochu se tak vyhýbala mé otázce. Jakmile jsem ji však obdařil dosti podezíravým pohledem, kápla božskou: „Pomáhá to lidem lépe pochopit určité věci.“ Řekla potichu a já přimhouřil oči. „Těmi lidmi myslíš mé prarodiče?“
„Například.“ Usmála se nevinně. „Není to nic nebezpečného ani nijak silného.“
„Ovlivní to jejich svobodné rozhodnutí.“ Zašeptala Catherine a já gestem ruky naznačil Destiny, aby na chvíli zmlkla. „Také se mi to nelíbí.“ Pohladil jsem Catherine po vlasech. „Možná ale nebudeme mít na výběr.“
„Nesouhlasím s ničím takovým.“ Stála si dál za svým. „Právě od tebe bych čekala, že ovlivňování něčí mysli, obzvlášť když jsou to tvoji příbuzní, budeš považovat za ten nejhorší prohřešek.“
„V sázce je příliš mnoho.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Každý musí postoupit nějakou tu oběť.“
„Pche.“ Odfrkla si a odvrátila ode mě pohled. „Víš, tohle…“ hledala ta správná slova. „tohle nejsi ty. Nevím, co se s tebou stalo, ale tohle nejsi ty.“
„Musíme to řešit teď?“ povzdychl jsem si. „O všem si promluvíme, až k tomu bude prostor. Nechci se hádat, Catherine.“
„To já také ne.“ Uznala a pokusila se o úsměv. Obrátil jsem se zpět k Destiny, která vypadala trochu zaskočeně. „Nějaký problém?“ zeptala se opatrně a já mlčky sklopil oči. „Jak přesně to funguje?“ pokynul jsem hlavou k sáčku, který pevně svírala v dlani.
„Je to úplně nevinné.“ Ozvala se najednou Evelyn a s úsměvem se na nás otočila. „Promiňte, že jsem poslouchala, ale nebyli jste tak nudní, jak jsem zprvu předpokládala.“
„Neuškodí jim to?“
„V žádném případě.“ Řekla okamžitě. „Prakticky to ani nemá nic moc společného s magií. Je to zcela bezpečné, věř mi.“
„Necháme to jako plán B.“ řekl jsem nakonec a podíval se sebevědomě na Catherine, která předstírala nezájem.

***
„Všechno v pořádku?“ zeptala se nahlas Destiny, aby přehlušila hlasitý vítr, a všichni tři jsme přitakali. „Běžte na jihovýchod, jak nejrychleji můžete.“ Přikázala empúsám a uchopila Temperance za ruku. Na mě tedy zbyla Marisa. Vyměnil jsem si s ní krátký pohled a pak ji také uchopil za paži. Ona si mě jedním rychlým pohybem přehodila přes záda jako nějaký batoh a pak už jsme letěli vzduchem jako blesk. Do obličeje mě štípaly sněhové vločky a tak jsem si opřel hlavu o její lopatky. Pevně jsem se přidržoval jejích ramen, možná až příliš křečovitě. Kdybych padal, díky jejímu neskutečně bystrému postřehu by mě zachytila dřív, než bych si toho vůbec všiml já sám. Připadalo mi, že běžíme snad hodiny. Koutkem oka jsem pozoroval, jak se okolo nás rozmazaná příroda pomalu mění. Z bílé barvy se elegantně změnila na zelenou, pak na béžovou. V zádech jsem cítil paprsky slunce, jak mě hřejí na kůži. Už jsme byli v teple. Běželi jsme nějakým lesem a vzápětí jsem si všiml, že se od nás barevná šmouha letící vedle nás odpojila.
„Co se děje?“ zeptal jsem se hlasitě Marisy. Nebylo však potřeba zvyšovat hlas, empúsa slyšela dobře každý můj nádech. „Nevím.“ Řekla zmateně.
„Nemáme běžet za nimi?“
„Temperance by mě na to upozornila. Nejspíš mají v plánu rozdělit se.“
„To není dobré.“ Kroutil jsem hlavou. „To opravdu není dobré.“
„Možná nás Koncil stopuje.“
„To opravdu, ale opravdu není dobré.“ Dál jsem naříkal a rozhlížel se okolo sebe, čekajíc nějaká smrtící kouzla. „Jak dlouho ještě vydržíš běžet?“ zeptal jsem se, když jsem si všiml, jak se jí kůže vzadu na hlavě odlupuje. Její vlnité vlasy ztrácely lesk a já věděl, že se potřebuje znovu napít. „Ještě tak půl hodiny.“ Hlesla nakonec.
„Snad to bude stačit.“
Běžela, co jí nohy stačily, já ale cítil, jak postupně zpomaluje. „Zastav!“ radil jsem jí. „Musíš se znovu napít.“
„Ještě to vydržím.“ Stála si za svým, já však také. „Běžíš pomalu, dej si říct.“
Chvíli ještě přemýšlela, pak se ale opravdu zastavila. Trochu se mi zamotala hlava, ale nebylo to nic, co bych neustál. Postavila mě na nohy a já si prohlédl okolí. Byly jsme někde uprostřed skal. Zleva i zprava byly jen vysoké kamenné zdi. Okamžitě jsem nastavil svou ruku, abych to zbytečně nezdržoval a Marisa užuž cenila své šedé zuby. Pak se však něco stalo. Vytřeštila své stříbřité oči a já cítil, jak mi botami prosakuje ledová krev. Podíval jsem se dolů a všiml si, že jí břichem projel dlouhý ostrý nůž. Zatajil jsem dech a sledoval, jak ten nůž jezdí pomalu nahoru a dolů a drásá empúse vnitřnosti. Nebyl jsem schopný se pohnout, jen jsem pozoroval, jak se Marisina tvář pomalu ztrácí a krabatí. Pak spadla a nastal onen okamžik, který jsem si později celý život přehrával v hlavě. Museli byste prožít přesně to samé, abyste pochopili. I když můj vlastní mozek to v tu chvíli pochopit také nemohl. Nikdy dřív jsem nepocítil tolik matoucích pocitů najednou. Nejprve mě zachvátil pocit strachu z toho, že se přede mnou pomalu rozkládá tělo empúsy. Netrvalo však dlouho a Marisu jsem zcela vypustil z hlavy. Ovládla mě bezbřehá radost a nadšení, opravdu silné, ale trvalo jen tak desetinu sekundy. Uvědomil jsem si, že to, co jsem před sebou viděl, nebylo možné. Cítil jsem, jak zevnitř pomalu umírám tím vzrušením a zároveň strachem, nejistotou, žalem a láskou.
„Ahoj, Christophere.“ Usmála se na mě tvář, kterou jsem tak miloval. Bylo tam však víc. Nebyla to ta samá tvář. Byla v ní arogance, lhostejnost a bezohlednost, což do tak nádherné a mě dobře známé tváře nepatřilo.
„Catherine?!“ vydechl jsem, a když se na mě ta osoba, ta láska, ta arogance vypočítavě pousmála, cítil jsem, jak mi po tváři stéká slza nesoucí s sebou i ten zbytek naděje, který mě na moment tak prudce zachvátil.

Kolikrát ještě budu muset pocítit tu krutou ruku osudu, jež mi stále dokola vyrvává srdce a pak jej vrací zpět?! 


Prezentace autora        

Devatenáctiletý student střední školy ve 4. ročníku. S psaním prozatím nemá žádné zkušenosti. Jeho jazykové prostředky jsou plné metafor a přirovnání.
Kontakty na autora: matt11.v@seznam.cz


Pozitivní noviny Vám přejí hodně štěstí.
Hledám nakladatele - ozvučená prezentace

 

ZPĚT na přehled nabízených knih